Jak je na tom česká příroda z hlediska biodiverzity? Většina z nás asi tuší, že odpověď nebude veselá. Přiznám se však, že konkrétní čísla mě přesto zaskočila. Poslední Zpráva o životním prostředí ČR za rok 2024 potvrzuje, že přírodní rozmanitost u nás klesá napříč většinou ekosystémů. V nedostatečném či přímo nepříznivém stavu se v Česku nachází téměř 60 % evropsky významných druhů živočichů, tři čtvrtiny druhů rostlin a bezmála 80 % přírodních stanovišť. Podle červených seznamů je ohroženo 908 druhů cévnatých rostlin, více než tisíc druhů hub a mechorostů a 163 druhů obratlovců. Mezi vůbec nejohroženější skupiny živočichů v současnosti patří plazi, obojživelníci, ryby a denní motýli.
Ptáci jsou na nás krátcí
Za jeden z nejspolehlivějších indikátorů stavu ekosystémů se považuje početnost ptáků — ti totiž rychle reagují na změny prostředí, stojí na vrcholu mnoha potravních sítí a zároveň se dlouhodobě a systematicky monitorují. A právě vývoj zdejších ptačích populací je jednoznačně neveselý: od roku 1982 je jedinců běžných druhů v Česku zhruba o 11 % méně, přičemž nejprudší propad nastal v posledních pěti až deseti letech.
Nejkritičtější je situace v zemědělské krajině. Početnost ptačích druhů vázaných na pole a louky se za posledních čtyřicet let snížila o alarmujících 45 %. Koroptev polní, čejka chocholatá, linduška luční či konipas luční se propadly na zlomek původních populací a na této nízké úrovni dlouhodobě setrvávají. „Obecně jsou lesní druhy méně ohrožené než druhy zemědělské krajiny, tam je situace skutečně alarmující zejména u hmyzu a ptáků. A stav se neustále zhoršuje,“ upozorňuje Karel Prach, profesor botaniky na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity.
Hlavní příčiny jsou dobře známé: intenzivní zemědělství, vysoká spotřeba pesticidů a minerálních hnojiv (zatímco spotřeba pesticidů od roku 2000 klesla o 19,1 %, spotřeba minerálních hnojiv vzrostla o 45,3 %) a extrémně homogenní struktura české krajiny. Česká republika má po Slovensku druhý největší podíl polí nad sto hektarů v celé Evropě. Zatímco jiné státy si uchovaly mozaiku menších políček, mezí a remízků, u nás převládají obří lány.
Foto: archiv F.
I člověk je biodiverzita
Ačkoli osobně si pod pojmem česká biodiverzita vybavím spíš malebnou lesní scenérii s liškou, srnkou, veverkou či jezevcem a párkem hříbků, skutečnost je jiná: převážnou část Evropy netvoří lesy, ale kulturní krajina formovaná tisíciletími hospodaření. A právě na tuto krajinu jsou vázány tisíce druhů, které by v „původní“ divočině nepřežily. Patří mezi ně křepelka polní, koukol polní, bukač velký, vstavač kukačka, sysel obecný, skřivan polní, strnad obecný či chrpa modrá — druhy, jejichž existence je úzce spojená s člověkem formovaným prostředím.
Na první pohled by se mohlo zdát logickým řešením se zkrátka stáhnout z co největšího území a nechat přírodu „dělat si, co chce“. Takový scénář je ale nejen nereálný, především by mnoha druhům vůbec neprospěl. Součástí biodiverzity je totiž i člověk a jím vytvořené a dále udržované louky, pastviny, pařeziny, rybníky, meze, remízky, staré sady či stromořadí. Tradiční — a to slovo je zde klíčové — zemědělství a péče o otevřenou krajinu nejsou protikladem ochrany přírody, ale její nezbytnou součástí.
Asi však tušíte, že lesy tvoří druhou podstatnou část příběhu — a ani zde není vývoj povzbudivý. Počet lesních ptáků u nás od roku 1982 nejdřív pomalu ubýval, kolem přelomu tisíciletí se jejich stavy na čas ustálily, ale v posledních letech znovu klesají. Dnes je jich o zhruba 22 % méně než na začátku sledování. V současné době mizí kurovití, jako je tetřev či jeřábek, a také linduška lesní, která potřebuje světlejší, otevřenější lesy. Dlouhodobě ustupují i další lesní specialisté — například lejsek malý, budníček lesní či králíček obecný, zatímco jejich místo zaujímají široce rozšířené, k podobě prostředí silně tolerantní druhy jako kos černý, drozd zpěvný, červenka obecná nebo sýkory.
Podobný trend vidíme i u rostlin. Podle Karla Pracha z českých lesů mizí především světlomilné druhy a druhy vázané na stanoviště s nízkou hladinou živin. Lesy houstnou, zvýšený spad dusíku vede k eutrofizaci a konkurenčně silní generalisté — některé trávy či ostružiníky — prosperují, zatímco specialisté ustupují. Houstnutí lesů je přímým důsledkem dlouhodobého hospodaření: holosečné kácení, výsadba hustých monokultur a nízká věková i druhová pestrost stromového patra. K ústupu typických druhů lesního podrostu přispívá i invazní netýkavka malokvětá. „Přesto u rostlin není stav zatím tak alarmující,“ dodává Prach.
Foto: archiv F.
Smrt jako základ života
Naopak zcela kritická je situace v případě (především) živočichů vázaných na mrtvé a odumírající dřevo a na staré, mohutné stromy. Ty ke svému životu podle odborných publikací potřebuje zhruba třetina evropské lesní fauny i flóry. Podobná čísla uvádějí i konkrétně německé studie: 34 % z 13 600 sledovaných druhů hub, lišejníků, měkkýšů, pestřenek, brouků, ploštic, můr, ptáků a savců je přímo závislých na starých stromech či mrtvém dřevě. V intenzivně obhospodařovaných lesích, kde se dřevo po těžbě pečlivě „uklízí“ a staré stromy prakticky chybí, nikdo z nich jednoduše nemá kde žít. Průměrně zde připadá jen sedm kubíků tlejícího dřeva na hektar, zatímco v českých pralesovitých rezervacích vědecké týmy zaznamenaly 50 až 345 kubíků na hektar, nejčastěji pak kolem 100—150 kubíků.
Jednou z nejnáročnějších skupin evropských lesních druhů jsou datlovití ptáci. Kde se neusadí datlík tříprstý či strakapoud bělohřbetý, tam je zkrátka mrtvého dřeva málo. Strakapoud bělohřbetý se například vůbec nevyskytuje tam, kde je méně než deset kubíků souší na hektar; při dvaceti kubících a více jej lze nalézt spolehlivě. V Česku přežívá hlavně v nejcennějších starých bučinách — v Beskydech, přilehlých pohořích a na několika místech Šumavy.
Citlivým indikátorem je také lejsek malý, jemuž svědčí hluboké, staré, často bukové porosty s dostatkem štěrbin a dutin. Tetřev hlušec zase vyžaduje pralesovité horské smrčiny a rozvolněné světlé porosty se střídáním starých a mladých stromů — tam, kde tetřev přežívá, bývá podle odborných studií vyšší druhová rozmanitost horských ptáků i více vzácných druhů.
Zcela samostatnou kapitolou jsou saproxyličtí (na mrtvém dřevě závislí) brouci. Ve střední Evropě jich žije kolem 1 400 a mnohým z nich akutně hrozí vyhubení. Typickým příkladem je kriticky ohrožený tesařík alpský, který potřebuje staré bukové lesy, polámané stromy, vývraty a souše. A nejde jen o živočichy — dřevo v různých stádiích rozkladu zoufale schází i houbám.
Foto: Luc1659, Flickr.com.
Bytostná potřeba proměny
Lesní porosty zabírají téměř polovinu rozlohy Evropské unie. V Česku plocha lesů dlouhodobě roste — každoročně přibývá v průměru více než 1 300 hektarů a lesy dnes pokrývají 34,7 % území. Jenže rozloha nevypovídá zhola nic o kvalitě. Více než 70 % českých lesů tvoří hospodářské, stejnověké a strukturálně chudé porosty, v nichž se přirozené procesy uplatňují jen minimálně. Skutečně původních lesů u nás do současnosti zůstalo jen přibližně 900 hektarů, většinou na nepřístupných svazích.
A právě rozdíl mezi hospodářským a přírodním lesem je pro biodiverzitu zásadní. Zatímco ten první je „uklizený“, zbavený mrtvého dřeva a s ním i života, ten druhý je pestrou mozaikou starých stromů, světlin, vývratů, souší, tlejících kmenů, dutin, mokřadů či říčních náplavů — tedy prostředím, kde má život prostor vznikat, zanikat a znovu se obnovovat.
Dostáváme se k tomu, co je z české biodiverzity vůbec nejohroženější — přirozené procesy, přírodní dynamika, spontánnost a disturbance (události, jež dočasně naruší ekosystém). Biologická rozmanitost totiž není jen seznam druhů, ale také prostředí, které těmto druhům vytváří podmínky — a jeho přirozené změny. Tam, kde ochrana přírody chrání jen stabilní, „zakonzervovanou“ podobu biotopu, může snadno přehlédnout, že mnoho druhů potřebuje právě proměny — pád stromu, světlinu, záplavu, rozpad kmene a další narušení, jež otevírají prostor novému životu. Disturbance nejsou katastrofou, ale základní podmínkou bohatého lesa. Pád stromu, polom, kůrovec, požár po blesku, rozrytá půda od divočáků, nános v řece nebo obnažená půda po vývratu vytvářejí místa, kde mohou přežít druhy, které by pod souvislým stromovým patrem neměly šanci.
Chránit různorodě a ve velkém
Česká republika na jednu stranu patří mezi země s nejpropracovanějším systémem ochrany přírody — máme dlouholetou tradici, skvělé zkušenosti s ochranou druhů i dobrou mezinárodní pověst. Na našem území se nacházejí čtyři národní parky, 25 chráněných krajinných oblastí a 2 188 rezervací či přírodních památek. Není to málo, ale stejně to nestačí.
Síť chráněných území totiž neřeší zásadní problém: chybějí velké plochy, kde by mohly přírodní procesy probíhat v měřítku celé krajiny. Maloplošná chráněná území byla historicky vyhlašována hlavně kvůli rostlinám — a ty se skutečně správnou péčí daří chránit i na malých plochách. Ani obratlovci na tom nejsou úplně nejhůř: díky dobré migrační schopnosti často najdou vhodná místa i mimo rezervace. Pro bezobratlé, kteří naneštěstí tvoří většinu druhové rozmanitosti, jsou však malé izolované plochy zoufale nedostatečné. Data z více než desetiletého monitoringu motýlů v Německu dokonce ukázala, že úbytek hmyzu je v chráněných územích téměř stejný jako mimo ně — jen začíná z vyšší „startovní hladiny“. Pro udržení biodiverzity tedy nestačí jen chránit malé izolované rezervace. Větší území umožňují vznik pestřejší mozaiky biotopů, poskytují prostor druhům s většími nároky a umožňují fungování metapopulací, tedy několika populací téhož druhu, jež obývají oddělená stanoviště a jsou propojeny občasnou migrací.
Foto: Erik Karits, Pixabay.com.
Řešení úbytku české biodiverzity nespočívá v jednom „správném“ přístupu, ale v rozšíření celé palety podob krajiny. „Smyslem je diverzifikovat spektrum přístupů. Na jedné straně tradiční krajina s mozaikou extenzivně obhospodařovaných biotopů, na druhé straně divočina,“ shrnuje ekolog Botanického ústavu Akademie věd ČR Radim Hédl. Obojí u nás téměř zmizelo, každé v jiné době. Současná snaha by proto měla směřovat k tomu, aby se oba tyto relativní extrémy znovu staly běžnými. Zatímco v horách je žádoucí ponechat lesy samovolnému vývoji, nížinným lesům a otevřeným plochám většinou prospívá tradiční hospodaření. Při výběru nových území pro divočinu je vhodné vyhýbat se cenné kulturní krajině — ukončení lidských zásahů by ji prakticky zničilo.
Divočina má však význam i z jiných důvodů. Jak připomíná biolog a bývalý ministr životního prostředí Ladislav Miko, jde o ekosystémy, které formovaly podobu evropské krajiny po tisíce let a které jsou součástí naší přírodní identity. V těchto územích můžeme sledovat, jak příroda funguje bez zásahů člověka: jak reaguje na změny prostředí, jak se vyrovnává s narušením a jaký je vztah mezi jednotlivými druhy. Divočina tak slouží jako referenční rámec, podle něhož dokážeme posoudit, jak se daří krajině, kterou jsme si přetvořili k obrazu svému. A dokázala by nám i ušetřit spoustu práce a peněz! Otevřené plochy, jež v kulturní krajině musíme udržovat kosením, vznikají v divočině samy — po polomech, kůrovci nebo požárech.
Kdo do toho hází vidle
Vědeckých podkladů k tomu, jak zvrátit úbytek biodiverzity, máme přehršel — jako obvykle však pokulhává jejich aplikace v praxi. Karel Prach upozorňuje, že největší překážkou je neochota lesnického provozu měnit dlouhodobě zažité postupy. A důvody jsou převážně ekonomické. „Chápu, že soukromý majitel lesa chce mít co největší zisk,“ říká Prach, „ale u státních lesů, které u nás tvoří 51 % rozlohy, nemusí být ekonomika na prvním místě. Stát může Lesům České republiky dát i jiné zadání — třeba zvýšit druhovou pestrost a s ní i ekologické funkce lesa.“
Podobně to vidí i Hédl. Podle něj ochrana přírody naráží hlavně na setrvačnost — v podobě hospodaření, v legislativě i v rozhodování jednotlivých aktérů, od úředníků po vlastníky lesů. Příležitosti se naopak otevírají tam, kde je prostor pro volnější přístup: v chráněných územích, zejména v národních parcích, kde je ochrana přírody a hospodaření pod jednou správou, v soukromých rezervacích nebo u vlastníků, kteří se snaží o vhodnější přístup.
Naději nejen podle Pracha přináší také Nařízení o obnově přírody (Nature Restoration Law), jež Evropská unie schválila v roce 2024 a které je závazné i pro Českou republiku. (Podrobněji viz článek Karolíny Kupkové Národní plán obnovy přírody? Seznam zbožných přání v tomto čísle 7.G.) Jde o první evropský předpis, který členským státům ukládá konkrétní cíle obnovy ekosystémů — například právě zvýšení množství mrtvého dřeva v lesích, obnovu mokřadů, zlepšení stavu říčních niv nebo posílení populací opylovačů. Do roku 2030 mají státy obnovit alespoň 20 % degradovaných ekosystémů, do roku 2050 pak všechny. Jestli se však litera zákona prosadí i v praxi, to se ukáže až časem.
Kontakt: adelafich@gmail.com.
Podpořeno švýcarským příspěvkem na snižování hospodářských a sociálních rozdílů v EU.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář