Po stopách vlků

Na vycházku se Štěpánkou Kadlecovou jsem se připravovala dvoudenním školením na horách. Nejednalo se totiž o vycházku obyčejnou, ale o výpravu po stopách vlků a rysů. Hlavně ti první mě zajímali nejvíce. V České republice snad není kontroverznějšího zvířete. Štěpánka u nás patří mezi odborníky na jejich stopování a život těchto velkých šelem obecně. Slíbila mi, že mě do obojího zasvětí.

Když se blížil víkend, sbalila jsem si výbavu pro přežití na horách, přibrala i svou fenu vlčáka Easy, která by mohla být užitečným společníkem, a potřeby na stopování. Tedy příručku, fotoaparát, metr a sáčky na bobky. Štěpánka mě vítá ve svém hotýlku Yetti v centru Krušných hor i se svým psem Nukilikem, a tak necháváme vlčáky seznámit. Poté se připravujeme na pochůzku a domlouváme, kudy zhruba půjdeme. Trasa je orientační, pokud narazíme na stopy, povede nás vlk.

Stopy vedou často tam, kam lidské oko nedosáhne.

Není bobek jako bobek

Vstaly jsme brzy ráno a hned vyrazily do terénu. Dobrovolníci vlčích hlídek obvykle nachodí mnoho kilometrů a odpoledne mělo pršet; nechtěly jsme zmoknout. Naším cílem bylo najít vlčí trus a zkontrolovat fotopasti. Organizace Hnutí DUHA Olomouc tyto víkendové akce pořádá pravidelně už více než dvacet let. Takzvaní hlídkaři, jak si účastníci vlčího monitoringu říkají, zaznamenávají pohyb velkých šelem na území České republiky a počítají jejich stavy. Několikačlenné skupinky lidí vyrážejí každý víkend především v zimní sezoně do vlčích teritorií, aby zmapovali, kudy se přesně smečky pohybují. Vedle vlků stopují také rysa ostrovida, příležitostně medvěda hnědého a případně i další vzácné druhy zvířat, jako jsou tetřívci nebo kočka divoká. Nejčastějším úlovkem bývá otisk tlapy ve sněhu či v bahně, trus nebo záznamy z fotopastí. Ačkoliv je pro stopování důležitý sníh, v sezoně roku 2020 museli hlídkaři stopovat velmi často na blátě.

Že by na vlka skutečně narazila, se Štěpánka Kadlecová nebojí. „To by bylo štěstí. Vlk je neskutečně plaché zvíře a lidí se bojí. Uteče před námi, ani nebudeme vědět, že tu před chvílí byl,“ vysvětluje mi a ukazuje přitom na zem. Leží tam změť chlupů a kostí. Hlídkařka vytáhne z batohu metr a igelitový pytlík, starý exkrement řádně zdokumentuje a pak sebere. Doma ho pak odešle na potravinový nebo genetický rozbor. Odborníci z něj později vyčtou, co krušnohorský vlk večeřel. Nejčastější potravou vlka bývá srnčí zvěř nebo divočák, záleží však na lokalitě. Vlčí trus lze od toho psího rozeznat na první pohled. Pes krmený fabrikovanými granulemi má bobky téměř jako z reklamy. Vlk oproti tomu trousí směs štětin z divočáka, kostí a kostiček a občas i trochu borůvek nebo jiných plodů.

Čerstvá kořist přilákala i kolem poskakující krkavce.

Při pochůzce v Krušných horách jsme se Štěpánkou vyplašily i stádo statných jelenů. Některý slabší jedinec z něj by později také mohl být nalezen při rozboru vlčího trusu jako součást přirozeného potravního řetězce. Někdy se vlčí obětí stane i stádo ovcí. O této skutečnosti pak média informují celý svět.

Ukradená fotopast

Pokračujeme dál, když vtom se oba psi, kteří nám dělají společnost, zastaví u smrčku a začnou ho zuřivě očichávat. Zpozorníme. Štěpánka se usměje. „Nevšimla sis, že?“ zeptá se a začne se prodírat větvemi dál do houští. Z něj vítězoslavně vytáhne pečlivě schovanou fotopast, kterou tam dříve ukryla. S nadějí vytáhne paměťovou kartu a pak obě čekáme na výsledky. Po dvacátém snímku jelena jsme obě trochu zklamané, ale najednou se na obrazovce telefonu objeví vlčí silueta. Nadšeně se kocháme úlovkem a je nám jasné, proč se naši čtyřnozí hlídači tak zajímali o malý smrk. Vlk na videu ho důkladně označkoval. Byl tu včera! Ve fotopasti následuje několik snímků lišek, srnek a dvou očividně zmatených turistů.

Radost nám trochu pokazí kontrola druhé fotopasti. Někdo ji totiž ukradl. I to se prý dobrovolníkům stává. Štěpánka zapisuje ztrátu a kontroluje polohu ostatních kamer. Fotopasti svým rozmístěním vytvářejí síť po celých Krušných horách. Tím roste šance, že zachytí nějakou šelmu. Pomocí takovýchto sítí po celé České republice můžou dobrovolníci odhadnout počet vlků na našem území. Podle Miroslava Kutala z Hnutí DUHA žilo v roce 2020 na území České republiky zhruba osmnáct smeček.

Sněhové vánice monitoringu nepřejí, všechny stopy budou zasypané.

Pokračujeme dál a hledáme stopy nebo trus, psi se nám nadšeně pletou pod nohy. Někdy jsou nám přítěží, protože je neustále musíme korigovat vodítkem, abychom jejich stopy nezaměnily za vlčí. Tentokrát se nám ale jejich přítomnost vyplatila. Konečně nacházíme i první stopy vlka. Málem bychom je minuly, ale oba psi nás upozorní svým zvědavým chováním, když prudce zahnou z cesty do lesa.

Vlk je naštěstí pro nás líný tvor, a tak ho pár desítek metrů stopujeme po otevřené pláni. Stopa vlka se od stopy velkého psa příliš neliší, rozeznat je může být těžké. Odlišné je ale vlčí chování. Sledujeme to i u svých psů. Ačkoliv jsou zvědaví a táhnou podél vlčí stopy, občas zakličkují, vrátí se, očichají stromek, těkají ze strany na stranu. Jejich stopa tedy vede cik cak. Oproti tomu stopovaný vlk šel cílevědomě za svým a skrze lesní stezky. Pro jistotu si velikost stopy ověříme metrem a sledujeme i styl chůze. Vypadá to na jednoho jedince, ale vlci jdou často v zástupu a navzájem si stopy překrývají.

Každý nález je třeba pořádně zdokumentovat, změřit a posbírat.

Vlčí kořist

Vlkovu trasu sledujeme až do hustého smrkového porostu, kde se oba naši psi zastaví. Dál se jim příliš nechce, oba upřeně hledí do houští. Mohli by vytušit přítomnost vlka? Zmocní se nás napětí. Šly jsme po stopě proti směru, jak se to vždy dělá, abychom nerušily klid zvířete, ale přesto se pohybujeme po vlčím teritoriu. Čekáme spolu se psy, když vtom se oba uvolní a už v klidu pokračují dál. Najednou nacházíme mnohem větší množství stop. Kruhem se dostáváme až k menší otevřené louce, ze které se před naším příchodem vzneslo několik krkavců. Štěpánka téměř radostně vykřikne. To je dobré znamení, krkavci často dělají společnost vlkům. Když přijdeme ještě o kus blíž, oba psi už s jistotou táhnou kupředu. Na louce leží čerstvě stržená srna. Zapisujeme nález a souřadnice a kontrolujeme les. Nejspíše jsme vlky přistihly při hodování, ze srny ale přesto příliš nezbylo. Fotíme pro dokumentaci a pak odtahujeme zklamané psy od kořisti pryč. Krkavci nás z okolních stromů pozorují a čekají na svou další příležitost k hodování. My ale musíme domů, nález stopy nás zdržel a na obloze se honí mraky.

Během cesty k autu míjíme pastviny místního farmáře a cedulky varující před pasteveckými psy. Je to jedna z daní, kterou za vlky místní obyvatelé platí. Posledních sto let se zde vlk nevyskytoval a jediným nebezpečím pro ovce tak bylo, že se zatoulají. Nyní ale místní farmáři bojují s vlčími smečkami. Vlk není hloupé zvíře, a ačkoliv jeho hlavní potravinovou složku tvoří vysoká a černá zvěř, občas si poslouží i velmi snadno ulovitelnou ovcí nebo teletem. Hospodáři se tak musí vlkům přizpůsobit, stavět pevné elektrické ohrady a pořídit si velké pastevecké psy. I tak to ale není snadné. Překážku pro ně představuje i nezodpovědné chování některých turistů, kteří nechají své psy volně běhat přes pastviny, kde je může velký hlídací pes ohrozit.

Zadáváním nálezů do databáze denní stopování končí.

Stát se proto snaží chovatelům domácích zvířat pomoci alespoň finančně, například jen Královéhradecký kraj vydal v roce 2019 na škody způsobené vlkem přes dva miliony korun. Peníze ale nejsou všechno a nevynahradí citovou újmu za ztrátu domácích zvířat. Nevrátí také nadšení a energii, kterou farmář do svého stáda vložil. Kolem vlků také panují obavy, aby nezaútočili přímo na lidi.

Kdopak by se vlka bál

Vlk jako šelma redukuje přemnoženou zvěř, a tím napomáhá udržovat les přirozeně rostlý. Přítomnost takové šelmy je pro každý ekosystém důležitá. Hlídkaři proto vedle samotného pozorování stop také pořádají přednášky o vlcích pro širokou veřejnost a vysvětlují a vyvracejí ty nejznámější mýty. Například že vlka se je třeba bát. Navzdory pohádce o Červené karkulce je vlk velice plaché zvíře a na člověka nezaútočí. „Bojíte se pustit děti si hrát na kraj lesa, kvůli vlkům, ale nebojíte se je pustit na hřiště před dům? Zatímco v Evropě nebyl od roku 1975 zaznamenán útok vlka na člověka ani na dítě, útoky psů na děti jsou poměrně časté,“ vysvětluje pro Ekolist Jan Drapák, také koordinátor vlčích hlídek.

Traduje se také obava, že se vlci přemnoží, a tím pádem vymizí vysoká zvěř. „Vlk se tak snadno nepřemnoží. Je to šelma, to znamená, že plodí mláďata, jen když pro ně má vhodné zázemí s kvalitním lovištěm. Pokud by neměl dostatek potravy, nebude mít ani vlčata. Vlci si své počty hlídají, “ říká Štěpánka. Další častou potíží, kterou musí při své práci řešit, je množství falešných a poplašných zpráv. Většina videí na sociálních sítích, kde vlk rdousí domácí psy nebo zcela bez strachu běží po vesnici, pochází z Asie nebo Ameriky, kde panují jiné podmínky a příroda je stále na vrcholu. V dnešní české kulturní krajině vlk do takového množství, aby ohrožoval lidi a nebál se lézt jim na dvorek, nikdy nedospěje. Právě strach a nevědomost vytváří přehnané reakce.

Příjemnější počasí na stopování.

Posledním neméně důležitým úkolem dobrovolníků vlčích hlídek je kontrola území před pytláky. Hlídkaři hledají otrávené návnady na šelmy a svou přítomností mohou odradit nelegální střelce. Zastřelení vlka nebo jiné velké šelmy kvalifikují české zákony nejen jako pytláctví, ale i trestný čin, protože se jedná o zvíře kriticky ohrožené.

Utíkáme před bouřkou domů a v suchu u počítače zadáváme nálezy do databáze. Oba psi se unaveně natáhnout pod stůl a spí. Procházíme fotky a vybíráme ty nejlepší. Informace a poznatky, které hlídkaři získají, se dále využívají k vědeckým výzkumům o šelmách i k vytvoření lepší představy o stavu zvěře na jednotlivých územích. Z naší pochůzky poputují do laboratoře dva vlčí exkrementy, informace o stopě a nálezu kořisti a jeden snímek z fotopasti. Ptám se, jestli je výprava takhle úspěšná pokaždé. „Jak kdy. V zimě je to snazší, vidíš vlčí stopy na sněhu. Ale teď je zas příjemnější počasí na stopování,“ usměje se Štěpánka a výsledky odešle. Také mám radost, ulovily jsme šelmu.

Text vznikl jako součást bakalářské práce pro Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity. Kontakt: krist.cermakova@gmail.com.