Kočky ve vysokém rozlišení

Rozvoj fotografické techniky dnes výrazně usnadňuje práci zoologům a ochranářům, a to zejména těm, kteří se věnují natolik plachým a skrytě žijícím živočichům, jako jsou například velké šelmy nebo kočka divoká. Jaké prostředí vyhledává kočka divoká? Žije solitérně? Jak vychovává mláďata? Jak rys využívá svoji kořist? Opravdu loví pro zábavu, jak se o něm traduje? Jaký je každodenní život vlčí smečky? Jak fungují takzvané medvědí stromy, o které se medvědi otírají a „tančí“ kolem nich svůj tanec o tyči? To jsou jen příklady otázek, na které bychom bez fotopastí odpovídali jen velmi těžko. Správně nainstalovaná fotopast také dokáže pomoci při řešení kritických míst na silnicích, kde dochází ke střetům aut se zvěří.

Co je vlastně Fotopastička a jak funguje?

Veřejnosti jsou známé „klasické“ fotopasti, které se používají na monitorování zvěře nebo ochranu majetku. Ty ale bohužel svojí kvalitou nedosahují úrovně, ve kterou jsem doufal, a to zejména v noci. Proto jsem se rozhodl postavit si svoji pastičku sám. Začal jsem na tom pracovat na přelomu let 2016 a 2017, kdy jsem čerpal moudra jen ze dvou mezinárodních zdrojů. Dnes už můžete listovat zaplněnými zahraničními fóry a hledat různé vychytávky. Tento alternativní styl focení je v současnosti stále dostupnější a ve světě čím dál tím populárnější, ale vlastnit techniku a mít výsledky jsou dva odlišné světy. Když to hodně zjednoduším, místo jedné krabičky (klasická fotopast) potřebujete za prvé fotoaparát, za druhé externí osvětlení čili blesky, jejich dálkové ovládání a samozřejmě také pohybový nebo laserový senzor, který celý tento komplet přivede k životu, když přijde objekt, tedy zvíře, do záběru.

Levhart sněžný (Irbis), foto: Vladimír Čech ml.

Kdybych svůj digitální fotoaparát nechala měsíc venku, asi by tam z mnoha důvodů nevydržel…

Ano, nemůže být venku instalovaný pouze takto „nahatý“. Musíte vytvořit vhodné kryty pro foťák, blesky i senzor, protože nebezpečí poškození je veliké. Bojuji prakticky proti všem vlivům: od vlhkosti přes mráz, vichr až po drobnou lesní zvěř, které neskutečně chutná jakákoliv kabeláž. Jednou z nejzásadnějších věcí je vybrat dobrou lokaci. Můžete mít dokonale postavenou i funkční techniku na relativně bezpečném místě, ale když zde zvěř projde jednou za uherský rok, je to samozřejmě špatně.

Jak vlastně vybíráš správnou lokalitu?

Od začátku jsem v kontaktu s lesníky, hajnými, myslivci či různými organizacemi na ochranu velkých i malých šelem. Teď to bude možná trochu slovní rébus, za to se předem omlouvám. V této republice (a nejen zde) je velkým tématem vzájemný vztah ochránců přírody, takzvaných ochránců přírody, myslivců a takzvaných myslivců. Mám velice kladné zkušenosti s myslivci, vždyť také z matčiny strany pocházím z tradiční myslivecké rodiny. Stejně tak jsem navázal mnohé nové známosti a přátelství s „druhou stranou“, a to ochránci. Absolutní většina těchto lidí z řad myslivců i ochránců spolu velice úzce spolupracují. Vždyť ochránci jsou mnohdy i sami myslivci! Vždy se však najde člověk, který nezapadá ani k jedné straně, a to je pak oheň na střeše. Ale to je povídání na samostatný článek.

Co tě k rysům, kočkám a jejich ochraně přivedlo?

Stěžejní roli hráli tygři, do kterých jsem tak trochu blázen. Možná byste to nečekali, ale s tygry mám jeden jediný problém: že v české přírodě žádní nejsou! Možná už víš, kam tím mířím. Rys do tygra nemá zase tak daleko, dokonce se mu přezdívá „evropský tygr“. Rys je stěžejním bodem projektu, mojí největší hnací silou, ale rozhodně ne jediným druhem, na který se zaměřuju. Ve spolupráci se Správou Národního parku Šumava se za rysem vydávám především sem k nám na Šumavu a do Českého lesa. Podílím se na rozsáhlém fotomonitoringu, který zdejší zoologové provádějí v celých jihozápadních Čechách.

Rys kavkazský, foto: Vladimír Čech ml.

Od rysa už je to ke kočce divoké jen kousek. Dodatečně gratuluju k unikátním záznamům kočky divoké na Doupově.

K tomu mě přivedl můj kamarád a velký nadšenec do ochrany přírody Jirka Sochor. Podařilo se mu navázat spolupráci s Vojenskými lesy a statky ČR, které spravují lesy ve vojenském prostoru na Doupově. Díky této vzácné spolupráci se zde podařilo výskyt „divošky“ potvrdit. V návaznosti na to mě Jirka oslovil s myšlenkou spolupráce. Koncem zimy už společně nainstalovali první Fotopastičku a výsledky na sebe nenechaly čekat dlouho.

Na tvé práci je vidět, že základním pilířem úspěchu je spolupráce a hledání společné „řeči“ mezi různými názorovými skupinami.

Je to tak. Jako fotografa mne samozřejmě těší pořizovat technicky kvalitní, zajímavé a nevšední snímky. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi nedělá dobře pomyšlení, že tvořím jiné a unikátní fotografie. Ale ego není všechno. Projekt fotografování kočky divoké, perského levharta, irbise i rysa ostrovida spojuje jedno jediné a velmi důležité poslání — spolupráce s místními lidmi a organizacemi, které se někdy krátce, jindy již celá léta aktivně zapojují do ochrany těchto ohrožených druhů. Výsledný produkt — fotografie či celá fotografická série — pak spoluvytváří možnost osvěty u laické veřejnosti. Dokáže upoutat, zaujmout či znovu probudit zájem, který ve společnosti časem uvadl.

Levhart perský, foto: Vladimír Čech ml.

Jaké máš zkušenosti ze zahraničních expedicí? Daří se tam také navázat spolupráci a mapovat nejvzácnější druhy „koček“?

Není to zase tak dávno, co jsem se s Fotopastičkami vydal do Mongolska, kde jsem byl součástí týmu provádějícího monitoring sněžného levharta v pohoří Cagán šuvút. Odměnou za spolupráci byla možnost postavit si na vytipovaných místech svoje „pastičky“ a zkusit irbise zvěčnit touto nevšední technikou — a povedlo se! Ještě před Mongolskem jsem měl v hlavě plán vycestovat za unikátní fotografií levharta perského. Už jsem byl téměř u nákupu letenek do Íránu, kde se dnes nachází poslední životaschopná populace jednoho z největších poddruhů levharta skvrnitého. Spolupráce s místními byla navázána, itinerář projektu naplánován, nicméně jsem se ve finále rozhodoval mezi tímto podnikem a právě expedicí do Mongolska za levhartem sněžným — a vyhrál irbis. Možná nevědomky jsem si tímto rozhodnutím zachránil když ne „kejhák“, tak přinejmenším svoji techniku a nemalé finanční výdaje. Pár týdnů po návratu z Mongolska jsem se totiž dozvěděl o uvěznění několika íránských zoologů, věnujících se monitoringu asijského geparda a právě levharta perského za pomoci klasických fotopastí. Obvinění? Špionáž! Pod hashtagem #anyhopefornature se v jakémkoliv internetovém vyhledávači můžete dozvědět více. Každopádně pokud někomu takto vadil monitoring místních ochránců, ani si netroufnu pomyslet, co by řekli na moji „výbavičku“.

Myšlenky na Írán jsem tedy zavrhl, nicméně „peršan“ mě ze snů budil dál. Po desítkách zdlouhavých a nesnadných „facebookových“ komunikací s různými světovými experty na kočkovité šelmy jsem dostal tip a kontakt na arménskou kancelář WWF (Světového fondu na ochranu přírody) a trefil jsem jackpot! Relativně snadno a rychle jsem se domluvil se vstřícnými lidmi z fondu a naplánoval instalaci svých Fotopastiček na říjen 2019. Přesto tu byl takový drobný, nepatrný problém — v oblasti, kde budu působit, se pohybuje pouze JEDEN jediný levhart a v celé Arménii pak ne více než deset kusů. Klišé o „jehle v kupce sena“ se pro tento případ výjimečně hodí.

A našel jsi tu jehlu?

Návrat do Arménie mi vyšel na začátek února tohoto roku. Nemusím ani dodávat, co jsem v teple svého domova pociťoval při pomyšlení na své „nebohé“ pastičky. Stručně řečeno: dvě ze čtyř sestav byly bohužel absolutně plonkové. Jednu strhl medvěd a ani se neobtěžoval při tom vyfotit. U druhé byla pravděpodobně od myší překousaná kabeláž k pohybovému senzoru a také žádné kloudné snímky. Třetí překvapila, jelikož ještě po třech měsících krásně fungovala, ale kocoura bohužel nezaznamenala. Ale ta čtvrtá, instalovaná vysoko v horách poblíž pevnosti zvané Kakavaberd, ta to zvládla. Pořídil jsem jednu z mála, pokud ne úplně první, fotografii levharta perského (Panthera pardus saxicolor) ve vysokém rozlišení na světě!

Připravila Josefa Volfová. Kontakt: josefa.volfova@hnutiduha.cz.