Velmi umírněný radikál

Jméno Michala Kolesára, dosud známé spíš uvnitř ekologického hnutí, proniklo na veřejnost letos v květnu, kdy si ho média všimla na festivalu o právech zvířat Otevři oči. Mluvil tam o takzvaných otevřených záchranách, jež také sám provádí. Bere slepice z velkochovů a odnáší je k lidem, kteří se o ně chtějí starat až do přirozeného konce jejich opeřeného života.

Normální klid na práci

V současné době připadá na každého Čecha přibližně jedna slepice, zemědělským žargonem zvaná nosnice. Šedesát procent z nich prožívá pobyt na tomto světě velmi intenzivně. Díky šlechtitelským pokrokům odvedou během své ani ne roční kariéry výkon vskutku heroický, snesou kolem 280 vajec. Chovatelé jim k tomu dopřávají podmínky, které jim umožňují se plně soustředit pouze na dvě klíčové věci: příjem potravy a samozřejmě snášení vajec. Na rozdíl od slepičích kolegyň žijících volně na dvoře či na zahradě je zbytečně nerozptylují vzruchy z okolí ani jim o život neusilují žádní dravci. V holých drátěných klecích, kde na každou slepici připadá plocha menší formátu A4, se tak mohou cítit bezpečně. Jejich pozornost neodvádí ani kohouti, protože ti jsou po vylíhnutí zplynováni nebo zaživa rozšmelcováni. Zato si slepice plnými doušky vychutnávají společnost s ostatními — žijí v klecích sice jen zhruba po pěti, ale v patrech nad nimi i pod nimi a v dlouhých řadách vpravo i vlevo jich jsou desítky tisíc. Chovatelé navíc slepicím dopřávají dostatek umělého osvětlení — třeba i sedmnáct hodin denně, a to i v zimě, aby tak měly celoročně příhodné „podmínky na práci“.

Zavání to cynismem hrubého kalibru? Tak ještě dodejme, že výše popsané je normální, tedy obvyklé a běžné. Spotřebitelé si už zvykli a pokládají za normální, že ať už vstoupí do obchodu v kteroukoliv roční dobu, najdou na regálech dostatek čerstvých a levných vajec. Přitom ještě před dvaceti lety bylo například normální, že v zimě se vajec nedostávalo, protože tehdejší normální slepice v zimě zkrátka nesly jen málo. A před šedesáti lety bylo normální chovat slepice volně, pod širým nebem, přičemž se zimní snůškou se naprosto nepočítalo. Půjdeme-li ještě dál, pak před deseti tisíci lety bylo normální nechovat slepice vůbec.

Mnozí samozřejmě vnímají, že to, co je momentálně ve společnosti normální, nemusí být správné. Budeme-li parafrázovat starozákonního Mojžíše, nepřidávají se k většině, páchá-li zlo. Proto někteří velkokapacitní drůbežárny bojkotují a kupují vejce pouze z domácích nebo ekologických chovů, případně kvůli nedostupné alternativě nejedí vejce vůbec. Zatímco pro ně zlo představuje týrání zvířat, pro jiné má podobu už samotného vlastnění, které chápou jako otroctví. Mezi zastánce abolicionismu (snaha o zrušení nějaké zvyklosti či zákona) patří i Michal Kolesár: „Moje filozofie je úplně jednoduchá: neubližuji, kde nemusím. Tato filozofie mi ponechává možnost volby i odpovědnost a zároveň mě učí myslet v jistotě i pochybnostech. Stejně i komukoliv jinému.“

Tady a teď

Leitmotivem Kolesárova uvažování a jednání je hodnota individuálního života. „Nikdo netrpí jako živočišný druh — ani člověk ani slepice. Došel jsem k tomu, že přímá akce formou záchrany konkrétních zvířat je jediný způsob, kterým jsem schopen těmto konkrétním zvířatům v tomto konkrétním okamžiku pomoci.“ Tím odpovídá i na vnucující se otázku, proč riskuje a překračuje zákon pro záchranu několika slepic a zda by nebylo lepší lobbovat za zrušení klecových chovů, a tím významně ovlivnit životy milionů.

Už v roce 1987 totiž Evropský parlament odhlasoval, že klecové chovy neladí s jedenáct let starou Evropskou dohodou o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely. Vědecký veterinární výbor Evropské komise v první polovině devadesátých let dvakrát potvrdil, že klece mají „nepříznivé dopady na welfare slepic“, tedy jejich životní pohodlí. V roce 1999 Komise schválila směrnici, která bateriovým klecím dává vale. Od roku 2012 je mají nahradit takzvané obohacené klece, v nichž na každou slepici připadá nejméně 750 cm2 (u nás nyní 550 cm2 ) plochy s hnízdem, stelivem a hřadem. Směrnice však obsahuje klauzuli, podle které se musí tento zákaz před uvedením v platnost revidovat. Chovatelské koncerny pochopitelně lobbují za jeho oddálení. I kdyby si však odklad nevymohly, od první debaty o bateriových chovech po jejich zrušení uplyne čtvrt století, během kterého měly, mají a budou mít řádově miliardy evropských slepic prostě smůlu (v EU-25 jich v takových klecích žije více než 300 milionů). „Nevím, proč bych měl obětovat zvířata, která jsou v trápení v tomto okamžiku jakési vizi možné lepší budoucnosti,“ říká Kolesár.

Zatím probíhaly záchrany slepic v režii pracovní platformy, která si říká Realita.tv. Na kontě mají kolem stovky opeřenců, kterým radikálně změnili život. Už se však vynořila další skupina a z velkochovů odnesla dvakrát po pěti slepicích. „Nechci nikoho vést ani lámat autoritou. Jediné, co připouštím, je možnost být příkladem, inspirací a snad i impulsem pro další, kteří začnou pracovat,“ usmívá se slepičí osvoboditel. To je důvod, proč se rozhodl pracovat otevřeně a videa z akcí věšet na webové stránky. Proto také samotné záchrany koncipuje velmi jednoduše, aby know-how mohli snadno převzít i jiní. „Zvířatům je jedno, jestli někdo pracuje s maskou nebo bez masky. S odkrytou identitou ale říkám, že není důvod ke studu kvůli tomu, co dělám. A také, že držet zvířata v takových podmínkách a za takovým účelem není normální. Normální je, že je v tom nenecháme.“

Čekání na konfrontaci

Michal Kolesár se nepustil do osvobozování slepic z čistajasna. Už zhruba sedm let — dříve pod hlavičkou organizace Ochrana hospodářských zvířat — chodí po farmách a natáčí nebo fotí poměry, které tam panují. Není pro něj problém se dostat do haly s kuřaty, mezi klece se stříbrnými norky nebo do vepřína. Pořizuje záběry, které by si žádný provozovatel do své výroční zprávy nedal. „Napadlo mě, že můžu pro ta zvířata udělat něco víc než zdokumentovat podmínky, ve kterých žijí, a pak to někde ukazovat. Ne že mohu udělat více, ale že bych měl udělat více, protože je to v mých silách. Nemusím je tam nechat, a když nemusím, tak proč bych měl?“ vysvětluje, proč se loni v létě rozhodl změnit styl práce. Osvětu nezatracuje ani se netváří, že drží v ruce ten jediný spolehlivý recept na zvířecí nesnáze: „Efekt má spousta věcí, ale člověk by si měl najít místo, se kterým je sám vnitřně v souladu. Já nevím, kudy z toho ven, jak se dostat z té hrůzy.“

Na tu „hrůzu“ si ani po letech dokumentování ještě nezvykl: „Stále nejsem schopen uvěřit tomu, co vidím. Třeba když procházím halou plnou pártýdenních ptáčat, co se jim říká brojlerová kuřata či bílé maso, a vidím je, jak táhnou za sebou nebo podél těla svou průmyslově zmrzačenou končetinu, někdy se jen posunují za pomoci křídel, asi jako kdyby veslovala.“

Zastavit teror

„To, co se tady se zvířaty děje, je teror, který už někdo začal. Zbytečné násilí. My se snažíme najít efektivní cestu, jak toto násilí zmírnit nebo zastavit. Kdysi fungovaly petice a demonstrace, dnes donesete dvacet tisíc podpisů, a koho to zajímá?“ shrnuje Kolesár důvody pro hledání netradičních cest. „Vzhledem k tomu, jakým způsobem se dnes zachází se zvířaty — ať už na farmách, nebo v laboratořích —, tak jsme všichni velmi, velmi, ale skutečně velmi umírnění.“

—

Osvobodit slepici snadno a rychle

Celá akce je pečlivě zorganizovaná a netrvá déle než pár minut. Snad proto ještě Michala Kolesára nikdo nepřistihl při činu. A zpětně jen těžko někdo dohledá, že v desetitisícovém hejnu chybí dvacítka slepic. „Beru je náhodně z různých klecí, je to Sofiina volba.“ Při výběru nových domovů se řídí kritériem důvěry, jak říká, nehodlá „někomu dávat slepice na polívku“. Dostatek azylových míst je také jediným limitem Kolesárových osvobozovacích výjezdů do drůbežáren.

„Setkávám se s názorem, že ta zvířata vypouštím na problematickou svobodu a že stres z ní nemůžou přežít. To je blbost. Když končí první snáškové období, drůbežárny samy dělají velké výkupní akce a lidi z okolí si slepice berou domů,“ říká Kolesár. Videozáznamy z otevřených záchran ukazují, že slepice po vyjmutí z přepravní tašky sice zažívají určitý šok ze změny prostředí, ale poměrně rychle se adaptují. Podle jejich zachránce se zatím těší dobrému zdraví, tedy s výjimkou několika, na které si počíhali dravci, například kuna. „Ale to patří k životu,“ dodává Kolesár.