Řeč se vede, voda teče

Dáme-li něčemu jméno, vyjímáme to ze spleti světa a vytváříme si k tomu vztah. Funguje to i opačně — jméno často předem definuje, či přinejmenším navádí k vytvoření určitého vztahu nebo citově zabarvuje vnímání dané věci. Černohorský močál zní děsivě už podle názvu; oproti tomu Polabí se klene stejně široce na jazyku i na čtvrtině Čech. Na povrch krajiny vystupují velmi staré části, obnažené skalní suky nebo dna dávných moří; v jazyce pojmenovávajícím krajinu často trčí nad hladinu všedních slov slova dávná, jejichž původ je známý jen jazykovědcům nebo původním osadníkům. Vzniku, proměnám i prostému sběru a záznamu místních názvů se věnuje jazykovědná větev notně říznutá geografií (i poezií) zvaná toponomastika. Každá věda má svou terminologii, tato, coby poměrně málo známá, o to půvabnější. Ke své lítosti jsem zjistila, že hodonyma nejsou názvy dávných pijatyk a hostin, ale cest, stezek, ulic i náměstí a u choronym nejde o lékařský slovník, ale o názvy větších krajinných částí. Kupříkladu Evropa je choronymum obsahující 10 milionů kilometrů čtverečních. A jak je to s hydronymy, tedy místními názvy inspirovanými vodou? Pojďme se opájet a rozjařit pojmenováními našich menších i větších toků a pramenů.

Nejstarší jsou největší

Nejpůvodnější a překvapivě málo proměněná v proudu dní jsou jména největších řek. Podle řek postupovali osadníci, tvořily hranice vítané i nevítané a mosty nebo přívozy přerušované. V hlubinách praevropské historie mají pramen názvy dvou řek řekněme středního významu: Metuje a Jizera. Metuji název přisoudila poloha mezi Orlicí a Úpou, mezi nimiž teče jako řeka prostřední, indoevropsky medh. Jizera, stejně jako bavorská Isara, francouzská Isère nebo nizozemská Ijzer tekla bystře a Keltové jí do pramene vetkli kořen eis označující právě vody prudce proudící. Totéž znamená Agara (Aga, Agira), německy Eger, po našem Ohře. Největší řeky měly dozajista své starší názvy, minout nebo pominout je v krajině nešlo, ale zachovaly se až názvy germánské nebo Germány notně upravené. Albhznamenalo nepřekvapivě bílý, čistý, ale časem se význam posunul k „plynoucí“. Staročeská Laba se pozvolna přesunula do půvabného tvaru Labě (dnes je použitelný snad jen pro pramenné nunátko někde na Labské louce) a později do rodu středního a stále se držícího, Labe. Když se potká wilth a ahva, je z toho divoká, dravá voda. Kdeže ty vltavské peřeje jsou. Otava se zdá názvem i místem vzniku Vltavě nablízku, ale chyba lávky. Jako Otauva je doložená už z 11. století, i když původ je mnohem starší, předslovanský. Nářečně se jí říkalo Votava, z čehož kancelářští duchové století sedmnáctého vytvořili pseudospisovný novotvar Vatava. Teorií o původu je více, ale žádná jistá, až na to, že s druhou žatvou trávy nemá společného nic.

foto: Dodi Achmad

Řekou s nejkrásnějším názvem je nyní západočeská Mže. Dříve se název používal až po soutok s Vltavou, kdeže byl Berounu konec, respektive začátek. Původ hledají slavisté v kořenu slovanském s významem mžít, a germanisté dokonce v předslovanském mighia, což je ale močící, páchnoucí voda. To si snad ani mladá Mže, ani řeka bez pramene Berounka nezaslouží. A co Morava, která dala jméno celé jedné zemi Koruny české? Název pochází z kořene marznačícího moře, vodu. Mělo vzniknout na dolním toku, kde Kelty zřejmě inspirovaly velké rozlivy v lužních lesích. Její největší přítok Dyje má opět původ ve slově téci, tentokrát znějícím dheu. Průběžným komolením se z něj cestou přes latinské letopisy vyvinula jak slovanská Dyja/Dyje, tak germánská Taja, respektive Thaya. Co do stáří i proslulosti názvu však vede Valašské, České a Velké Meziříčí; sumerská Mezopotámie (čili Meziříčí) se mezi řekami rozkládala před dobře šesti tisíci lety.

Když voda začíná

Voda má povahu nestálou, proměnlivou — a přesto se velmi spolehlivě vrací na svůj začátek, k prameni. Pramenů nebylo nikdy dost a těch stálých, dobrých a dostupných je ještě méně. Snad pro náhlost vody deroucí se z lůna země podobnou pukajícímu semeni se prameni ve staré češtině říkalo klíč. Nebo taky vroutek, vrutice, což se nerozpoznaně ozývá v názvech středočeských obcí Vroutek, Benátecká a Mělnická Vrutice. Studánka upravená a vyvedená do vykotlaného pařezu už byla zvaná bel nebo kbel, odtud pramení názvy pražské části Kbely i podivně a podobně znějící název obce Dzbel nedaleko Prostějova. Dzbel ale může být také sedlo mezi kopci. Jen málokterý tok zůstal dočista bez názvu. Pokud byl tak malý, že se ztrácel v půdě nebo mezi kameny, pak ponikal — jesenický Ponikelský potok se sice občas téměř ztrácí, ale pyšní se i vodopádem. K vodě nepřítomné možná odkazuje název znojemské ulice K Suchopádu, který ale spíše souvisí s vlastním jménem. Některé řeky zvládnou začátek i bez pramene a od místa soutoku dostávají název zcela nový, ne že jedna druhou o jméno připraví. Známé je upletení Berounky ze čtyř řek v Plzni nebo Otava vznikající pod Čeňkovou pilou z Vydry a Křemelné. Ostatně i Vydra sama, šumavská řeka s největším počtem návštěvníků na kilometr toku (Povydřím v délce dvanácti kilometrů projde ročně asi 80 tisíc lidí), nemá vlastní pramen. Pod Modravou vzniká spojením Roklanského, Modravského a Filipohuťského potoka.

foto: Eva Dang

Zvláštní prameny přitahovaly extra pozornost. A nezřídka dostaly i zvláštní jméno. Na čele žebříčku prapodivných jmen se nachází nejspíše západočeský Soos s bahnem probublávaným podzemními plyny. Název je prý původně germánský, odvozený ze slova Satz znamenajícího bahnitou půdu. Poohřáci jej přetvořili na Sos a posléze Soos. Soos nesmrdí, neboť jeho hnacím plynem je hlavně oxid uhličitý. Pokud se k němu přidal i sirovodík (možná znáte rčení z chemie pro základní školy H2S — páchne jako pes), dočkaly se prameny jmen více zemitých: Smraďoch, Smraďavka (viz vyhlášené podchřibské lázně Leopoldov), beskydská říčka a pramen Smradlava a celá řádka Prdlavek, které někdy páchnou a někdy jenom bublají. Dokonale popisný název má i údajně nejodpornější vodní zdroj u nás — napajedelská Slanica. S jakoukoliv vodou ve velmi lidské podobě nemá nic společného Flusárna nebo Flusovna, která se udržela už jen v místních názvech, když řemeslo zaniklo. Původ má v zastaralém významu německého Fluss, což znamená potaš, draslo, základní surovinu pro sklářství, textilní průmysl i papírenství. Potaš se louhovala a pálila z dřevěného popela a řada míst v lesích bývalých i současných na tuto tradici odkazuje. Ostatně moravská Salajka znamená totéž, ale to jsme od vody notně odbočili.

Když voda stojí

Voda zastavená, nebo alespoň přibržděná přináší řádku nových jevů i jmen. Hlavním průvodním jevem stojaté vody je bláto, které ostatně dalo název i Brnu, od brnie, bláta snad na brodu přes Svratku. Stejný zdroj mají i rybníky a obce zvané Brloh, nešlo o neútulné útočiště nebo doupě. Nehybná čili mrtvá neboli mrlá voda dala název labskému přítoku Mrlině. Méně nápadně se stojatou vodou souvisí názvy Mešná, Mšeno a Mšené-lázně. Koření totiž v německém Moos, mechu — v praxi šlo hlavně o rašeliník a rašelinu, případně nížinnou slatinu, která dala vzniknout zmíněným lázním i jejich jménu. Obdobný zdroj mají české Benátky. Všechny jazyky vyjma češtiny a slovinštiny (Benetke), přes kterou se k nám dostaly, používají nějakou úpravu slova Venezia. Slavné město na laguně dalo označení české půdě močálovité, na vodě plovoucí a obcím obdobně usazeným. Krom toho znamenaly „benátky“ také nevěstinec a jed, jedno slovo tedy důmyslně spojuje hned několik charakteristik perly italského severu.

Národní přírodní rezervace Soos, foto: Hans-Peter Scholz.

Umělá lidská díla mívají umělá lidská jména. V případě jihočeských rybníků už při tom počtu asi spotřebovali nápady konkrétní a došlo na abstrakce: proslulé jsou rybníky Víra, Naděje a Láska, ke kterým přiléhají menší Skutek a Dobrá vůle. Tálínský rybník z písničky opravdu existuje, leží mezi Pískem a Protivínem. Další už nesou název vzniklý obvykleji, tedy podle sídla, majitele (Rožmberk), typické zvířeny a porostů (Smrkovec, Volešek, Labuť a další; Vymvejr u Třeště k nim asi bohužel patřit nebude), typického tvaru nebo vlastnosti (Čepička, Pihovatý, Uchcánek nazvaný podle propouštějící hráze), případně účelu (zda rybník Zlatomlýn tolik vydělával, nebo tolik stál, snad budou vědět v Třebíči). Vodu tekoucí i stojatou vtipně propojuje rybník Řeka na Doubravě i rybníček Potůček na přítoku Bezdrevského potoka. Jihočeský Vizír určitě nemá nic společného s pracím práškem, to spíš už se zíráním nebo viděním — snad ho tak nazvali pro čistou vodu.

Čas plyne jako voda a bere s sebou břehy i jména

Čas ani voda si nedají pokoje. Jména vymýšlejí lidé, a jak přicházejí a odcházejí, proměňují se i názvy. Úhlednému pojmenovávání, kdy Lhotou protéká Lhotský potok (a nikoliv třeba Olešenka, Černá voda, Řasnice nebo třeba Žabinec), jazykovědci netleskají a považují jej za slovotvorně sterilní. Každé město zabírá jen malou část toku, leč v některých případech pozvolna pohltilo jeho název v celé délce. Stalo se to Mži — kdysi tekla pod svým prastarým názvem až do Vltavy a neztrácela jej po přidání Radbuzy (již dříve obohacené vodami Úhlavy) a Úslavy na okraji Plzně. Stejně tak byla Chrudimka dlouho zvaná Kamenicí — ostatně pramení nad Kameničkami v Železných horách a ve svém toku omílá mnoho kamenů. I pomístní název středního toku Ohebka, který se ostře lomí v údolí pod hradem, měl svůj půvab. Tichá Orlice ustála soupeření s městem o vlastní jméno, a ačkoliv bývala známá jako Chocenka, jmenuje se v kontrapunktu ke své severněji tekoucí Divoké blížence. Podkrušnohorskou vísku Prunéřov by nebýt elektrárny znal málokdo. Dolní tok Prunéřovského potoka zcela odpovídá moderní asociaci s vytěženou krajinou a výčnělky elektrárenských věží — jde o přeloženou vydlážděnou strouhu namačkanou mezi areál elektrárny a odkaliště popílku. Přesto jen pár kilometrů odsud velmi malebně a bystře poskakuje údolím kolem hradu Hasištejna (a netuší, co ho dole čeká). Zbývá si jen popřát vespolek: Zachovejme vodu krajině i jazyku. Obojí je bohatství, které opravdu oceníme, až když o něj přijdeme. Vtip i důvtip pojmenovávání tvoří neviditelnou vrstvu naší krajiny a našeho jazyka.

Autorka je spolupracovnicí redakce a věnuje se ochraně přírody. Kontakt: renata.plackova@hnutiduha.cz.