Nade vše je voda

30. dubna 2011 /

Myslíte si, že máme díky letním povodním vody dost? Nebo že je díky stovkám nových čističek konečně čistá? A pokud ne, tak že nemáte dost času, vlivu, peněz nebo znalostí, abyste mohli pro ochranu vody něco udělat? Chyba lávky, „za vodou“ totiž ještě zdaleka nejsme.

Pindaros (522—446 př. n. l.), jeden z nejvýznamnějších básníků starověkého Řecka, napsal: „Nade vše je voda.“ Tento slogan byl překvapivý už v jeho době, protože upozorňoval na základní rozpor mezi cenou a hodnotou. Vysokou cenu mají třeba perly, ale hodnotu mají venkoncem nulovou. Jíst se nedají a malárii nevyléčí. Cena vody z veřejných zdrojů byla za starého Řecka nulová, ale její hodnota obrovská. Bez vody vydrží člověk sotva pár dnů. Jak vidno, tento fakt si mnozí uvědomovali už při zrodu evropské civilizace, někteří, jako třeba náš prezident a jiní ekonomové, si to neuvědomují dodnes.

Lidé odedávna vodu uctívali, měla svoje božstva, existovaly posvátné prameny, vznikl kult vodních lázní. Naši předci věřili, že voda teče od pramenů do moří především proto, že ji nějaká božská či geologická síla žene dutinami uvnitř Země opět nahoru, k pramenům. Poznání velkého a malého koloběhu vody je paradoxně až novodobý objev, i když se nám dnes může zdát, že to bije do očí. Voda se z moře odpaří díky slunečnímu záření, vzniknou mraky, vítr je přenese nad pevninu, začne pršet, voda se dostává na zem a do země, napojí prameny, které se slévají v potoky a řeky, které tečou do moří. No sláva, dnes už to víme! Ale poučili jsme se z toho? Zdá se, že ne.

Jděte do… Drnovic

K vodě se nechováme s náležitou úctou. Voda není náš majetek, je krví planety Země a je opravdu zázrak, že ji máme k dispozici v takovém množství a v tekuté formě. Na Marsu je zmrzlá v podobě ledu a na Venuši přítomná jenom jako čtyři sta stupňů horká pára.

Z pohledu vesmíru patří cennosti jako zlato a platina k celkem banálním prvkům, vzácným asi jako písek na Sahaře. Ale voda v tekutém skupenství, to je vzácnost vesmírná, i když zalévá více než 70 % povrchu Země. O vodu bychom se měli starat. Především o obnovu malých tůní, jezírek a mokřadů. Proč? Protože vodu je třeba udržet v krajině, a to nejen pro nás, pro lidi, ale i pro rostliny a různé živočichy, zejména obojživelníky a podobné vodomilné živáčky.

Velmi významné je vytváření tůní podél řek i kolem drobných potůčků a pramenišť, v okolí rybníků a na vlhkých loukách. Naprostá většina tůní totiž zanikla a nadále zaniká kvůli úpravám koryt řek, potoků a jejich okolí. Velice důležité je také zachování nebo novotvoření vodních ploch v lomech, písnících, hlinících, na výsypkách i vojenských cvičištích. Stačí vyhloubit menší nádrže libovolných rozměrů s pozvolnými břehy a hloubkou do půl metru. Nové vodní plochy tak vznikají s minimálními náklady.

Můžeme s tím něco udělat, i když to není naše profese? Samozřejmě, že můžeme. Znám jednoho sociologa, který sám sebe nazývá kavárenským ekologem, ale ve skutečnosti je úžasným organizátorem. Vyslovení latinského (vědeckého) názvu nějakého druhu mu dělá potíže, z fyzikálních zákonů mu naskakují pupínky. Přesto se mu podařilo v rodné obci Drnovice obnovit malý mokřad, a tím umožnit celé řadě kriticky ohrožených obojživelníků vrátit se tam, kde už je léta nikdo neviděl. Zmíněný člověk není ani milionář, ani starosta obce. Takže nejde o vzdělání, nejde o postavení, a dokonce ani o peníze. Jde o život. Protože voda — to je život. Vždycky, když mi někdo říká, že nemá dost času, vlivu, peněz a znalostí, aby mohl něco udělat pro ochranu vody, namítám: všechny ty důvody se dají nahradit jedním slovem: nechci! Dříve jsem takové lidi posílal do háje, teď je posílám do Drnovic.

Zachraňme studánky!

Zvláštní vodní kapitolu představují studánky. Když jsem začínal v Brně skautovat, měl jsem příležitost se seznámit s Eduardem Urešem, který nás, mladé skautíky, vedl k úctě k vodě. Neučil nás vodu vzývat ani se k ní modlit. Učil nás najít pramen, podchytit jej a udělat z něj studánku. Nabádal nás, abychom se o studánky starali, a to i když k ní přijdeme jen párkrát ročně. Nepřipadlo mi dvakrát rozumné hrabat se v blátě jenom proto, aby vznikla malá studánka, ze které se napiju několikrát za život. Když jsem ale viděl, že se tento člověk dokáže i kvůli nepatrné studánce zabahnit jak divoké prase, dělal jsem to taky. A dělám to dodnes.

Ne každý může ovlivnit hospodaření s vodou v krajině, ne každý se může věnovat ochraně mokřadů nebo vyrábět tůňky pro obojživelníky. Každý, ale opravu každý může pečovat o studánky. Nevěříte? Pokud si prohlédnete www.estudanky.cz, zjistíte, že na dobrovolné bázi se podařilo zmapovat obrovské množství, téměř čtyři tisíce, pramenů a studánek z celé republiky. Ve stejné době státní monitorovací síť jakosti podzemních vod pozorovala pouze 138 pramenů (sledování pramenů dokumentuje přirozené odvodňování podzemních vod a provádí ho Český hydrometeorologický ústav). Kampaň Zachraňme studánky! a Národní registr pramenů a studánek si neklade žádné vysoké cíle, ale nabízí všem zájemcům možnost něco konkrétně pro přírodu dělat. Při bližším průzkumu map zjistíte, že evidované studánky nejsou rozloženy stejnoměrně. Má to nejméně dva důvody. Za prvé se lidé z velkých měst začínají více zajímat o přírodu a zároveň mají lepší přístup na internet. A tak nepřekvapí, že největší počet studánek najdete v okolí Prahy a Brna. Druhý důvod už je méně „virtuální“: některé oblasti jsou z geologických důvodů na podzemní vody a prameny bohatší, jiné jsou naopak téměř bez nich. Mnoho studánek je v perfektním stavu a mají štěstí na pravidelné opatrovníky, jiné, byť evidované, zůstávají opuštěné. A pak zbývá ještě velká spousta těch, které na své objevení a na svého patrona teprve čekají. Čekají na vás!

Čistota na první pohled

Pindaros by zřejmě zaplakal nad svobodou a čistotou dnešní vody. Zatímco v roce 1918 bylo na území dnešního Česka regulováno pouhých 30 % říčních toků, k loňskému roku už jsme si tím či oním způsobem ochočili (či zotročili) devět z deseti řek. Navíc celková délka vodních toků a řek se v průběhu dvacátého století zkrátila zhruba o třetinu. A nejen to, výrazně se tím zmenšila samočistící schopnost řek. Znečištění vody v řekách a jezerech přitom u nás stále představuje závažný problém. Ještě v roce 1990 se 22 % délky velkých řek považovalo za znečištěné na nejvyšším stupni (5. třída znečištění). Loni toto číslo naštěstí kleslo na sedm procent, což je sice matematicky vzato úspěch, ale pořád není co slavit. Ještě větším problémem zůstávají drobné vodní toky v zemědělské krajině, které tvoří převážnou většinu naší říční sítě. Malé obce, menší průmyslové závody a zemědělci kvůli nedostatku financí neinvestují do čištění odpadních vod, a kvalita těchto drobných toků tak dlouhodobě stagnuje, v některých oblastech se dokonce i zhoršuje. Nedosti na tom, voda, která vytéká z čističek, sice na první pohled vypadá čistě, ale obsahuje obrovské množství živin, především dusíku a fosforu. Tyto živiny pak v přehradních nádržích vytvářejí úžasné prostředí pro množení řas a sinic, které způsobují známý vodní květ.

Řeknete si — ale to je jen a jen nedostatkem peněz na řádné čištění odpadních vod! Co můžeme my jako běžní občané dělat? No, můžeme si zoufat, například. Pokud vás zoufání nebaví, můžete se zamyslet, jak svůj podíl na znečišťování vody snížit na minimum. Jak na to? Plno příkladů najdete v nejrůznějších ekorádcích (třeba v Desateru domácí ekologie, abych si zde šetrně přihřál vlastní polívčičku), omezím se tedy na minimum. Například: vodou neplýtváme a používáme nekapající jednopákové baterie. Snažíme se co nejvíce omezovat používání saponátů a jiných chemických přípravků a při úklidu hojně využívat ocet. Ucpané odpady výlevek raději čistíme gumovým zvonem a instalatérským pérem, popřípadě sodou, rozhodně však ne louhem. Ucpání však hlavně předcházíme občasným prolitím vařící vodou a používáním sítka, jehož obsah navíc můžeme většinou odkládat do kompostu. Na zahradě či doma jímáme dešťovou vodu, hodí se na zalévání i umývání podlahy. Kupujeme produkty ekologického zemědělství a ekologického rybníkářství (bio), které zajišťují, že se producenti chovají k prostředí citlivěji.

A — málem bych zapomněl — samozřejmě pijeme vodu z vodovodu, ne balenou. Proč? Možná nemá takovou cenu, ale hodnotu, panečku, tu má obrovskou. A pokud vám náhodou toto pindarosní vysvětlení nestačí, obraťte na další stránku, dozvíte se víc.

Autor je ekolog, pracuje v Ekologickém institutu Veronica. Přednáší na univerzitách v Brně a ve Vídni, zastupuje Stranu zelených v městské části Brno-Ořešín.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2021 vyjde v 2. polovině srpna.