Divočina je prostě nádherná

Když jsme před deseti lety připravovali tematické číslo časopisu Sedmá generace o velkých šelmách, napsala jste nám, že v Beskydech aktuálně žije „zhruba dvacet rysů, dvě až tři smečky vlků a minimálně pět medvědů.“ Jaká je situace nyní?

Podle letošního sčítání odhadujeme, že v Beskydech žije kolem deseti rysů a možná tří vlků. Pobytové znaky medvěda jsme v době mapování nenašli. Pak se ale během dubna jeden objevil na Jablunkovsku a před Velikonocemi jsme našli medvědí stopy ve Vsetínských vrších.

Používáte jinou metodu sčítání, nebo šelem opravdu ubylo?

Do určité míry to může být i metodou; dříve se mohlo stát, že jsme zaznamenali jednoho rysa ve Veřovických vrších a druhého na Kněhyni a vyhodnotili jsme je jako dva jedince – a přitom šlo pouze o jedno zvíře.

Ale může to být i tím, že velkých šelem ubylo, protože je na ně obrovský tlak. Nejde jen o pytláctví a legální lov vlků a medvědů na Slovensku, ale i o tlak ze strany lidských aktivit. V Beskydech přibývá zástavby a ubývá klidných míst.

Pokud bychom si na chvíli odmysleli tlak člověka, kolik by mohlo v Beskydech bez problémů žít rysů, vlků a medvědů?

Lesy pokrývají asi 70 % CHKO Beskydy, což je více než 800 km2. Pořád tady ještě máme klidné horské lokality s dostatkem zvěře, takže by tu možná mohlo žít kolem dvaceti rysů, snad deseti medvědů a jedna až dvě smečky vlků.

Kdyby se v Beskydech opravdu prohánělo tolik šelem, změnila by se nějak tvář krajiny?

Zdejší krajina je natolik ovlivněna člověkem, že by se nijak radikálně nezměnila. Šlo by spíše o zvýšení kvality přírody, o doladění přírodní rovnováhy, o ozdravění lesů. Šelmy by redukovaly počty hlavně srnců a jelenů a nedovolovaly by jim trvaleji se zdržovat na stejných místech. Tím by došlo ke snížení škod, které zvěř způsobuje okusem stromů. Lovem spíše slabších či nemocných jedinců by šelmy pomáhaly udržovat populace těchto býložravců v lepší kondici. Ovšem z přítomnosti velkých šelem profituje také řada dalších druhů zvířat, které se rádi přiživí na jejich kořisti.

Zmínila jste lov vlků a medvědů na Slovensku, proč je to tak zásadní pro šelmy, které žijí u nás?

Beskydská populace je okrajová, a tedy závislá na té slovenské. Nachází se na západním okraji Karpat, kde už horstva končí. Šelmy ještě můžou žít v Hostýnských a Vizovických vrších, což jsou pořád výběžky Karpat, ale pak už navazuje podhorská krajina, méně zalesněná a poměrně hustě zastavěná.

Hlavní centrum západokarpatské populace je právě na Slovensku a odtud se pak šelmy mohou šířit do jiných, vhodných oblastí, tedy i do Beskyd. Přicházejí k nám především mladí jedinci, kteří hledají nová teritoria. Vlci se k nám dostávají také z Polska, kde jich žije 600–850. Pokud se však do populace zasahuje tak radikálním způsobem, jako se to děje na Slovensku u vlků, pak nějaký čas trvá, než okrajové oblasti obsadí noví jedinci.

A platí toto i pro rysy, kterých u nás žije nejvíc ze všech velkých šelem?

Je pravda, že rysi jsou na tom u nás nejlíp. Třeba beskydská populace je sice maličká, ale životaschopná, protože skoro každým rokem zde rysi vyvádějí mláďata. U vlků a medvědů nám v posledních letech hodnověrné informace o rozmnožování chybí; předtím jsme tu zaznamenali medvědici s medvíďaty nebo malá vlčata, ale byla to spíše ojedinělá pozorování. Výskyt velkých šelem v Beskydech bude prostě vždy záviset na jejich počtu na Slovensku, u vlků pak i na početnosti v Polsku. A jen pro představu: aby se dalo mluvit o příznivém stavu slovenských populací, musí podle tamních odborníků čítat více než 800 medvědů, 500 vlků a 400 rysů. Ovšem přesný počet slovenských šelem nikdo nezná.

Rys ve fotopasti, foto: Hnutí DUHA Olomouc. 

Za posledních šest let na Slovensku odstřelili zhruba mezi 120–160 vlky ročně. Jak tuto praxi jako zooložka hodnotíte?

Dívám se na to kriticky. Na Slovensku žije významná vlčí populace a namísto toho, aby byla chráněná a ceněná jako přírodní bohatství, dochází tam doslova ke genocidě. Když přijdete na mysliveckou výstavu, všude vidíte řady vlčích lebek. Svého času bylo možné na internetu vidět snímky ulovených vlků s popisy typu „můj splněný sen“ nebo „sen všech lovců“.

Mnozí myslivci bohužel vlka stále považují za škůdce a zároveň za cennou loveckou trofej. Přitom právě vlci pomáhají k rozkvětu a ozdravění populací jelenů, srnců a divočáků. Myslivci si sice pak cení kvality lovné zvěře, ale vlky paradoxně nadále tvrdě pronásledují. Myslivecká lobby je na Slovensku hodně silná.

Na loveckou sezónu 2013/2014 se ale kvóta na odstřel vlků už snížila na 80 jedinců…

Po legalizaci lovu vlků se někteří slovenští myslivci na internetu začali chlubit se svými úlovky, což byly třeba vystřílené smečky tří až pěti vlků. To samozřejmě nemá s regulačním lovem nic společného, to je vybíjení vlků. Tyto případy způsobily rozruch, jehož výsledkem je právě snížený povolený odstřel.

Nicméně podle posledních informací od slovenských ochránců přírody myslivci i nadále loví vlky jako dřív, tedy na potkání a bez omezení. Když měli dříve povoleno odstřelit třeba 130 vlků, stihli to během několika dnů a ještě kvótu o dalších dvacet zvířat překročili. To znamená, že lovci museli vlky střílet průběžně během roku, tedy podstatně dřív, než vůbec nastala doba lovu. Prostě s tím zřejmě počítali. Teď ale najednou tak rychlí nejsou – zpřísnila se totiž evidence ulovených vlků, kterou kontroluje státní správa v ochraně přírody. Nejvíc je uloveno mladých vlků, kteří ještě nejsou tak opatrní – ti ani často nejsou oficiálně hlášení jako úlovek. Před lety to zjistili polští odborníci, kteří prováděli průzkum na Slovensku a také částečně na Moravě. Přesto si myslím, že oficiální omezení lovu vlků je významné, je to první pozitivní krok.

foto: archív Dany Bartošové

Proti masivnímu odstřelu vlků na Slovensku dlouhodobě protestují také sousední státy – Polsko, Maďarsko i Česko. Zatím se podařilo vymezit dvě oblasti – v okrese Čadca a Národním parku Slovenský kras –, kde je vlk chráněný celoročně. Jde o území, kudy vlci migrují k nám a do Maďarska. Třetí oblast přibyla letos. Zahrnuje celou CHKO Kysuce a pohoří podél slovensko-polské hranice od Oravy až po Tatry.

Jsou vlci na Slovensku přemnožení, jak uvádějí některé myslivecké zdroje?

Podle údajů státní ochrany přírody přemnožení nejsou. Jejich počet se odhaduje na 150–410 zvířat, přičemž životaschopná populace by měla mít více než 500 jedinců.

Jenže myslivcům ta čísla vycházejí daleko vyšší. Problém spočívá v tom, že každá honitba si počítá šelmy zvlášť, takže když například jeden medvěd projde pěti honitbami, na papíře je to pět jedinců. Podle mysliveckých statistik je tedy šelem opravdu hodně, takže je možné jich také hodně odstřelit.

A mohli by se vlci přemnožit?

K přemnožení by dojít nemělo. V přírodě se sami regulují tím, že ve smečce se může rozmnožovat pouze alfa pár, ale ostatní členové už ne. A pokud má smečka méně potravy, rodí se méně mláďat a také jich méně přežívá. Obecně je úmrtnost mláďat vysoká. A mladí vlci, kteří přežijí, musí odejít jinam.

A není potom odstřel vlků kontraproduktivní? Když je zastřelen vlk z alfa páru, smečka se rozpadá…

Pak vzniká více párů a nové smečky. To znamená, že se může rozmnožovat více zvířat, než by tomu bylo na území, které je stabilně osídlené vlčími smečkami. Vlci tím reagují na situaci, mají snahu svou populaci zase doplnit a obnovit. Ale samozřejmě záleží na tom, kolik vlků ty každoroční odstřely přežije.

Vlci to ale nemají lehké ani u nás. Máte indicie, že se v Beskydech velké šelmy stále pytlačí?

Je to pořád velký problém. A scénář je také pořád stejný: rys, vlk nebo medvěd se pravidelně zdržuje v určité oblasti a pak jako když se po něm zem slehne. Až po delší době, kdy se s tím už nedá nic dělat, se dozvíme, že byl upytlačen.

Jakým způsobem se o pytlačení nejčastěji dozvídáte?

Někdy nám tyto případy nahlásí dobrovolní strážci přírody, když třeba najdou mrtvé zvíře. Například v roce 2008 se našly zbytky z medvěda a bylo evidentní, že šlo o pytláctví. Šetřila to policie, ale pytláka se najít nepodařilo. Také byli nalezeni mrtví rysi; během posledních let nejméně tři. Pitva ukázala, že šlo o pytláctví, ale ani tady se policii nepodařilo nic vyšetřit.

foto: Karel Brož

Také k nám chodí místní lidé, ale nebývají příliš sdílní. Obvykle řeknou něco ve smyslu: „Slyšeli jste, že tam a tam byl upytlačen medvěd? Ale víc vám neřeknu, protože bych měl problémy.“ Podobným způsobem jsem se před patnácti lety dozvěděla o zastřelení tří vlků. Informátor mi ukázal fotku, ale podrobnosti mi už říct nechtěl.

Toto je jen špička ledovce. O většině zabitých zvířat se vůbec nedozvíme.

Pokud se ale najde tělo mrtvého rysa, pak jej pytlák nezabil kvůli trofeji…

Zabil ho, protože rysa – a také vlka – považuje za škůdce a nežádoucího konkurenta. To je jeden důvod lovu. Pak jsou velké šelmy zabíjené kvůli loveckému zážitku a trofeji, ale to se obvykle nedozvíme. Pytlák si úlovek odnese, a pak možná kůži či lebku ukazuje svým kamarádům, aby si v partě podobně smýšlejících zvýšil prestiž. Tímto trestným činem ovšem snižuje prestiž myslivosti v očích veřejnosti.

Ludvík Kunc říká, že pro člověka, který se často pohybuje v lese, není těžké rysa ulovit.

Určitě není, stačí poznat jeho pravidelné trasy a umést mu chodníček – rysovi se po něm dobře pohybuje a rád si ho projde. V 50. letech minulého století rysy chytali do želez, dnes je střílejí. Pokud někdo chce ulovit rysa a ví, jak na to, uloví si ho.

Změnil se vůbec za posledních dvacet let přístup veřejnosti k velkým šelmám?

Určitě se hodně změnil. Jednak kvůli praktické zkušenosti – šelmy u nás žádnému člověku neublížily –, a také díky osvětě, kterou dlouhodobě provádí ochrana přírody, včetně nevládních organizací, například Hnutí DUHA. Většina lidí velké šelmy obdivuje a chce, aby tady žily. Problémy vznikají až v místech, kde se šelmy vyskytují – ať už jde o chovatele hospodářských zvířat, kteří třeba přijdou o pár ovcí, nebo o myslivce, kteří najdou stržené srny a začnou mít strach, že jim ubude zvěře.

Jak vlastně chovatelé přijali návrat šelem?

Po roce 1994 nastalo zděšení. Vlci, kteří se vrátili do Beskyd, tady našli doslova prostřený stůl – ovce, které nebyly chráněné. Jeden chovatel ve Starých Hamrech si své ovce nezabezpečil ani poté, co je vlci opakovaně napadli. Vzbudilo to velký rozruch a obavy, že jde o strašné šelmy, které až sežerou všechna zvířata, pustí se do lidí.

To říkáte v nadsázce?

Ne, to opravdu tak probíhalo. V archivu správy máme spoustu článků a dalších materiálů z té doby. Média tehdy propadla hysterii. Naštěstí se tuto situaci podařilo zvládnout; i přes velké tlaky kvůli škodám na ovcích jsme pro vlka uhájili celoroční ochranu. Čas ukázal, že vlci jsou zvířata jako každá jiná – přirozeně se začlenili do zdejší přírody, takže o nich lidé ani nevědí. A pokud si chovatelé dobře hlídají své ovce, nemají škody. Velkou roli tady sehrála také osvěta a projekt zaměřený na spolupráci s chovateli.

A samozřejmě měl velký vliv zákon o náhradách škod, který platí od roku 2000. Díky němu se také dozvídáme, k jakým škodám vlastně dochází, i když ne všichni to hlásí. Vysledovali jsme, že pokud někdo přijde o jednu ovci, bere to jako přirozenou ztrátu a ani nám to nenahlásí. Pokud ale dojde k usmrcení více ovcí, je to pro chovatele šok a o náhradu škody se přihlásí. Na prošetření škod chodíme hned, a pokud se prokáže, že šlo o útok velkých šelem, chovatelé dostanou finanční náhradu.

Domácí zvířata jsou terčem primárně vlků?

Ano, nejvíce škod na ovcích, pokud nejsou dobře zabezpečené, působí právě vlci – ale teď, když ubylo vlků, ubylo i škod. Medvědů je tu poskrovnu, a škody působí spíše na včelínech. A rys si na hospodářská zvířata moc netroufne. Může třeba zakousnout jehně, ale s dospělou huňatou ovcí bude mít kvůli svému jemnějšímu chrupu problém.

A co na vlky platí?

Buď trvalá přítomnost pastevce se psy nebo i samotných velkých pasteveckých psů, pokud jsou vychovaní k hlídání stáda. Třeba v Polsku kombinují pastevecké psy a takzvaná zradidla, což jsou šňůry s různými třepetavými nebo cinkajícími odstřižky, které jsou rozvěšené kolem ohrady. Na noc je dobré ovce zavřít do chléva nebo je mít u chalupy, kde je pes – vlci totiž často útočí právě v noci. V praxi se vedle psů osvědčily také síťové elektrické ohradníky.

Zmínila jste, že velké šelmy ohrožuje rozrůstající se zástavba a úbytek klidných míst. Tolik se zvětšil tlak na krajinu?

Před deseti patnácti lety se zdálo, že hlavním problémem je pytláctví, ale že jinak jsou Beskydy ideálním prostředím pro návrat velkých šelem. Během let se ale změnil přístup ke krajině – souvisí to i s evropskými dotacemi. V Beskydech enormně vzrostl tlak na podporu rekreačního ruchu a sportovních aktivit. Například letos je oficiálně nahlášeno více než 60 různých hromadných závodů, které budou probíhat i mimo značené trasy a lesní cesty, a dokonce i v noci. Pro velké šelmy je to velmi rušivé, hlavně pro medvěda a rysa.

V kanceláři CHKO Beskydy, foto: archív Dagmar Bartošové. 

A jde samozřejmě také o zástavbu. Na území Beskyd je 72 obcí a každá se chce rozvíjet. Do svých územních plánů navrhují další a další nové plochy pro zástavbu. Snažíme se to korigovat v souladu s ochranou přírody a krajinného rázu. Přesto zemědělské krajiny ubývá a v celém podhůří Beskyd se zástavba zahušťuje. Zvířata zemědělské krajiny, jako je třeba chřástal, křepelka, koroptev, srnčí, zajíci, ztrácejí klid a prostor k životu. Problém mají i jeleni, kteří se do podhorských oblastí stahují kvůli pastvě nebo aby přečkali tuhou zimu. Na úpatí Beskyd už málokde najdou místa, která by jim to umožňovala. Všude, kam zvířata sejdou, jsou rušená, narazí na ploty, chalupy nebo třeba frekventované silnice.

V jednom čísle Zpravodaje CHKO Beskydy jste napsala, že státní správa není „schopna čelit současnému civilizačnímu tlaku a účinně chránit přírodu“. Proč tomu tak je?

Všichni chtějí mít krásnou přírodu, ale když jde o zájmy jednotlivých lidí, každý si myslí, že právě jeho zájem – třeba stavba rodinného domku – je ten oprávněný. Stále se dostáváme do střetu s obcemi, které se snaží svým občanům vycházet vstříc dalšími stavebními plochami. A majitelé půdy vědí, že finančně svůj pozemek nejlíp zhodnotí právě jako stavební parcelu. V louce s orchidejemi nebo chřástalem často nevidí hodnotu, ale spíše komplikaci. Setkáváme se například s námitkami typu „chraňte si ty své žabičky, ale někde jinde“ nebo „žádného chřástala na své louce nechceme, tady potřebujeme postavit dům pro syna“. Je tu i velký politický tlak. Zájmy jednotlivých obyvatel jsou preferované před veřejným zájmem ochrany přírody – a to i v místech, která jsme vyhradili právě přírodě. Beskydská příroda by měla být zázemím pro návštěvníky, kteří v ní hledají klid, osvěžení a poučení, ne velkoplošným sportovištěm a lukrativním stavebním územím. Na kompromisy, které se při posuzování různých záměrů často používají, bohužel obvykle doplácí právě příroda.

Zdejší přírodě by určitě pomohla širší podpora veřejnosti, větší zapojení lidí, kteří mají Beskydy rádi a mohli by se víc angažovat. To dělá například Hnutí DUHA, ale i další sdružení. Jenže jejich práce – ale i ta naše – bývá někdy účelově znevažovaná a my jsme za potížisty, radikály nebo ekoteroristy. Jakoby se lidé dělili na ochránce přírody a ty ostatní. Ale my si přece přírodu nechráníme pro sebe, ale pro celou společnost a pro další generace. Možná by pomohlo, kdyby byly k obdivu k přírodě a její ochraně vedeny už malé děti.

Proč je pro velké šelmy tak důležitý klid?

Hlavně kvůli hledání potravy. Rys potřebuje na kořist v klidu číhat, aby ji mohl ulovit. To znamená, že i ta zvěř musí mít klid na pastvu, ne běhat z místa na místo.

Medvěd je na klid ještě citlivější. Potřebuje hodně času, aby se při své velikosti nažral. Potravu hledá skoro celý den, a když je neustále vyrušován, odchází jinam, kde má větší klid. To je asi problém těch našich beskydských medvědů.

Pohoří Čergov na Slovensku, foto: archív Dany Bartošové.

Jedině vlk se asi dokáže víc přizpůsobit; podobně jako liška se dokáže bez problémů pohybovat i v blízkosti lidských sídel. Jenže kvůli intenzivnímu lovu na Slovensku je u nás vlků jen velmi málo.

Erik Baláž ve svém medvědím projektu mluví až o třistakilových samcích. Jak vypadají ti beskydští?

Ze Slovenska se k nám obvykle dostávají mladí samci, občas za nimi pak přicházejí medvědice. Samci mohou mít kolem 100–150 kilogramů. I když jeden medvěd, který žil několik let na Smrku, měl údajně kolem dvou metráků. Ale takoví obři jako na Slovensku u nás nikdy neurostou. Jednak tu nemají klid a často jsou dřív, než se jim podaří dorůst do větších rozměrů, upytlačeni. Třeba ten medvěd na Smrku se od určité doby už neukázal a můžeme se jen dohadovat, jestli uhynul přirozeně, nebo jej zastřelil pytlák. Ti největší medvědi, o kterých mluví Erik Baláž, žijí v nejdivočejších a nejméně přístupných horách, kde mají klid a kde se mohou dožít 20–30 let.

Před čtyřmi lety vznikla mapa migračních koridorů pro velké savce, má to nějaké praktické využití?

Tento materiál má sloužit pro územní plánování, aby se respektovaly migrační trasy velkých šelem a neumisťovaly se tam další stavby, které by bránily průchodnosti. Zatím se to však nedostalo do povědomí těch, kdo územní plány zpracovávají. Jenže pokud se v jednom místě koridor přeruší, přestane fungovat v celé délce. Právě kvůli husté zástavbě a silnicím mají u nás zvířata problém se volně pohybovat krajinou.

Nedávno se na Kokořínsku v oblasti Máchova jezera a Doks objevili vlci. A právě tudy probíhá zmapovaná migrační trasa. Je vidět, že vlci tyto koridory používají a že je důležité je kvůli nim chránit.

Pokud bude na stole projekt na novou dálnici a vy řeknete pozor, tudy chodí rys, má to váhu?

Má to váhu. Musí se navrhnout řešení, aby se zvířata mohla dostat přes dálnici na druhou stranu. Ideální je, když dálnice vede nad údolím. Pokud nevede, je potřeba ji přemostit ekoduktem. Toto ale není důležité jen pro velké šelmy, které projdou koridorem jednou za čas. Podstatně důležitější jsou tyto trasy pro běžné druhy zvířat, které tudy chodí mnohem častěji. Dobře navržený ekodukt navíc pomáhá snížit počet dopravních nehod, kdy se auto střetne s přebíhajícím zvířetem.

Jak vypadá takový ekodukt?

Je to speciálně upravené přemostění přes frekventovanou silnici. Pro velké savce by mělo mít šířku kolem 80 metrů. Boční strany mostu jsou oplocené, aby zvíře nespadlo, povrch je zasypaný zeminou, zatravněný a jsou zde také vysazené keře. Může se tam pískem upravit úsek pro sledování stop, případně zjišťovat pohyb zvířat pomocí fotopasti. Viděla jsem video z jednoho polského ekoduktu, přes který pravidelně přecházejí vlčí smečky, divočáci, jeleni – takže když je dobře umístěný, opravdu to funguje.

Další verzí, jak překonat přerušení migrační trasy, jsou podchody – třeba údolím potoka –, když je silnice vedena nad terénem. Dobrou ukázkou je koridor na Jablunkovsku, který dlouhodobě bráníme před zástavbou. Běžně tudy procházejí jeleni, srnci a vlci.

V Mostech u Jablunkova měl být postavený ekodukt kvůli zvýšenému provozu kolem nošovické automobilky, proč dosud nestojí?

Protože se to zkomplikovalo. Ředitelství silnic a dálnic navrhlo ekodukt jen 40 metrů široký, zatímco ochrana přírody se snažila prosadit větší šířku. Nakonec z toho nebylo nic. Teď je ale vhodná doba se ke stavbě ekoduktu znovu vrátit, protože za Mosty, na slovenské straně, se bude stavět nový úsek rychlostní silnice, která naruší migrační možnosti v Jablunkovské brázdě.

Obecně je ale praxe bohužel taková, že se investoři snaží na opatřeních na ochranu přírody při stavbách nebo úpravách silnic ušetřit. Je to smutné a nepochopitelné. Běžně se staví mosty přes dálnice pro lidi, ale pro ohrožená zvířata to investoři pokládají za zbytečné.

Zmapování migračních koridorů mimo jiné souvisí s poměrně rozsáhlým a dlouhodobým monitoringem velkých šelem v Beskydech. Co všechno zahrnuje?

Jde o sledování pobytových znaků, to jsou hlavně stopy, trus, kořist, drápance na stromech. Jednorázový monitoring organizujeme už od roku 1984, vždy na přelomu února a března – v posledních letech ve spolupráci s Hnutím DUHA, často i se slovenskou Správou CHKO Kysuce. Také samozřejmě shromažďujeme všechny informace, které o šelmách získáme během roku. Nezávisle na nás provádějí celoroční monitoring Vlčí hlídky a nyní také běží velký monitorovací projekt, který realizuje Akademie věd.

Sčítání šelem v Beskydech, foto: archív Dany Bartošové. 

Mezi metody monitoringu patří také fotopasti, které v Beskydech s vynikajícími výsledky využívá Hnutí DUHA, a chlupové pasti. Je to takový „drsný kožíšek“ natřený atraktantem, a když se o něj šelma otře, zůstanou na něm její chlupy, které pak slouží k dalšímu vyhodnocení. Akademie věd používá také telemetrické sledování, které se zatím týká čtyř rysů. Medvěda se totiž dosud chytit nepodařilo, což je škoda. A vlk je natolik chytrý, že by byl s odchytem problém.

Všechny informace se pak shromažďují do ústřední databáze Agentury ochrany přírody a krajiny v Praze a slouží pro další práci při ochraně velkých šelem.

A co se dá všechno z monitoringu vyčíst?

Telemetrie zjišťuje pohyb zvířat. Ukazuje se, že rysí samci mají rozsáhlá teritoria. Jeden telemetricky sledovaný rys využíval území o rozloze 700 km2 – pohyboval se po celé slovenské části Javorníků, občas přešel na českou stranu, a dokonce podnikl výlet až k Čadci.

Z fotek z fotopastí se dají určit konkrétní jedinci, tedy i počet. Vaši kolegové z olomouckého Hnutí DUHA úspěšně rozlišují nafocené rysy podle kresby na kožichu.

Z pobytových znaků se dá zjistit počet šelem a jestli se na území vyskytují pravidelně, nebo spíš ojediněle. Z rozboru trusu nebo nalezených zbytků kořisti se zase můžeme dozvědět hodně o jejich potravních preferencích. A z analýzy DNA z chlupů nebo z čerstvého trusu zase můžeme zjistit, jestli jde o samce nebo samici, nebo třeba odhadnout věk zvířete.

Zjistili jste něco, co by vás opravdu překvapilo?

Třeba právě to, že se rysi pohybují na daleko větším území, než jsme čekali. A že dokonce velcí samci tolerují na svém území i jiné samce, zřejmě potomky. Také je zřejmé, že rodinný život rysů je daleko bohatší, než si ho představujeme.

Celou dobu se bavíme o Beskydech, čím je toto pohoří pro vás zajímavé?

Beskydy jsou pro mne rodné hory a fascinují mě svou krásou a tím, že reprezentují karpatskou přírodu. Její pestrost prý nemá v Evropě obdoby. V Karpatech žijí vitální populace velkých šelem, jen pro představu: kolem 3000 rysů, 4000 vlků, 8000 medvědů a velké množství divokých koček. Karpaty jsou pro mě synonymem divoké přírody.

Co patří do divokého jádra Beskyd, které je potřeba za každou cenu zachovat?

Jsou to horské části s lesními rezervacemi na Radhošti, Čertově Mlýně a Kněhyni, rezervace na Smrku, Lysé hoře nebo Travném. Unikátní je oblast s pralesem Mionší, na kterou navazují další rezervace – Velký Polom a Úplaz. Právě velkým šelmám vyhovují takové odlehlé, špatně přístupné pralesovité rezervace. Ale žijí zde i další ohrožené druhy – datlík tříprstý, strakapoud bělohřbetý, čáp černý, puštík bělavý, sýc rousný, kulíšek nejmenší, tetřev hlušec, jeřábek lesní nebo třeba vzácní brouci. Díky úspěšnému projektu přibyl také orel skalní.

V posledních letech se nám podařilo vyhlásit řadu nových rezervací, ale pořád jsou to jen malé ostrovy v moři hospodářských lesů.

Je reálné, že by se někdy tyto rezervace spojily do jednoho přísně chráněného celku?

Zatím to asi reálné není. Ale kvůli ochraně živočichů, kteří jsou citliví na rušení, jsme v nejcennějších lokalitách CHKO navrhli klidové zóny. Osobně bych si přála, aby byla centrální část Beskyd vyhlášena národním parkem.

V CHKO Beskydy, foto: archív Dany Bartošové.

Významný český ekolog Igor Míchal říkával, že „rozdíly našich postojů k divočině nespočívají ani tak v tom, jak o přírodě teoretizujeme, ale spíše v tom, jak ji prožíváme“. Co vyvolává ve vás?

Vděčnost za to, že je a že do ní můžu přijít. Nejčastěji se dostanu do oblasti Radhoště, Kněhyně a Smrku. Velmi ráda jezdím také do slovenských hor. Díky Lesoochranárskému zoskupeniu VLK jsem objevila pohoří Čergov s nezapomenutelnými jedlobukovými porosty, s vlky a mohutnými karpatskými jeleny. Ale všechna slovenská pohoří jsou nádherná a stojí za návštěvu.

Podařilo se vám velké šelmy někdy spatřit?

Výjimečně. Z dálky jsem na Slovensku několikrát viděla medvědy a v Beskydech jednou rysa. Jednou jsem potkala také vlky a slyšela jejich vytí. Byl to vždy nádherný zážitek.

K čemu vlastně divočinu potřebujeme?

Z mnoha důvodů. Jednak je divočina prostě nádherná a obdivuhodná. A můžeme na ní sledovat, jak probíhá současný přirozený vývoj přírody, což by pro nás mělo být vodítkem, jak hospodařit v krajině.

Příroda tady není jen proto, abychom ji využívali. Měli bychom ji respektovat a chránit ji jako domov ostatních živých tvorů, kteří se spolu s lidmi dožili současnosti. Nemáme právo je vyhubit.

Neodpustím si dva naše evergreeny. V čem jste se nejvíc mýlila?

Když se začaly vracet velké šelmy, myslela jsem si, že to bude už jen lepší. Nečekala jsem, že budeme muset čelit takovému tlaku na divočinu.

A v jaké společnosti podle vás žijeme?

V nedokonalé společnosti, kde vládne diktatura peněz a probíhá drancování přírody. Pořád doufám, že je to jen přechodné období a že jednou si lidé budou více vážit přírodních i kulturních hodnot.

Připravila Dagmar Smolíková. Psáno pro Magazín Hnutí DUHA a Sedmou generaci.