Pozvání

Když jsem coby mladík začal cestovat s domorodci, představoval jsem si, že vidí a slyší víc a že jsou v každém ohledu mnohem vnímavější než já. Byli vnímavější a viděli a slyšeli víc než já. Mlčení během společných cest mi mělo být dostatečnou nápovědou, v čem by mohla tkvět příčina; ale nestalo se tak, přinejmenším ne hned. Je za tím tohle: jestliže to, co nám zprostředkovávají naše smysly, okamžitě nepřeložíme do jazyka, slovní zásoby a syntaktického rámce, který všichni užíváme ve snaze vyjádřit své prožitky, existuje podstatně větší šance, že drobné detaily, jež se mohou zpočátku jevit nepodstatně, přetrvají v popředí dojmu živé a později mohou význam zážitku prohloubit.

Kdybych se svými společníky natrefil například na medvěda grizzlyho hodujícího na mršině soba karibu, měl bych tendenci soustředit se téměř výlučně na medvěda. Moji společníci by však zaměřili pozornost na část světa, jíž byl v oné chvíli medvěd pouhým střípkem. Medvěda zde můžeme přirovnat k táborovému ohni, svébytnému druhu planutí, jež ozařuje vše ve svém okolí. Moji společníci by pohlédli k nejzazšímu bodu, kam až světlo dosáhlo, a pak zpátky do ohně, tam a zpět. Opakovaně by situovali menší věci do širšího rámce, tam a zpět. Když ve vzduchu zachytili pachovou stopu nebo naslouchali ptačímu zpěvu či chrastění soušky, v podstatě rozšířili moment setkání s medvědem nazpět v čase i do budoucnosti. Jejich rámec pro fenomén, který bych později omezil na prosté „setkání s medvědem“, byl mnohem obsáhlejší než můj; a kde by pro mě za běžných okolností netrvala událost déle než samotný okamžik setkání, v jejich světě zahrnovala také čas před příchodem, stejně jako čas po našem odchodu. Pro mě představoval medvěd podstatné jméno, větný člen; pro ně byl slovesem, gerundium „medvědění“.

Barry Lopez na Festivalu spisovatelů ve Vancouveru, foto: roaming-the-planet.

Být univerzálně bdělý

Během let putování napříč zemí po boku domorodých lidí se mi dostalo dvojího poučení o tom, jak být více přítomný při setkání s divokým zvířetem. Za prvé bylo nutné, abych pochopil, že vstupuji do události v jejím průběhu. Začala dříve, než jsem se objevil, a bude pokračovat po mém odchodu. Za druhé, událost samotná — předpokládejme, že jsme grizzlyho při hostině nevyrušili, ale pouze obsáhli, co on nebo ona dělá, a následně se pokradmu odplížili — nemohla být v úplnosti vymezena toliko tím, že bychom v oněch chvílích odkazovali k fyzickému místopisu kolem nás. Nemusel jsem si například zapamatovat něco, co jsme všichni zahlédli o půl hodiny dříve, dejme tomu otisk sobího kopyta v rozměklé půdě na břehu potoka; mým společníkům by to však v paměti utkvělo. A nějakou dobu po našem setkání s medvědem, řekněme o půl míle dál, by je upoutalo něco dalšího — chomáč medvědích chlupů uvízlý v šupinách stromové kůry — a propojili by si to s jistými podrobnostmi, jež zaznamenali během okamžiků, kdy sledovali medvěda. Událost, kterou jsem ve své mysli zaškatulkoval jako „setkání s medvědem v tundře“, prožívali jako nenadálý ponor do říčního proudu. V tomto proudu plavali, cítili jeho tah, vnímali teplotu vody, zpětné proudění a kde se do řeky vlévají boční přítoky. Můj přístup se naproti tomu opíral především o rozlišování objektů na scéně — medvěda, soba karibu, rostlin typických pro arktickou tundru. Série teček, z nichž se význam pokusím vyzískat tím, že je propojím útlou přímkou. Moji přátelé nalezli své místo v dynamické události. A také, na rozdíl ode mě, nepociťovali okamžitou potřebu tuto událost osmyslnit. Jejich přístup spočíval v tom nechat věci nerušeně plynout po svém. Být univerzálně bdělý a dovolit možnému významu v nich skrytém, aby vyvstal v příhodný čas.

Poučení, které z toho pro mě plynulo, nespočívalo jen v tom, že mám věnovat více pozornosti tomu, co se odehrává kolem mě, mohu-li vůbec doufat, že z událostí vykřesám nějaký hlubší smysl, ale že musím během pozorování zanechat veškeré mentální aktivity — odolat nutkání definovat a sumarizovat. Poodstoupit od nechvalně známé potřeby rozumět. Důležité však bylo i to, abych se obeznámil s podstatou způsobu, jakým domorodí lidé pozorují; ať se totiž setkají s čímkoliv, věnují více pozornosti vzorcům než izolovaným objektům. Jen co spatřili medvěda, jali se okamžitě pátrat po vzorci, jenž se před nimi odvíjel jako „medvěd hodující na zdechlině“. Začali shromažďovat různorodé dílky, z nichž mohla později volně vyvstat událost dalece přesahující „medvědí hodování“. Tyto nespojité části, jež posbírali během putování — charakter zvukové krajiny prostupující touto konkrétní fyzickou krajinou; přítomnost nebo absenci větru a proměnlivý směr, z něhož vanul; kousek kropenaté skořápky pod stromem; chybějící listy na větvích jisté křoviny; čerstvě vyhloubená nora — mohly samy o sobě napovídat velmi málo. Ale pokud se jim umožnilo, aby se zvolna přetavily ve vzorec, mohly vést k určitému druhu odhalení. Mohli krajinu detailněji osvětlit.

foto: Nicole Olwagen

Touha někam patřit

Jestliže první lekcí v pronikání zrakem hlouběji do krajiny znamenalo být neustále bdělý, přemoci nutkání stát mimoudálost, a namísto toho setrvat v jejím středu a přemítání o jejím významu odložit na později; druhá lekce pro mě spočívala v nazření toho, jak často nutím vlastní tělo podléhat diktátu mé mysli, a dovolit tak racionálnímu uvažování, aby zastínilo kromobyčejnou schopnost těla rozpoznat a rozlišovat textury, vůně a jednotlivé tóny a barvy světa mimo sebe.

Jakkoliv jsem se domníval, že jsem ve fyzických světech, jimiž jsem procházel, plně přítomný, časem mi svitlo, že tomu tak nebylo. Mnohem častěji jsem o obývaných místech pouze přemýšlel. Třebaže mou prvotní reakcí na nějakou událost — štěkot lišky šedé v nočním lese nebo vynořující se velrybu — bylo ohromení, příliš často jsem se kvapem uchýlil k rozboru. Leckdy jsem byl natolik pohlcený vlastními myšlenkami či kaskádou nápadů, že jsem dočista ztratil kontakt s detaily, které mé tělo z místa stále sbíralo. Ucho vnímalo píseň strnádky večerní. Pak ji zaslechlo znovu a vědělo, že podruhé šlo o píseň jiné strnádky večerní. Mysl holedbající se úspěšnou identifikací oněch tónů jako písně strnádky večerní však byla příliš zaneprázdněná sumarizací, než aby si povšimla, co sluch dosud nabízel. Dovednost těla rozlišovat jednotlivé zvuky nechala ležet ladem. A její povědomí o místě tak zůstalo vězet na povrchu.

foto: Olen Gandy

Mnoho již bylo sepsáno o tom, jak se všeobecně zdá, že domorodci svedou vytěžit z průchodu krajinou více informací než přespolní návštěvník, někdo z kultury, která již neoceňuje fyzickou sounáležitost s místem a která podobný druh citlivosti považuje za „primitivní“ atribut, něco, o čem příchozí z „vyspělé“ kultury v lepším případě uvažuje jako o čemsi překonaném. Takový odmítavý postoj, alespoň jak mu rozumím, opomíjí nemalou, byť obtížně postižitelnou hodnotu, kterou dosažení fyzické blízkosti s místem může nabídnout. Třebaže to může působit nezdvořile, mám sklon upozorňovat každého, kdo se k touze po takové intimitě staví blahosklonně, že není možné, aby lidská bytost překonala osamělost. A stejně tak je nemožné, aby někdo z kultury, která vůči přírodě zaujímá povýšenecký postoj, unikl neodbytné myšlence, že je lidský život bezvýznamný.

Existenciální osamělost a tušení, že život jednotlivce postrádá smysl, jež jsou charakteristickými znaky moderní civilizace, vyvěrají, troufám si říct, do jisté míry z naší rezignace na léčivou dimenzi vztahu s místem. Ustavičně posilované vědomí nerozpletitelné složitosti vzorců v přírodním světě, vzorců, které zůstávají vždy čitelné a nikam nemizí a které zahrnují i svého pozorovatele, pozitivně ovlivňuje míru, do jaké si jedinec připadá ve světě osamělý nebo nicotný. Snaha poznat místo je tedy v důsledku vyjádřením lidské touhy někam patřit, touhy po náležení.

Poznávat a být poznáván

Z vlastní zkušenosti vím, že úsilí poznat konkrétní místo je trvale odměňováno. A každé místo v přírodním světě je v mých očích otevřeno poznání. Poznání, v jehož průběhu začneme dříve či později pociťovat, jak se jeho předmětem stáváme my sami. A když se pak onomu místu vzdálíme, vycítíme, že nás postrádá. A tato vzájemnost — poznávat a být poznáván — upevňuje pocit, že jsme ve světě nepostradatelní.

Tanečnice v tradičním oděvu, Aljaška, foto: Zeke Tucker.

Je možné, že nejvyšší metou veškerého lidského snažení je být bdělý. Druhou dost možná být trpělivý. A třetí snad pozorný k vědomostem těla. Neřekl bych, že jsou jednotliví domorodci výrazně vědomější než lidé, kteří vyrůstali v téže moderní kultuře, v níž jsem vyrůstal i já. Domorodé kultury jsou stejně tak plné netečných, lenivých a lhostejných jedinců jako kultury „vyspělé“. Jejich členové však vesměs přikládají větší význam sounáležitosti s místem. Když s některým z nich cestujete, ostře vnímáte, jak zásadně odlišný je jejich životní způsob od toho našeho. Jsou všímavější, trpělivější, méně ochotní vyjadřovat své poznatky a uvěznit tajemství do řeči. Když jsem byl mladý a některý z mých společníků vyslovil nějakou úžasně bystrou poznámku o místě, jímž jsme procházeli, pociťoval jsem nejednou závist; pocit spojený ani ne tak s touhou vlastnit totéž hluboké vědění, ale s přáním tak očividně náležet k určitému místu. Být tak průzračně nedílnou součástí místa, na němž stojím.

Medvěd grizzly obírající plody z ostružinových šlahounů v houštině je víc než jen medvěd grizzly obírající plody z ostružinových šlahounů v houštině. Je vstupním bodem do světa, k němuž se většina z nás otočila zády ve snaze dospět někam jinam, poháněna přesvědčením, že nám bude příjemněji, budeme-li o medvědu grizzlym obírajícím plody z ostružinových šlahounů v houštině pouze přemýšlet.

Takový okamžik je pozváním, pozváním medvěda ke spoluúčasti, bez rozdílu nabízené všem kolemjdoucím.

Přeložil Luděk Čertík. Kontakt: certik.ludek@gmail.com. Mezititulky redakce.