Les, který začíná u pařezu

25. srpna 2021 /
foto: Wikimedia CC. Těžba výmladkového dřeva kaštanu, Park Flexham, Anglie.
Výmladkový nebo také pařezinový les nebýval v evropské krajině ničím výjimečným. Z pařezu, který lidé ponechali v zemi, vyrostly mladé výhonky, takzvané výmladky, jež se staly základem pro řadu mladých, užších kmínků. Ty společně tvořily jediný strom. Tak vypadal les ještě počátkem minulého století. O historii a roli výmladků, ale i o možnosti jejich opětovného zavedení do přírody jsem hovořila s historikem a ekologem PÉTEREM SZABÓ.

Jak vznikl nápad pařezinového lesa?

Když lidé v neolitu porazili listnatý strom, všimli si, že jeho pařez vyhazuje nové výhonky, takzvané výmladky, z nichž vyrostly nové větve. Uvědomili si, že je to užitečná věc. Například když chtěli tenčí dřevo na topení a vaření, byl to pro ně za daných podmínek nejlepší způsob, jak je získat. Už nemuseli pracně a složitě rozřezávat velké stromy. A když vykáceli tyto nově vyrostlé větve, zjistili, že se na pařezu znovu objeví další výmladky a že je tedy možné kácet z jednoho stromu opakovaně.

Potřebují pařeziny speciální podmínky?

Jsou potřeba listnaté stromy, jehličnany to neumějí. Většinou jsou takové lesy druhově smíšené, u nás jde často o kombinaci dubu, habru a lípy. Jinak pařeziny nevyžadují žádné zvláštní podmínky — výmladkové lesy rostou všude, kde se daří listnáčům. Najdete je jak v českých nížinách, tak v Itálii ve výšce 2000 metrů nad mořem.

Četla jsem, že doba obmýtí těchto lesů se pohybuje v rozmezí sedmi až čtyřiceti let. Na čem tato doba závisí?

To je jedna z těžších otázek, na kterou nedokážeme přesně odpovědět. Historické písemné prameny, které se o obmýtí těchto lesů poprvé zmiňují, mluví o velmi krátké době, nejčastěji sedmi let, někdy i méně. Poté ale pozorujeme, že se obmýtí prodlužuje, a to v celé Evropě zhruba o stejný počet let. V devatenáctém století už mluvíme o dvaceti, třiceti, klidně i čtyřiceti letech.

Podle jedné teorie rostly výmladky ve středověku rychleji proto, že půda ještě nebyla tak vyčerpaná. Když tímto způsobem hospodaříte na jednom místě nepřetržitě několik staletí, půda se vyčerpá a větve rostou pomaleji. Na stejné množství dřeva tedy potřebujete víc času. Další teorie zase říká, že příčinou je změna způsobu topení: dřív se topilo způsobem, k němuž se hodily spíše menší větvičky, později lidé upřednostňovali větší výmladky. To jsou ale pouze teorie, které zatím nikdo neověřil.

Mění se se stářím výmladků také kvalita dřeva?

Výmladky rostou ze začátku velmi rychle a dřevo má pak jinou kvalitu, než když se růst zpomalí. Mimochodem na základě tohoto rozdílu mohou archeologové určit způsob hospodaření dané kultury, tedy podle kvality dřeva, které ve zkoumané oblasti objeví. Problém spočívá v tom, co si představit pod kvalitou dřeva. Když se dnes zeptáte lesníka, řekne vám přesně, jaké dřevo je kvalitní. Jenže toto hodnocení je vždy subjektivní: za dobré a kvalitní považujeme dřevo, které zrovna potřebujeme. Dříve měli lidé jiná kritéria kvality. Velké kusy dřeva, které dnes získáváme, v minulosti nebyly tak užitečné, protože jejich rozřezávání na palivo bylo příliš pracné a nové domy se stavěly jen málo. Dnes se naopak menší kusy dřeva neprodávají snadno, protože je nikdo nepovažuje za kvalitní — ačkoli se topení dřevem postupně dostává zase do módy.

Péter Szabó, foto: archiv Pétera Szabó.

Je možné výmladkové lesy kombinovat s jinými pěstitelskými postupy?

Ano, například s vysazováním semenáčků, odborně se tomu říká střední les. Ten právě umožňuje produkci jak palivového, tak stavebního dříví. Naši předkové ani nemuseli sázet semenáčky, zkrátka ponechali takzvané výstavky, tedy záměrně zachované vysoké stromy, které rostly mezi výmladkovými pařezy. Každý hospodář musel přemýšlet o množství výstavků, protože větší strom zároveň znamenal méně světla a pomalejší růst ostatních výmladků.

Výmladkové lesy tedy byly v Evropě časté už od neolitu?

Dřív panoval optimistický vědecký názor, že ano. Současný detailnější pohled už není tak optimistický. Myslíme si, že to tak mohlo být, ale panuje větší skepse, zda na základě dostupných nálezů opravdu dokážeme říct s jistotou, že se plošně hospodařilo právě takto. Víme ale, že od třináctého století rostly rozlehlé výmladkové lesy po celé Evropě, respektive tam, kde to podmínky dovolily a kde byla poptávka po palivovém dříví.

Výmladkové lesy nacházíme v Evropě, v Japonsku, v menší míře v Americe anebo i v Číně. Byly rozlehlé tisíce i miliony hektarů. Když už lidé nepotřebovali palivové dřevo, výmladkové lesy byly buď úplně opuštěny, nebo převedeny na vysoký les, jak jej známe dnes. Tato změna začala někdy v devatenáctém století, kdy také začíná převažovat moderní lesnictví s názorem, že jediný normální les je vysoký les. Až do druhé světové války se pařeziny nacházely v Evropě hojně, po válce ale rychle mizí. Všude najdete opuštěné pařeziny, které sice rostou dál, ale nikdo už na nich nehospodaří. Tradiční funkční pařeziny rostou už jenom na Balkáně nebo v oblasti Středozemního moře. V Česku nejsou prakticky žádné, až na pokusy o jejich obnovu například v chráněné krajinné oblasti Pálava a Křivoklátsko nebo v národním parku Podyjí. Zachování výmladkových lesů souvisí hlavně s kontextem celkového vývoje společnosti: kde si zachovala více tradičních rysů, tam také zůstalo více výmladkových lesů.

Některé země sice evidují velkou rozlohu pařezin, občas ale není jasné, zda jde o tradiční lesy, nebo o moderní variantu pařezin — plantáže z rychle rostoucích dřevin na biopalivo. Například v Portugalsku je rozloha výmladkových lesů velká, ale tvoří je hlavně eukalyptové plantáže. Na první pohled je to stejný přístup, který ale nemá s tradičním systémem pařezin nic společného a chybí mu i ochranářská či přírodní hodnota.

Jak se tato historická změna projevila na druhové pestrosti lesů?

Pařezinový les vytváří světelnou mozaiku. Pokud máte dobu obmýtí například patnáct let, les je dostatečně velký a socioekonomické podmínky to dovolují, funguje celý cyklus tak, že jeden rok vykácíte část lesa, další rok druhou část a tak pokračujete celých patnáct let. V místech, kde se nachází patnáctiletý porost, už je les hodně hustý, takže tam není mnoho světla. Ale o kus dál je les v jiné fázi, není tak vzrostlý a poskytuje hodně světla. Tyto tmavší a světlejší oblasti se neustále obměňují, a proto se ve výmladkových lesích daří druhům, které potřebují hodně světla. Vždy si totiž dokážou najít místo, kde přežijí. A tak to chodilo 600 nebo 700 let, než lidé pařeziny opustili. Potom les začal růst, světla výrazně ubylo a začaly mizet právě druhy vázané na světlo, které jsou z ochranářského hlediska nejzajímavější. Ve vzrostlém lese je najednou víc živin, což vypadá na první pohled dobře, jenže právě rostliny, které potřebují více světla, často potřebují méně živin v půdě. I to přispívá k jejich vymizení, které pozorujeme v celé Evropě.

Zdejší přírodě by tedy pomohlo, kdybychom výmladkové lesy opět zavedli?

S kolegy stále opakujeme, že klíčová je diverzita. Nejenom biodiverzita, ale i diverzita v hospodaření, jejíž součástí by mohly být právě výmladkové lesy. Osobně mám výmladkové lesy rád, nemyslím si ale, že by měly být všude ani že by měly být všude tam, kde bývaly dřív, protože to dnes není potřeba. V místech, kde to dává smysl buď z hlediska ochrany přírody, nebo z ekonomického hlediska, by se ale takto mělo hospodařit. Hlavně by lesní hospodářství nemělo být rigidní, k čemuž v Česku dlouho přispíval lesní zákon, který říkal, že za běžných podmínek se nesmí cíleně kácet stromy mladší osmdesáti let. To fakticky znamenalo zákaz výmladkových lesů, kde je doba obmýtí výrazně kratší. Existovaly ovšem výjimky ze zákona, například na chráněném území. Se změnou lesního zákona ale zmizela systémová překážka.

foto: Ben Gamble, Wikimedia Commons.

Opravdu by mohl mít pařezinový les ekonomický potenciál pro současnou společnost?

V lesnických kruzích se o tom už debatuje. Palivové dříví jakožto biopalivo totiž opět začíná vypadat zajímavě. Navíc současný vysoký les je drahá záležitost. K jeho obhospodařování potřebujete těžkou techniku a musíte vysázet miliony stromů, o které se následně staráte. Oproti těmto nákladům plantážového lesního hospodářství se do pařezinového lesa investuje jen lidská práce, takže jeho cena je v porovnání mnohem nižší. Velký podnik s tisíci hektary se pro pařeziny asi nijak nenadchne, ale může to být zajímavé pro vlastníky menších lesů, kteří dostanou své peníze zpět relativně rychle, aniž by museli čekat sto let.

Výmladky jsou vlastně klony původních lesů, nehrozí jim tedy větší chorobnost?

Když se v devatenáctém a ve dvacátém století vedly debaty, co s výmladkovými lesy, zazněl také argument, že se les geneticky neobnovuje. Což je do určité míry pravda, jsou to pořád stejné stromy, které mohou vydržet neuvěřitelně dlouho. Například výzkumy v Podyjí ukázaly, že jeden takový strom může být starý až 800 let. Tím, že zachováte starou genetickou strukturu, ale udržíte genetický unikát, který se v okolí už nevyskytuje.

Já osobně jsem ještě neviděl pařezinový les, který by měl nějaké zdravotní problémy, protože by nebyl geneticky dostatečně pestrý. Proto si nemyslím, že by genetika byla tím největším problémem.

Co je tedy podle vás pro výmladkové lesy tím největším problémem?

Jejich největší problém je, že jich moc není. Proto se je snažíme obnovit alespoň na některých místech. Například v Česku se obnovují na sedmi místech o velikosti několika hektarů. Jestli bude mít výmladkový les nějaké zdravotní problémy, jak bude odolávat globální změně klimatu a jestli bude užitečný za nových socioekonomických podmínek, zjistíme teprve tehdy, až bude alespoň na některých místech opět funkční.

Patří výmladky k trvale udržitelným řešením pro naši krajinu? Povedou k větší stabilitě lesa?

Doufám, že ano. Hospodářský les dneška v té nejhorší ze všech forem (a forem je samozřejmě víc) funguje jako plantáž. Naopak výmladkový les představuje dlouhodobou stabilitu, protože víme, že na některých místech se takto hospodaří nepřetržitě 600 až 800 let. Sám jsem zkoumal, jak je možné, že tyto lesy vydrží tak dlouho. Zjistil jsem, že je to biologicky dané a můžete takto hospodařit v podstatě donekonečna. K tomu ale potřebujete právě socioekonomickou motivaci, například zájem o produkt nebo úsilí o zachování biodiverzity krajiny. Výmladkové lesy určitě mohou být jednou z variant trvale udržitelných lesů.

Péter Szabó vystudoval historii a angličtinu. V roce 2003 obhájil na Středoevropské univerzitě v Budapešti doktorát zaměřený na středověkou historii lesa. V současnosti působí na Botanickém ústavu Akademie věd ČR, kde se zabývá historickou ekologií. Specializuje se na mezioborový výzkum, v němž propojuje humanitní a přírodovědný přístup.

Připravila Martina Valentíková. Kontakt: valentikova@sedmagenerace.cz.

Tento text byl vytvořen s finanční podpo­rou TA ČR.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2022 vychází v 2. polovině června.