Určitě to také znáte — mně se to stalo zrovna minulý víkend. Mířila jsem do jednoho obchodního centra a dojela autobusem na nejbližší zastávku. Na mapě to vypadalo jako sto metrů pohodlné chůze. Ve skutečnosti mezi mnou a cílem vedla několikaproudá silnice se svodidly, bez chodníku a bez jediného bezpečného přechodu. Posledních pár desítek metrů mi zabralo téměř půl hodiny. Připadala jsem si jako vetřelec v prostoru, kde se se mnou vůbec nepočítalo.
Přesně tak dnes vypadá tuzemská krajina z pohledu mnoha volně žijících zvířat. S tím rozdílem, že člověk se z podobné pasti nakonec obvykle nějak dostane — podívá se do navigace, zvolí delší cestu nebo se posunky domluví s řidiči. Navíc má to štěstí, že ho pravděpodobně nikdo nebude chtít přejet úmyslně — to podle pochmurných statistik pro mnohá zvířata bohužel neplatí. Ostatní živočichové se přitom krajinou přesouvají z velmi podobných důvodů jako lidé. Hledají potravu a vodu, vhodná místa k rozmnožování nebo bezpečný úkryt. Unikají před suchem, mrazy či požáry a mladí jedinci se vydávají obsazovat nová území. Možnost volného pohybu je proto jejich základní životní potřebou, jejíž naplňování jim ale podstatně ztěžujeme.
Krajinu zkrátka dělíme na stále menší a hůře propojené části. Narušujeme tím její ekologickou konektivitu — schopnost organismů pohybovat se krajinou po zemi, ve vodě i vzduchem. Můžeme si ji představit jako cévní systém krajiny. Pokud funguje, krev proudí a celý organismus zůstává zdravý. Když se však tento systém ucpe, nastává cosi jako infarkt. Populace zůstávají odříznuté, postupně slábnou, ztrácejí genetickou rozmanitost i schopnost přizpůsobovat se změnám — a nakonec mohou zcela zmizet.
Rozmanitost na úrovni genetické informace
Právě omezení nebo úplné přerušení genetické výměny je klíčovou částí celého příběhu. Genetická diverzita tvoří jednu ze tří základních úrovní biodiverzity — je úrovní nejméně nápadnou, ale zároveň možná tou v současnosti vůbec nejohroženější. Biodiverzita totiž nespočívá jen v rozmanitosti ekosystémů a druhů, ale také v pestrosti genetické výbavy a ve vztazích mezi jednotlivými populacemi. Když se jedinci z různých populací potkávají a rozmnožují, dochází k výměně genetické informace. Díky tomu zůstávají populace zdravější, odolnější vůči nemocem i klimatickým výkyvům a lépe se přizpůsobují měnícím se podmínkám. Pravidelná genetická výměna zároveň snižuje riziko příbuzenského křížení.
Jednotlivé populace spolu zkrátka musejí „komunikovat“. Aby u nás mohli dlouhodobě prosperovat například vlci, je zásadní zajistit, aby se na našem území potkávali řekněme jedinci přicházející z Karpat s vlky ze západní Evropy. Jak ničivé může být přerušení migračních tras, dobře ukazuje příklad losů. Při budování dálnice D1 se o migračních koridorech prakticky neuvažovalo. Téměř osmdesátikilometrový úsek přes Českomoravskou vrchovinu se tak stal v podstatě neprůchodnou bariérou a přerušil jednu z nejvýznamnějších migračních tras v České republice — cestu losů z Polska do jižních Čech a na Šumavu. Ještě před několika desetiletími u nás žily desítky až stovky těchto majestátních zvířat. Později zůstaly jen dvě malé, vzájemně oddělené populace — jedna na Třeboňsku a druhá na Šumavě. Dnes už přežívá pouze ta šumavská, v níž dožívá posledních zhruba deset až dvanáct jedinců.
Ekodukt Harm van de Veen v Nizozemí, foto: Apdency, CC0.
Důsledky fragmentace krajiny jsou zrádné hlavně tím, že mnohé z nich zůstávají dlouho skryté. S těmi viditelnými se setkáváme běžně — mrtvá zvířata na silnicích lze jen těžko přehlédnout. V Česku tak každoročně zahyne přes půl milionu zajíců, více než padesát tisíc srn a statisíce ježků. Mnohem obtížnější je však sledovat osud populací téhož druhu, které se kvůli překážkám v krajině už nikdy nesetkají. Takzvaná genetická eroze je tichý a nenápadný proces, který může být v dlouhodobém měřítku stejně ničivý jako samotná ztráta vhodných biotopů. Právě ona může rozhodnout o tom, zda určitý druh v české, moravské a slezské krajině přežije i za několik desetiletí.
Co ucpává cévy české krajině
Co konkrétně tedy živočichům ve volném pohybu krajinou brání? Nejvýraznější roli hraje liniová dopravní infrastruktura — a nejtvrdší bariérou zůstávají dálnice. Jsou široké, zpravidla oplocené a provoz na nich je téměř nepřetržitý i v noci. Běžné železniční tratě bývají v porovnání poměrně prostupné, přesto na nich každoročně hynou tisíce zvířat. Na Slovensku například tvoří střety s vlaky zhruba 30 procent evidovaných úhynů medvědů způsobených dopravou. Podobně zásadní překážkou jako dálnice by se však potenciálně mohly stát plánované vysokorychlostní železniční tratě. Ochrana migračních koridorů je proto naprosto klíčovým tématem, které je nutné řešit už ve fázi jejich projektování — a naštěstí se to vesměs daří. Další bariéry vytvářejí nejrůznější ploty a samozřejmě také samotná zástavba, která se zejména v údolích a podél komunikací rozrůstá do dlouhých souvislých pásů. Velkým problémem jsou i rozsáhlé lány polí bez vhodných úkrytů.
Na souši ovšem celý problém nekončí. I tuzemské řeky jsou rozděleny stovkami příčných staveb. Nejviditelnější z nich jsou jezy, zdymadla a přehrady, existují však i méně nápadné zábrany — vybetonovaná koryta, opevněné břehy nebo nevhodně řešené propustky. Takové úpravy nekomplikují život jen rybám (například pstruhům, kteří na podzim táhnou proti proudu k vhodným trdlištím), ale i dalším živočichům vázaným na vodu. Vydry nebo bobři kvůli nim musejí opustit bezpečí vody, obejít je po souši a znovu hledat cestu zpět k řece. Pokud jim při tom stojí v cestě silnice, jejich putování často končí pod koly automobilů. Během jediné noci může vydra při hledání potravy nebo partnera překonat i desítky komunikací, a střety s auty tak patří k nejčastějším příčinám úhynu vyder u nás: každoročně jich na českých silnicích zemře zhruba 300 až 500, tedy zhruba alarmující desetina celé populace.
Aby toho nebylo málo, nebezpečí číhá i ve vzduchu. Pro ptáky je výraznou hrozbou elektrické vedení, na němž podle odhadů každoročně zahyne nejméně sto tisíc jedinců. Síť překážek ale tvoří také stožáry, větrné elektrárny, vysoké budovy či skleněné fasády. Mnoho druhů navíc tráví významnou část života na zemi nebo nízko nad ní — například čápi, volavky, bahňáci, koroptve či tetřívci. Výzkumy také překvapivě ukázaly, že tři čtvrtiny pěvců (především lesních druhů) nepřelétají silnici nikde jinde než nad vybudovanými ekodukty.
Jak se u nás cestuje velikánům
Ptáme‑li se, nakolik je zdejší krajina skutečně prostupná, odpoví nám velcí savci. Vlk, rys, medvěd či los potřebují k životu rozsáhlá území a během života překonávají vzdálenosti, které si většina lidí jen těžko představí. Rozdíl oproti běžným druhům je propastný: zatímco srnci vystačí s domovským okrskem o rozloze několika desítek až stovek hektarů, teritorium rysa může zabírat 150 až 400 kilometrů čtverečních. Vlk a medvěd využívají ještě větší prostor. A čím větší oblast zvíře obývá, tím pravděpodobněji mu cestu zkříží dálnice, železnice, oplocené areály či souvislá zástavba. Právě proto jsou velcí savci takzvanými deštníkovými druhy: pokud krajina umožní bezpečný pohyb největším a nejnáročnějším zvířatům, otevírá se tím i pro jeleny, srnce a mnoho dalších obyvatel.
Ekodukt Žehuň, foto: Aktron, CC BY-SA 4.0.
Ze všech velkých šelem podnikají nejdelší přesuny vlci. Při hledání nového teritoria dokážou urazit stovky, někdy i více než tisíc kilometrů. Dobře to ukazuje cesta mladého samce, jehož pohyb v roce 2022 sledovali pomocí GPS obojku ochranáři z Rakouska, Česka a Polska. Vlk vyrazil z rakouského vojenského prostoru Allentsteig a během pouhých čtrnácti dnů přešel napříč Moravou až do Polska. Cestou překonal dálnici D1 mezi Velkým Meziříčím a Velkou Bíteší a později také dálnici D35 u Litovle. Ne všechny podobné cesty však končí úspěšně. Jen od začátku roku 2025 zahynulo na českých silnicích nejméně devět vlků a další dva srazil vlak.
Výmluvný je příběh losa Emila, který se loni vydal na dlouhou pouť Českem. Na první pohled působilo jeho putování jako zábavné dobrodružství se šťastným koncem. Ve skutečnosti však šlo spíš o názornou ukázku toho, že projít bezpečně naší domovinou je dnes pro losa bez pomoci člověka a bez rizika střetu s automobilem, vlakem nebo lidmi, kteří se k němu snaží přiblížit, v podstatě vyloučené. Překážky Emila nutily měnit směr a zaváděly ho do míst, která by si za běžných okolností pravděpodobně nevybral — přirozeně by volil přímočařejší trasu. Do Rakouska se sice nakonec dostal, ale nejspíš jen díky tomu, že byl uspán a převezen na Šumavu. Jiný los se před několika lety tři dny pohyboval podél dálnice D1 na Vysočině a marně hledal možnost, jak pokračovat na jih. Nakonec musel být také uspán a přenesen na druhou stranu dálnice.
Mezi rysy drží český rekord samec Bardi. Tento šumavský rys se letos dostal až do Krušných hor a absolvoval tak nejdelší dosud zmapovaný přesun svého druhu na našem území — vzdušnou čarou zhruba 160 kilometrů. Překonal tím i svého bratra Ondřeje, který v předchozím roce úspěšně došel ze Šumavy do Brd. Pravděpodobně se pohyboval především lesnatým pásem podél západní hranice. I tak je ovšem div, že se mu žádná bariéra nestala osudnou, včetně té „neviditelné“ v podobě pytláctví, jak v článku na Novinky.cz upozornila Josefa Krausová z Hnutí DUHA Šelmy.
Znovu rozproudit krajinu
Jak z této šlamastyky ven? Základem je samozřejmě dostatek vhodně umístěných a dostatečně širokých průchodů (doporučuje se přibližně stejná šířka jako délka). Pro velké savce je nutné budovat přechody především tam, kde dopravní stavby protínají hlavní migrační koridory. Takových míst není mnoho a jsou dobře zmapovaná, takže s nimi lze počítat už při přípravě nových staveb. Menší druhy naopak potřebují průchody logicky menší, zato mnohem častější — například u každého křížení silnice s drobným vodním tokem nebo v pravidelných rozestupech podél komunikace. Zvířata zpravidla ochotněji využívají nadchody (ekodukty), protože je lze osázet vegetací, i podchody však mají svůj význam, zejména pro drobné savce, obojživelníky či plazy.
Síť ekoduktů se v Česku postupně rozšiřuje. První vznikl v roce 1999 na dálnici D35 u Lipníku nad Bečvou, dnes je u nás evidováno 37 nadchodů využitelných pro migraci živočichů. Šestatřicet z nich překonává silnici nebo dálnici, jeden vede přes železnici. Pouze třináct z nich jsou však skutečné ekodukty, čtrnáct spadá do kategorie víceúčelových nadchodů a zbytek tvoří upravené mosty původně určené pro polní či lesní cesty.
Los evropský, foto: archiv F.
Existují ale i prostší doplňková řešení — zatímco účinnost hojně využívaných pachových ohradníků se spíše nepotvrdila, ve Skandinávii se například osvědčily kamerové a varovné systémy, které při přiblížení losů či jiných velkých zvířat dočasně zpomalí nebo zastaví dopravu. Podobný systém se nyní připravuje i na plánovaném přivaděči Zlín—Fryšták. U železnic se zase zvažují zařízení, která zvířata před přijíždějícím vlakem včas varují a odradí je od vstupu do kolejiště.
Je také nesmírně důležité myslet na to, že zvířata se k přechodům musí mít kudy dostat. Pokud mezi dvěma lesy leží několik kilometrů holých polí, budou se otevřenému prostoru vyhýbat. Ekodukt uprostřed takové krajiny připomíná most, k němuž nevede žádná cesta. Skutečně prostupnou krajinu tvoří pestrá síť mezí, remízků, alejí, polních cest, mokřadů, tůní, drobných lesíků i přirozených říčních niv. Ostatně i člověku se lépe putuje krajinou plnou stromů než nekonečnými lány polí.
Dobrou zprávou každopádně je, že se situace v tomto ohledu v posledních letech postupně zlepšuje, jak v epizodě podcastu Cesty Zdopravy upozorňuje Václav Hlaváč, ředitel regionálního pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny ČR na Vysočině. Nové silnice a dálnice už běžně počítají s migračními opatřeními a jejich umístění vychází z map migračních koridorů, které jsou součástí územně analytických dokumentů. Investoři o těchto požadavcích vědí dlouho dopředu a u nových staveb zpravidla nepředstavují problém. Složitější je náprava starších projektů připravovaných před deseti či patnácti lety, kdy se na průchodnost krajiny ještě příliš nemyslelo, i na tom se však pracuje. Momentálně se například v Mostech u Jablunkova buduje nový ekodukt s mimořádnými rozměry — zvířata zde budou přecházet po ploše 2 800 metrů čtverečních.
V mezinárodním srovnání je Česká republika v překvapivě dobré pozici. Disponuje kvalitními podklady, které jsou inspirací i pro řadu dalších evropských zemí — například při pravidelných setkáních v rámci evropské sítě IENE (Infra Eco Network Europe) zaměřené na zmírňování dopadů dopravní infrastruktury na přírodu. Další výrazný posun by mohl přinést celostátní projekt Komplexní řešení fragmentace krajiny ČR — Zajištění krajinné konektivity jako základní předpoklad druhové ochrany, který bude v následujících třech letech koordinovat AOPK ČR. Doufejme, že k této lepší budoucnosti mezitím dokráčí co nejvíce živočichů.
Kontakt: adelafich@gmail.com.
Podpořeno švýcarským příspěvkem na snižování hospodářských a sociálních rozdílů v EU.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář