Jakožto autor či spoluautor má na svém kontě na tři desítky knih a přes šest set vědeckých a popularizačních článků. Je spoluautorem všech dosavadních atlasůrozšíření ptáků v České republice, pod jeho vedením vznikla trojdílná publikace Ptáci ediční řady Fauna ČSR, podílel se na Moravské vlastivědě, Soupisu mokřadů ČR nebo mezinárodních publikacích Handbuch der Vogel Mitteleuropasči Birds of the Western Palearctic. Širší veřejnost zná zejména jeho Atlas ptáků, skvěle ilustrovaný Janem Dungelem. Téměř čtyřicet let působil v akademii věd, přednášel ornitologii a zoogeografii na Masarykově univerzitě, spoluzaložil ochranářský časopis Veronica i stejnojmenný ekologický institut a v roce 1996 se stal prvním vedoucím olomoucké Ornitologické laboratoře. A aby toho nebylo dost, založil „akademický insitní divadelní soubor“ A.I.D.S., v jehož — slovy Antonína Bučka — „hořkých komediích ze současného života lidí v globalizované přírodě“ dnes pokračuje spolek Verdis. Ne nadarmo obdržel nejen Cenu ministra životního prostředí, ale i Cenu Josefa Vavrouška nebo Cenu předsedy Akademie věd za popularizaci vědy. Sympatický a hovorný nestor tuzemské ornitologie Karel Hudec (*1927) si nás k rozhovoru pozval do svého bytu v brněnských Štýřicích, odkud stále neúnavně vyráží pozorovat ptáky.
Co vás přivedlo ke studiu biologie?
Jednak jsem vyrostl v Mokré Hoře, která je dnes sice součástí Brna, ale tehdy to byla izolovaná vesnice, kde jsem měl hned za domem pole, lesy a louky. Prošel jsem brankou zahrady a hned jsem byl u potoku Ponávka, který se zjara často rozléval do luk a u kterého jsem mohl pozorovat všechny ty čolky, žáby, ptáky a další tvorstvo.
A za druhé můj otec, bývalý legionář, se stal učitelem — později řídícím — v Jehnicích. A samozřejmě měl velkou knihovnu, knihy si dokonce sám vázal. Měli jsme tedy mimo jiné atlasy housenek, motýlů, ryb, zeměpisy světa a tak podobně, takže jejich pročítání mě myslím dost ovlivnilo. Po maturitě na královopolském gymnáziu v roce 1946 jsem se šel jakoby automaticky přihlásit na brněnskou přírodovědeckou fakultu, neuvažoval jsem o ničem jiném.
Jedna věc je vystudovat přírodovědu, druhá pak „spustit“ se s ochranářstvím a ekologií. To se vám přihodilo jak?
Kdo tehdy začal studovat přírodovědu, musel počítat s tím, že fungovalo jen velmi málo výzkumných ústavů, neexistovala žádná Akademie věd, takže pravděpodobně bude po škole někde učit. Tudíž jsem dostal umístěnku do Pudlova u Bohumína, kde jsem dva roky učil na měšťance. Měl jsem to tam rád, jezdil jsem sledovat ptáky po rybnících a psal jsem si disertační práci, kterou jsem v jednapadesátém obhájil, a dostal tak jako jeden z posledních titul doktor přírodních věd — následující rok totiž tento titul změnili na promovaného biologa. Po vojně jsem krátce učil na gymnáziu v Ostravě, ale po domluvě s inspektorem krajského národního výboru, mým dřívějším pudlovským kolegou, jsem byl z Ostravska propuštěn a mohl nastoupit do brněnské Akademie věd.
A v Brně už jsem z dřívějška znal Zdeňka Kuxe, vystudovaného lesníka pracujícího jako kustod zoologie v Moravském zemském muzeu. A on mně tehdy začal líčit, jak nádherné jsou záplavy Dyje na jižní Moravě, takže jsem tam s ním začal jezdit a sledoval tu romantiku padesáti zaplavených kilometrů čtverečních, kde se dalo v lese jezdit na gumových člunech nebo na bruslích. Samozřejmě úřady to tak romanticky neviděly a navrhly Novomlýnské nádrže, které by vodu zadržely. Tehdy jsme se ty zásahy do krajiny snažili umenšit. Moc se nám tam toho prosadit sice nepovedlo, ale díky tomu jsem se dostal ke snahám dělat něco pro zachování přírody.
A pak jsem přičichl ke Geografickému ústavu Akademie věd, kde působili Antonín Buček, Jan Lacina a Miroslav Kundrata. S nimi jsme na území Brna vyznačili takzvané prvky přírody vyžadující zvláštní péči. Navrhli jsme asi třicet osm chráněných území, či chcete-li, městských rezervací, počínaje Ráječkem přes Jelení žlíbek, Soběšické rybníky, Hádeckou planinku a tak dále. Přes všechny snahy různých developerů jich dodneška vytrvalo třicet.
Vaší hlavní výzkumnou specializací se stali ptáci. Čím si vás získali?
Už v dětství jsme s otcem chodívali na procházky do lesa a zkoušeli je určovat. Pamatuji si, že jsme jednou šli od jehnické zastávky a snažili se poznat, jestli ten spatřený dravec byl, či nebyl ostříž. A doma jsem ptáky — k otcově radosti — vymalovával pastelkami v Brehmově Životě zvířat. Otec také znal proslulého oslavanského učitele a ornitologa Václava Čapka, specialistu na kukačky, takže jím byl patrně v zájmu o ptáky ovlivněný. No a v roce 1941 mi sestra k Vánocům koupila Jirsíkovy Naše dravce, do nichž jsem si tužkou vepisoval různé poznámky — ještě je tady někde mám. A už za války jsem začal kroužkovat ptáky — po zakoupení jiné Jirsíkovy knížky Tajemství ptačího stěhování jsem jednoduše napsal na uvedený kontakt vedoucímu kroužkovací stanice inženýru Kadlecovi. Odepsal mi, že se to může dělat až od osmnácti — já měl tehdy čtrnáct —, ale že pokud ptáky opravdu umím poznávat, udělá výjimku a bude za mě ty kroužky vykazovat. A pak už to do sebe všechno zapadalo.
Ptákem roku je letos Českou společností ornitologickou vyhlášena potápka černokrká. Proč v posledních letech tak dramaticky mizí?
To by vám podrobněji vysvětlilo několik odborníků, kteří se tím u nás zabývají. Potápka černokrká k nám přibyla až v 80. letech 19. století a postupně se velmi rozmnožila — například na bývalém Pansee v dolní Novomlýnské nádrži sídlilo přes čtyři sta párů. V současnosti mizí zejména kvůli hnojení rybníků, které se čím dál víc stávají intenzivní výrobnou rybího masa. V neprůhledné vodě pak potápky nedokážou najít dostatek potravy. Dalším z důvodů můžou být splašky fosforu a jiných škodlivin z polí, které negativně ovlivňují zejména odbahněné vodní plochy zbavené litorálního porostu, kdy se z rybníků stávají „vany“.
Současně s potápkami černokrkými se u nás ztrácejí i racci chechtaví, kterých už tady zůstalo jen pár. A potápky sídlily právě v racčích koloniích — možná proto, že rackové dokázali při blížícím se nebezpečí ztropit velký randál. Důvody mizení racka nejsou dosud zcela jasné, může jít o různé vzájemně propojené faktory účinkující na různých místech jinak, podobně jako u vrabců. Bohužel se těžko zjišťují i proto, že na grantech postavený systém vědecké práce zpravidla neumožňuje financovat dlouhodobé výzkumy. Doufám, že alespoň zásluhou monitoringu České společnosti ornitologické se časem ukáže, v čem ty příčiny prokazatelně vězí.
Mimochodem: Česká společnost ornitologická dělá spoustu užitečné práce, zapojila do ochrany ptactva hodně nadšenců, a to i díky interaktivním mapovacím technologiím a mezinárodním projektům pod hlavičkou organizace BirdLife International.
O čem vypovídá v poslední době pozorovaný výskyt silně ohrožené vlhy pestré na Kloboucku i jinde? O tom, že se podmínky pro ptactvo někde naopak zlepšují?
Kdysi jsme s Karlem Šťastným a Vladimírem Bejčkem shrnuli poznatky o změnách našeho ptactva ve 20. století. V jeho průběhu zhruba třetina druhů zůstala tak, jak byla, jedna třetina populačně ubyla a jedna třetina nově přišla. V roce 1915 u nás například zahnízdila kachna polák chocholačka, pak luňáci, labutě, kormoráni, i ta vlha, opět z různých příčin. Každý druh se přirozeně snaží obsadit co největší areál a v následné fázi se jeho početnost na nově obsazeném teritoriu zpravidla snižuje. Kupříkladu hrdličky se z Balkánu a Turecka rozšířily ve 30. letech na Slovensko, ve 40. letech do českých zemí a v roce 1958 už zahnízdily na Islandu. A celkem nikdo neví proč, například klimatické podmínky se během té doby zásadně nezměnily. Pak se ovšem hrdličky dostaly do křížku s místními regulačními mechanismy, například dravci nebo lovci, a jejich populace se snížily. U nás hrdliček zahradních hnízdily tisíce, povolil se i jejich odstřel, ale dnes už je jich zhruba desetina maximálního stavu.
Dá se zobecnit, jestli jsou na tom dnes ptáci — co do druhové pestrosti a počtu populací — v České republice celkově hůře ve srovnání s dobou vašeho dětství?
Starší lidé mají vždy tendenci hořekovat, že za jejich mládí létalo a zpívalo daleko víc ptáků než dnes. V tom jsou klasické paměti doktora Alfreda Hořiceho, zakládajícího člena a čestného předsedy Československé ornitologické společnosti, publikované v časopise Sylvia v roce 1946. Hořice v nich vzpomíná, že v době jeho mládí Rokycansko doslova oplývalo zpívajícím ptactvem. Jde o psychologicky známou kumulaci příznivých vzpomínek vytlačujících ty negativní.
Obecně ale platí, že se — nejen pro ptáky — neustále zužuje rozsah přirozeného, či chcete-li, přirozenějšího prostředí. Jak známo, místo polí se staví sklady, markety a další civilizační výdobytky, a ubývá tudíž polních ptáků. Například koroptvím zasadila velkou ránu už kolektivizace zemědělství, která ničila pestré prvky v krajině, soustředila se na monokultury a ve velkém používala pesticidy. A po roce 1990 se to tedy k lepšímu příliš nezměnilo. Ptáci zemědělské krajiny to tedy odnesli nejhůře.
Ptáci lesní jsou na tom lépe, rozsah lesů tady totiž v podstatě zůstal zachován od Marie Terezie, odhlédneme-li od kalamit způsobených kyselými dešti, měnila se jen jejich skladba směrem k hospodářským, především smrkovým monokulturám. Některým druhům to vyhovovalo, takže početně vyskočily nahoru, jiné naopak mizejí, a to i vlivem lesního turismu a hospodaření, kupříkladu lesní kurové jako tetřev hlušec, tetřívek nebo jeřábek lesní. Jeřábci žili v Brně-Líšni ještě do 30. let, tetřívci — podle zpráv pana Mrázka — měli ještě v roce 1923 tokaniště na loukách v Žabovřeskách a dnes prakticky nejsou, navzdory pokusům je rozdělit na Vysočině. Výrazné změny postihly i luční ptáky, protože — což je teorie jednoho akademického kolegy — louky byly důležité zejména do té doby, dokud zejména v armádách sloužili koně. Produkce sena z luk z Dolního Pomoraví byla posílána dragounům do Vídně, později československé armádě. Za druhé se změnil chov hospodářských zvířat, z luk se stáhl do velkochovů, a navíc z polí v podstatě zmizely pícniny jako jetel či vojtěška. Tyto rychlé evoluční změny přitom nejsou v odborné ekologické literatuře příliš dobře popsány, i proto, že v impaktovaných vědeckých časopisech je větší zájem o jiná, například genetická témata.
Jak je na tom oproti minulosti vodní ptactvo?
Omezila se jeho početnost, kromě zmíněných racků a potápek černokrkých třeba u potápky roháče; úplně zmizel ale jen polák malý. Důvody je třeba hledat ve změně ekonomického přístupu k vodním plochám. Například Lichtenštejnské rybníky v Lednicko-valtickém areálu jejich zakladatelé opatřili ostrůvky se stromy, nechali kolem dokola pruhy rákosin, a navíc jednou za čtyři roky rybníky letnili — to znamená, že se vypustily a to úrodné bahno využili sedláci nebo později JZD. A na podzim se rybníky zase napustily. Tyto prvky však v rámci takzvané ekonomizace rybničního hospodaření zmizely — také proto, že do rybníků přitékaly splachy z pesticidů a bahno z rybníků už nebylo pro pole využitelné. Takže ve výsledku se pole hnojí umělými hnojivy a ryby se krmí také uměle.
Zmizely z našich končin od války kromě poláka malého ještě nějaké ptačí druhy?
Ano, ještě několik dalších — ťuhýk rudohlavý a menší, poštolka jižní, mandelík hajní, skalník zpěvný, dytík úhorní…
V roce 2001 jste v pořadu Z očí do očí České televize říkal, že probíhá poslední pokus o záchranu dropa velkého na Znojemsku. Jak dopadl?
Nedobře, dropi zmizeli, navzdory vyhlášení jakési rezervace. Bohužel pro dropy, kteří tam sídlili od dvacátých let 20. století, se na tom místě u zatravněného polního letiště Borotice změnily podmínky. Z jedné strany se postavily sady, z druhé strany radarová stanice, přeletovaly tam bojové vrtulníky, do toho tam zemědělci začali zavlažovat obrovskými rourami, navíc se tam přestala pěstovat vojtěška, která dropům vyhovuje. Ještě v šedesátých letech jsme se na ně jezdívali dívat — jsou to totiž úchvatní, velební, největší létající evropští ptáci, kohouti mají přes dvacet kilo. Dnes už jezdíme jen přes hranice do sousedního Rakouska, kde se je zachránit podařilo, ochranáři se tam totiž neoficiálně domluvili se sedláky. Loni začala Agentura ochrany přírody a krajiny ČR nový pokus o návrat dropa a pronajala si tam sto hektarů, které chce citlivě obhospodařovat. Uvidíme, jak se jí povede.
Mimochodem na té takzvané jihomoravské pustě, kde je pole od nevidím do nevidím, se mi jednou podařilo spatřit fatu morganu, v horku jsem tam uviděl jezero.
Kolik druhů naopak v České republice po druhé světové válce zahnízdilo?
Po válce hned motáci pochopi, pak labutě, volavky, orel královský, orel mořský, luňáci, kormoráni v 80. letech… Například rybolovní ptáci se tady usadili navzdory zájmům rybářů, pomohly jim i zákony, že se nesmějí střílet, třebas volavkám, jinak by se tady neuchytily. Mimochodem první zákon na ochranu ptáků u nás vyšel v roce 1929 a chránil výra a sokola. Oba tyto druhy se následně rozšířily, sokol ale v 60. letech téměř zmizel, patrně vlivem pesticidů. Dnes se sokoli vrátili, napůl umělou a napůl přirozenou cestou.
Celkový počet u nás žijících ptačích druhů tedy zůstává v posledních cca sedmdesáti letech přibližně stejný?
Ano, zhruba dvě stě hnízdících a dalších dvě stě alespoň jednou spatřených druhů.
Není to překvapivé — vzhledem k výše řečenému, že jim ubývá přirozených ploch?
Poněkud překvapující to je, ale někteří ptáci prokázali pozoruhodnou adaptibilitu a začali žít poblíž lidských obydlí, stali se takzvanými synantropními živočichy. Najdou tady po celý rok potravu a nemají tu predátory. Začalo to u kosa počátkem 19. století. V 50. a 60. letech se začaly přesouvat do výklenků domů poštolky, takže dnes je vidíte spíše ve městech než ve volné krajině. Stejně tak se ve městech začaly v 80. letech objevovat sojky. Ještě si ze starých učebnic pamatuju citát „sojka — plachý strážce lesa“. A dnes se z ní stal městský pták. Holubi hřivnáči jakbysmet, dnes jich také vidíte víc ve městech, než venku. Nebo straky, v Praze je vidíte na každém kroku, usídlily se v Ostravě, Zábřehu, jen v Brně pořád nejsou, těžko říct proč. Podobně je v Brně oproti Praze méně párů krahujců, žijí tady jen sem tam v okolních lesích nebo na hřbitově.
Pro širší perspektivu ale dlužno dodat, že na světě od roku 1800 vyhynulo nejméně sedmdesát známých ptačích druhů a dalších zhruba dvě stě je kriticky ohroženo.
Kdyby to bylo na vás, zařadil byste některého dnes u nás nechráněného ptáka do ochranného režimu?
Těžko říct. Například z těch běžných druhů téměř vymizel chocholouš, ale jemu by žádná ochrana asi nepomohla, protože mu zmizel zdroj potravy, ať už to byly koňské koblížky nebo tradiční polní plodiny. Zbytky chocholoušů dnes v okolí Brna hnízdívají na střechách obchodních center, jako jsou Olympia nebo Avion, a sbírají žrádlo mezi auty.
Obecně lze těžko předvídat, jestli bude daný druh ohrožen a který faktor jeho život klíčově ovlivní. Třeba rorýsi ztrácejí možnosti ke hnízdění ve městech kvůli zateplování budov, což by před pár desetiletími nikdo nepředpovídal. Statisíce ptáků ročně zase na našem území končí svůj život nárazem do dříve neexistujících skleněných ploch. Nebo jiřičky, často hnízdící nad okny — tady v Brně například na Poříčí, na Zahradníkově nebo v jednom paneláku v Nové Líšni, kde těch hnízd bylo asi patnáct — se před časem staly obětí paniky z ptačí chřipky. Jakkoliv s nimi ptačí chřipka nemá nic společného, týká se ptáků vodních. Ale lidi tehdy začali hnízda jiřiček shazovat, a dokonce i několik známých mi volalo, co s nimi mají dělat.
O ptačí chřipce se hodně mluvilo před devíti lety. Kde je jí dnes konec?
U nás momentálně prokázaná není. Udržuje se hlavně v jihovýchodní Asii, letos v zimě ji tuším zaznamenali v Číně. Ona v tom regionu také vznikla, a to na místech bezprostředního soužití lidí s vodní drůbeží a nedodržováním základních hygienických pravidel.
Nakolik ptákům škodí větrné elektrárny? Dá se odhadnout, kolik jich u nás ročně zabijí?
Žádné podrobné statistiky v tomto ohledu, pokud vím, nemáme. Podstatné je, aby se elektrárny nestavěly v místech shromaždišť velkého množství ptáků a hlavních migračních tahů. Samozřejmě mezi lopatkami větrníků skončí každoročně mnoho ptáků, ale je otázkou, jestli jsou ostatní alternativy výroby energie k přírodě šetrnější.
Neměli bychom se se zánikem některých druhů, byť způsobeným lidskou činností, smířit?
S tím souhlasím. Snaha o zachování některých druhů je nadmíru nákladná. Ale nejen proto — někdy neznáme přesné důvody mizení, a tím i možnosti záchranných opatření. Mizí samozřejmě i některé druhy, které dosud nejsou lidstvem poznané.
Kde leží ta míra? Měli bychom třeba nechat pytláky, ať vystřílejí všechny slony a nosorožce?
Ne, s tím bychom se smířit neměli. Osobně jsem muzeální typ, kterému je líto zbytečně cokoli pozbýt. V Keni jsem nikdy nebyl, ale co vím, tak jim turisté toužící vidět tato vzácná zvířata přinášejí nemalé peníze, takže nejde o jednosměrné náklady. Spíše se ptejme, jestli máme jako společnost vydávat takové prostředky na zbrojení, nebo jako jednotlivci jezdit na víkendové lyžovačky do Alp a podobně. V tomto ohledu jsem dost levicový.
Proti pokusům znovu zavést u nás některé ptačí druhy, například orla mořského, tedy v zásadě nic nenamítáte?
Nenamítám, proč to nezkusit. Někde se to samozřejmě neosvědčí, protože podmínky v krajině se hodně proměnily — například tetřevi se znovu v Krkonoších neuchytili. Někde je to hodně těžké a nákladné, třeba orlosupům v jižní Francii musejí ochranáři poskytovat stravu, protože už si ji přirozenou cestou nedokážou zajistit. Tyto akce nebo třeba činnost záchranných stanic pro zvířata mají totiž kromě samotného ekologického přínosu i pozitivní etický účinek, působí jako příklad nezištného chování, které může ostatní lidi inspirovat.
Někdo může namítnout, že bychom ty peníze a energii mohli namířit například na pomoc nejchudším, ale daleko větší peníze se točí třeba ve zbrojním nebo kosmickém výzkumu a hodně z nich by se dalo věnovat na zmenšení sociálních nerovností.
Naivní otázka: proč bychom měli ptáky vůbec chránit? K čemu jsou nám dobří?
Někteří by mohli odpovědět, že se po třiceti dnech dají prodat jako kuřecí maso… Nedávno jsem odevzdal Academii knížku Ptáci v českém životě a kultuře a v jedné kapitole se věnuji obrazu ptáků v lidské historii. Ptáci byli uctíváni prakticky ve všech kulturách jakožto bájní tvorové a poslové bohů, hlavně do té doby, než bratři Wrightové sestrojili letadlo. Vidíme to a čteme ve spoustě výtvarných děl, bájí či pověstí, lidé k ptákům chovali kultovní vztah. Obávám se však, že tato úcta a vztah postupně zaniká, stejně jako se prodlužuje agonie vztahu lidí k přírodě obecně.
Ptám se proto, že první mezinárodní smlouvy včetně konvence z roku 1906 hovořily o ochraně „užitečného ptactva“. Proč se mělo chránit jen ptactvo „užitečné“?
To pramenilo z tradice 2. poloviny 19. století. Tehdy doznívala čižba, tedy lov drobného ptactva, zakázaná u nás až Františkem Josefem roku 1872. V Německu začal s ochranou ptáků hrabě Hans Berlepsch, který začal s vyvěšováním budek, krmítek a ochranou lesních kultur a naši osvícenější lesníci se toho za první republiky vesměs chytli. Při Masarykově akademii práci tehdy působil ornitolog J. M. Rašek, který v letácích radil, jak stavět krmítka, jak dělat kruhová napajedla a podobně. A lesníci v našich státních lesích jsou k výsadbě budek a udržování takzvaného užitečného ptactva dodnes svolní.
Ale s rozvojem „watchbirdingu“ neboli pozorování ptáků a souvisejícím vznikem ochranářských klubů, pěstovaných nejdříve ve Velké Británii a postupně přenášených na východ, už rozdíl mezi užitečným a neužitečným mizel. Vzato přísně objektivně, kromě některých jasných případů by se užitečnost, či naopak škodlivost ptáků vůči lidem velmi těžce prokazovala.
Který pták je v naší kultuře zbytečně démonizován?
Myslivci mají spadeno na orly, protože si myslí, že jim kradou koroptvičky, které už nejsou.
Ale obecně mají nejhorší pověst krkavec a havran — vzájemně se pletou. Odpor vůči nim pochází ze středověku, když krkavci vyklovávali viselcům oči a hrůza z těchto černých ptáků se přenesla na havrana. Mimochodem v slavné básni E. A. Poea Havran šlo ve skutečnosti o krkavce, ale Vrchlickému se tam havran lépe hodil. Někteří mí známí havrany krmí a obdivují jejich inteligenci, dost lidí je však nemůže vystát a štítí se jich. Krkavci se k nám mimochodem vrátili až po roce 1968 a navzdory snahám myslivců dosud nejsou zařazeni mezi druhy, které je za určitých podmínek dovoleno likvidovat.
Co dobrého bychom ze života ptáků mohli převzít?
Péči o mláďata. Starají se o ně až do jejich samostatnosti a často jsou za ně ochotni položit život. Přestože už je u nich prokázán docela vysoký stupeň manželské nevěry, o mláďata se starají vzorně. A samozřejmě bychom se mohli inspirovat jejich krásou a zpěvem, přinášejí do našich životů útěchu, a to nejen zjara.
Ke kterým ptákům vy osobně obzvláště tíhnete?
Jeden konkrétní druh, se kterým bych se jakoby mazlil, nemám. Dříve jsem se hodně dlouho zabýval husou velkou, teď se věnuju havranům, protože jsou etologicky zajímaví. Na Brněnsku vždycky nocovali v lesíku u Židlochovic, kdysi jich sem přilétalo na čtvrt milionu. Před čtyřmi lety ale začali nocovat v Brně, zhruba uprostřed jejich zimního cyklu. Přišlo mi to divné, tak jsem je začal společně s oslovenými kolegy sledovat podrobněji. Později se zase vrátili do Židlochovic a letos náhle začali nocovat zase v Brně. Je jich přibližně patnáct tisíc a jakoby na povel se ty desetitisíce jako jeden organismus zvednou a přeletí jinam. A docela mně vadí, že jsem nepřišel na to proč. To je teď — kromě dodělávání brněnského atlasu hnízdního rozšíření — má hlavní tvůrčí výzva.
V rozhovoru pro rádio Leonardo jste v roce 2011 říkal, že chování tuzemského ptactva nijak zvlášť neovlivňuje globální změna klimatu. Myslíte si to stále?
Ano, myslím. Ani mi druhdy neotiskli recenzi na Klimatický atlas hnízdního rozšíření ptáků v Evropě. Přišlo mi vyumělkované předvídat na základě několika parametrů, kde se v budoucnu usadí husy, a kde ne. Vezměte si třeba teplomilné ťuhýky, dudky nebo mandelíky, kterých by mělo s oteplováním teoreticky přibývat, ale naopak jich ubývá. Ty základní faktory jako teplota nebo změny klimatu totiž vždy ovlivňují faktory další, jakým je například dostatek potravy. A pokud tady zmizí pastviny a brouci a kobylky, tak mandelíci a ťuhýci nebudou mít co jíst, jakkoli si budou pochvalovat panující teploty. Čili tyto klimatické prognózy zatím považuji za příliš zjednodušující.
Věříte v možnost smysluplného dialogu přírodních a společenských věd, které se zatím leckdy spíše navzájem pošťuchují?
Ano, o tom jsem nikdy nepochyboval. Ono pošťuchování patrně vychází od lidí, kteří ve svých oborech nejsou dost silní v kramflecích. Když vidí nápor z druhé strany, který nemůžou vyvrátit, začínají být nepříjemní. Mezioborový dialog včetně kritiky by se měl udržovat. Mně například vadí u mnoha psychologů, že biologické základy chování člověka uznávají jen formálně, což mně přijde příliš antropocentrické.
Jakého jste se dopustil největšího profesního omylu?
Když se kdysi dávno začaly odbahňovat jihočeské rybníky, předvídal jsem, že kvůli likvidaci litorálních porostů zmizí tamější husí populace. Jenže oni tam místo těch rákosových porostů nahrnuli hlínu do ostrůvků, a počet hus se tam naopak zvýšil. To mě tedy musím říct uzemnilo a začal jsem být vůči všem prognózám ostražitý.
Zohledňujete — jakožto ochránce přírody — velikost vaší osobní ekologické stopy?
Upřímně řečeno, ekologickou stopu si neměřím, ale samozřejmě se snažím žít maximálně ekologicky úsporně, recyklovat odpad a podobně. Když vidím venku něco pohozeného, snažím se to uklidit. Myslím, že žijeme v daných podmínkách relativně ekologicky šetrně a vedli jsme k tomu i naše děti.
Máte rád ptáky nejen v přírodě, ale i na talíři?
Ale jo, dám si, kuře, kachnu. Ne že bych škrtil kvíčaly podle Magdaleny Dobromily Rettigové, ale pokud jsou ta zvířata chovaná za tímto účelem, co s nimi máte dělat? Je to podobné, jako když nedomyšleně pustíte norky americké z kožešinové farmy do přírody.
Otázka je, jestli by ty farmy nebo velkochovy měly vůbec existovat.
No jistě že by neměly, ale vypouštět ta zvířata ven způsobí více škody než užitku.
Na radikálnější ekologické organizace se tedy díváte skepticky?
Obecně ne. Existují situace, kdy je radikálních akcí potřeba — ostatně jeden z mých žáků je známý „ekoterorista“ Mojmír Vlašín (smích). Zejména tehdy, když se porušují zákony, které by měly ochranu přírody zajišťovat.
Dvacet let jste členem komise pro udělování ekologické anticeny Ropák. Má ještě toto oceňování smysl?
Ano, ale za zamyšlení stojí, že řada „vítězů“ se touto cenou naopak chlubí, namísto zahanbení se kasají, že od těch zelených blbců Ropáka dostali. Kdysi jsem na toto téma napsal do časopisu Veronica článek, v kterém jsem polemizoval se socioložkou Hanou Librovou, která do komise hlasující o Ropákovi vstoupit odmítla. Myslím si, že je potřeba na nejhorší činy a myšlenky proti životnímu prostředí poukazovat i nadále. Faktem je, že někteří vyčítají Miroslavu Patrikovi z Dětí Země, jakým způsobem ceny organizuje, ale mám za to, že v zásadě jinak to dělat nejde.
Jaký je podle vás základní charakteristický rys současné české společnosti?
Dřív — tedy před čtyřiceti lety reálného socialismu a dvaceti lety divokého kapitalismu — jsme byli společností venkovskou, sousedskou, solidární. Po éře nucené solidarity jsme se do velké míry roztříštili do vlastních individuálních zájmů. Na druhé straně vidíme mnohé ostrůvky pozitivní deviace. Osobně třeba neznám nikoho, kdo by podváděl, korumpoval, shromažďoval majetek. Samozřejmě můžu žít v jisté izolované bublině, ale přijde mi, že ta všeobecná skepse se přehání, že těch ostrůvků slušnosti je hodně.
Řekl byste, že se po roce 1989 zlepšilo zdejší životní prostředí?
Těžko paušálně hodnotit. V něčem ano, ale na druhou stranu člověka překvapí, že po revoluci vyčištěné ovzduší v severních Čechách nebo na Ostravsku už se zase zaneslo, byť třeba jinými škodlivými částicemi než tehdy.
Obecně mi přijde, že nechání volné ruky trhu vylučuje lidský rozum. Ostatně nedávno jsem do Veroniky psal článek o věčně vytahovaném kanálu Dunaj-Odra-Labe a připomněl v něm, že oba dva poslední prezidenti nepřistupovali k politice vědecky. Věda znamená nalézat co nejobjektivnější fakta, systematicky je vyhodnocovat a hledat optimální varianty řešení. Místo toho si hrají na vědátorské všeználky.
Jaký máte recept na životní vitalitu?
Žádný. Jím, co je, piju, co je. Dokud chodím a dokud mně to myslí, tak něco dělám. A mám rád rodinu a všechny slušné lidi, v tom možná ten recept spočívá.
Připravil Vít Kouřil.
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů, www.eeagrants.cz.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář