Lesy: čas na regeneraci

Lesy pokrývají třetinu České republiky, konkrétně čtyřiatřicet procent. Ve srovnání se státy Evropské unie to není úplně špatné číslo. Evropský průměr činí osmatřicet procent, jsme na tom tedy podobně jako Chorvatsko nebo Lucembursko. Z historického hlediska jde dokonce o významný nárůst, ještě v roce 1790 pokrývaly lesy pouze čtvrtinu území. Také data z posledních let ukazují, že se plocha lesních pozemků rozšiřuje: v roce 2018 o 1733 hektarů, v roce 2019 dokonce o 2278 hektarů, přičemž nový les nejčastěji vzniká na původní zemědělské půdě. Tato čísla ovšem nevypovídají o značně nerovnoměrném rozmístění lesů. Zalesněné kopce a hory kontrastují se zemědělskou krajinou v nížinách, která by potřebovala obrovské lány pole rozčlenit lesíky, remízky nebo solitérními stromy.

Čísla také nevypovídají o kvalitě lesů. „Měla by nás zajímat kvalitativní stránka tohoto ukazatele, například plocha fragmentovaných lesů nebo plocha nemocných lesů, ale i plocha degradovaných půd, na kterých les roste. Pokud vezmeme v potaz i tyto parametry, pak již situace nebude vůbec vyznívat pozitivně,“ vysvětluje Jan Kadavý z Ústavu hospodářské úpravy lesů a aplikované geoinformatiky Mendelovy univerzity v Brně.

Po nás holiny

Navzdory poměrně vysoké míře zalesnění totiž české lesy pomalu umírají. Velkou část porostů ohrožuje rozpad, kalamity jsou stále častější, stromy se těží ve velkém měřítku — a pokud se situace nezmění, hrozí lesům plošný kolaps. I Výroční zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky uvádí, že rok 2019 byl velmi nepříznivý: nahodilá těžba tvořila rekordních jednatřicet milionů kubíků dřeva, tedy pětadevadesát procent veškeré těžby. Zdraví lesa v současnosti nejvíce ohrožují biotičtí škodliví činitelé (v čele s lýkožrouty), zato abiotické vlivy jako sucho či polomy se oproti roku 2018 zmírnily.

Zdraví českých lesů ohrožuje také defoliace, tedy odlistění stromů, které vzniká působením emisí. Zdejší míra defoliace je přitom v evropském kontextu jednou z nejvyšších. Nejvíce se zdravotní stav lesů zhoršuje v olomouckém, bruntálském, třebíčském, blanenském a znojemském okrese. V celoevropském srovnání patří české smrkové porosty k těm nejohroženějším, podle současných predikcí může být v roce 2060 ohroženo až osmdesát procent smrkových lesů. Právě zdraví a rozsáhlost lesa může ovlivňovat zásobování krajiny vodou a její zadržování — což je zásadní faktor v zemi, která je pomyslnou střechou Evropy.

Kde je les, tam je déšť

Stromy, stejně jako všechny ostatní rostliny, se podílejí na odpařování vody z krajiny (takzvané transpiraci). A protože spotřebují více vody než tráva, více vody také odpaří. Na jedné straně to tedy vypadá, že les krajinu vysouší. Když totiž k výparu z vegetace přičteme výpar z půdního povrchu nebo vodní hladiny (takzvanou evaporaci), dojdeme k číslu pět set milimetrů srážek, které se potenciálně mohou z české krajiny odpařit za naprosto ideálních podmínek (reálné číslo je tedy nižší). Průměrné množství ročních srážek se přitom v Česku pohybuje kolem 650 milimetrů. Většina srážek se tudíž může odpařit a jen menší část zůstane na povrchový odtok do řek nebo na doplnění zásob podzemní vody.

Zalesňování kalamitních oblastí Nízkého Jeseníku smrkem, foto: Jana K. Kudrnová.

Les ale zároveň půdu zastiňuje, a tím snižuje vodní výpar. Také uvolňuje aerosoly, které pomáhají ke vzniku dešťů. „Nad rozsáhlými komplexy lesů více prší v porovnání s oblastmi bez lesa. Les tak může zvyšovat množství dešťových srážek a zásobovat krajinu vodou. Domnívám se, že zde hraje roli především takzvaná rozsáhlost a kompaktnost lesa. To znamená, na jak velké ploše se les vyskytuje a zda je jeho výskyt v krajině fragmentován. Mělo by proto platit, že čím je plocha lesa větší a čím je jeho výskyt souvislejší, tím lépe bude krajina zásobována vodou,“ objasňuje Jan Kadavý.

Méně stromů, více vláhy

Do hry nicméně vstupuje ještě globální oteplování, které s sebou přináší prodlužování vegetační sezony, a tedy i doby, po kterou budou stromy čerpat vodu z půdy. Tím by se půda mohla začít vysoušet ještě více. „Osobně vidím budoucnost našich hospodářských lesů především v takzvaném nepasečném či středním lese nebo v agrolesnictví. Tyto systémy totiž pracují s výrazně nižším počtem stromů,“ dodává Kadavý. Nižší počet stromů na souvislé ploše by pak mohl vést k většímu vsakování a zadržování dešťové vody.

Množství spotřebované vody může přirozeně ovlivnit také druhová skladba lesa, protože listnáče vyžadují více vody než jehličnany. Jenže právě listnaté dřeviny by měly převládat v rekonstruované přirozené skladbě lesů na našem území, mohly by tvořit až pětašedesát procent. Lepší hospodaření s vodou by tedy mohlo zaručit vysazování smíšených lesů. „Jednotlivé stromy si vždy konkurují o vodu nebo živiny. Ve smíšeném lese, ve kterém můžeme předpokládat rozdílné růstové a výnosové rytmy dřevin, může být konkurence na úrovni jednotlivého stromu nižší než v monokultuře. Díky tomu můžeme předpokládat, že při stejné spotřebě vody bude smíšený les produkovat vyšší výnos dřeva než monokultura,“ vysvětluje Kadavý.

Když kácení nepomáhá

Smíšené lesy též omezí vznik kalamitních holin po řádění lýkožrouta a dalších škůdců. Současná čísla totiž více než varují. V roce 2018 činila plocha holin devětatřicet tisíc hektarů (o 69 procent více oproti normálnímu stavu), v roce 2019 pak téměř třiatřicet tisíc hektarů (o 41 procent více). Při jednorázovém smýcení (pokácení) všech stromů na daném místě je lesní půda náhle osvětlena a trvá asi dva roky, než přirozeně zaroste vegetací. Podle experta na ochranu lesů Jaromíra Bláhy z Hnutí DUHA představují holoseče pro les větší zlo, než když jej napadne kůrovec, ale suché stromy zůstanou stát. „Na holinách dochází k degradaci a erozi lesní půdy, k mineralizaci humusu a odplavení živin nashromážděných pro další generaci lesa. V obnažené půdě se na slunci zvyšuje teplota až na padesát i více stupňů Celsia a dochází k rozpadu půdních struktur. Z takové půdy mizí velká část půdních organismů a hub, které jsou pro zdravé fungování lesa nepostradatelné, a snižuje se kapacita půdy zadržovat vodu,“ vysvětluje Bláha. Vysoká teplota holin pak vede k většímu odpařování vody, která v půdě ještě zůstala.

Jenže ponechat les bez zásahu proti kůrovci je možné většinou jen v chráněných územích. V hospodářských lesích je to možné tehdy, když kácení a vznik holin prokazatelně nezabrání dalšímu šíření lýkožrouta. A to se v současnosti stává často. „Kůrovcem napadených lesů je tolik, že kapacita těžařů nestačí, zásahy se dělají pozdě, když už kůrovec vyletěl a napadl další stromy. Takže stejně vznikají holiny, ale kůrovec se přitom šíří dál,“ upozorňuje Bláha. Pomoci by mohlo legislativní opatření, které by v takových mimořádných situacích umožnilo, aby lesník nemusel proti kůrovci zasahovat. Ministerstvo zemědělství však potřebnou změnu dosud nepřineslo.

Zalesňování kalamitních holin v Nízkém Jeseníku monokulturou dubu, foto: Jana K. Kudrnová.

Nežádoucí buřeň

Na vzniklých holinách se přitom opět snižuje schopnost zadržovat vodu. Pokud by se taková půda nechala zarůst buření (vegetací, která by měla časem ustoupit vzrůstajícímu lesu), holiny by pak nemusely přispívat k vysoušení krajiny o nic více než les. „K destruktivním změnám v lesní půdě dochází zejména první rok po holoseči, kdy je půda obnažená. Jakmile zaroste jakoukoli vegetací, ať už stromky, nebo třeba jen trávou, destruktivní procesy ustávají a začíná regenerace půdy,“ objasňuje Bláha.

V současnosti však převládá umělé zalesňování, jež vznik buřeně neumožňuje, protože ta je chápána jako nežádoucí vegetace, která konkuruje novým stromům ve výživě a může je v růstu utlačovat. Jenže dokonale vyčištěné svahy s malými sazeničkami často vytvářejí naprosto nevhodné podmínky pro vsakování dešťů: „Půda se zhutňuje, ztrácí pórovitost, a tím i kapacitu zadržovat vodu,“ uvádí Hnutí DUHA v informačním listu Holosečné kácení. Mladým stromkům chybí zástin větších stromů, umírají suchem, a když už takový les vyroste, snadněji podléhá kalamitám.

Jen za rok 2019 lesníci znovu zalesnili osm a půl tisíce hektarů holin, vzniknuvších po rozsáhlých nahodilých těžbách v důsledku kůrovcové kalamity, sucha a polomů. Přirozeně se ale obnovilo jenom 1149 hektarů. Pozitivní tedy zůstává jen fakt, že se zvýšil podíl nově vysazených listnatých dřevin, a to na padesát jedna procent.

Obnova ano, ale přirozeně

Podle současného zákona je nutné holiny zalesnit do dvou let, což pro přirozené zalesnění nestačí. Osazování holin může být na mnoha místech prospěšné a provádí se dobře, lesníkům by ovšem prospěla větší volnost, a tím pádem i možnost přihlédnout k aktuální situaci a rozhodnout se, zda mýtinu neprodleně osadí, nebo ji ponechají pro přirozenou obnovu. Taková obnova totiž vytvoří odolnější les — rostliny si samy vybojují místo na slunci. „Lesy vzniklé z přirozeného zmlazení, kdy stromy vyrostou na svém místě už od semínka, jsou mnohem odolnější než lesy uměle vysázené ze sazenic vypěstovaných ve školkách za hojného přispění chemie. Lesy potřebují čas na regeneraci, holiny zarostou travou většinou do dvou let po holoseči. Rychlou umělou výsadbou stromků tedy půdu už stejně nezachráníme a jen si zaděláváme na další problémy do budoucna,“ varuje Bláha.

Jan Kadavý vidí řešení současné situace v prodloužení zákonem stanovené dvouleté lhůty. „Nebo bychom měli přejít na hospodaření bez holin, tedy nepasečné. Jedině tak totiž bude do budoucna vznikat les, který bude adaptovaný na nepříznivé klimatické podmínky. Možná by pomohla i taková úprava lesního zákona, která by více zdůrazňovala možnost využívat přirozenou obnovu a byla by povýšena na nutnost. Prostě bychom měli dát na stejnou váhu jak umělou, tak i přirozenou obnovu lesa. Prostor k tomu určitě je, neboť podíl přirozené obnovy dosahuje v našich lesích asi čtyřiadvacet procent,“ navrhuje Jan Kadavý.

Nízké Jeseníky, 2019, foto: Jana K. Kudrnová.

Jaromír Bláha vedle přirozené obnovy doporučuje i výsev přípravných dřevin, jako je bříza či jeřáb. „Jsou to pionýrské stromy, které dokážou žít v extrémním prostředí holin a pomáhají svými kořeny i opadem listí regenerovat půdu. Teprve později, po deseti až padesáti letech, můžeme do jejich stínů vysazovat cílové dřeviny, jako jsou buky nebo jedle, zkrátka co nejpestřejší druhovou skladbu. Ještě lepší je, když tam nalétnou samy,“ objasňuje Bláha. Tak podle něj vznikne nejen druhově pestrý les, ale především les s různorodou věkovou a prostorovou strukturou, který je odolnější než stejně staré monokultury. Tím se také vytvoří rozdílné růstové a výnosové rytmy dřevin, takže si stromy budou opět méně konkurovat v požadavcích na živiny a vodu.

V hospodářských lesích jako v národním parku

Jak by to v českých lesích mohlo vypadat, kdyby se proti kůrovci nezasahovalo kalamitním kácením, ukazují přírodní zóny Národního parku Šumava. „V napadených místech žádné holiny nevznikly, zůstaly tam stát suché stromy, které půdu chrání před vysycháním. Když později padnou a začnou tlít, samy také vodu zadržují a stanou se domovem obrovského množství hub, ptáků, hmyzu, mechů a dalších organismů,“ obhajuje bezzásahový přístup Bláha. Takové prostředí je pro mladé, přirozeně nalétnuté stromky mnohem příznivější než přehřáté, vysušené svahy po kůrovcových kalamitách.

Podle Bláhy by toto řešení mohlo pomoci i hospodářským lesům napadeným kůrovcem, protože tamější těžba se přestává ekonomicky vyplácet. „Setkáváme se ale s námitkami, že je to nebezpečné, že suché stromy mohou na někoho spadnout a nebude možné lesy obnovit, protože tam dělníci nebudou moci vysazovat stromy. I tento problém se podařilo v šumavském národním parku vyřešit, stačilo pokácet stromy podél cest a na viditelná místa umístit varování, že vstup dovnitř porostů s uschlými stromy je na vlastní nebezpečí,“ poukazuje Bláha. Lesy pod suchými stromy, takzvanými soušemi, lze obnovovat i uměle. V prvních dvou letech, kdy souše ještě pevně stojí a nehrozí jejich pád, je možné vysadit cílové listnáče na místech, kde by nedošlo k jejich přirozenému zmlazení. Dalších patnáct až dvacet let není lidský zásah vůbec potřeba, semena stromů přirozeně nalétnou nebo je donesou ptáci, a tak vznikne pestrá paleta dřevin. Do dvaceti let souše popadají a lidé mohou v lese opět pracovat.

Byť by se takové řešení mohlo zdát jednoduché, v současnosti je pro lesníky téměř nedosažitelné. Zapříčiňují to pravidla, která ministerstvo zemědělství nastavilo pro poskytování kompenzací vlastníkům lesů. „Ministerstvo nepřiznává podporu vlastníkům, kteří ponechali stát souše, z nichž kůrovec už vylétal. Lesy České republiky i ostatní vlastníci tak těžili souše místo stromů, které byly kůrovcem aktuálně napadeny,“ upozorňuje Bláha. Omezené zdroje a lidské kapacity potřebné v ohniscích nákazy tak marnily čas v místech, která už nebylo možné zachránit.

Vysychání a následné vymírání českých lesů tak pokračuje dál navzdory úpornému zalesňování. Změna přitom musí přijít co nejdříve, protože nevhodná druhová i věková skladba lesa ovlivní naši krajinu na desítky let dopředu. Bez zdravých lesů přijdeme o velkou část vodního výparu, který je nezbytnou součástí malého koloběhu vody, bude tudíž i méně pršet. Jednoho dne by se pak mohlo stát, že střecha Evropy vyschne.

Kontakt: valentikova@sedmagenerace.cz.

Tento článek byl podpořen z projektu „Škola lesem, les školou“ financovaného Státním fondem životního prostředí České re­publiky na základě rozhodnutí ministra životního prostředí.