Neumíme chránit nejběžnější druhy ptáků

27. února 2021 /
foto: archiv Zdeňka Vermouzka. Zdeněk Vermouzek
Se Zdeňkem Vermouzkem, ředitelem České společnosti ornitologické, jsme se potkali koncem loňského roku. V rozhovoru vedeném na dálku kromě jiného představil občanskou vědu a využití jejích principů v ornitologii, upozornil na ubývání polních ptáků a důležitost ochrany zemědělské krajiny nebo přiblížil, jak časté a závažné je karbofuranové travičství.

Patříte k velkým propagátorům občanské vědy. Mohl byste charakterizovat její základní principy?

Občanská věda je vědeckou metodou nebo principem vědecké práce, kdy se jí významnou měrou účastní veřejnost. Tedy lidé, kteří nejsou v daném oboru formálně vzděláni, ale kteří především nemají vědu jako své povolání. Variant, jak se dá občanská věda dělat, je velké množství. Od zapojení lidí do sběru nějakých environmentálních dat až po plnohodnotnou participaci, kdy se účastníci zapojují do formulování otázky, která se má řešit, do formulování jednotlivých hypotéz nebo analýz, které jsou nezbytné pro vědecké poznání. A pak se podílejí i na následném šíření vědeckých poznatků. Což je ostatně jeden z velmi důležitých aspektů občanské vědy. Díky tomu, že se lidé stávají přímou součástí procesu vědeckého poznání, přirozeně takovýmto poznatkům věří. Považují je za reálné, protože se sami účastnili nějaké fáze jejich pořízení. A proto jde také o jeden z nejlepších nástrojů medializace a popularizace vědy obecně.

Z výsledků a podoby práce České společnosti ornitologické je znát, že má s občanskou vědou dlouhodobou zkušenost. Mohl byste uvést, jak ČSO tyto principy začleňuje do své práce?

Nejedná se jenom o Českou společnost ornitologickou. Ornitologie je díky ptákům, které zkoumá, nesmírně atraktivní pro širokou veřejnost. A principy občanské vědy, byť se tehdy tak nenazývaly, využívala již dávno před tím, než vznikla Česká společnost ornitologická — což bylo v roce 1926. Již na přelomu 19. a 20. století se začalo s kroužkováním ptáků. A to je krásný příklad občanské vědy, protože k tomu, aby kroužkování mělo nějaký význam, potřebujeme okroužkovat velké množství ptáků. A to není možné bez dobrovolných spolupracovníků. Jde tedy o jeden z klasických příkladů toho, že občanská věda, byť dnes prožívá velký rozvoj, není sama o sobě ničím novým. Její dnešní velké rozšíření má spojitost s rozvojem komunikačních prostředků: internetu, chytrých telefonů, tabletů a s tím souvisejících aplikací. A toho samozřejmě využíváme i v České společnosti ornitologické, kde běží několik různých programů.

Které to kupříkladu jsou?

Jedním z tradičních je Jednotný program sčítání ptáků, který běží od roku 1982. Tehdy startoval v papírové podobě, s papírovými formuláři. Dnes všechno probíhá přes internet. A jeho novější podobou je Liniové sčítání druhů (LSD), při němž sbíráme velmi přesná data o výskytu konkrétních jedinců ptáků, jejich konkrétní poloze na mapě, což se píše přímo do tabletu či mobilu. Zachycujeme i detaily jejich chování. Díky tomu máme k dispozici takový soubor informací, který nebylo nikdy v minulosti technicky možné pořídit. Jde o příklad hodně specializované občanské vědy, při níž se neobejdeme bez velké spoluúčasti dobrovolných spolupracovníků, na které ale klademe obrovské nároky. Musí mít výborné znalosti ptáků. Být schopni určit jakýkoliv ptačí druh — v létě, v zimě, podle vzhledu, ale hlavně podle hlasu. Ptáci se totiž mnohem snáz určují podle hlasu. Vyžaduje to dlouhou dobu přípravy a tréninku, než je člověk schopen se takovéhoto programu účastnit.

Strnad obecný, foto: L0nd0ner, Pixabay.com.

Na druhé straně můžeme jmenovat aktivity, jako je sledování úspěšnosti hnízdění čápů nebo lednové sčítání ptáků na krmítkách. Tyto záležitosti zvládne každý, kdo jen trochu chce. Ale i když jde o jednoduchou metodiku, k níž není potřeba žádných speciálních znalostí, musíme mít stále na paměti, že jde o vědecký výzkum spojený s metodickými omezeními, jimiž je třeba se řídit.

Není důvod, aby se k nám dropi nevrátili

Jaké trendy, ať už pozitivní, anebo negativní, je možné z dlouhodobého monitoringu ptáků vypozorovat a s čím souvisejí?

Celkový indikátor běžných druhů ptáků ze zmíněného jednotného programu sčítání zůstává od roku 1982 víceméně stabilní, ale proměňuje se početní zastoupení druhů. Nejvýrazněji ubývající skupinou ptáků jsou ptáci zemědělské krajiny. Ptáci jako strnad obecný, skřivan polní nebo zvonohlík zahradní, kteří u nás žijí ve statisícových či milionových populacích, jsou sice nejpočetnější ptáci vůbec, ale pokud se takovéto populace sníží na polovinu, jde o veliký úbytek a zpomalení potravních řetězců. Naproti tomu je řada druhů, které přibývají. Jde o druhy nespecializované — ptáci, kteří využívají různé druhy prostředí a zvládají se přizpůsobit změnám. Například sýkora koňadra, sýkora modřinka, kos černý, drozd zpěvný, straka obecná, sojka obecná nebo holub hřivnáč.

Promítá se do těchto trendů i klimatická změna?

To je další trend, který je viditelný. Velmi zjednodušeně řečeno: severští chladnomilní ptáci ubývají a ptáci s jižním rozšířením, kterým klimatická změna dělá dobře — může jít například o kombinaci úhrnu srážek a průměrných teplot —, se k nám rozšiřují. Příkladem ubývajících může být hýl obecný nebo kos horský, linduška horská nebo slavík modráček tundrový. K nápadnějším jižním druhům patří třeba vlha pestrá. V osmdesátých letech, kdy jsem začínal s ornitologií, to byl extrémně vzácný druh. Na jižní Moravě jsme věděli jen o několika málo lokalitách. Dnes je zcela běžný na jižní Moravě a zasahuje například až na sever od Prahy. K dalším patří třeba žluva hajní.

Kolik druhů ptáků u nás zhruba hnízdí?

Přibližně dvě stě. Druhů nijak dramaticky neubývá, ale to je až ta poslední věc. Alarmující je snižování populací mnoha druhů. Pokud některé druhy zmizely, došlo k tomu spíše před rokem 1982. Byť jsou i takové, které vymizely později — a zase jsou to většinou druhy zemědělské krajiny, které dnes považujeme za vyhynulé: drop velký, ťuhýk menší, ťuhýk rudohlavý, ten možná o něco dříve, mandelík hajní. Jde o ptáky, kteří v současné krajině nenacházejí vhodné prostředí. I když třeba v případě dropa víme, že by nebylo tak složité to prostředí vytvořit. Pár kilometrů od hranic s Rakouskem je prosperující populace, které se tam daří díky ochranářským opatřením. A kdybychom podobný způsob hospodaření byli schopni zavést na české straně hranice, není nejmenší důvod, aby se tam dropi nevrátili.

Vlha pestrá, foto: Pierre Dalous, Wikimedia Commons.

Jak z monitoringu vycházejí draví ptáci?

Zdroje informací jsou různé, protože monitoring, o kterém jsme se dosud bavili, se zaměřuje na běžné druhy ptáků. Z dravců by tam patřily jen poštolka obecná a káně lesní, u kterých jsme touto metodou schopni získat dostatečné množství údajů o jejich počtech. U méně častých druhů vycházíme ze speciálního sledování, které také dělají amatéři. Zase jde o občanskou vědu, ale jsou to druhově zaměřené programy. U některých druhů máme lepší informace, u jiných horší. Obecně se dá říci, že díky zákonné ochraně na tom u nás draví ptáci nejsou zle. Objevují se druhy, které tady dříve nebyly nebo zde žily jen v malém počtu: orel mořský, orel skalní, orel královský, sokol stěhovavý, luňák červený… Pokud chceme, jsme schopni zařídit, aby ochrana fungovala. Ale musíme tomu věnovat nějaké úsilí a nějaké prostředky. Neumíme však chránit nejběžnější druhy, které tvoří hlavní masu ptáků kolem nás.

Na prvního potrestaného traviče si musíme počkat

Na jednu stranu se daří díky ochranářským opatřením udržet či rozšířit počet dravých ptáků, na druhou stranu se najdou lidé, kteří dravé ptáky (a nejen je) tráví karbofuranem. Jak častá a závažná je tato trestná činnost?

Je potřeba říci, že z hlediska lidské činnosti ohrožující ptáky má mnohem zásadnější vliv zemědělství, a to zejména legálně používaná chemie. Cílené trávení má dopad na ty nejohroženější druhy dravců, jako jsou všechny druhy orlů nebo oba druhy luňáků (hnědý a červený). Je potřeba se tomu věnovat, protože jde o činnost nehumánní, která je mnoho desítek let postavená mimo zákon, pro kterou není žádný důvod ani žádná omluva. V posledních letech vidíme zhruba setrvalý stav, kdy máme informace o vyšších desítkách otrávených ptáků ročně, u nichž je otrava prokázaná laboratorně anebo otravě jasně nasvědčují okolnosti. Je to ale pomyslná špička ledovce. Otrav je ve skutečnosti minimálně desetkrát, možná i dvacetkrát nebo padesátkrát víc. Přesně to nikdo neví, protože se jedná o trestnou činnost probíhající ve skrytu, kterou je velmi těžké nějak kvantifikovat.

Jakými cestami získává ČSO přehled o těchto smutných událostech?

My jsme v této věci odkázáni především na aktivitu veřejnosti, která se s něčím podezřelým setká, dá nám vědět a je možné se tím dál zabývat. Případně tam, kde už nějaké podezření bylo, využíváme naši psovodku Kláru Hlubockou a její dva psy, kteří vyhledávají přímo v terénu otrávené ptáky nebo otrávené návnady. Ale tam se skutečně zaměřujeme buď na místo, kde někdo nahlásí něco podezřelého, anebo kde se něco objevovalo v dřívější době. Děláme i preventivní kontroly, často úspěšné. Nálezy předáváme Policii ČR. Tady naše pravomoce jako nevládní organizace končí. A je to tak dobře, dál musejí právo prosazovat státní orgány.

archiv Zdeňka Vermouzka.

A podařilo se někoho v rámci trestního řízení obvinit?

Je velice těžké někoho usvědčit, protože se to děje ve skrytu. I když existuje velmi silné podezření, je velmi těžké někomu dokázat, že právě on položil otrávenou návnadu, na které se otrávil nějaký ohrožený živočich. Ale do fáze obvinění už jsme se dostali. Zatím žádný z proběhnuvších nebo probíhajících soudů nevyřkl verdikt za trávení, ale existují rozsudky, jež s tím souvisí. Například že pachatel nebyl shledán vinným za trávení, ale v rámci domovní prohlídky u něj byla nalezena nelegální zbraň, takže byl odsouzen za nelegální držení zbraně. Na což by se patrně nepřišlo, kdyby velmi pravděpodobně netrávil. Ale na toho skutečně prvního prokazatelně potrestaného traviče si pořád ještě musíme počkat. A doufám, že už nebudeme čekat dlouho.

Jsou draví ptáci prvotním cílem travičů, anebo to odnesou kvůli tomu, že je otrávená návnada přichystána například pro savce typu kuny či lišky?

Když ty situace interpretujeme na základě znalosti kontextu, lze říci, že tím primárním cílem bývají savci. Lišky, kuny, případně vydry nebo nepůvodní druhy, jako je norek americký, psík mývalovitý nebo mýval severní. Z ptáků to mohou být třeba krkavcovití, anebo někdy i dravci. Ale případů, kdy jsou návnady kladeny vyloženě proti ptákům, je asi menší množství, než když jsou terčem srstnatí predátoři. A dlužno říci, že velmi často bývají cílem travičů domácí zvířata — sousedova kočka či pes. Někomu vadí i místa, kam se chodí na vycházky se psy, pohodí tam otrávený buřt a otráví se i několik psů na jednom místě. Což ukazuje na to, že lidé, kteří něco takového dělají, mají patrně nějaký hodně vážný problém. A není to něco, co bychom měli v současné společnosti tolerovat.

Na základě toho, co říkáte, usuzuji, že traviči nepatří k jedné konkrétní skupině, ale jsou to různorodí jednotlivci.

Jsou to určitě jednotlivci, kteří přestupují zákon. A z jakých skupin se rekrutují, můžeme odhadovat z okolností, kde a jak je návnada položena. Mohou to být třeba chovatelé drůbeže, holubáři, myslivci, rybáři či rybníkáři… může to být leckdo další.

Předpokládám, že vzhledem k počtu některých dravých ptáků je i ztráta na úrovni jednotlivých ptáků z hlediska jejich ochrany velmi citelná.

Ano, to je. Pokud máme takové druhy, jako je orel skalní, kterých u nás hnízdí jeden až dva páry, a máme jednu zdokumentovanou oběť trávení, je to obrovský zásah do rozmnožovacího cyklu. Podobně je to s orlem královským. Pokud máme mezi pěti až deseti páry a tři otrávené orly královské za posledních pět let, musí se to nějak negativně projevit. Čím vzácnější pták, tím větší vliv trávení.

Drop velký, foto: David Grabovac, Wikimedia Commons.

V roce 2020 u nás orli královští přivedli na svět sedm mláďat. Dá se to považovat za úspěch?

Určitě byla tato hnízdní sezona úspěšná, i když máme i jednu ještě úspěšnější před několika lety. Ale jde především o to, jak tato populace prosperuje, jak přibývá nebo ubývá. Hlavní zásluhu na tom, že se orlům královským u nás daří, má maďarská ochrana přírody. Jde totiž o druh stepní, jehož hlavní evropská populace žije v panonské oblasti, především v Maďarsku. A jenom cípem zasahuje do Rakouska a na jižní Moravu. A protože se maďarské populaci díky cílené a systematické ochraně daří, projevuje se to i u nás. Pokud by se jim tam nedařilo, nejdřív by mizely páry z okraje areálu. Byť by u nás měly vhodné prostředí, budou se stahovat do centrální oblasti.

Existuje mezi u nás žijícími vzácnějšími či ohroženějšími druhy ptáků ještě takový, který by byl podobným způsobem spjatý s ochranářskou činností některé ze sousedních zemí?

To není možné jednoznačně říci. Česká republika je plošně malá. Když se bavíme o přibývajících a ubývajících ptácích, vždycky se musíme dívat na širší souvislosti. Na to, jak se daří ptákům v okolních zemích, i na to, jestli má nějaký druh u nás centrální rozšíření. Potom jsme za něj jakoby víc odpovědní. Napadá mě příklad špačka obecného. V řadě zemí západní Evropy je to ubývající druh, u nás však stále velmi početný a s dobrým populačním trendem. Měli bychom pracovat na tom, aby tomu tak bylo i nadále. Jsme za něj odpovědnější než ti ostatní, protože tady máme centrum rozšíření. Což mě přivádí zpátky k občanské vědě. Analýzu toho, kde máme odpovědnost za větší část nějaké populace, je možné udělat na základě Evropského hnízdního atlasu, který vyšel teď před Vánoci. Jde o fenomenální dílo, jehož se účastnilo přes 120 tisíc dobrovolných spolupracovníků z celé Evropy. Pokrývá plošně naprosto neuvěřitelné území. Jsem hrdý na to, že ČSO je jedním ze tří koordinačních pracovišť, díky kterým tento atlas vznikl.

Je možné říci, že v případě dravých ptáků se na jejich ochraně zásadně podílejí nevládní organizace a jednotliví nadšenci, zatímco v případě běžnějších ptáků, kteří ubývají ze zemědělské krajiny, jde o strukturální problém, který se musí řešit spíše politickými rozhodnutími?

Záleží hlavně na tom, kolik je ptáků daného druhu. Čím je vzácnější, tím větší význam má soustředit se na konkrétní jedince a jejich ochranu, třeba na dohledávání hnízd, což je perfektní pole působnosti právě pro nevládní organizace, místní ochranářské spolky nebo jednotlivce. Čím víc se budeme snažit chránit běžné druhy, u nichž se nebavíme o jednotlivých hnízdech, ale o stovkách, tisících či desetitisících hnízd na úrovni okresu, už to nejde jinak než prostřednictvím hospodaření, prostřednictvím toho, jak nakládáme s krajinou.

Luňák červený, foto: Peter Dargatz, Pixabay.com.

Potřebu výrazné změny si uvědomuje čím dál víc lidí

V roce 2018 iniciovala ČSO ve spolupráci s Českomoravskou mysliveckou jednotou petici Vraťme život do krajiny, která získala 56 602 podpisů. Mimo jiné se obracela na ministra zemědělství, aby se zasadil o zdravé zemědělství a aby peníze putující do evropského zemědělství byly využívány vhodným způsobem i z hlediska ochrany krajiny. Jaké důvody vás k petici vedly a s jakými konkrétními požadavky jste se obraceli na ministerstvo?

Ten konkrétní důvod byl (a stále přetrvává), že se pořád vede debata o podobě budoucí Společné zemědělské politiky Evropské unie, přičemž právě ona rozhodující měrou určuje, jakým způsobem zemědělská, polní a luční krajina vypadá. Jak intenzivně se v ní hospodaří. A z řady studií víme, že vysoká intenzita hospodaření, kterou dotace ze Společné zemědělské politiky nejen umožňují, ale i vyžadují, likviduje přírodní rozmanitost životního prostředí. Nejen pro ptáky, kteří jsou výborným indikátorem, ale pro veškerou přírodu. Snahou petice bylo ukázat, že tady není jen pár „poblázněných zelených“ ochranářů, kteří chtějí, aby to hospodaření vypadalo jinak, ale že si potřebu výrazné změny uvědomuje čím dál víc lidí z nejrůznějších oblastí, včetně myslivců a také nejširší veřejnosti. Témata jako voda, zdravá půda, mizející rozmanitost se stávají velmi aktuálními.

Petice tedy byla načasována právě na dobu, kdy probíhala a kulminovala diskuse o budoucím nastavení evropské zemědělské politiky na další plánovací období. Co se teď dohodne, to nám bude tedy dalších sedm nebo víc let buď pomáhat v ochraně přírody a ptáků, anebo dál situaci zhoršovat. Bohužel už víme, že na evropské úrovni se nepovedlo prosadit to, co by bylo potřeba. I když tam nějaké pozitivní kroky jsou. Na české úrovni nás nejzásadnější rozhodnutí teprve čekají. Ve fázi připomínkování je strategický plán, který nastavení dotací určuje.

Na sklonku roku 2020 iniciovala ČSO spolu s Hnutím DUHA Výzvu za zdravou a pestrou krajinu. Jako hlavní a nejobecnější cíle jste uvedli stabilní a pestrou krajinu, udržitelné a ekologicky šetrné zemědělství a životem kypící půdu. Jakou má tato výzva souvislost s výše zmiňovanou peticí a s její úspěšností?

Cílem této výzvy je udržet toto téma ve středu pozornosti, kterou si bezpochyby zaslouží. Požadavky jsou velmi podobné jako u předcházející petice, v některých případech jsou konkrétnější, protože už reagují na situaci odsouhlasenou Evropskou unií, v některých jsme se posunuli dál v poznání díky konzultacím s odborníky. Základní požadavky jsou pořád stejné. Potřebujeme vyčlenit konkrétní prostředky na ochranu hodnotné krajiny, na zavedení zelených prvků do dnes velmi sterilní zemědělské krajiny, na podporu zemědělců, kteří hospodaří šetrně ve vztahu k půdě, k udržování jejích biologických vlastností a udržování půdního života, který je předpokladem pro dlouhodobé fungování jak samotného zemědělství, tak celé krajiny.

Káně lesní, foto: Yvonne Huijbens, Pixabay.com.

Dalo by se ukázat na příkladu některého z druhů ptáků zemědělské krajiny, třeba ubývajících koroptví, v čem spočívají negativa současného přístupu k zemědělské krajině?

Je to poněkud složité, protože u většiny druhů přesný mechanismus působení intenzivního zemědělství neznáme. Většinou jde o kombinaci více faktorů. Ale třeba u koroptví trávících celý rok v místě svého hnízdiště je celkem jasné, co potřebují. Kryt k tomu, aby se mohly rozmnožovat, aby nikdo nenašel jejich hnízda. Dále potřebují potravu, což je u dospělých potrava rostlinná a u mláďat hmyz či další živočišná potrava. A potřebují přežít zimu, která je v našich podmínkách stále ještě krizovým obdobím, které velké množství jedinců nepřežije. Pokud plodiny ošetřujeme chemicky, zlikvidujeme hmyz. Rostliny jsou pak také částečně toxické. Některé jedy se mohou v tělech hromadit. To vše způsobuje, že tyto druhy nepřežívají.

U koroptve si vzpomínám na jeden hezký experiment, který dělali v Německu. Vypustili jednu skupinu koroptvích kuřátek do louky chemicky neošetřované a druhou skupinu do intenzivně chemicky ošetřované monokultury a nechali je tam čtvrt hodiny. Vážili je před vypuštěním a po něm. Zatímco si kuřátka v chemicky čistém prostředí našla dostatek potravy, že se jim hmotnost o nějakou desetinu gramů zvýšila, u kuřátek v intenzivně obhospodařovaném poli naopak hmotnost klesla. Pokud by v takovémto prostředí koroptve hnízdily, celkem rychle by došlo k tomu, že mláďata nepřežijí.

Chceme-li, aby se krajina polí a luk přeměnila do stavu, který bude z dlouhodobého hlediska výhodný jak pro nás, tak i pro jiné živé organismy, je podle vás zapotřebí, aby současně existoval jak tlak shora, skrze politická rozhodnutí, tak i změna v přemýšlení konkrétních zemědělců, kteří tyto plochy obhospodařují?

Je určitě potřeba oboje. Zemědělci potřebují přežít, vydělat si na živobytí, za což se na ně nemůžeme zlobit. Pokud jsou podmínky nastaveny nevhodně, nemusí být pro ně výhodné, aby se chovali rozumně a šetrně, i když by chtěli. Nutnost politických rozhodnutí v této věci je zcela bez debat. Na druhé straně se zvyšuje počet zemědělců, kteří mají zájem hospodařit jinak, kteří si tyto problémy uvědomují. Je to třeba vidět na stále rostoucím množství ekologického zemědělství — statků, podniků, drobných zemědělců hospodařících v ekorežimu. To je věc, kterou by bylo potřeba výrazně podporovat, aby se promítla i do celostátních trendů, protože negativní dopady konvenčního zemědělství stále převažují.

Je zde politická snaha se těmito problémy zabývat?

Snaha tady určitě je. Je viditelná třeba v tom, že se postupně zavádí omezení velikosti půdních bloků na třicet hektarů. My jsme v petici požadovali dvacet. Přitom víme, že ideální by bylo ještě míň. Omezení na třicet hektarů je tedy větší vstřícnost vůči velkým zemědělcům. Ovšem budeme-li to chápat jako první krok směřující v dalším časovém horizontu k tomu, aby se půdní bloky ještě zmenšovaly, je to rozhodně cesta správným směrem. Otázka je, jestli je rychlost změn a vůle k nim na ministerstvu zemědělství dostatečná. Pořád jsou otevřené varianty jak k dobrému výsledku, tak k velice špatnému, technickému a chemickému řešení.

Žluva hajní, foto: Michel Idre, Wikimedia Commons.

Mají velké zemědělské podniky zájem na ekologicky šetrném hospodaření? Uvědomují si, že je se zemědělskou krajinou něco v nepořádku?

Jde o to, do jaké míry lze zobecňovat. Spíše platí, že čím větší podnik, tím větší má zájem na fungování jednoduchého velkoplošného hospodaření, protože to ti lidé umějí a protože jim to dlouhodobě zajišťuje výnosy. Aby fungovalo ekologické zemědělství, vyžaduje to mnohem větší úsilí a jinak nastavený byznysový model — musí se reagovat na aktuální situaci. Což se mnohem lépe dělá malým zemědělcům, kteří znají svá pole, mohou je pravidelně kontrolovat. Byť na obou stranách existují výjimky. Jednou z cest ke změně je podpora malých, drobných zemědělců.

Na základě rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského mohli v roce 2020 zemědělci používat proti rostoucí populaci hraboše polního jedovatý přípravek Stutox II. Mělo toto rozhodnutí negativní dopad na kriticky ohroženého sýčka obecného, který se právě hraboši živí a kterému se věnuje velká ochranářská pozornost, a to i ze strany ministerstva životního prostředí?

Máme zatím velké obavy. Jak to konkrétně na sýčky dopadá, uvidíme v letošním roce po zhodnocení další hnízdní sezony, protože v této době (zima) se sýčci špatně monitorují. Stutox nepůsobí tak rychle jako karbofuran, což znamená, že otrávený pták se někde schová a nenajdeme ho. Nejde tedy říct rovnou, jaký to na sýčky mělo vliv, byť máme z loňského a předloňského roku zdokumentované případy otravy jiných druhů ptáků. A ty dokládají, že tento přípravek není bezpečný.

Je možné vyslovit hypotézu, že kdyby bylo české zemědělství decentralizovanější, kdyby byly půdní bloky menší, oddělené remízky, mohla by být populace hrabošů menší?

Je to určitě jedna z věcí, kterou bychom měli udělat — umožnit predátorům, aby se dostali k hrabošům. Ani přirození predátoři ovšem nezabrání gradaci hrabošů — stejně jako gradaci nezabrání Stutox —, protože tyto gradace jsou přirozenou charakteristikou populací hrabošů. Predátoři mohou přispět k tomu, že populační křivka bude plošší, že nárůst nebude tak strmý. Hrabošů bude zkrátka méně i na populačním vrcholu. Určitou neznámou je změna klimatu, protože se dá očekávat, že změny, které nás čekají, budou pro hraboše spíše příznivé. Proto bychom měli podporovat přirozené predátory, ať už jsou to poštolky, káňata, sovy pálené, sýčci nebo lasičky. Použijeme-li jed, vytrávíme jak hlodavce, tak jejich predátory. A zatímco se hraboši zvládnou zase rychle rozmnožit na původní početnost, dravcům a šelmám to trvá mnohonásobně déle. Trávením nevyřešíme problém, ale zhoršíme výhled na další léta.

Linduška horská, foto: xulescu_g, Wikimedia Commons.

Ekonomická prosperita není z hlediska přežití to nejdůležitější

Jak se díváte na argumenty rybářů, kteří vnímají hejna kormoránů nebo volavky jako někoho, kdo maří jejich práci a působí hmotné škody, a žádají jejich odstřel?

Podobně jako na argumenty zemědělců s hrabošem nebo jakékoliv argumenty intenzivního hospodaření. Chyba je na straně člověka. Nemůžeme se zlobit na kormorány, kteří přiletí tam, kde mají prostřený stůl. Jejich populace se v severní Evropě raketově rozrostla kvůli tomu, že došlo k vylovení velkých dravých ryb v Baltském moři. A proto dnes s kormorány nejde reálně nic udělat. Jde jen střelbou zaplašit jejich hejno, aby se letělo nažrat k sousedovi. Čímž se jenom přenáší problém mezi místy a není nejmenší možnost tuto situaci změnit. Jde o věc, kterou musíme akceptovat. A ptát se, jestli nejde chovat ryby způsobem, aby k nim kormoráni měli horší přístup, aby ryby například žily pod plovoucí vegetací, ve které se kormoránům bude hůř lovit. Změnou technologie či přístupu jde dosáhnout víc než handrkováním o to, jestli se kormoráni smí nebo nesmí střílet. I když se střílení povolí, stejně to efekt nemá.

Lze vůbec vybalancovat vztah mezi ekonomicko-hospodářskými a ochranářskými zájmy tak, aby to bylo ku prospěchu všem?

Jako lidé bychom měli mít především jeden zájem, a to zájem dlouhodobého přežití a zájem harmonického, naplněného života. A ten nám nepřinese pouze ekonomická prosperita, zejména ne ta krátkodobá. Ten nám přinese mnohem vstřícnější, pokornější přístup ke krajině, k přírodě. K věcem, které nejsme schopni změnit, s nimiž se musíme naučit žít a naučit se je obdivovat. Což znamená i nějakým způsobem ekonomicky fungovat, ale ekonomické měřítko musí být ve druhé, třetí řadě za věcmi, které jsou pro naše přežití mnohem důležitější. Ostatně vidíme to v současné době v koronavirové epidemii, kdy ekonomická prosperita rozhodně není tím, co by nám pomáhalo se s nákazou vyrovnat. Na jednu stranu umožňuje rychlý vývoj vakcíny, na stranu druhou by k rozšíření takovéto nemoci velmi pravděpodobně nedošlo, nebýt obrovské výměny lidí po celém světě a nebýt ničení životního prostředí, kdy se dostávají do kontaktu druhy, které dříve nikdy v kontaktu nebyly.

Věnujete se řadě činností — úřední práci, organizační činnosti, vědě a její popularizaci — a zároveň jste velmi aktivní ve veřejném prostoru. Odkud nebo z čeho čerpáte energii?

Ptáci a příroda mě velmi baví. Můžu-li se dostat ven, dobíjím si tím baterky. A klidně při tom můžu dělat i nějakou odbornou práci. Druhý způsob, který byl pandemií a karanténními opatřeními značně narušen, je práce s dětmi, vedení dětského oddílu. Člověk tam na rozdíl od ovlivňování evropských a dalších politik vidí bezprostřední dopady vlastní práce. Pro mě je to obrovská vzpruha, když se mladší nebo nejmladší generace něco dovídá a leckdy chápe problémy a souvislosti mnohem lépe než generace jejich rodičů a prarodičů.

Připravil Radovan Plášek. Autor vyučuje na Katedře mediálních studií a žurnalis­tiky FSS MU.

Zdeněk Vermouzek (*1974) vystudoval systematickou zoologii a ekologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Pracoval v olomouckém Vlastivědném muzeu a přerovském Muzeu Komenského, kde se podílel na vybudování záchranné stanice pro živočichy. Od roku 2010 je ředitelem České společnosti ornitologické. Odborně se zaměřuje na organizaci dlouhodobých programů sčítání ptáků a na ochranu ptáků před přímým pronásledováním. Systematicky se věnuje popularizaci občanské vědy a vědeckých výsledků obecně.

Jeden komentář: “Neumíme chránit nejběžnější druhy ptáků”

  1. Zdeněk napsal:

    Nejkrásnější hudba a zvuky jsou ty ráno, když mi ptáčci zpívají. To je něco tak krásného, až mi to rezonuje celou mou bytostí. Znám bohužel případy, kdy obyvatelům města, co se přestěhovaly na vesnici, navíc do rekreační oblasti, vadí zpěv ptáků, zabíjí pavouky z hysterie a hrůzy, diví se, proč pracně pěstuji zeleninu, když si ji jednoduše můžu koupit, pořád mají potřebu všude montovat světla, jelikož se ženuška bojí z odpolední trefit za tmy domů, stěžují si na nespevněnou cestu k domu, takže podepisují petici pro asfalt, místo záhonku na zahradě staví bazény, i když mají řeku u zadku, vadí jim kopce, v zimě solí, kvůli svým autíčkům a vlastně život je tady tak hrozný, že se divím, proč nezůstali tito lidé ve své betonové džungli. Aha, ono to nebylo kvůli klidu a přírodě, ale bylo to výhodné, ekonomické a chtěli ušetřit peníze, ale hlava zůstala stejná, své městské myšlení si přinesli sebou a pak trpí zbytek místních obyvatel. A pak se mi nedivte, že mi je lépe mezi zvířaty.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2022 vychází v 2. polovině srpna.