Desátý den po tornádu: v polní kuchyni z druhé světové

V polní kuchyni na školním hřišti se hlásím přesně v sedm ráno. Upustím neslyšně jen: „A sakra…“ a pak se pěti velkým kolegům představím. Dostanu kafe, když jsem ještě nic nedělala. I když je ráno, zdá se, pomalé, v kamnech se už topí. Polní kuchyně PK 24 z druhé světové války je tu díky pár nadšencům z Klubu vojenské historie Dukla z Prostějova. Jaryn, pro dnešek náš velitel, se s vedením Lužic domluvil na vaření teplého jídla ze zásob, které darovali lidé. Na menu bude dnes Pasta De La Lužic, vtipkuje se.

Budeme vařit v padesáti a sedmdesátilitrovém hranatém kotli nejen pro složky integrovaného záchranného systému, ale i pro místní nebo dobrovolníky a dobrovolnice, pro všechny, kdo budou chtít teplé jídlo. Ne, že by obec jídlo nezajistila, ale lidé pracující na stavbách údajně dostávají bagety, někdy řízky, hory koláčků i energeťáků. Sem, do centra obce, naproti Krizovému štábu v Sokolovně můžou přijít, najíst se, posedět, odpočinout si. Včera jim zmizelo pod rukama víc než dvě stě padesát porcí jídla, dnešek nebude jiný.

Dobrovolníci a hory toaleťáku

Před osmou vyrážíme pro zásoby do skladu v Hodoníně. Na mladých dobrovolnicích je vidět únava, přesto s námi vtipkují. Diktujeme seznam věcí, které jsou třeba. Konzervy se zeleninou, maso, těstoviny. Čerstvých surovin je nedostatek. Nahlédnu dovnitř a spadne mi brada. Takovou horu toaletního papíru podél celé zdi uvidíte málokde. Jedna z dobrovolnic se skautským šátkem upadne na schodech. Její kolegyně říkají, že musí být unavená, každý den prý maká jako divá. Naštěstí to nevypadá vážně.

Jen o pár metrů dál je registrační stolek pro všechny, kdo chtějí pomoct v zasažených obcích. Je prodloužený víkend, a tak se očekával nával pomocníků a pomocnic. Jeden autobus odjel přeplněný, další se naplní za chvíli. Prý budou pracovat v polích, sadech i vinohradech, kde se povaluje skelná vata, sklo, křidlice a další kousky domovů. Dostanou rukavice, vodu a kšiltovky.

Vracíme se zpět. Chybí nám jen koření a šlehačka. Po cestě nás policisté kontrolují. Když provoz houstne, auta do obcí bezdůvodně nesmějí. Projíždíme kolem hájku, kde se tornádo vyřádilo na stromech. Kmeny trčí ohlodané v různé výšce do různých směrů, všude je hrozný nepořádek. Z poházené zeleně vykukují zdi bez střechy a bez oken. Je to první zdemolované stavení, které vidím.

Začínáme vařit. Jako první připravíme bezlepkovou polévku s pohankou a zeleninou. „Je taky veganská, můžeme to říkat těm, co se budou ptát,“ podotýkám s úsměvem. Jsem ráda, že nebudeme muset odmítat jinak se stravující pracanty. Na polévku se dvakrát staví třeba i slavný Miluna s partnerem. Ve velké kotli syčí kila nakrájené cibule. Uvařit těstoviny s omáčkou bude trvat asi dvě hodiny. Koření koupíme, dobře vychucené jídlo je pro kuchaře důležité. Chystám přesný počet těstovin, otevírám desítky různých malých plechovek a zavařovaček. Kluci chystají maso z konzerv, nelíbí se jim nízký obsah masa, ale nic jiného není. Pár minut po otevření masové konzervy s názvem Česká svině vystupuje čtyřicítka dobrovolníků a jde ke stanu rozebrat si požadavky místních o pomoc.

U vjezdu do školního dvora se objeví malá dodávka. Tři kluci prý vezou patnáct beček piva. Přemýšleli, jak místním pomoct a přijeli točit pivo a nealko zdarma hned vedle nás. První hladoví přicházejí brzy a jsou rádi, že se můžou i osvěžit. Jaryn varuje nové výčepní, aby si počet piv u lidí radši hlídali kvůli případným úrazům. Většina lidí pracuje aktuálně na střechách. Buď je plachtují, nebo už pokrývají. Ve skupině na Facebooku, kde je asi dvaatřicet tisíc lidí, létají prosby o kontejnery, střešní krytinu a profesionální řemeslníky střídané díky za pomoc nebo fotkami těch, co pracujícím přivezli například tisíce kopečků zmrzliny. Občas někdo najde kusy rodinných alb a ptá se po majiteli.

Můžeme si u vás dát něco teplého?

Lidé se na jídlo začínají trousit po malých skupinách. Dávám jídlo párům, co jsou tu několik dní. Můžou chodit od domu k domu a ptát se místních, jestli nepotřebují další ruce, nebo se zastavit v informačním stanu u Krizového štábu a zeptat se koordinátorů. Jeden z tříčlenné skupiny řemeslníků jídlo nechce, není mu dobře. „Se nediv,“ říká mu jeho parťák, „když ses do té práce tak položil. Musíš si rozložit síly. Viděls, že tu ještě bude co dělat týdny, nemůžeš do toho tak po hlavě.“ Všichni pokyvujeme hlavou a balíme jídlo těm, kteří to sem mají daleko. Počet porcí, o který prosí majitelka hospody na druhém konci obce, rádi přivezeme. Misek, příborů a kelímků máme dost. Trochu mě bolí srdce, když vidím hory jednorázových plastů, ale nádobí není kde umývat. Sama drhnu hrnce pod stromem v lavoru.

Před polednem přibíhá koordinátorka dobrovolníků a na těžkou práci odvádí tři mé spolukuchtíky. Autobusy dneska vozí převážně ženy a někdo potřebuje odnosit tvárnice. Zůstáváme přes obědový nápor ve třech. Zvládáme to. V pauze se zastaví můj kamarád, díky kterému dneska v polní kuchyni pomáhám. Veze stavební materiál místním, u kterých v posledních dnech pracoval. Protože neumím pokrývat střechu nebo vyzdít štít, doporučil mě sem. Sama jsem hledala informace, jak pomoci, ale jsou hodně chaotické. Ve zmíněné facebookové skupině lidé často volají po okamžité pomoci dobrovolníků, ale koordinační místa jejich zájem tlumí s tím, že lidí je dostatek, a potřeba jsou hlavně profesionálové. Také se tam začínají objevovat nenávistné příspěvky. Podle zástupkyně Krizového štábu začíná lidem docházet, co se stalo, ventilují svoji frustraci i tady.

Říkám si, že vděk strávníků mi přece stačí, že je důležité být součástí téhle velké vlny solidarity. Že každý má svou malou roli. Když ale na záchodech potkávám ženu, kde si máčí vlasy a svlažuje opálená ramena, protože v dnešním vedru pomáhal vyklízet jeden z domů, poprvé se cítím jako bačkora, kterou tak maximálně bolí nohy a brečí, protože si sáhla rukou od cibule do očí.

Bolavé nohy a pudink

Když se kluci vrací, přijíždí i posila z Kopřivnice, zvyklá vařit na dětských táborech. S její pomocí se rozhodneme udělat k chilli con carne večeři i dezert. I když nakonec bez šlehačky, pudink z darovaného mléka a ovoce z konzerv vyvolá nadšení, chodí si pro něj hlavně hasiči. Vypráví nám o těžkostech hlavně starých lidí, kteří často nejsou schopni práce na vlastním domě řídit.

Po více než dvanácti hodinách moje směna končí. Se všemi se loučím s přáním, aby jim zbývající točené pivo dovolilo u polní kuchyně klidně spát. Cestou domů projíždím téměř všechny zasažené vesnice. I když se míra katastrofy srovnává z jedné cesty těžko, píchne mě u srdce, když v Moravské Nové Vsi vidím celou ulici domů označených písmenem X. Je to úplně stejná ulička nízkých barevných domků, které jsem míjela ráno. Tyhle už ale nemají okna, střechy, v jejich okolí není ani noha. Tyto vesnice a speciálně tyto domácnosti si spolu s těmi, kteří přišli i své členy, vytáhli kartu Černého Petra. Domy půjdou k zemi, jejich majitelé a majitelky jen stojí v řadě na demoliční techniku.

Až se domy postaví, stromy zasadí a duše začnou hojit, bude třeba si přiznat, co všechno zvládáme díky solidaritě a následné vděčnosti ostatních, a na co už nestačíme. Kde by měl reagovat stát lépe, kde hejty na sociálních sítích nepomáhají a co všechno nám postupující klimatická změna může přinést. I když se čeští klimatologové k otázce spojitosti mezi tornády a měnícím se klimatem staví opatrně, extrémní jevy objevující se častěji po celém světě se nevyhnou ani nám. A ani poklidnému životu v jihomoravských vesnicích, kde to nikdo nečekal.

Kontakt: gregorova@sedmagenerace.cz. Informace ohledně pomoci lidem postiženým tornádem najdete například na stránkách Jihomoravského kraje tady.