Jak znovu oživit svět a lidskou kulturu?

„Nemáme žádnou nezávislost, žádnou vlastní integritu jakožto druh oddělený od ostatních druhů tohoto světa, žádnou kolektivní existenci jako stvoření oddělené od živé Země. … Naším skutečným kolektivním tělem není tělo „lidstva“ jakožto nezávislá abstrakce, ale živé Tělo této dýchající biosféry. To jsme my.“ David Abram

Vlastní příčina dnešní globální ekologické tragédie, projevující se závratným ničením ekosystémů a progresivně postupující krizí klimatu, má původ v základním metafyzickém předpokladu, na němž je vybudována naše současná materialistická civilizace: totiž že jedinými inteligentními tvory na Zemi jsme my lidé a ostatní mimolidská příroda je jen netečná materie, pouhá zásobárna zdrojů, což nás opravňuje ji kontrolovat, ovládat a využívat bez jakýchkoli omezení. Německý biolog Andreas Weber nazývá tento dualistický názor, zrozený z osvícenské vědecké revoluce, „ideologií mrtvé hmoty“ a australská ekofilosofka Freya Mathews ho popisuje jako „deanimovaný“, jako světonázor, který zbavil svět vlastního života a významu a přivedl lidskou společnost až na pokraj dnešní sebedestrukce.

David Abram, Andreas Weber a Hildegarda Kurt – ze semináře Poetika živého světa v Divadle Kampa (12. 3. 2013). Foto: Kateřina Zochová.

Mathews dodává, že když věda „hmotu zbavila jakéhokoliv oživujícího principu, způsobila, že svět sám nemohl být více pokládán ani za morálně významný s vlastními právy, ani za vzor pro naše lidské významy a účely; od nynějška jsme museli své účely a významy hledat sami v sobě pomocí naší vrozené schopnosti rozumu.“ Díky tomu se mimolidský svět přírody proměnil v pouhé pozadí pro otázky, týkající se smyslu života a podstaty dobra, jež z pohledu vědy nutně spočívají v existenciálním faktu samotného lidstva. Přestali jsme náš lidský osud vnímat ve velkém metafyzickém či kosmologickém rámci a obrátili jsme se k vlastnímu intelektu jako výchozímu referenčnímu bodu všech našich filosofických úvah. Tak se zrodilo typicky humanistické sebereflexivní myšlení Západu a s ním moderní antropocentrismus, který primárně oslavuje význam nás, lidí, kdežto přírodu, Zemi a její integrální fungování pokládá za druhotné, odvozené. Do sebe uzavřená moderní společnost má sklon chápat nelidskou přírodu spíš jen jako jakýsi doplněk vzhledem k sobě — jako zdroj využitelných surovin, jako místo dočasné rekreace či jako působivou estetickou kulisu — bez jakéhokoliv hlubšího významu. Zrod této zvláštní patologické deformace, pokud jde o vztah moderního člověka k Zemi, asi nejvýstižněji popsali Thomas Berry a David Abram.

Být Živým Tělem dýchající biosféry

Thomas Berry v této souvislosti píše o autismu moderních lidí, který se zrodil s osvícenstvím. Descartovo chápání přírodního světa jako stroje „člověku neposkytovalo žádnou možnost vstoupit s ním do vztahu spojení, a proto se lidé Západu ve svém vztahování k okolnímu světu proměnili v autisty; nebyli schopni navázat žádné spojení s ptáky ani s jinými zvířaty či rostlinami, protože pro ně představovali jen mechanické aparáty… Příslušníci mé generace kvůli tomuto autismu nikdy neslyšeli hlasy ohromného množství obyvatel planety, neměli žádné spojení s ne-lidským světem… Moje generace neprojevovala žádnou vnímavost vůči silám, obsaženým v různých fenoménech přírodního světa, nepociťovala žádnou hloubku úcty, která by mohla krotit naše agresivní napadání přírody.“ Oba, Berry i Abram, shodně upozorňují na to, že dnes „mluvíme pouze sami k sobě“, že už více nemluvíme k řekám, k horám, k mořím, že už zkrátka přírodnímu světu nenasloucháme. Hlavní důvod, proč má dnes tolik lidí pocit oddělenosti od okolního světa — pocit, že stojí jaksi mimo něj a necítí se být jeho součástí — spočívá podle Abrama v tom, že jsme se vzdálili od našich tělesných smyslů a potlačili smyslovou reciprocitu našich těl se smyslovým kosmem. Toto naše oddělení od „živé dýchající země“ dnes udržují navíc abstraktní způsoby naší mluvy.

Kresba na obálce Miloš Šejn, grafická úprava Tomáš Gardelka.

David Abram, který ve své filosofické práci jedinečně propojuje poznatky fenomenologie vnímání Maurice Merleau-Pontyho s animistickou zkušeností domorodých kultur, tvrdí, že chceme-li se otevřít vzájemnosti a solidaritě s živou zemí kolem nás, musíme si osvojit více participativní způsoby řeči, které nám umožní si uvědomit, že se nacházíme v dynamickém vztahu se všemi bytostmi a jsoucny, jež nás obklopují. Animistická zkušenost totiž není jen pocit, že všechno je živé, „ale také vědomí, že všechno promlouvá, že se všechno, alespoň potenciálně, vyjadřuje.“ Tento prožitek, jak Abram zdůrazňuje, není nic výjimečného a představuje pro lidský organismus základní hodnotu; normální způsob našeho setkávání se světem a věcmi kolem nás je vždy podle něj spojen s pocitem, „že také ony nás potkávají (…), s tušením, že věci k sobě navzájem mluví a že současně mluví k nám — nikoli slovy, ale šustěním listů.“ Abram tvrdí, že bychom se v jistém smyslu měli všichni stát básníky. Naše každodenní mluva by se měla lidí a věcí dotýkat tělesně stejně jako psychicky. Filosof doporučuje, abychom si víc všímali hudby ve své řeči a jako smyslová a cítící stvoření oslovovali jiná smyslová stvoření, „takže naše zvířecí těla jsou touto mluvou pohnuta a vybízena k rozhovoru, z nějž nejsou vyloučena ani žádná ostatní zvířata. Cítíme jejich blízkou přítomnost, a proto pečujeme o to, abychom naši sounáležitost se zvířaty a s živou zemí nenarušovali.“

Rozvíjení této bohaté vzájemnosti s více než lidským světem představuje uznání naší závislosti na nesčetných vztazích uvnitř živé biosféry, z nichž jsme se všichni zrodili a které podle Abrama neustále udržují koherenci našich smyslů i naší mysli; naše těla a mysli jsou výrazem neuvěřitelně komplexního metabolismu Země a z tohoto pohledu je naše vnímání — včetně našeho jazyka — atributem samotné biosféry. Nemáme tudíž žádnou nezávislost, žádnou vlastní integritu jakožto druh oddělený od ostatních druhů a od živé Země. „Sami sobě dokážeme porozumět a pocítit, co to je být člověkem, jen díky naší interakci a spojení se všemi těmi ostatními nelidskými bytostmi, s nimiž jsou naše životy tak dokonale propleteny,“ prohlašuje Abram na svém facebookovém profilu facebook.com/davidriversabram. Živé Tělo této dýchající biosféry, zdůrazňuje, to jsme my.

Performance Luďka Čertíka – promlouvání ke světu prostřednictvím indiánské flétny

Nechat svět být

Tento posun od dřívější modernistické metafyziky autonomního izolovaného já k nové metafyzice ekologického společenství v rámci ekosystému či celé biosféry, artikulují obdobným způsobem také biolog Andreas Weber a filosofka Freya Mathews.

Andreas Weber nahlíží fungování všech lidí a všech ostatních tvorů uvnitř ekosystémů prizmatem reality občiny (společných statků čili commons). Pokouší se tímto způsobem demontovat chápání „kultury“ a „přírody“ jako oddělených kategorií. Podle Webera jsou tyto dvě sféry ve skutečnosti jednou sférou, jejímž spojujícím prvkem je to, co nazývá „živostí“. Živost je vlastní všem sociálním i biologickým systémům, má objektivní empirickou látku i subjektivní dimenzi; je to pochopení světa jako živého procesu vzájemně se proměňujících vztahů, subjektivity a výrazu. Ve svém Manifestu živosti Andreas Weber a Hildegarda Kurt artikulují živost jako nový „bios“, jako jádro výzvy antropocénu: „Dokážeme antropocén dobře přežít jen tehdy, uvědomíme-li si, že lidé (…) sestávají z něčeho, co nemůže být člověkem vědomě stvořeno — ze sebeorganizující se živosti, která je hluboce provázaná s ekosystémy v rámci metabolismu a metafory.“ Přicházejí s vizí politiky života jako snahou, jak rozvinout kulturu, která si je vědoma potenciální imaginativní živosti ve všech věcech a pociťuje za ní odpovědnost; a která hledá alternativy k dogmatu růstu a k závislosti na konzumerismu.

Výlet Potulné univerzity přírody, Čertovy kazatelny, 11. 8. 2020, foto: Jiří Zemánek.

Australská filosofka Freya Mathews, která rozvíjí metafyzický koncept kosmologického panpsychismu — jako nové paradigma vzhledem ke stávajícímu materialismu —, si klade v této souvislosti otázku, jak je možné lidskou kulturu znovu začlenit do přírody. Jak by se naše komplikované lidské touhy a přání daly sjednotit s touhami a potřebami samotné biosféry? Respektive jak bychom mohli dospět ke skutečně etickému chápání přírody? Stát se součástí přírody neznamená podle Mathews jen omezovat naše negativní dopady na ni, ale aktivně ji doplňovat, ve všem, co děláme, aktivně biosféru znovu vytvářet. „Naše touhy se musí navzájem propojovat s touhami ostatních prvků ekosystému v tom smyslu, že účinky aktivit, které podnikáme, abychom svá přání uspokojili, musí poskytovat právě ty podmínky, které potřebují ostatní prvky tohoto systému. Takto biosféra funguje.“ Naše emoce se však mohou s přírodou spojit jen za předpokladu, že si dokážeme přírodní systémy představit jako významové systémy, „jako systémy, které jsou tak jako lidské systémy naplněny psychickou aktivitou stejně jako fyzičností, které mají charakter subjektu stejně jako objektu.“ Což ve výsledku znamená zrušení dualistického chápání přírody tak, jak je dnes zakódováno ve vědě, včetně samotné ekologie.

Freya Mathews je podobně jako David Abram přesvědčena, že k takovému zásadnímu přehodnocení našich tužeb může dojít jen tehdy, jsme-li schopni se otevřít oživujícímu doteku, vzájemné komunikaci s více než lidským světem. Mathews v jistém smyslu domýšlí Abramovu výzvu, že bychom se všichni měli stát básníky, respektive jeho myšlenku, jak je dnes důležité (zejména z etického hlediska) mluvit nikoli v té míře „o“ světě, ale především mluvit „ke“ světu; znovu svět nahlížet v poetickém modu jako našeho mluvčího v dialogu, řečeno s básníkem Robinsonem Jeffersem. V takových chvílích setkání se světem, kdy si začínáme připouštět, že věci mají svůj vlastní život, si podle Davida Abrama začneme uvědomovat, že vědomí, které jsme původně považovali za své, nám ve skutečnosti nepatří. „Je to země, která je opravdu inteligentní,“ říká Abram, „nikoli samo lidstvo.“ Freya Mathews nahlíží svět, respektive celý vesmír, jako subjekt — jako Jedno koherentní pole mysli/hmoty, které se diferencuje do Mnoha sebe sama uskutečňujících a sebe si vědomých bytostí, subjektů, které se ve vzájemném kontaktu a vzájemné komunikaci oslovují a společně vytvářejí to, co filosofka nazývá poetickou ekologií. Z tohoto pohledu se nám svět jeví jako komunikativní přítomnost, jež je schopná s námi navazovat smysluplná dialogická spojení na základě našeho oslovení, naší invokace.

Australská filosofka Freya Mathews, 2018, foto: archiv Freyi Mathews.

Takováto komunikativní participace se odehrává v poetickém řádu (řádu smyslu), který se může rozvíjet současně s příčinným řádem světa a který své významy sděluje v jazyce poetiky: v obrazech, metaforách, symbolech, prostřednictvím materiální formy v jazyce věcí. Pro označení takových invokačních praktik, které se zabývají poetickým řádem světa, používá Freya Mathews pojem ontopoetika; mohou se odehrávat prostřednictvím milující pozornosti, skrze naladění, píseň, modlitbu, putování, skrze obřad či festival; skrze jazyk mýtů a archetypů, a v některých případech i skrze jazyk tradičního náboženství. Jak autorka uvádí: „Zažít na vlastní kůži důvěrně vstřícnou poetickou odezvu místa nebo krajiny na naše komunikativní pokusy o sblížení (…) znamená posunout se v našem metafyzickém kotvišti. Znamená to cítit se být zahrnut přízní, ba dokonce milován světem a být zaplaven oddaností a vděčností, která v nás přeskupuje nejhlubší prameny touhy.“

Freya Mathews je přesvědčena, že praxe ontopoetiky má potenciál nejen přehodnotit naše nejhlubší přání a touhy, co se týče našich vztahů k přírodě, ale též revidovat náš celkový existenční postoj k životu. V tomto smyslu chápe ontopoetiku jako možnou revoluci v samotném kontextu významu pro lidskou kulturu. Pokud si ji osvojíme, „už pro nás nebude vhodné, abychom usilovali v první řadě o poznání světa v tradičním vědeckém smyslu, ale budeme se spíš snažit se se světem setkat, aby v nás vyvolal svou ozvěnu. Ani pro nás nebude vhodné přebírat dohled a kontrolu nad světem, který, jak jsme poznali, má své vlastní účely a významy; spíše bychom ho měli nechat být, měli bychom mu umožnit, aby se vyvíjel svým vlastním způsobem.“

Zamilovat se ven

Návrhy kulturní transformace Davida Abrama, Andrease Webera, Hildegrady Kurt a Freyi Mathews v jistém smyslu překračují obvyklou představu proměny kultury, kterou si spojujeme s myšlenkou udržitelnosti. Spíše v této souvislosti můžeme mluvit o regenerativní kultuře, respektive o animistickém či panpsychistickém obratu v udržitelnosti. Představy těchto autorů nicméně velmi dobře souzní s vizí ekozoické éry kosmologa Thomase Berryho. Budeme mít šanci vytvořit onu vzájemně prospěšnou a povznášející budoucnost pro celou Zemi a pro náš vlastní lidský druh, o níž Berry mluví, jen když se nám podaří vymanit se z našeho kulturního autismu, z naší samomluvy a znovu objevit erotický postoj k realitě. Jen pokud se nám podaří „zamilovat se ven“, řečeno slovy Robinsona Jefferse, a participovat v nekonečně vnímavém a nevyčerpatelně živoucím světě kolem nás.