O lásce k přírodě slohovky nepište

Prý tě profesorka ekologie Milena Rychnovská v souvislosti s připravovaným manuálem pro školní zahrady označila za „nezřízenou optimistku“. Jak tomu mám rozumět?

Paní profesorka Rychnovská dlouho učila na Katedře ekologie Přírodovědecké fakulty v Olomouci a rukama jí prošla spousta studentů. Napsala mi, že se za celou dobu nesetkala s posluchačem, který by měl ponětí o pěstování rostlin. Když chtěla některé věci přiblížit zkušeností ze zahrady, vůbec s tím u studentů neuspěla. Vyskytli se třeba náruživí kaktusáři, myslivci, rybáři — ale zahrádkář? To ne. Za nezřízenou optimistku mě považuje, protože nevidí, kde by se mohli pro tu práci najít učitelé.

A kde se tedy najdou?

Zpracovali jsme už dva výzkumy škol ních zahrad — všechny školy jsme poprvé oslovili v roce 2004 a letos znovu. Výsledky ukazují, že školních zahrad hodně ubylo, zejména po roce 2000. Na druhou stranu se nám ozvalo 44 škol, které by zahradu chtěly vybudovat, ale nevědí jak na to. Takoví učitelé jsou pro mě velkou nadějí, pro ty sestavujeme tu svou bichli — manuál. Obsahuje praktické rady k budování zahrady i k pěstování, náměty na využití zahrady jako báječné přírodovědné i praktické učebny, příklady aktivit a her, které se dají v zahradě uplatnit. Také tam bude čtrnáct příkladů vzorových zahrad.

Je mezi nimi i zahrada v Kněžicích, kde jsi dlouhá léta učila?

Bohužel ne, já jsem v Kněžicích skončila v roce 1994 a zahrada padla na stavbu rodinných domů. Teď sice začínají uvažovat, že by zase nějakou dali do kupy, no ale uvidíme…

Pěstitelské práce si pamatuju jako hodně otravný předmět. Jak se učí děti pracovat na zahradě tak, aby je to bavilo?

No pracovat je nebaví, jistěže ne. Zvlášť dnešní děti jsou strašně líné a nejsou vůbec zvyklé manuální práci! Ale to já bych je k práci přitlačila. Samozřejmě jí nesmí být v zahradě tolik, aby tam děti jen dřely. Musí tam být hodně prostoru pro nějaké pokusy, aby viděly v praxi, jak co roste a funguje.

My jsme hodně pěstovali stromy a řízkovali keře, dělali živé ploty. To se žákům moc líbilo. Nebo jsme pěstovali méně známé druhy zeleniny a oni si pak brali sadbu domů. Každý by si měl vypěstovat nějakou rostlinku, aby viděl, jak dlouho trvá, než něco vyroste.

S velkýma klukama jsem vybudovala oddělení léčivých bylin — pokládali dlaždice a štěrkovali, moc je to bavilo. S léčivými bylinami jsme vůbec slavili úspěchy. Uspořádali jsme velikou výstavu o použití léčivek na čaje, v kosmetice, v lécích, spojenou i s ochutnávku salátů z pampelišek, karbanátků z pšenice a podobně. Rodiče to ohromně zajímalo, zvlášť maminky.

Pěstovali jste stromy? To přece pro děti musí trvat úplně nepředstavitelně dlouhou dobu…

Když byly děti ve čtvrté třídě, začali jsme od semen. Když jsem se zeptala dětí, jak si myslí, že bude strom silný, až vyjdou ze školy, ukazovaly, jak ho obejmou. To jsem je rychle vyvedla z omylu. Po šesti letech si pak v deváté třídě odnášely sazenici silnou jako prst. Vysazovaly je doma na zahradě nebo i na veřejná prostranství. Co nám zbylo, to jsme nabídli ozeleňovacím firmám. Však ty lípy u brněnské Lipky, ty jsou taky od nás!

Nepěstovali jste spíš stromy ovocné?

Začínali jsme s nimi — roubovali jsme hlavně jeřáby, ale potom jsme přešli na jírovce, buky, taky lípy. S lipami to bylo zajímavé, ze semen se je vypěstovat nedařilo, chodili jsme vyrýpávat semenáčky pod starými lipami. Ty se pak ujmou všude, jsou i při přesazování odolné.

Vypěstovali jsme hodně stromů, to byla dobrá práce.

A co se školní zahradou o prázdninách?

Nedávno se mě jedna mladá paní učitelka ptala, na co prý zahradu, stejně nám to přes prázdniny všechno snědí. A já se jí ptám: „A jak učíš děti, co jsou rostliny dvouleté, dvoudomé, jednoděložné nebo vytrvalé? To všechno by na zahradě mělo být a to vám nikdo neukradne.“

Ale samozřejmě prázdniny problémem jsou. Za mého působení bylo možné, aby každá třída měla jeden den za prázdniny službu. Dneska už prý nic takového nejde.

Ovšem znám případ — ve Veselí na Vysočině — kde se zahradou pomáhají senioři. Jsou to zahrádkáři, chodí vést kroužky, plést košíky, všechno zdarma. Mně se vůbec zdá, že jsou penzisti nevyužití. A mnohdy by stačilo je požádat, i by je to potěšilo. Proto mám radost, že jsme teď získali projekt v programu České spořitelny Vítejte senioři.

Blahopřeju. V čem ten projekt bude spočívat?

Cílem projektu je, aby senioři uplatnili své profesní i životní zkušenosti. Chci dát dohromady učitele, kteří měli zahradu a mají zájem dál se na něčem podílet. Už mám takových dobrou desítku, sejdeme se na podzim a poradíme se, co dál. Jednak bychom měli pomoci dokončení ukázkové přírodní učebny na Chaloupkách a pak připravit velmi prakticky zaměřené semináře pro učitele.

Už teď se mohou inspirovat, když se s vámi vypraví jedním z „toulavých autobusů“ po českých a moravských školních zahradách…

Ano, vlastně to vzniklo na základě výzkumu školních zahrad v roce 2004. Od té doby jezdíme každoročně, vždycky do jiné oblasti. Byli jsme i v Drážďanech podívat se na jejich školní zahrady. Mají tam krásné učebny nejen pro přírodopis, ale i pro jiné předměty. Ostatně děti na prvním stupni tam mají vyučování na zahradě povinné. To u nás není a učitelé se zatím spíš brání učení dětí v přírodě. Přesouvání je jim nepohodlné, pro děti je tam přece jen víc věcí, které je rozptylují…

Kde se v tobě vzalo přesvědčení o potřebě školních zahrad?

Už z raného dětství si velmi dobře pamatuju, kde byla u babičky v zahrádce která kytka. Utkvělo mně to. Dokonce jsem se nedávno vypravila podívat se do svého rodiště a u toho domu, který vystřídal už snad tři majitele, kvetly fialky pořád na tom stejném místě, kde je měla babička. A stále je tam stará jabloň, na kterou jsme jako děti lezly. A tak si myslím, že když děti přijdou do pěkné zahrady, musí to v nich něco zanechat.

Myslím, že to musí být věc učitelova vnitřního přesvědčení, že děti by měly vidět naživo, jak fungují organismy. Nestačí si je jen prohlížet v učebnicích. Vždyť pro budování a vytváření citu pro naši planetu není žádné místo na světě důležitější než místo, kde dítě vyrůstá. A školní zahrada může takovým místem pro dítě být.

Jak vlastně vypadá po dvaceti nebo třiceti letech žák, na kterém poznáš, že v něm něco z tvého zahradního působení zůstalo?

Třeba, že působí na Chaloupkách — několik takových mám a jsem moc ráda. Samozřejmě jsou i takoví, kteří přírodovědu dál studovali. Ale učila jsem třeba i chronické neznalce, u kterých jsem věděla, že půjdou dělat třeba traktoristu, a ti mi místo písemky museli napsat „co jako traktorista nesmím v přírodě nikdy dopustit“. A to si dobře pamatovali, že nesmí třeba vylívat vyjetý olej nebo orat po spádnici…

Ale počkej, povím ti jeden krásný příběh: Měla jsem pracovitého kluka, co měl jinak samé špatné známky. A já jsem na konci roku na poradě navrhla ho ocenit za pěstitelské práce. To byl aplaus! Že Jarda dostal za odměnu knížku! Nejspíš si ji za celý život nepřečetl, ale bylo pro něj důležité, že byla oceněna jeho šikovnost. Dneska jsou na tom manuálně zručné děti mizerně, nemají vůbec možnost se na základní škole uplatnit.

Jak ses vůbec dostala k ekologické výchově?

Vlastně jsem začínala jako zuřivý tělocvikář, prosazovala jsem hodinu cvičení denně a u nás ve škole jsem toho i dosáhla. K ekologické výchově jsem se dostala až později s Brontosaurem, protože jsem viděla, že ve smogem zamořeném městě ani hodina běhání člověku ke zdraví nepomůže. Ekologickou výchovu jsme zařazovali do všech předmětů už za hluboké totality. Jezdil se na nás dívat celý okres. A dodnes se každý diví, že jsme v té době o něčem takovém hovořili.

K tomu jsme na Chaloupkách, kde jsme bydleli od roku 1956 do roku 1996 společně s Vláďou (Květin manžel, s nímž nedávno slavila zlatou svatbu — pozn. red.), vedli oddíl ochránců přírody, později i stanici mladých přírodovědců; a nakonec jsme založili ČSOP, protože i ty odrostlé děti s námi zůstávaly.

Docela si ještě umím představit, že děti baví ekologická výchova ve své přírodovědné podobě. Ale jak přesvědčit děti třeba k desateru domácí ekologie?

Od učitele to vyžaduje, aby dětem vysvětlil, k čemu je kupříkladu třídění odpadů dobré. A pak je potřeba ještě ohromná důslednost. Já jsem s dětmi udělala ve třídě krabice a důsledně jsem se chodila dívat, jestli je to dobře roztříděné. A když to měli špatně, krabice jsem vysypala a museli to přerovnat.

A uplatňovat ekologické zásady doma, to je nejobtížnější, protože by člověk musel přesvědčit rodiče. Ovšem i takové úspěchy jsem zažila — že kluk doma sekýruje rodiče, aby třídili odpady.

Vidíš nějaká nová, anebo netypická témata pro ekologickou výchovu?

Určitě kouření. Pro mnohé kolegy to není ekologická výchova. Ale já když si představím, kolik půdy tabák zabírá v zemích, kde lidé hladovějí. A kolik dřeva se spálí na jeho sušení… Navíc dopad na zdraví je obrovský. Jenže školy jsou v tomto ohledu úplně bezmocné. Štve mě, že když učitelé vědí, že děcko kouří a chodí do hospody, nemůžou ho potrestat, pokud to nedělá ve škole. Bylo by to bráno jako omezování svobody. Dřív když žák udělal nějaký průšvih, tak to řešila i škola, ve spolupráci s rodiči.

Určitě do ekologické výchovy patří taky stravování a pohyb — mám pocit, že na ten ekologové jaksi málo dbají. Což je velká chyba. Za prvé to děti baví a za druhé je to na každém vidět, jestli trochu v mládí cvičily. A to nemyslím pohyb, kdy se měří výkony, ale spíš pohyb pro radost. V současné době je to téma o to naléhavější, že děti mají tendenci jenom sedět. Je potřeba dostat je do přírody, aby se tam hýbaly, aby manuálně pracovaly.

A v neposlední řadě je důležitá praktická pomoc přírodě, ne jen nějaké teoretické znalosti, natož vzletné řeči o lásce k přírodě. Děti by měly pro přírodu skutečně něco dělat.

To už je možná víc věc organizací mimoškolních, nebo ne?

Myslím, že jen částečně. Já jsem ovšem vedla souběžně také oddíl ochránců přírody. V oddíle jsem měla hodně dětí, a především všechny děti učitelek. Když jsme něco propočítávali z matematiky, tak nám maminka matematička poradila, jak máme postupovat. Například jsme spočítali, kolik půdy se po dešti splaví erozí z polí. Ty maminky učitelky byly výborným zázemím. Každému radím, ať začne od dětí učitelů.

V čem jsi se v učitelském životě nejvíc mýlila?

Asi nejvíc jsem se mýlila, když jsem předpokládala, že když někdo studuje pedagogickou fakultu, že chce skutečně učit. Je pro mě velké zklamání, že někdo jde už studovat s tím, že učit nechce. Jen je to pro něj výhodný způsob, jak absolvovat vysokou školu.

—

Připravila Lenka Sedláková. Další 7.G rozhovory najdete tady.