Moravský kras — krajina skryté vody

Příroda vyslala tři své znamenité umělce do tohoto čarovného koutu naší vlasti a nařídila jim, aby vyzdobili jej svými výtvory. Při práci užívali umělcové tito těchže nástrojů, ale každý robil něco jiného a na různých místech, nikdy pohromadě. Jeden zdobil údolí strmými, vysokými sceneriemi skalními, jiný opět kroužil do rovinatého povrchu země dosti pravidelně doliny čili závrtky všech možných rozměrů. Třetí a nejdokonalejší umělec věnoval činnosť svou vnitru skal, v nichž vytvořil nekonečné chodby, síně, skály, propasti, jezírka a oživil je tisícerými fantastickými skupinami bělostných krápníků. Adolf Podroužek, 1896

Kras, krajina, kterou voda tvoří, modeluje a ničí. Najednou, opakovaně i napřeskáčku. Povrch je suchý, všechna voda, která se sem odváží přitéct nebo dopadnout, je pohlcena. Podzemní prameny, potoky neznámé. Pruh Moravského krasu není veliký, má 24 kilometrů zdéli, 3—5 kilometrů na šíř. Asi tak od Líšně a Maloměřic po Sloup. Několik plošin oddělených údolími, ze kterých voda míří do Svratky nebo Svitavy. A přesto jde o kras plnohodnotný, na povrchu a v podzemí tu najdeme všechny tvary skal a vody.

Voda cestu hledá

Kras pochází ze země, proto k němu nelze jít od lesa, ale od kamene. Do vápenců, tedy hornin z uložených schránek nejrůznějších mořských živočichů, se tu zakusují toky, z nichž nejslavnější je říčka s nezvykle znějícím jménem Punkva. „Podivná, potměšilá říčka s divně zeleně zbarvenou vodou, která tak nesměle opouští podzemní temnotu, jako by se jí na světlo ani nechtělo,“ popisuje ji Karel Absolon. Popis romantický má i rub (či snad líc?) racionální. V každé vodě se rozpouštějí plyny z ovzduší, jedním z nich je i oxid uhličitý. Voda tak vlastně není tak docela nevinná, ale je to slabá kyselina. A to jí dává ve styku s vápencem (uhličitanem vápenatým, CaCO₃) zuby. Pozvolna ho rozpouští. Voda si vždy hledá nejsnazší cestu dál a vždy míří dolů. Takto pozvolna prosakuje a vrtá si kanálky v rozpouštěném vápenci. Využije ovšem i přirozené pukliny, nepravidelnosti a všechny příležitosti ke snazšímu postupu. Vápencový masiv není jednolitý, vždyť vznikl jako usazenina, a to ještě v několika sedimentačních cyklech, nasedají na sebe různě zbarvené i jinak odlišné vrstvy a bloky. První kanálky se tvoří třeba i tisíce let, prokousávání je pomalé, ale vytrvalé. A kanálky spolu soutěží, probíhají vedle sebe. Kdo první najde cestu ven, vyhrál, zvýší se v něm průtok a postupně stáhne vodu i svým sousedům. První krok k budoucí podzemní řece a jeskyni je učiněn.

Voda pod zemí se chová často podobně jako na povrchu — bere břehy (tady občas i strop, hlavně za vyšších průtoků, kdy proudí pod tlakem), vody se spojují ve větší i dělí do různých tras. Rozšiřuje si koryto, do stran i do hloubky. Obrušuje i leptá vápenec. Přináší, přesazuje a usazuje materiál z povrchu i kameny z nitra země. Občas se odlomí kus skály, propadne strop nebo narazí na volnější cestu, nebo naopak nerozhlodatelnou překážku nebo nepropustný podklad a trasu změní. A voda pořád míří dolů. Řeka na povrchu se zařezává a tvoří údolí. Ale zároveň se pozvolna snižuje i terén v okolí. Pod zemí se postupně dostává do nižších poloh, jeskyně mají zpravidla více úrovní, kdy horní jsou suché nebo protékané jen za velké vody. Vápencový masiv se tak postupně vynořuje nad okolní krajinu, která je na rozdíl od něj více obrušována povrchovou vodou. Vápenec si bere voda zevnitř.

Propadání Sloupského potoka v květnu 2026, foto: Jana K. Kudrnová.

Voda boří, voda tvoří

Záhy po vstupu do krasu je nasycená rozpuštěným vápencem. Když se odpařuje, tak vápenec zůstane na povrchu. V malinkém to známe všichni: uhličitan vápenatý vysrážený z pitné vody jsou ty bílé stopy po kapkách a pozdější bílé nánosy na vodovodních bateriích a ve sprše. Jsou to vlastně zárodky krápníků a sintrových povlaků, jen jim dát dost času! Voda vyhloubila podzemní chodby a dutiny. Pokud nejsou vodou vyplněné, tak ze stropu skapává prosakující voda.

V podzemí je zároveň poměrně teplo, část vody se odpaří. Po každé kapce zbyde kroužek. A s každou další trochu poporoste — krápníky začínají jako dutá brčka. Mohou se postupně vyplnit a zesílit. Pokud voda skapává z hrany, vznikají sintrové závěsy, na stěnách náteky. Ze stropu visí stalaktity, od země se k nim blíží kuželovité stalagnáty. Srůstem vznikne sloup, stalaktostalagmit čili stalagnát.

Snad nejpoetičtější i nejzáhadnější variantou je nickamínek, po latinsku nihillum album, doslova bílé nic. Měkký, amorfní, s vláknitou strukturou vevnitř. Vpadá jako povlak, bochánky, nebo třeba květáky. Pořád je to kalcit, vysrážený vápenec, ale na vzniku se zřejmě podílejí i houby a mikroorganismy. Jako mléko Panny Marie nebo měsíční mléko byl používaný v léčivých mastech i uctíván jako relikvie. A protože je mimořádný, tak jsou podle něj některé jeskyně i pojmenované — Nicová v Moravském krasu nebo Tvarožné díry pod Králickým Sněžníkem.

Voda mizející a vyvěrající

Snad nejpůsobivější podoby voda nabývá, když mizí nebo vystupuje na povrch. Pod zem zpravidla nemizí jen tak poklidně, ale když dojde na okraj krasu, tak s velkou pompou řve a stříká v propadání. Stejně tak mizí pod stěnami polootevřených údolí — žlebů. A zase se dál a dál zakusuje, podemílaná stěna se občas zhroutí a údolí se pozvolna prodlužuje.

Vývěr Punkvy, foto: Jana K. Kudrnová.

Vyvěračka je obvykle pokojnější. Voda pod zemí narazí na nepropustné podloží nebo proteče chodbami a sifony, které právě teď tvoří nejnižší protékané patro a opět se objeví na povrchu. Stěhují se stejně jako propadání — podle toho, jak se svahy sesují, zda nedojde k ucpání, nebo naopak k průvalu v obvyklých cestách.

Voda pod zemí také extrémně rychle reaguje na srážky — které ale mohou spadnout docela jinde než v samotném krasu, protože naše relativně malé krasy (krásky? krásečky?) jsou modelované většinou vodami přitékajícími odjinud. Nemálo průzkumníků i živočichů jeskyně prostě obývající toto stálo život. A při velkých srážkách voda využije také při běžných průtocích vyschlá a opuštěná vyšší patra jeskyní a chodeb. Náhlý příval dokonale změní dynamiku proudění — a z propadání je náhle vyvěračka, protože voda nestačí odtékat běžnými podzemními cestami a dere se na povrch. Takový pramen (nebo hltač, tedy ponor, propadání) dvou tváří se jmenuje estavela. Ač to zní latinsky, tak nepochází od starých Římanů — je odvozený z místního názvu francouzské lokality Estavelle de Porrentruy a jako karsologický (kras popisující) termín vzniknul na konci 19. století. Stejně jako se jedno slovinské vápencové pohoří jmenuje Kras — a dalo pojmenování všem krasům.

A ještě jedna názvoslovná perlička. Prudce proudící a vířící voda někdy vymílá v kamenech okrouhlé tvary — obří hrnce. Nejkrásnější žulové jsou v balvanech v šumavské divořece Vydře, ale vytváří se i v měkkém vápenci. V Absolonových časech se jim říkalo marmity podle francouzského marmites du diable. A ano, slyšíte tam správně název — za mě rovněž ďábelské — bujónovité pomazánky Marmite. Název jí daly tytéž francouzské hrnce.

Řeka krade cizí prameny

Na našich malých a spíše pokojných řekách asi nikdy nepůsobili lidští piráti, ale řeky si dokáží ukrást navzájem vodu a kus povodí. Stalo se to mnohokrát — krásným příkladem je třeba Chrudimka, která upirátila kus Počáteckému potoku (přítok Doubravy) a tuhle historickou křivdu dobře dokladuje ostrý ohyb — náčepní loket — řeky v místě nádrže Seč a hradu Ohebu. V Moravském krasu se takové mokré nepřístojnosti dopustila Bílá voda, jedna ze zdrojnic Punkvy. Jak k tomu došlo?

Skála Hřebenáč a Sloupský potok, foto: Jana K. Kudrnová.

Každá řeka začíná pramenem. A ten odnáší materiál níže po toku — v zásadě se pozpátku zakusuje do svahu, ze kterého vyvěrá, a prodlužuje tak svůj tok. Na druhé straně kopce — za rozvodím — ale teče jiná řeka. Hlavní proud má třeba zhruba kolmo na tu žravější pirátskou. Pokud kopec mezi nimi není moc vysoký a silnější řeka se zakusuje výrazně rychleji, tak časem „procouvá“ až k vodám řeky slabší a strhne je na svoji stranu, protože sem je větší spád. Přebere tak vodu (a všechny menší zdrojnice i pramen) slabšího toku až po místo načepování. A v něm vznikne ostrý ohyb, v krajině dlouho čitelný. Okradená řeka pak pod místem načepování vyschne, respektive se její začátek přestěhuje níže nebo se hlavním tokem stane některý níže přitékající zdroj s pramenem jinde. A tohle se stalo Malé Hané, která začíná níže než v minulosti a místo načepování — divný říční ohyb — je v mapě dobře patrný jihovýchodně od Rozstání a je v něm Panský rybník.

Voda vede a zavádí

Voda vodila a vodí také průzkumníky a objevitele podzemních prostor. Někdy je vodí také za nos. A samozřejmě také z velké části zabraňuje pohodlnému nebo alespoň ne extra nebezpečnému zkoumání podzemních prostor. Takže fyzickému průzkumu často předcházely všelijaké jiné: třeba naslouchání proudění podzemní vody pomocí akustelu (Absolonovy pokusy).

Mnoho dutin předpověděly nebo potvrdily pochůzky proutkařů, kteří dokáží s velkou přesností určit podzemní dutiny i přítomnost a směr proudění podzemní vody. Do nadějných závrtů — třeba toho největšího Městikádi — se nalil extrémně páchnoucí ethyl merkaptan a u kdejaké další díry byly hlídky čichačů. Voda se také barvila a měřila se doba prostupu a zjišťovala místa zbarvených vývěrů.

Odbočka z Moravského krasu na sever: Značkování vody propadající se ve Špraňku do podzemí Javoříčského krasu ukázalo, že část vody podteče koryto Moravy a objeví se v pramenech Čerlinka u Litovle. Jsou to spojené krasové nádoby, do kterých stále vidíme jen omezeně.

Nádoby nalezené v Býčí skále, foto: Jana K. Kudrnová.

Od mytologie k paleontologii

Jeskyně lákají i děsí stejnou měrou. V prehistorických obdobích sloužily jako dočasná nebo dlouhodobá obydlí lidí i zvířat. V mladších dobách jeskyně sloužily jako útočiště dočasná — počestná (dílny, skladiště), lapkům nebo penězokazům (tím proslula jeskyně v Koněprusích), jako úkryty vojsk i před vojsky. Návštěvníkům náhodným i stálým nemohly uniknout kosti, zuby a lebky uchované často velmi dobře ve vápníkem prosycené půdě. První domněnky, že jde o kosti draků a jednorožců, se bohužel nepotvrdily, zevšedněly v přízemnější druhy. Jeskynní lvi, hyeny a medvědi tu měli útulek i umírali, ale také nechávali zbytky kořistí. A lidé jakbysmet, včetně neandrtálců. I když příhodných jeskyní asi nebylo nikdy nazbyt.

S trochou nadsázky by se dal napsat inzerát Paleolitik hledá byt: „Prostorná, suchá a dostupná jeskyně, nejlépe vodorovná, radši kratší a širší, otevřená nejlépe širším vchodem do pokud možno slunného svahu nevysoko nad řekou nebo potokem. Příznivé mikroklima podmínkou. Přednostně bez domácích mazlíčků (lvů, medvědů), ve své režii provedu dřevěnou vestavbu do vchodu a ohniště.“ Tyto požadavky nutně splňují jen výjimečné jeskyně, které jsou pak osidlovány opakovaně, třeba Kůlna, Pekárna a Švédův stůl.

Přechod k zemědělství lidi přiměl k přesunu zcela mimo krasové oblasti (suché, kamenité a málo úrodné) a jeskyně osiřely. Ale nechybí ani rituální a nábožensky motivované využívání, ať už k obětem nebo třeba k poustevničení po vzoru sv. Ivana a sv. Prokopa. O původní Lurdské jeskyni a tisících menších nápodob nemluvě.

Po lidech zbyly kamenné nástroje, keramika a kosti, po zvířatech zuby a kosti. A kosti byly po tunách vyhrabávány a prodávány nejdříve poutníkům (i z kajícné nebo radostné poutě do Sloupu nebo Křtin se dá přinést něco trochu obskurního na památku ze skal, třeba dračí nebo aspoň medvědí zub), posléze turistům a sběratelům. Prohrabalo se tak kde co, vznikly mnohé sbírky a exponáty. Paleontologové a archeologové dneška nad tím leda pláčou — ale to je prokletí těchto věd, protože jejich metody se zdokonalují během výzkumů. Ve chvíli, kdy budou metody dokonalé, už nebude žádné naleziště k prozkoumání.

Bez ohledu na nekvalitu a divokost těchto vykopávek to ještě nebylo nic ve srovnání s doslova těžbou kostí a prodejem na váhu pro pálení spodia. Tedy živočišného uhlí, biouhlu s příměsí vápníku, přes který se filtrovala cukerná šťáva v cukrovarech.

Pískovcový lom Seč, foto: Jana K. Kudrnová.

Kdo chce ve tmě býti…

Prostředí jeskyní — pokud pomineme vstupní portály a propasti, které mají také své stálé i příležitostné obyvatele — se vyznačuje tmou, stálostí teploty a vysokou vlhkostí. A následně také absencí zelených rostlin (lampenflóru, nárosty především řas a mechů kolem osvětlovacích těles ve zpřístupněných jeskyní nepočítáme). Což znamená, že zde nic k snědku nevyroste samo od sebe, ale je sem vždy sneseno odněkud z povrchu. Většinou jde o dřevo a živé nebo mrtvé nešťastníky, kteří se sem dostali s hlínou, vodou nebo omylem po svých. Důležitou potravou je také guáno. Naše jeskynní fauna je ve srovnání s jihoevropskou nepoměrně chudší. Pravými a trvalými obyvateli našich jeskyní jsou jen někteří roztoči a chvostoskoci. Plus trošku flexibilnější druhy využívající také dutiny v sutích nebo třeba sklepy — pavouk meta temnostní, některé žížaly a další. Netopýři jsou jen jeskynní návštěvníci, ale v Moravském krasu bylo zjištěno všech 21 druhů našich netopýrů, 18 z nich tu zimuje. Jako obvykle počty druhů redukovaly doby ledové, kdy území sevřel od severu ledovec pevninský a od jihu horský z Alp. Na druhou stranu právě v jeskyních našly trvalé útočiště chladnomilné druhy, které u nás jinde nenajdeme a po oteplení by utekly nebo vyhynuly.

Obyvatelé stabilní temnoty nepotřebují ochranu před sluncem, a proto jsou obvykle bílí nebo jen málo vybarvení. Také oči se ztrácí nebo silně redukují. Ve vlhku a stabilní teplotě stačí tenčí pokryv těla, vyschnutí není na pořadu dne, ale hodí se dlouhé a citlivé výrůstky a končetiny na hmatání cesty a srážení vlhkosti. Se sluncem se ze života vytrácí také cykly — denní i roční, včetně rozmnožování a případných období klidu. Ve stabilním prostředí se také zpomalí evoluce, ať se nahoře všichni požírají a bojují a vyvíjejí, tady se držíme již vyzkoušeného. Fosilie mnohoštětinatého červa stará téměř dva miliony let je velmi podobná soudobým obyvatelům Dinárského krasu. Jeskyně fungují jako kapsy času.

Poznej, chraň — a nelez tam?

Krása jeskyní je dočasná, z pohledu geologické historie jde o vyloženě chvilkovou záležitost. Jeskyně jsou vytvářeny, vyzdobeny — a zase zničeny, zaplaveny vodou nebo zanesené splavenou hlínou a kamením. Voda kras prohlodává a tvaruje tak dlouho, že dojde k úplnému zhroucení a degradaci, nejkrásnější a nejpestřejší bude v posledních okamžicích před pádem, asi jako Řím.

Těžily se tu fosfátové hlíny na vagóny a kosti vykopávaly archeologicky lopatičkou a štětečkem i nadivoko a na váhu do výkupu. Ve Výpustku, Kůlně a dalších byly zabudované podzemní továrny. Výpustek hostil záložní velitelství jižního okruhu vojsk Varšavské smlouvy. A k tomu se přidávají méně nápadné útoky zvenčí: spláchnutá hnojiva, zaorané nebo zavezené závrty, odpadní voda svedená do potoka, který za chvíli končí v podzemí.

Historické podpisy prvních organizovaných turistů v Býčí skále, foto: Jana K. Kudrnová.

To se ale mnohaletým působením Chráněné krajinné oblasti Moravský kras mění — mnoho polí je přeměněno na louky, nepěstují se nejhnojenější a nejchemizovanější plodiny, zlepšilo se čištění odpadních vod. Co udělá s mikroklimatem a chemismem krasu klimatická změna se uvidí — patrně se zpožděním, podzemí přijímá novinky a změny jen zvolna a jaksi nerado.

Živočichové obývající podzemí jsou citliví na změny, vyžadují stálé prostředí a svoje trochu zatuchlé bezčasí. Všichni návštěvníci vnášejí nějaké nevítané novinky — světlo, kousky oděvů a kůže, které pak slouží jako potrava mikroorganismům na stěnách. Vyzařují teplo a vydechují oxid uhličitý, který rozpuštěný ve vodě leptá krápníky. Samozřejmě všude šlapou, mění toky podzemní vody; jen kvůli návštěvnickému okruhu v Punkevních jeskyních vznikl 400 metrů dlouhý odvodňovací kanál a bylo odstřeleno nebo odsekáno nespočet úzkých stropů a těsných chodeb. To už pak není dílo přírody, ale napůl technická stavba.

Těžko říct, kolik vzácných druhů nebo populací drobných obyvatel jeskyní vzalo za své, protože se o nich prostě nevědělo nebo radši nevědělo. Připočtěte tuny betonu na chodníky nebo zasekané stupy a zavrtaná zábradlí a žebříky. Vnitřek krasu nelze obdivovat dokonale beze škody na něm samém, ať jste opatrný speleolog nebo jeden ze stovek tisíc každoročních návštěvníků.

—

Autorka pracuje v Ekologickém institutu Veronica a píše za sebe. Kontakt: renata.plackova@veronica.cz.

Tento text vyšel díky podpoře Nadace Veronica.