Zdroje na transformaci jsou, ale je potřeba změnit ekonomické vztahy

Často slýcháme, že na sociálně-ekologickou transformaci v takovém rozsahu, který povede k uzdravení planety, zvýšení sociálních jistot a lepšímu životu obyvatel, nemáme dostatek finančních prostředků. Je pravda, že musíme vynaložit desítky, možná i stovky miliard, pokud chceme v dostatečně rychlém čase zabránit nejhorším dopadům klimatické krize, natož aby celá transformace proběhla sociálně spravedlivě. Myslíme si však, že otázkou není dostupnost těchto zdrojů, ale určení priorit a že pro tak důležitý cíl, jakým je záchrana planetárního společenství, musíme finanční prostředky najít, i kdyby to znamenalo výrazné přenastavení současné ekonomiky. Klimatickou krizi je proto třeba brát jako příležitost podívat se, co v ekonomickém systému nefunguje a jak ho přenastavit tak, aby více sloužil lidem, komunitám a přírodě. 

Ekonomický růst není všechno

Současný ekonomický model zapříčiňuje klimatickou krizi zejména kvůli jeho strukturální závislosti na fosilních palivech a ekonomickém růstu. Tlak na neustálý růst výroby, spotřeby a využívání energií dostává naši planetu na pokraj zkázy. Ostatně jak říkal ekonom Kenneth E. Boulding, „každý, kdo věří v nekonečný růst v konečném světě, je buď blázen, nebo ekonom“.

Volnotržní ekonomika zvýhodňuje ty, kteří usilují o dosažení krátkodobého zisku, a namísto spolupráce propaguje vzájemné soutěžení. Podle nás by ale hlavním principem ekonomiky mělo být naplňování základních potřeb lidí a zachování udržitelného stavu planety, nikoli snaha o zisk a růst za každou cenu. Naším přemýšlením navazujeme na odkaz ekologické ekonomie, kterou v našich podmínkách nejlépe reprezentují Naďa Johanisová a Eva Fraňková z Trastu pro ekonomiku a společnost. K podobným závěrům dochází také například ekonomka Kate Raworth, jejíž stěžejní kniha Ekonomie koblihy vyšla nedávno česky. 

Podle Kate Raworth bychom si měli místo křivky růstu ekonomiku představit jako americkou koblihu s dírou uprostřed, kdy vnitřní okraj představuje sociální minimum pro důstojný život a vnější okraj limity planety, které nesmíme překračovat. Život by se měl odehrávat uprostřed v náplni mezi těmito mantinely.

Abychom se k takovéto koblize mohli přiblížit, je potřeba reformovat stávající finanční systém, jeho instituce a měřitele. Jedním z nich je hrubý domácí produkt pro posuzování kvality života a blahobytu. I autor ukazatele HDP, ekonom Simon Kuznets, sám patřil k největším kritikům tohoto měřítka. HDP podle něj není dobré vztahovat na celou společnost, protože měří jen určitý výsek společenských vztahů. Říká nám, kolik se toho vyrobí a spotřebuje, nedozvíme se však z něj, jaká je ve společnosti nerovnost, jakou kvalitu má životní prostředí, jestli jsou lidé spokojení, jaká je průměrná doba dožití nebo jestli ženy mají stejné podmínky jako muži. 

I my z těchto důvodů navrhujeme, aby se Česká republika orientovala podle jiného ukazatele, který tyto aspekty zahrnuje. Může to být index skutečného pokroku (GPI), ale po světě bychom našli mnoho jiných příkladů. Index štěstí se například uplatňuje v Bhútánu (viz 7.G 1/2013), zavedení podobného ukazatele zvažuje třeba Nový Zéland.

Udržitelný finanční systém

Princip ekonomického růstu je do velké míry udržován nastavením globálního finančního systému, v němž hraje významnou roli spekulativní chování lidí a firem na trzích či tvorba a prodej nebezpečných finančních derivátů. Ať už se jedná o banky, investiční skupiny, nebo burzy, směřují jejich aktivity ke snaze maximalizovat zisk, a to i za cenu ničení životního prostředí a lidských životů.

Potřebujeme proto promýšlet nové formy těchto institucí, které by podporovaly zdraví krajiny a naplňování lidských potřeb. Rozvoj etického finančnictví, podnikání a finančních institucí vlastněných kolektivně, veřejně či družstevně, pro které je vedle zisku důležitá i společenská a ekologická odpovědnost, by měl být důležitým politickým cílem nejbližších let. V České republice je nesmírně složité založit bezúročnou banku, družstevní záložnu či kampeličku, ačkoli z doby první republiky máme s podobnými institucemi zkušenosti. Etické finanční instituce a podniky navíc existují v mnoha zemích, příkladem může být španělské družstvo Cooperativa Integral Catalana (viz 7.G 2/2016).

Pro neudržitelný nadnárodní finanční systém potřebujeme na státní úrovni nalézt mantinely, které by regulovaly jeho pole působnosti. Zároveň s tím by se měl stát orientovat na podporu lokálních ekonomik, v nichž peníze i zboží zůstávají v místě, což je jak sociálně, tak ekologicky mnohem udržitelnější model. Ty mohou zastupovat například lokální měny, ale také různé sociální podniky, spolky a malí podnikatelé. Možností a nápadů, jak proměnit finanční svět ku prospěchu všech, je mnoho. Chybí však politická odvaha hledat nové cesty, které by mohly zabránit postupnému rozkladu planety i našich společností.

Foto: Ehud Neuhaus.

Znečišťovatel platí

Proměna finančního systému na systém udržitelný jde ruku v ruce s otázkou, kde najít pro sociálně-ekologickou transformaci finance. Je jasné, že největší tíhu nemohou nést nízkopříjmové domácnosti, které už tak zápasí s růstem cen nájmů, energií či s exekucemi. Navíc by to ani nebylo spravedlivé, protože jak ukazují například analýzy organizace Oxfam, superbohatí vypouštějí až desetkrát víc emisí skleníkových plynů než zbytek planety.

Od počátku průmyslové revoluce navíc nese za dvě třetiny emisí CO₂ přímou odpovědnost jen devadesát firem. Dává proto smysl držet se principu „znečišťovatel platí“, který propaguje i Evropská unie. Nejprve je proto nutné zastavit a přesměrovat všechny přímé i nepřímé dotace do fosilních paliv, jež jsme podle OECD mezi lety 2005 až 2011 podpořili v České republice téměř osmdesáti miliardami korun.

V našich podmínkách ale heslo „znečišťovatel platí“ znamená mimo jiné návrat k progresivnímu zdanění právnických i fyzických osob či případně ke zvýšení majetkové daně. Nabízí se také zavádění sektorových daní, ať už jde o bankovní daň, daň z finančních transakcí (takzvaná Tobinova daň, viz 7.G 5/2002), nebo o digitální daň. Jedná se o speciální daně, které zatíží rizikové finanční transakce na trzích či zdaní dosud nepříliš regulovanou činnost globálních technologických korporací, jako jsou například Google, Facebook či Twitter. Digitální daň už byla dokonce v České republice (a koneckonců i v ostatních zemích OECD) schválena, nicméně je stále příliš nízká. 

Vhodným zdrojem financí může být také obdoba evropských zelených dluhopisů, které vydává například Evropská investiční banka. Jedná se o finanční nástroje určené čistě pro investice do ekologických opatření. To všechno jsou možné příjmy do státního rozpočtu, z nichž je možné sociálně-ekologickou transformaci financovat.

Víc demokracie v ekonomice

A ještě jednu ekonomickou rovinu vezměme do úvahy: současné rozložení vlastnictví ve společnosti. Pro tak rozsáhlou transformaci, jak ji navrhuje dokument Nová dohoda, v níž se klade důraz na podporu decentralizovaných, lokálně vlastněných nebo společně spravovaných podniků (například v oblastech zemědělství, energetiky nebo dopravy), je zcela zásadní demonopolizace všech typů vlastnictví. Dnes však většinu zemědělské půdy nebo výroby energie ovládají oligarchové a velké firmy, kteří zabraňují v uplatňování ekologičtějších i sociálnějších řešení. Koncentrace majetku u nás navíc, jak vidíme například u bývalého premiéra Andreje Babiše, zasahuje do samotných demokratických procesů. Proto považujeme za důležité navrátit vlastnictví rovnováhu a dostat ekonomiku zpod kontroly obřích korporací blíže k lidem.

Mezi různými formami vlastnictví by měla existovat pluralita, která vede k odstranění společenských nerovností. Smyslem není upřednostňovat jeden typ vlastnictví, ale otevřít prostor pro rozvoj i jiných než soukromých forem. A zároveň podporovat prostředí, v němž se budou rozvíjet výše zmíněné podnikatelské modely, postavené nejen na zisku, ale také na ohleduplnosti k životnímu prostředí, kvalitním pracovním prostředí, demokratickém rozhodování a společenské odpovědnosti.

I zde známe nástroje, které by tuto nerovnováhu mohly usměrnit. Jsou jimi například zastropování dotací pro velké podniky, jak se to již požaduje v zemědělství, posilování role antimonopolního úřadu nebo již zmiňované progresivní zdanění korporací. A minimálně otevřít by se mělo i téma odnětí majetku, který ničí životní prostředí nebo lidské zdraví. Podobně jako Bakalovo OKD koupil stát, aby řídil zavírání ostravských uhelných dolů a zajistil horníkům přechod do jiných prací, nebo jak se debatuje o odkoupení chátrajícího pražského nádraží Vyšehrad, tak by se i v dalších důležitých případech, kdy dochází k vážnému poškozování životního prostředí nebo zdraví, mělo místo soukromého vlastnictví volit ve prospěch lidí a přírody. Tato forma intervence v rámci potřeby potřít nerovnosti se ostatně odehrávala po vzniku republiky ve formě pozemkové reformy v roce 1919.

Řešení klimatické krize potřebuje komplexní analýzu příčin a důsledků toho, jak společnost funguje. I proto řešení, jak se z krize vymanit, zasahují do mnoha oblastí lidské činnosti. A právě ekonomické vztahy, které jsou v malém měřítku naší každodenní praxí — od nákupu v obchodě přes práci po placení nájmu nebo záloh za energie, jsou ve velkém měřítku hromadění kapitálu a neustálého tlaku na výrobu pro lidi i planetu patologické. Rozmotáním ekonomických vztahů na ty prospěšné a na ty zničující dokážeme pojmenovat hranice, v nichž by se měl budoucí ekonomický systém držet. Prvním ohledáním těchto hranic jsou právě politiky v dokumentu Nová dohoda, kterým jsme chtěli otevřít debatu o přenastavování ekonomických vztahů.

Radek Kubala pracuje jako výzkumník a kampaněr v organizaci Re-set: platforma pro sociálně-ekologickou transformaci. Kontakt: radek.kubala@re-set.cz. Barbora Bakošová působí v organizaci Re-set: platforma pro sociálně-ekologickou transformaci a v družstvu Tři Ocásci. Kontakt: Barbora.bakosova123@gmail.com.