Potřebujeme opravdovou „rebelii pro život“

„Ekologické společenství není podřízeno společenství lidskému. Právě tak se ekologický imperativ neodvozuje od lidské etiky. Spíše se naopak lidská etika odvozuje od ekologického imperativu. Základní etickou normou je blahobyt celého pozemského společenství a dosažení blahobytu člověka v rámci tohoto společenství.“ Thomas Berry (The Great Work)

Hlásím se k rebelii pro život. Americký filosof Christopher Bache charakterizoval naši současnou situaci následujícími slovy: „Zdá se, že dnes dochází k určitému zrání; k jakémusi masivnímu podzemnímu probuzení. (…) Nastává horko, které nás vrhá do kolektivní práce a přivádí nás do nepokojů a křečí, jež nás donutí, abychom odhodili minulost a vytvořili novou přítomnost. Všechny nás to společně vtahuje do hromadného přeuspořádání ve zrychleném procesu učení.“ Sešli jsme se zde dnes k radikálnímu protestu, jímž politikům naléhavě připomínáme, co je podle závěrů vědců dnes potřeba dělat, abychom dokázali aspoň zmírnit nejhorší scénáře vývoje krize klimatu. Nicméně tento protest má bezesporu hlubší význam, je součástí hledání cesty, jak vykročit z patové situace, v níž se naše civilizace ocitla, a společně objevit nový smysluplný příběh pro náš svět.

Pietní akt za vyhubené druhy hnutí Extinction Rebellion, Brno 11. 11. 2019. Foto: Extinction Rebellion Brno.

To nás přivádí k otázce: „Co to znamená být člověkem v 21. století?“ Bude to nepochybně zcela jiný příběh lidství, než byl ten, který dodnes přežívá a který je postaven na dualistickém myšlení a naší oddělenosti od přírody; díky tomu jsme sice dokázali přírodu ovládnout a zlepšit některé lidské podmínky, ale současně nás to přivedlo ke katastrofální degradaci biodiverzity a klimatu. Závratným způsobem jsme změnili chemické složení planety, radikálně měníme biologické systémy, měníme geologické struktury Země v rozsahu milionů let. Ukončujeme evoluci 65 milionů let trvající geologické éry kenozoika, během níž život na Zemi neuvěřitelně rozkvetl. Zcela jsme Zemi, její biosféru i atmosféru prostoupili, zcela jsme se jí zmocnili a stali se predátory všem druhům. Co může následovat dál? Jak bychom mohli tento proces devastace zastavit a posunout se do nové příznivější civilizační etapy, v níž bychom dokázali rozvinout vzájemně prospěšné vztahy mezi námi lidmi a Zemí, což je pro další možné pokračování evoluce života na této planetě zcela nezbytné?

Žít v Zemi

Někteří myslitelé tvrdí, že jelikož jsme dnes v době antropocénu v takovém rozsahu technologicky Zemi prostoupili a ovládli, zmizela tím dichotomie mezi naší kulturou a přírodou, mezi lidskou myslí a Zemí. Říkají: „My a Země jsme jedno.“ Tito myslitelé sice hledají nové usmíření mezi lidmi a přírodou — mluví například o bioekonomice a o tom, jak bychom měli novým způsobem řídit celou tuto novou přírodně-kulturní planetu —, přitom však neopouštějí starý osvícenský příběh lidské dominance nad světem, založený na jeho kontrole a ovládání. Stále chápou svět jen jako zásobárnu materiálních surovin a jako vědecky pochopitelný a technologicky ovladatelný soubor neživých stavebních kamenů, jež můžeme nekonečně organizovat, ovládat a vylepšovat, včetně ovládání a vylepšování nás samých. To je ale z hlediska budoucnosti bludná cesta.

autor: Tim Dennell

Chceme-li skutečně vytvořit novou udržitelnou kulturu, takovou, která podporuje a rozvíjí život, musíme se posunout dál. Musíme do jejího středu postavit prospěch a bohatství nejenom nás lidí, ale života jako celku, což předpokládá proměnu našeho sebepochopení i našeho vztahu k zemi, kterou lapidárně vyjádřil ekofilosof David Abram: „Jsme lidmi jen v kontaktu a družnosti s tím, co je ne-lidské.“ Tento Abramův výrok znamená, že nejsme od světa odděleni, ale že jsme jím naopak utvářeni — samo naše lidství se rozvíjí teprve v důvěrné vzájemnosti s „více než lidskou“ Zemí. Nežijeme na Zemi, ale doslova v Zemi, jsme v tom živoucím dýchajícím médiu naší biosféry ponoření jako ryby v moři — ovlivňuje každý náš tep srdce, každý náš dech, každou naši myšlenku. Skutečně inteligentní je Země, nikoli izolované lidstvo — tento výrok dnes představuje zásadní výzvu pro celou naši technologickou civilizaci. Základní etickou normou našeho jednání musí být blahobyt celého ekologického společenství Země, nejenom náš vlastní.

Nestačí jen snížit emise

Příčina většiny našich současných problémů — hynutí lesů, ničení půdy a degradace ekosystémů, umírání života v oceánech, vymírání rostlinných a živočišných druhů, chemického znečištění vody, půdy, vzduchu, krize klimatu — spočívá v tom, že realitu světa kolem nás setrvačně nahlížíme jako mrtvou, jako by byla bez jakékoliv vlastní svébytnosti. Naše přírodní, sociální a ekonomické vědy se snaží svět pochopit, jako by to byl pouhý mechanický proces, kterému lze porozumět čistě prostřednictvím kvantifikace a statistické analýzy; na stejném principu funguje naše ekonomika, průmysl, zemědělství, lesnictví, ale i lékařství, právo a tak dále. Naléhavě dnes potřebujeme v širším rozsahu objevit subjektivní dimenzi přírody, uvědomit si, že žijeme v živém světě, v němž lidská tvořivost a inteligence nejsou něčím ojedinělým či izolovaným. Jsme součástí nevyčerpatelného proudu života, který nás zrodil. Hluboké kreativní, poetické a výrazové procesy, které v něm probíhají a kterých jsme my sami součástí, dnes začíná odhalovat současná biologie, filosofie, kosmologie, psychologie a hlubinná ekologie; a jsou si jich vědomi také umělci. Proto dnes potřebujeme skutečnou rebelii pro život v tom nejhlubším slova smyslu. Snížit emise CO₂ na nulu a založit energetiku na obnovitelných zdrojích, jakkoliv je to velmi důležité, samo o sobě nestačí! Abychom toho vůbec mohli dosáhnout, potřebujeme vzkřísit živost, živoucnost — v nás i kolem nás! Potřebujeme si uvědomit, že jsme živí ve světě, který sám je živý!

foto: archiv F

Musíme vnést téma života do vědy, ekonomiky, ekologie i politiky, jak zdůrazňuje biolog Andreas Weber. Musíme se přimět stát se plně živými. Vážně se zabývat tím, co je to život a jakou roli v něm hrajeme. Podle kosmologa Thomase Berryho je základní podmínkou pro vznik nové udržitelné éry vztahů mezi člověkem a Zemí, kterou nazývá ekozoickou érou, pochopení, že vesmír není sbírkou objektů, ale společenstvím subjektů; potřebujeme objevit člověka na úrovni druhu a uvnitř společenství živých systémů, uvnitř příběhu vyvíjejícího se kosmu. Podle Berryho „neexistuje nic takového jako lidské společenství, které by bylo nějakým způsobem oddělené od společenství Země. (…) Je pouze jedno společenství Země, jakkoli diferencované ve způsobech svého projevu — jeden ekonomický řád, jeden zdravotní systém, jeden morální řád, jeden svět posvátného“. Podle kosmologa Briana Swimma je dnes naším hlubším osudem zrodit novou soudržnost uvnitř planety jako celku — jsme prvním druhem, který má možnost pečovat o všechny ostatní druhy.

Stát se básníky

Zmíněný David Abram říká, že když instrumentálním způsobem objektivizujeme svět, zříkáme se přitom sami sebe a zároveň se zříkáme možnosti setkat se se světem kolem nás jako s významuplným subjektem. Jelikož vše v našem světě je nadáno schopností se vyjadřovat, cítit a vzájemně se k sobě vztahovat, měli bychom méně mluvit „o“ světě, ale spíše mluvit „ke“ světu: „Křičet k větrům, šeptat k řekám a jelenům!“ Tak se nám může podařit se se zemí kolem nás znovu setkat, pocítit její oživující dotek a významuplné spojení a opět zažít pocit hluboké vděčnosti. V jistém smyslu bychom se proto měli všichni stát básníky: země potřebuje znovu uslyšet náš hlas, naše písně, cítit náš obdiv. Rád bych proto svou řeč zakončil básní amerického básníka Garyho Snydera Modlitba za Velkou Rodinu, k níž byl inspirován mohavskou modlitbou.

Modlitba za Velkou Rodinu

„Vděčnost Matce Zemi, plující dnem i nocí —

a její půdě: bohaté, jedinečné a sladké

nechť je v našich duších.

Vděčnost Rostlinám, ke slunci obráceným a světlem se měnícím listům

a jemným kořínkům; odolávajícím větru

a dešti; jejich tanci, který je vzdušným vírem semen

nechť je v našich duších.

Vděčnost Vzduchu, nesoucímu plachtícího rorýse a tichou

sovu za úsvitu. Dechu naší písně

závanu ryzího ducha

nechť je v našich duších.

Vděčnost Divokým tvorům, našim bratrům a sestrám, již nám předávají

tajemství, svobodu a zvyky; kteří se s námi dělí o své

mléko; dokonalým, statečným a znalým

nechť je v našich duších.

Vděčnost Vodě: oblakům, jezerům, řekám, ledovcům;

ať už ji zadržují nebo uvolňují; prolévající našimi těly

slaná moře

nechť je v našich duších.

Vděčnost Slunci: oslepující pulzující záři procházející

kmeny stromů, mlhami, zahřívající jeskyně, v nichž

medvědi a hadi spí — jemu, neboť ono nás budí —

nechť je v našich duších.

Vděčnost Nedozírnému nebi

které drží miliardy hvězd — a sahá ještě mnohem dál

a leží mimo všechny síly a myšlenky

a je přitom uvnitř nás —

Prapředku Vesmíru.

jehož Ženou je Duše

tak nechť je.

(Použito z: Gary Snyder: Tahle báseň je pro medvěda. ARGO, Praha 1997, str. 99—100; překlad Luboš Snížek.)