Pomáhat a chránit (krajinu)

Letošní nový název Týdnů pro les a divočinu zní Týdny pro krajinu. Organizátorům připadá výstižnější, protože vedle lesů letos dobrovolníci pomáhali oživovat také zemědělskou krajinu. „V minulosti probíhala většina Týdnů na lesních lokalitách, případně na loukách či rašeliništích, a tak se jednalo o Týdny pro les a divočinu. Letos jsme se však poprvé zaměřili na krajinu celkově a vydali jsme se i do zemědělské krajiny,“ vysvětluje koordinátorka Sára Hájková.

Nové zaměření akcí tak více zdůrazňuje biodiverzitu v krajině. „Zemědělská krajina si zaslouží naši pozornost stejně jako lesy. Proto se nyní, poměrně nově, snažíme s dobrovolníky a dobrovolnicemi pracovat i pro ni: kosit zarůstající obecní pastviny, obnovovat a čistit jezírka, připravovat místa pro sadaření a podobně,“ přibližuje Jan Skalík, vedoucí programu Krajina v Hnutí DUHA.

Stálice mezi oblastmi

Během Týdnů dobrovolníci opakovaně navštěvují Beskydy, Bílé Karpaty, Svitavsko, Jeseníky, Jizerské hory, Moravský kras, Podyjí, Strakonicko, Šumavu a další místa. Práce se vždy odvíjí zejména od potřeb konkrétního území. Letos probíhala na osmi lokalitách napříč Českou republikou.

V jihočeských Kaleticích pomáhali účastníci přeměňovat smrkovou monokulturu na odolný a rozmanitý les a v revíru Artmanov na Bruntálsku přispívali k obnově lesa v kalamitní oblasti. U Vrbna pod Pradědem zase chránili mladé stromky proti okusu, na Šumavě přispěli k obnově rašelinišť a v Bílých Karpatech pracovali na obnově orchidejové louky. Na Osoblažsku letos došlo i na pomoc při obnově kostela.

Rašeliniště na Šumavě, foto: Renata Placková.

Nejen 200 tisíc nových stromů

Za 24 let vysadili dobrovolníci během 163 týdenních turnusů více než 200 tisíc stromů, postavili přes 600 hrází v rašeliništích a posekali okolo 50 hektarů luk, což je rozloha více než dvanácti Václavských náměstí nebo sedmdesáti fotbalových hřišť. Z další záslužné práce lze vyzdvihnout ošetření více než 250 hektarů lesních porostů před okusem zvěří nebo vytrhání přibližně 80 tisíc kusů netýkavky žláznaté, která pochází z Himálaje a v Evropě je silně invazním druhem.

Na letošních Týdnech pro krajinu si dobrovolníci mohli poprvé vyzkoušet práci s biouhlem. „V biouhlu, tedy biomase spálené téměř bez přístupu vzduchu a zachovávající si tak většinu uhlíku, vidím velkou budoucnost, a to především pro naši práci na Hané. Pan Jan Káňa, s jehož pomocí jsme z kubíku biouhlu udělali zahloubený záhon, nám představil jeho výhody pro půdu i pro offsetování emisí,“ vysvětluje Jan Skalík. Příští rok by jej chtěli vyrobit a použít i na dalších místech.

Za hranice sociální bubliny

Účast na Týdnech pro krajinu není placená, dobrovolníci pracují za stravu a ubytování. Motivuje je k tomu například výstup z komfortní zóny, možnost potkat podobně smýšlející lidi nebo si odpočinout v přírodě od psychicky náročné práce. „Pro mnoho lidí je to hluboký zážitek, pro ty mladší možná i přelomový — mimo jiné se zde potkají s lidmi z praxe, osahají si a slyší o určitém typu práce, hodně věcí sdílejí mezi sebou. Účastníci bývají věkově i zaměřením dost namíchaní a obvykle vznikne dobrá parta, mnozí se rádi vidí každý rok nebo i mimo tyhle akce,“ popisuje své mnohaleté zkušenosti Renata Placková, koordinátorka dobrovolníků z Hnutí DUHA Olomouc.

Její pohled doplňuje koordinátor Hnutí DUHA Bílé Karpaty Pavel Dekař: „Na Týdny do Bílých Karpat přijíždějí lidé všech věkových kategorií, sociálních skupin i vyznání. Někdy tu mám mladé lidi pracující v korporátu, kteří se o pomoc přírodě zajímají vůbec poprvé. Celkově se snažím, abychom tady nebyli jen sociální bublina. Chceme, aby tu byli lidé všech názorů a navzájem se obohacovali.“

Suchý vrch, Jeseníky, foto: Jana Kloučková Kudrnová.

Účastníky Týdnů každopádně spojuje zájem o přírodu a touha přiučit se něco nového. „Na Týdny pro les a divočinu jsem jela, protože jsem chtěla být užitečná a dělat něco pro přírodu. Mám pocit, že mi tento týden dal tak moc, že se cítím být dlužná. Mám doma tři syny, o které se teď stará babička. Odjet sem pro mě byla výzva a jsem ráda, že jsem ji podstoupila. Otevřely se mi nové obzory a zažila jsem věci, které bych jinak nezažila,“ vzpomíná na svůj první turnus Natálie Bílková ze Šumperka.

Evergreen Šumava

Již několikátý rok po sobě projevili dobrovolníci největší zájem o týden na Šumavě, který obsadili hned krátce po spuštění přihlášek, jelikož je zde omezená kapacita kvůli ubytování i náplni práce. Opravují a budují zde hrázky na starých melioračních kanálech, a to na mnoha různých místech: v Černohorském močále, u Modravy, na Soumarském rašeliništi, na Stožecku i jinde. „Udělá se fakt hodně práce, zejména když je koordinátor dříč, jako je třeba Pavel Mašín, a práce i nářadí jsou ze strany organizátora neboli ,příjemce‘ dobrovolníků připravené,“ vysvětluje Renata Placková.

Dalšími oblíbenými, a tím pádem i rychle zaplněnými turnusy byly Týdny pro krajinu v Kaleticích, Radějově a ve Městě Albrechtice. „Spousta dobrovolníků se této akce účastní pravidelně. Buď se každý rok vracejí na stejné místo, aby viděli plody své práce, nebo naopak využívají Týdny jako možnost poznat nové kouty naší země, kam by se jinak nedostali,“přibližuje motivace Sára Hájková.

Osvobodit louku a zastavit se

Mezi další hojně využívané možnosti patří Bílé Karpaty. Zde se nachází luční enkláva, která leží mezi intenzivně zemědělsky využívanou krajinou, konkrétně mezi vinohrady a lesem Rosocháčem, cenným pro jeho pařeziny. Les je pastevecký se vzrostlou dubohabřinou a s bohatým bylinným i keřovým patrem. Těžba je zde přísně výběrová. Mezi těmito dvěma územími se nacházela desítky let zarostlá louka. Zarůstaly ji například akáty, zlatobýl či rumištní druhy rostlin. „Nejprve jsme oslovovali vlastníky louky a části pozemků jsme také vykupovali. Bylo to velmi náročné, ale louka se sem po dvou letech práce opět vrátila,“ vypráví Pavel Dekař.

Artmanov_foto: Jiří Beneš, Hnutí DUHA

Na obnově Horní louky se podílejí dobrovolníci už sedmým rokem. „Výhodou je, že nemusíme nic vysévat, jen jsme louku uvolnili. V podstatě jsme ji osvobodili a ona si to vše pamatovala, takže se začala opět sama obnovovat,“ vzpomíná Dekař a popisuje nastalou druhovou „explozi“ rostlin. „Poslední dva ročníky dobrovolníků jsem pozval také na víkendové toulky v červnu, kdy jsou louky v plném květu — běžně se sem totiž jezdí pomáhat až koncem srpna. Takhle zkraje léta ale mohli vidět louku v plném květu a v přímém přenosu pozorovat všechen ten hmyz a motýly.“

Dobrovolníci se však nesnaží louku obnovit v takovém rozsahu, v jakém zde byla dříve. „Seno už dneska skoro nikdo nechce, není tolik zvířat. Proto nemá smysl obnovovat ještě větší území louky, nechceme pak organickou hmotu pálit,“ poukazuje Dekař. Oproti situaci před desítkami let se její rozloha zmenšila ze dvou na jeden hektar. Při obnově se účastníci snaží o co nejmenší zásah do krajiny. „Dříve jsme museli pracovat zejména s křovinořezem a až po šesti letech práce jsme mohli polovinu louky začít kosit jen kosou, což je mnohem lepší a šetrnější řešení,“ vysvětluje bělokarpatský koordinátor.

Karpatské louky známe především díky výskytu efektně kvetoucích orchidejí. „Výjimečných rostlinných druhů tady ale najdete mnohem více, například šest druhů jetele, to snad ani člověka nenapadne, že jich tolik vůbec je,“ usmívá se Dekař. Pomáhat pak chodí dobrovolníci i do dalších místních oblastí, například do Měsíčního údolí, další údolní louky sloužící pro zvýšení biodiverzity v krajině. Jiný zdejší projekt, stromová alej, vznikl ve spolupráci s obcí Petrov. Zasadily se zde jabloně, konkrétně staré české odrůdy panenských jablíček. Postupně na to začala navazovat také výsadba dalších stromů, jako jsou javory či lípy.

Bělokarpatské Týdny si účastníci velmi oblíbili také pro jejich meditativní povahu. „Povídáme si, hrajeme na kytaru, společně si vaříme, je to taky o nějakém souznění a vzájemné komunikaci. Dříve jsem to bral stylem ‚hlavně ať se udělá co nejvíce práce‘. Teď ale s odstupem vnímám i potřebu se zastavit, popovídat si, obejmout se. Samozřejmě i pracovat, ale tak, ať z toho máme dobrý pocit,“ rekapituluje Dekař.

Rašeliniště na Šumavě, foto: Renata Placková.

Soukromý les pro všechny

Zvýšené oblibě se začaly těšit i Týdny v Kaleticích. Už osm ročníků tady dobrovolníci společně s organizátory pracují na rozvoji druhově bohatšího lesa. Dvacetihektarový les se na konci minulého století vrátil v restitucích rodině Pavla Štorcha. Ten společně s manželkou také zdejší dobrovolnické pobyty organizuje. „Myšlenka, jak chceme les vést, je však starší. Má původ v mém ekologickém přesvědčení, jehož formování bylo poměrně zásadně ovlivněno Hnutím DUHA,“ přiznává Štorch.

K myšlence navázat spolupráci s Týdny dospěl po debatě s Jaromírem Bláhou z Hnutí DUHA. „Ze začátku jsem si říkal, že je docela zvláštní začít s organizací Týdnů na soukromém majetku. Myslím, že se tehdy ozval argument, že když se snažíte hospodařit důsledně ekologicky, tak proč by s tou námahou nemohli dobrovolníci pomoct, a díky tomu se dozvědět, jak uchopit péči nejen v chráněných územích, ale i z pohledu malého běžného hospodářského vlastníka lesa,“ vzpomíná Štorch.

„Když pak zdejší Týdny začaly, dobrovolníky jsme skromně uhostili — sice na dosti spartánsky vybavené chalupě, ale zase na samotě v malebné krajině. Řekli jsme jim souvislosti, jak o lese uvažujeme a jak o něm uvažuje Hnutí DUHA například i v rámci šumavské kampaně. A oni nám za to vypomáhali svými svaly v lese,“ přibližuje Štorch obrovskou vzpruhu, kterou mu Týdny poskytly. Práci tak už nedělali ve dvou, ale ve čtyřech nebo v šesti. A po nějakých třech letech už i ve dvaceti lidech.

Z lesa na pole

V kaletickém lese se v posledních letech nahodile těžilo — neplánovaně, kvůli kůrovci a polomům. Stromy postupně odumíraly. „Protože je to les hospodářský, nechtěli jsme to nechat zdivočet. Když totiž necháte shnít smrk ve 400 metrech nad mořem, tak to nějaký zázrak z hlediska ponechání mrtvé dřevní hmoty není. Na holiny jsme však sázeli důsledně buky, duby, habry a lípy a nepoužívali jsme tam žádnou chemii. A při vyžínání, které se v lese dělá běžně plošně, jsme ponechávali vrby, jeřáby a břízy, které se tehdy v lese považovaly za plevelné,“ vypráví Štorch a dodává, že nyní už se k těmto praktikám začínají přiklánět i konvenční lesníci, například po kalamitách na Vysočině.

Suchý vrch, Jeseníky, foto: Jana Kloučková Kudrnová.

Osm ročníků přineslo již na první pohled patrné změny. „Dříve zde bylo naprosté minimum odrostlých listnatých stromů, dneska je jich tam přes pět tisíc. Na mezi, která se tam zachovala z dob komunismu jako jediná, jsme vysázeli asi pětadvacet ovocných stromů a nově jsme tam také vytvořili zárodek meze, která by rozčleňovala celé okolní pole,“ vzpomíná Štorch, který se práci v lese věnuje už více než dvacet let.

Do budoucna zde manželé uvažují i o práci jiného charakteru. „Myslím si, že les už první impulz, aby se vydal správným směrem z hlediska druhové skladby, získal a nepotřebuje již tolik lidských zásahů. Do budoucna bychom se proto rádi přeorientovali na zemědělství, na to, co se děje s půdou, na obnovování mezí, na zadržování vody v krajině, ale zároveň jsme se dostali do stavu vyčerpání a potřeby si odpočinout,“ uzavírá Štorch a upozorňuje, že pokud se člověk rozhodne krajině věnovat, je potřeba to dělat naplno a na svých pozemcích nebo na pozemcích, k nimž je jasně urovnané vlastnické právo. Na ně jsou totiž navázány určité dotace a další věci, které celou situaci značně komplikují. (Podrobnější reportáž z kaletického lesa jsme přinesli v článku Mačetami, ne křoviňáky v 7.G 6/2020 — pozn. red.)

Zachraňme lesy

Týdny pro krajinu jsou součástí kampaně Zachraňme lesy, kterou aktuálně podpořilo přes 82 tisíc lidí. Apelují v ní na poslance a poslankyně, aby do změn zákona o lesích zahrnuli zvýšení podílu listnatých dřevin, omezili holoseče a zabránili okusu mladých semenáčků přemnoženou zvěří.

Za bezmála čtvrtstoletí se na Týdnech vystřídaly přes dva tisíce dobrovolníků. „A právě naše dobrovolnice a dobrovolníci jsou možná ten největší úspěch celých akcí. Je úžasné vidět jejich zápal a čas, který ve svém volnu, respektive během své dovolené věnují ochraně a pomoci přírodě,“ uzavírá Sára Hájková.

Kontakt: vcharvatova78@gmail.com.