Svobodně se vyvíjející lesy jsou hospodářsky cenné

Ekologicky spravuješ lesy spolku obcí na Velkobítešsku. Jak je vůbec možné se s nimi dohodnout na tak neobvyklém, až výstředním způsobu hospodaření?

Spravuji lesní majetek sloučený během pozemkové reformy z roku 1930 v Lesní družstvo. Dříve patřil šlechtickému rodu Haugwitzů z Náměště nad Oslavou. Šlechta se musela do určité výše majetku zbavit a část přešla obcím. Samozřejmě že komunikace se sdružením obcí není lehká. Okolní konvenční lesníci zasévají do starostů pochybnosti, takže musím svůj přístup donekonečna obhajovat a vysvětlovat. Vodím do lesů spoustu lidí a ukazuji jim, jak takový les vypadá a prosperuje. Je to vyčerpávající.

Jak jsi je nakonec přesvědčil?

Postavil jsem vše na tom, že lesy leží nedaleko dálnice D1 a plánuje se zde výstavba vysokorychlostní trati. Okolí dálnice je uvězněno do betonu a město Velká Bíteš se rozrůstá děsivým způsobem — zabírá pole a staví se různé obchodní domy, obchvaty a překladiště. Starostům obcí jsem řekl: „Když na jedné straně tomuhle dáváte zelenou, tak je nutné část krajiny ponechat přírodě, jinak si tu naprosto zničíme prostředí pro život a biologickou pestrost.“ To si myslím bylo stěžejní, díky čemuž to pochopili. Celá myšlenka je odpovědí na přetíženou krajinu.

Foto: archiv Jiřího Nohela

Roky slýchám, když chodím na Ministerstvo zemědělství nebo za SVOLem (Sdružení vlastníků obecních, soukromých a církevních lesů ČR, pozn. red.), že tohle není možné, protože lidé potřebují splácet půjčky a mít výnosy. Jak to tedy funguje ekonomicky? Z čeho se ti to zaplatí?

Když dnes po kalamitě a přestavbě procházíš naším lesem, vidíš minimum pěstební péče, naprosto minimální vstupy. Náklady se týkají jenom jednotlivé ochrany nebo údržby oplocenek a nějakých prořezávek, které jsou z 50 % dotované. Takže dotace na ně čerpáme, i když v nich nespatřuji budoucnost. Žádné finanční vstupy od obcí nepožaduji. Na všechny opravy aut a traktorů si dokážu vydělat. Našetřili jsme v kalamitě nějaké peníze, ze kterých žijeme. A také nepotřebujeme tolik pracovníků jako kdysi, náklady na mzdy nejsou tak velké. Harvestory, stroje, které vytvářejí ty obrovské savany, ničí a zhutňují půdu, která se posléze přehřívá, jsme použili omezeně jen na vrcholu kalamity. Nevytvořili jsme plošnou holoseč. Pod mozaikou ponechaného uschlého lesa se tak o mnoho rychleji nastartovala přirozená obnova. Je vidět, kolik zde vzniká mikrosvětů, vývratů, zalomených dřev, které nabízí možnost uzdravit půdu a dát prostor životu hub a hmyzu. Náš podnik každoročně vykazuje zdravou ekonomiku. Lesnímu hospodářství by prospělo zavedení takzvaných plateb za ekosystémové služby. Les přece zadržuje vodu, trvale i dočasně ukládá uhlík a tak dál. Prostě pracuje a za svoji práci si zaslouží důstojnou mzdu.

Lesy spolku obcí na Velkobítešsku, Týdny pro krajinu Hnutí DUHA, foto: J. K. Kudrnová.

Máš nějaké části lesa, které se takovou měrou nerozpadly a kde starostům ukazuješ, že přírodě blízké lesnictví jim vydělává líp, než kdybys to dělal v řádcích?

Zůstalo zde pár lokalit, kde smrk je, ale jenom do čtyřiceti roků, všechno starší se rozpadlo. Se smrkem z přirozené obnovy do budoucna počítáme, žije si, jako jiné dřeviny, svým životem. Ale už pětadvacet roků se tady smrkem neobnovuje uměle, pouze z přirozené obnovy. A tak lze krásně vyčíslit nebo ukázat, jak drahá je intenzivní péče a jak vlastně laciná a efektivní je extenzivní péče o lesy.

V našem družstvu jsme sepsali dlouhodobou strategii ekologického lesnictví a povedlo se dohodnout s obcemi, že v lese vždycky po těžbě zůstane 15 % tlejícího dříví. Myslím, že je to do budoucna větší počin, než že se tady jednorázově povedlo zachránit kousky lesů ponecháním svému vývoji.

Jak ses k tomu vůbec dostal? Ty jsi vystudoval lesárnu?

Mám střední lesnickou školu, ale nejsem studijní typ. Baví mě manuální práce. V mládí jsem měl takovou zálibu, že jsem se spacákem cestoval po zbytcích pralesů a jednou jsem došel do prvního pralesa u nás v republice. Není to Žofínský prales, jak píše literatura, ale Hojná voda v Novohradských horách. A když jsem tam tak seděl na tlejícím kmeni, říkám si: „Ale já už to jinak nechci.“ Realita je taková, že kdybych dneska měl dělat konvenčního lesníka, tak bych ho prostě nedělal. Šel bych z milovaného oboru pryč, protože mi to dává smysl jen takhle.

Jiří Nohel, foto: Jan Skalík.

Co jsi tady udělal, nebo možná spíš neudělal, aby to takhle dobře fungovalo?

Před pětadvaceti lety jsem nedovolil vyříznout jedinou břízu, osiku, vrbu, třešeň. To, co lesáci běžně nazývali plevelem. A dneska, když se podíváš, tak kdyby smrk odešel, nebo neodešel je úplně jedno. Do patnácti metrů od sebe je bříza, třešeň, dub. Les se sám obnoví, stačí mu darovat čas. Rozkošatělé duby budou brzy hodně plodit, mají velkou korunu a ptáci posléze roznosí žaludy. Tak přece ho teď nepůjdu vyříznout kvůli pár rovným smrčkům, o nic mě nepřipraví. Myslím, že to je ten základní princip, jak les ochránit před zbortěním celého jeho ekosystému, protože tady vždy z jeho struktur vypadne jenom něco. Je to freestyle.

Ve výběrném lese, který je dnes považován za všelék oslabených lesů, se neustále počítá výkonnost a chce se po něm, aby se zvyšovala. Ale je to v podstatě „pouze“ rozstrukturovaný les, v němž je bojováno proti kůrovci chemicky a nezůstává v něm dostatek tlejícího dříví jako v pralese. Když do něj vtrhne kůrovec, není na čem stavět. 

Děláš v lesích těžbu a přiblížení koněm?

Přibližování dříví provádíme traktorem a koněm. S harvestory se nějak nemůžu ztotožnit. Nevěřím jim, protože tlak vyvážeček na půdu je destruktivní. U nás pracují lidé, kteří mají zápal pro ekologické lesnictví. Před těžbou se podívají, že strom není doupný (že nemá dutiny, v nichž se mohou ukrývat nebo hnízdit různé druhy živočichů, pozn. red.). Harvestorista z kabiny nevidí, že tam hnízdí ptáci.

Lesy spolku obcí na Velkobítešsku, foto: J. K. Kudrnová.

Co asi vytváří ty problémy, je snaha spoutat les do paragrafů. Pak se ohýbá les nebo paragrafy, aby to fungovalo. Vnímáš to taky tak?

Na velkých majetcích mnohdy vládne klientelismus. Lesníci dostanou nařízenou práci podle smlouvy, ale najednou zjistí, že tahle činnost vůbec není potřeba. Posléze například frézou rozbijí březový přípravný porost jenom proto, aby splnili smlouvu a vyhnuli se sankcím. To je rozdíl mezi péčí o les soukromý a o les, který nepatří nikomu. Mohu se rozhodovat každý den, v danou chvíli.

Proč to tak ale nefunguje ve většině lesů? Je to podle tebe chyba tradičního lesnictví, že nemají tyto flexibilní praktiky?

Lesnictví žije v konfliktu s ochranou přírody, protože nejspíš zakrnělo. Když byly v tereziánské době zdevastované lesy a zakládaly se první lesnické školy, lesníci si po právu vydobyli ve společnosti status toho, kdo obnovil surovinovou základnu a „opravil“ nemocnou krajinu. Společnost a věda se ovšem vyvíjela, získávala další poznatky, avšak lesníci zůstali u toho svého vyřádkovaného smrku, nebo někde udělali v monokultuře kotlík buku — ale nenechali pracovat přírodu, chtěli les řídit. Lesnictví si klade za úkol zkracovat přírodní procesy za účelem finančního zisku. Ale opak je pravdou. Odbourává přípravné fáze a neuvědomuje si, že čím pomaleji dřevina roste a má vedle sebe různěkořenící konkurenty, tím je pro ni lépe, protože vyvine kořenový systém a je účinněji vybavená na jakýkoliv extrémní výkyv. Původní lesnická kritéria jsou dneska už naprosto zaprášená. Jen výjimečně se lze setkat s konvenčním lesníkem, který by řekl: „Ano, příroda to umí sama, dokonce lépe, protože ví, co se s klimatem děje a reaguje na změny.“

Strom na Velkobítešsku, foto: Jan Skalík.

Sdružujete se nějak s ostatními lesníky, co mají stejný pohled?

V rámci Pro Silva Bohemica (spolek prosazujících přírodě blízké hospodaření v lesích, pozn. red.) vznikla pracovní skupina, která se jmenuje Nech souši žít. Upozorňuje na skutečnost, že na tlejícím dřevě se odehrává život lesa. Na venkově žije mnoho lidí, kteří zdědí nebo si koupí les, ale nejde jim primárně o zisk. Chtějí ho ponechat přírodě, případně získat jen například dříví na otop nebo trámek. Nemají se však na koho obrátit v případě, že jim přijde dopis hrozící pokutami, když neodstraní souše, nebo ihned nezalesňují. Chceme vytvořit takový, zatím to nazýváme telefonní, seznam, kde by byl v každém kraji styčný důstojník, který bude mít licenci odborného lesního hospodáře, a vlastníci přírodních lesů mu budou moci zavolat o radu a věci prokonzultovat.

Chtělo by to sem k tobě ještě dojít i s lidmi z Ministerstva životního prostředí. Aby když potom jdou na Ministerstvo zemědělství a tam jim všechno seškrtají, měli i přímou zkušenost, co všechno je u nás možné.

Kdo pochopil potřeby lesa, nepotřebuje přesvědčovat. Ti druzí budou neustále hledat argumenty, že to nejde. Sám víš, jak rychle se mění jednání s úřady podle taktovky politiků. Jaké prožíváme zklamání s všemožnými inspekcemi, kde bychom spíše očekávali pomoc, ale oni klidně rozdávají pokuty za nezalesněné čtyři ary lesa. Drastické zábory zemědělské půdy však přehlížejí. Člověk si pak říká, kdo jste, z čeho jste vzešli, že takhle uvažujete?

Pozvolná hranice lesa v lesích spolku obcí na Velkobítešsku, foto: J. K. Kudrnová.

Jakou podle tebe mají lesy u nás budoucnost?

Věřím, že přírodní procesy půjdou svojí cestou, až se vymění generace. Ze škol přijdou úplně jiní lesníci, jinak naučení, a to si myslím hodně pomůže. Otázka je, co udělá klima. Jestli se nedostaneme do situace, že tepla a sucha budou tak drastická, že najednou od habrů nebude kam sejít níže.

Smrková monokultura, tak jak ji většinová společnost vnímá jako svůj ideál, je vlastně implantovaná horská smrčina do poloh, kam nepatří. Smrk se jednoduše přemnožil, a proto přišla kalamita. Je tedy otázka času, kdy bude v republice další kalamita, protože stále zde zůstaly celé čistě jehličnaté oblasti a příroda si bude chtít zavést pořádek. Je takto naprogramovaná. Odstraňuje nefunkční systémy, aby utvořila prostor novým, odolnějším. Právě proto to chce freestyle, všeobecnou pestrost, tlející dříví, rozvázané ruce adaptace. Nebát se takových dřevin jako jeřáb, třešeň, bříza, dub. I s nimi jde smysluplně hospodařit a zároveň nevyčerpávat půdu. Je třeba veřejně diskutovat o budoucí podobě lesů, protože při extrémních vlnách veder a sucha již nebude žádný les, tak jak ho známe, odolný. Můžeme dost dobře skončit u toho, že budeme mít mladé a rozvolněné, světlé lesy, protože jiné tu nepřežijí. Na to bychom se nejspíš měli začít vnitřně připravovat.

Připravil Jan Skalík. Autor je lesním expertem Hnutí DUHA. Kontakt: jan.skalik@hnutiduha.cz.

Tvorba textu je podpořena Evropskou unií.