Celý les, a navíc jeho velkoryse dávno odlesněné severní i jižní stráně, pokrývá přírodní park Ždánický les. Pokrývá, ale nic moc neuchrání. Místní bučiny — ostřicové, strdivkové, kyčelnicové i další — jsou zachovalé, ale přesto měly mnohokrát namále. Brousili si na ně pily skláři, nábytkáři, kácelo se systematicky i nadivoko — a mozaika sice už dávno přerostlých pařezin a výmladkových lesů tvoří kus místního kouzla a pestrosti. Je tu méně skal než v Chřibech vzdálených přes údolí, i ten horský dech je slabší a kopce domáčtější, ale mají zase jiná kouzla. Ve světlých lesích se daří všemožnému hmyzu i bylinám, zejména když se neodveze každá větev, neuřízne každá souše a nevytáhne padlý kmen (byť by tu zůstal pro nedostupnost porostu nebo přílišnou váhu), tak zvolna tlejí. A sají vodu, osidlují je houby, zašprajcovány napříč brání příliš rychlému splachu půdy z ostrých karpatských strání. Což je na kus mrtvého dřeva opravdu slušný výkon.
Někdy je s lesníky domluva jak s dubem. Ochrana je potřeba, ale dřevo je taky potřeba. Evropskou ochranu by si Ždánický les zasloužil — ale status evropsky významné lokality dostaly Chřiby a tady jen trochu atypický Dambořický les, což je teplá panonská dubohabřina na teplé stráni. O chráněné krajinné oblasti Středomoravské Karpaty, jež by pokryla obě pohoří, se spíš jen mluví, ale moc se k ní nesměřuje. Přesto má Ždánický les snad vystaráno. Po mnohém křiku i mnoha klidných rozpravách bylo podepsáno Memorandum o zlepšení péče a ochrany Ždánického lesa. Co bylo, bylo, něco se holt vykácelo, ale jsme za ty bučiny rádi a zkusíme je jemněji obhospodařovat. Aby nám tu vydržely zelené a vstoje i v čase klimatické změny. Howgh. Podepisovali ministři životního prostředí a zemědělství, Lesy ČR, Agentura ochrany přírody a krajiny, jihomoravský hejtman. A podíleli se mnozí další, Mendelova univerzita, starostové, a hlavně spolek Živý les pro živý region, který u toho byl od začátku do konce. Za to jim patří tak velký dík, že místní kopce přeroste!
Foto: Greenpeace.cz.
Hraniční hvozd s četnými poklady
Plochý hřbet a ostrá údolí leží v krajině pěkně napříč. Není divu, že většinou zrovna prostředkem vede hranice okresů — na sever je to Vyškova, na jih Hodonína. Jižní svahy přecházejí do sadů a vinic, teplých stepí, agrárních terásek a ještěrčích zídek. Sever patří loukám, pastvinám, polím spadajícím k Litavě. Kdysi tu šplouchalo moře, pak už jen laguny a močály — a usazovalo se budoucí uhlí, ropa i slané vody, jež zapomněly odtéct. Na severu se dívá přes Litenčickou pahorkatinu náležející také ještě do karpatské rodiny už k Hané a Drahanské vrchovině, krajině vápence prokousaného vodou. Na hřebeni stávaly v různých časech hradiště a opevnění posádek — přeci jen bylo vidět dodaleka, co se žene ze strany polední nebo půlnoční. Právě sem doběhla pěkná řádka orchidejí připomínajících květnaté stráně Bílých Karpat. Od severu sem naopak zalétl vzácný noční motýl hřbetozubec jarní, krasavec s účesem řádně zestárlé máničky. Bylo tu není tu, v Česku je uváděný jen jako nezvěstný.
Dávná historie tu nechala řadu darů — nebo prokletí, podle toho, jak se s nimi zachází. Západní Karpaty a Východní Alpy mezi sebou svírají Vídeňskou pánev, kterou si rozparcelovalo Česko, Slovensko a Rakousko. Dávné mělké pánevní moře nebo později jezera kypěla životem a bujela vegetací. A tohle všechno ukládalo po vrstvách do jezerního bahna, kde to bez vzduchu, za horka a pod tlakem prodělalo přeměnu — na lignit, tedy málo prouhelněné uhlí, a také ropu a zemní plyn.
Příběh objevení lignitu pod Ždánickým lesem je tak pitomoučký, až to musí být pravda (nebo zásah Boží): V časech napoleonských válek táhlo vojsko ke Slavkovu nebo možná už poněkud prořídlé od Slavkova. Poblíž Čejče vykopali ohniště pro polní kuchyni, zapálili — a za chvíli začala hořet sama zem, protože se trefili ausgerechnet do výchozu lignitové sloje. Zní to jen o fous pravděpodobněji než zkazky o náhodném vytavení rudy z kamenů kolem ohniště někdy v šerém dávnověku.
Na každý pád se ale místní lignit stal na téměř polovinu devatenáctého století palivovou základnou pro Vídeň. Sice má velký obsah jílu a síry a téměř padesátiprocentní vlhkost a musí se předem sušit, ale se dřevem to v té době bylo ještě složitější. Konjunktura netrvala věčně, zpravidla se tu těžilo sedláckým stylem „od setí do sklizně na poli a na zimu do dolů“. A většina se propálila lokálně — ve sklárnách, cukrovarech i na samotný provoz dolů. Dokud to nepojednal Baťa způsobem sobě vlastním, tedy efektivním, trochu bezohledným a trochu obdivuhodným. Když bylo potřeba poškádlit uhlobarony na severu, protože šponovali ceny a omezovali dodávky do jeho závodů, a hlavně otrokovické elektrárny, tak zakoupil místní doly i s vybavením, najal zkušené lidi a začal ve velkém. Parní pohon, dobré odvětrání, odvodnění a technické zajištění dolů (průvaly mokrých písků — kuřavek — jsou v místním flyši časté) a hlavně velkorysá doprava vyrubaného uhlí znamenaly obrovský technologický skok. A Baťa neváhal postavit velké kusy tratí a celý plavební kanál z Rohatce do Otrokovic. Až do války to šlapalo ostošest. Po znárodnění se změnily názvy — důl Pomoc Boží, Všemoc Boží nebo Panna Maria by za socialismu těžko prošly, takže Dukla, Mír a 9. květen, 1. Máj I a 1. Máj II — a lignit se vesměs pálil v hodonínské elektrárně až do devadesátých let. A vyrubáno jest, některé sloje do mrtě, jinde je evidováno, ale nechá se to pod zemí. Terén zvolna sesedá, jak se hroutí výdřevy a štoly — tu díra v poli, tu Jarohněvické rybníky, krásné a ptactvem obsypané, které zaplavila Kyjovka. Krajina po těžbě.
Ždánický les, foto: Majda Slámová, Greenpeace.cz.
Fosilie patří pod zem
Ropa a plyn je trochu jiná písnička a moravský Dallas (Dambořice) stále štědře chrlí — zásoby jsou odhadnuté na 4 miliony tun ropy. A vrtů je spousta, oplocené claimy s pohybujícími se vrtadly kozlíky působí v řepkových a jiných lánech nebo v lese až přízračně. Ropa se našla jak jinak než náhodou — při hloubení studní občas našli nikoliv vodu, ale skalní olej nebo plyn. Občas došlo i k výbuchům nebo zahoření — na rozdíl od zcela nehořlavé, protože pískovcové „Chřibské sopky“ na Komínkách, na kterou se jezdili zvědavci dívat zdaleka.
Ropa není v zemi jen tak volně, aby vzniklo těžitelné ložisko, musí se soustředit v kolektoru — propustné hornině, která je kolem dokola uzavřená nepropustnými. A na vrcholu se obvykle vytvoří plynová „čepice“ z lehkých uhlovodíků, vespod jsou často slané vody dávného moře. Vrty hluboké stovky metrů i kilometry také umožnily dost podrobně zmapovat geologickou stavbu Ždánického lesa — a najít poměrně vydatná ložiska v píscích a břidlicích.
Místní ropa je různá — některé jsou lehké a tekuté, jiné mají povahu husté kapaliny. Má malý obsah síry, což je pro zpracování vždy plus — nekoroduje potrubí a stroje. A používala se i pro barviva, kosmetiku, farmacii. Nyní většina ropy odjede přípojkou ropovodu Družba na zpracování do Kralup. Vytěžená ložiska se používají jako podzemní plynové zásobníky — pro případ nouze nebo jako rezervy na zimu.
Marná sláva, ač je naše ropa a náš plyn a zisky z prodeje nekrmí pochybné válčící režimy na východě, jsou to pořád fosilní zdroje. Tedy neobnovitelné a uvádějící do atmosféry další skleníkové plyny. Samotný metan — tedy základní složka zemního plynu — je extrémně účinný skleníkový plyn, násobně účinnější než starý známý oxid uhličitý. A protože je velice lehký a má malou molekulu, tak snadno uniká — z netěsností nebo při odvětrávání, protože ve směsi se vzduchem snadno vybuchuje, proto se bedlivě sleduje jeho koncentrace. Těžařům a distributorům tím sice utíkají peníze, ale také brutálně rostou klimatické dopady tohoto energetického zdroje, který se občas ve srovnání s uhlím deklaruje jako extra čistý. Odcuď pocuď, fosilie patří pod zem. Nemluvě o tom, že ropa pod zemí nedělá nic, ale jak je navrtáno, může proniknout do podzemní vody, do půdy nebo na povrch. V kraji je několik stovek vrtů, zdaleka ne všechny jsou známé a dobře sanované. A všechny představují snadnější cestičku pro tuhle jedovatou šťávu.
Řemesla z lesa
Místní lesy nebyly nikdy žádné pohraniční divoké a pusté hvozdy. Buky i duby mají i v nedotčené pralesovité podobě přeci jen podstatně více světla a méně bludných kořenů i melancholie ve vzduchu než horské smrčiny (o těch podmáčených a rašelinných, echtovních šumavských divočinách, nemluvě). Ale přesto tu kvetla — v trochu menším měřítku — i lesní řemesla. Pálilo se dřevěné uhlí v milířích a pracovalo několik sklářských hutí. Na Staré Huti, v Koryčanech i v Kyjově nebo vinařské Čejči. Hutě potřebují také křemenný písek, pomístně se tu těžil. A hlavně potaš — uhličitan draselný. Přidává se do sklářského kmenu jako tavidlo, ale najde uplatnění třeba při vydělávání kůží, zpracování textilu nebo v mydlovarnictví.
Ždánický les, foto: Majda Slámová, Greenpeace.cz.
Stovky let byl známý jediný zdroj: dřevo, nebo přesněji popel ze dřeva, některých bylin a slámy. Popel se dokonce vykupoval i z domácností, nikdy ho nebylo dost — obsah potaše je v něm nepatrný. Udusaný popel se ve zvláštních bečkách mnohonásobně promýval velmi měkkou vodou (aby nedošlo ke kontaminaci jinými solemi) a výsledný roztok se opatrně čistil, odpařoval, a nakonec i žíhal. Univerzální český název je lesní sůl, v německém jazykovém okruhu je to flus (odtud šumavské flusárny), na Moravě salajka. Povědomé? Právě tohle pojmenovalo i beskydskou Salajku (Visalaje asi ne, ty pojmenoval buď z rumunštiny „zlý sen, špatné nocoviště“, štěkající lišky nebo voda).
A je nasnadě, že když se ze dřeva dělala potaš (výtěžnost je pouhé kilo čisté vyžíhané potaše z tuny dřeva), ze dřeva se stavělo a v pecích topilo také dřevěným uhlím (později nedaleko těženým lignitem), tak to dělalo do lesa značné díry. A místní sklo tabulové, barevné i broušené bylo známé a oblíbené. Sklářská tradice v královském městě Kyjově ovšem od 18. století pokračuje bez přerušení. Pece nahřívá plyn nebo elektřina, potaš se dováží z Německa, a hlavně velkou část vsázky tvoří střepy. Vetropack Kyjov je největším zpracovatelem odpadního skla a vyrábí z něj sklenice a lahve, čiré i barevné, lékárnické stejně jako pivní. Kruh se uzavřel.
Místní buky stály také na počátku jedné slavné židle: Thonet č. 14. Znáte ji, je to taková ta kulatá židlička z cukrárničky s opěradlem, o které se pohodlně prostě neopřete, ale fakt dobře vypadá. Poprvé ji vyrobili v Koryčanech z místních buků, které se na ohýbaný nábytek hodí nejvíce. Kuchyně Koryna tu vyrábí dodnes, ohýbaný nábytek se přesunul do Tonu v Bystřici pod Hostýnem. Obě fabriky zakládal Michael Thonet z Vídně, právě kvůli krásným lesům a šikovným dělníkům.
Přes všechny tyto nájezdy nebyl nikdy nejvyšší hřeben Ždánického lesa odlesněný a lesy si zachovaly krásnou 80% listnatost, u nás vzácnou. Přirozenou obnovu nyní blokují stáda zvěře, tak nějak mimoděk chované v lesích a na polích.
Tratě kolem dokola
Přes hory se špatně jezdí povozem, natož drahou. Přes Ždánický les vedly stezky odjakživa — od Brna, k Brnu, do Uher, odbočky z Jantarové stezky i další. Tratě železniční se mu vyhnuly, lesy nebyly tak osídlené ani těžené, aby se vyplatily třeba lesní železnice. Místní lokálky byly svázané hlavně s dopravou cukrové řepy do cukrovarů a později také lignitu. Vlaky sem lignit přivedl a také je poháněl — a díky výstavbě tratí bylo náhle možné dovážet lepší surovinu zdaleka, což byl začátek konce slávy místních dolů. Ždánka vedla z Čejče do Ždánic a dokonale sloužila pro dopravu řepy, ale poměrně pečlivě se vyhýbala všem sídlům. Navíc cesta do Kyjova, kam přirozeně Ždánice spádují, je po silnici jen pár kilometrů, po kolejích pěkných pár desítek s přestupy a zpestřeno úvratí u Klobouk. Pro osobní dopravu měla tedy jen minimální význam, s vymizením nákladní byla na cestě k zániku. Z Čejče do Uhřic koleje stále leží, občas tu probíhala turistická doprava (aktuálně asi spí), horní konec do Ždánic je už dlouho cyklostezkou. Z Mutěnky vedoucí z Mutěnic do Kyjova — propojila tedy Vlárskou dráhu s lokálkou z Hodonína do Zaječí — je už cyklostezka úplně. Jen u Mutěnic zbyl protáhlý kolejový trojúhelník. A po čistě lignitové dráze z Ratíškovic do Sudoměřic se prohánějí šlapací drezíny (z Ratíškovic k přejezdu u Rohatce). Je to kousek a víceméně po rovině, ale i tak si šlápnete. A z věžovitého sudoměřického výklopníku sloužícího při překládce uhlí na lodě na Baťově kanálu je rozhledna, na plochý kraj stačí i nízká věž.
Jen vlaky na Vlárské dráze si stále stejně pomalu a trpělivě prokousávají cestu podél Kyjovky mezi Chřiby a Ždánickým lesem. Zkuste sami — nejlépe v celé délce od Brna až po Vlárský průsmyk na hranici se Slovenskem — je to čtyřhodinová vyhlídková jízda na většinu českých Karpat. A rychlejší to asi nebude — podle podrobných měření se totiž Ždánský les zvyšuje a oddaluje od Českého masivu. Vzdálenost roste i o deset milimetrů za rok, to se časem jistě projeví i v dojezdu vlaků a tarifní vzdálenosti…
Autorka pracuje v Ekologickém institutu Veronica a píše za sebe. Kontakt: renata.plackova@veronica.cz.
Tento text vyšel díky podpoře Nadace Veronica.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář