Otázka sokolí: říct, či tajit?

Český ráj, místo pyšnící se množstvím pískovcových skalních útvarů, je jako stvořený k hnízdění sokolů stěhovavých. Ti pro vyvedení mláďat většinou vyhledávají skalní výklenky, stará krkavčí hnízda, hnízdí také na zříceninách. Historicky se sokol v Českém ráji běžně vyskytoval. Podle zoologů zde hnízdí až dvanáct párů, což je na výměru 180 kilometrů čtverečních poměrně vysoké číslo, vezmeme-li v potaz teritorium dravce o rozsahu stovek kilometrů. Není proto divu, že se sokol stěhovavý spolu se zříceninou hradu Trosky stal roku 1955 symbolem v České republice první vzniklé Chráněné krajinné oblasti Český ráj a jeho silueta je namalovaná i v jejím znaku.

Jenže stejně jako na většině území Evropy, i v Českém ráji počet pravidelně hnízdících sokolů stěhovavých během 20. století ubýval, až byl tento druh v sedmdesátých letech na našem území prohlášený za vyhynulý. Když se pak počátkem druhého tisíciletí Falco peregrinus, jak se sokol stěhovavý nazývá vědecky, začal do našeho kraje navracet, českorajští zoologové jeho přítomnost dlouho udržovali v tajnosti. Usoudili totiž, že zvědavost turistů, novinářů, nebo případných vykradačů hnízd, by vzácného dravce jen ohrožovala.

A i když už se nyní o hnízdištích sokola stěhovavého v Českém ráji ví více, určitá tajuplnost ve tvářích zdejších zoologů přetrvává dodnes. Falco už jednou příčinou člověka z naší krajiny vymizel, jeho návrat trval padesát let a na mnoha místech republiky se mu muselo napomoct. Kolik toho tedy lidé mají o jeho návratu do volné krajiny vědět? Je na místě ptát se, zda vůbec něco. „Je to osvědčená zásada, která se může zdát konzervativní, ale obecně v přírodě vždy platilo, že čím méně lidí o konkrétním výskytu chráněných druhů ví, například o sokolovi, výrovi nebo orchideji, tím lépe. Sokol je sokol a riziko případného vybírání hnízda není ani dnes vyloučeno,“ domnívá se ornitolog a bývalý zoolog Správy chráněné krajinné oblasti (CHKO) Český ráj Zdeněk Mrkáček, který byl u toho, když se sokoli do Českého ráje začali navracet.

Od králů po DDT

Sokol stěhovavý si u obyvatel českých zemí dlouhodobě udržuje přízeň, jeho výskyt sokola se zde datuje už od středověku. Tehdy se na území Evropy začalo šířit sokolnictví, při němž sokolníci cvičili sokoly jako pomocníky k lovu; později se pozorování jejich lovu stalo také zábavou vysoce postavené šlechty. Není divu, že panstvo našlo zalíbení právě ve vznešených sokolech. Jedná se o nejrychlejšího dravce, který je schopný vyvinout rychlost až 300 kilometrů v hodině a za den uletět až pět set kilometrů. Obrázek sokola se tak často objevoval na erbech měst a šlechtických řádů. Za ohrožení nebo zabití sokolů tehdejší panovníci stanovovali ty nejpřísnější tresty, mezi něž patřilo například useknutí ruky, ale i trest smrti.

Počty hnízdících párů sokola stěhovavého ve volné přírodě však na našem území nikdy nebyly závratně vysoké. Na začátku minulého století se v České republice pohybovalo okolo 20—30 párů. Ochrana dravce se stala účinnější díky legislativě zakazující odstřel sokola v době druhé světové války a počet těchto dravců na území Česka pomalu rostl. Jak se ale později ukázalo, odstřel nebyl pro prosperitu sokola tou největší hrozbou. Tou se stalo až hojné využívání toxického insekcitidu DDT v zemědělství. „Tento faktor provázel celou Evropu. Teritorium sokola je dostatečně velké na to, aby chemie používaná v té době v zemědělství ovlivnila i českorajské sokoly,“ poznamenává zástupce vedoucího oddělení Správy CHKO Český ráj Jan Višinský, který se věnuje sokolnictví a pomáhá s monitoringem navrátivších se sokolů stěhovavých.

Český ráj, foto: PxHere.

Používání DDT mělo prokazatelný dopad na neúspěšné hnízdění sokolů v šedesátých a sedmdesátých letech. Projevovala se u nich nízká plodnost, mláďata po narození hynula a skořápky byly příliš slabé, takže nebylo výjimkou, že je samice při zahřívání rozmačkaly. Skrz potravu, kterou v jejich případě tvoří především malí pěvci, se totiž chemie z polí dostala až do těl sokolů a poškozovala i jejich plod. Roku 1973 už v Česku nezahnízdil jediný pár sokolů. Když se negativní vlivy DDT na ptactvo prokázaly, přičemž sokol nebyl zdaleka jediným zasaženým druhem, podařilo se v sedmdesátých letech používání tohoto insekticidu zakázat; následky jeho používání však ještě několik let dobíhaly. Sokoli se tak do naší krajiny začali pomalu navracet až od osmdesátých let.

Roku 1992 České republika přijala Zákon o ochraně přírody a krajiny a ve stejném roce stát vydal i vyhlášku, která ustanovila sokola stěhovavého za kriticky ohrožený druh. Dnes je zároveň zahrnutý i v druhé příloze Bernské úmluvy o ochraně přísně chráněných druhů živočichů a zapsaný v příloze CITES o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijícími v přírodě. Hlavní náplní práce ochranářů přírody, kteří se zabývají návratem sokolů do české krajiny, je monitoring, díky němuž mohli vyhodnotit základní faktory ohrožující tento druh.

Podle studie zoologů Václava Berana a Václava Hlaváče z roku 2011 mezi tyto faktory patří především sloupy elektrického vedení 22 a 35 kV, rušení na hnízdních lokalitách v důsledku turistiky a horolezectví a nezákonné vybírání mláďat či přímé pronásledování sokola. Díky různým ochranným opatřením i postupné reintrodukci číslo hnízdících sokolích párů v České republice vzrostlo až na zhruba 90, po Evropě se pak podle mezinárodní organizace BirdLife pohybuje zhruba 15 tisíc až 29 tisíc párů. Ze skupiny kriticky ohrožených druhů byl tudíž sokol stěhovavý přesunut do skupiny ohrožených.

Meze (v) zemědělství

Některé oblasti ochrany však podle Višinského nemají ochránci sokolů šanci ovlivnit. „Například ovlivňovat zemědělské hospodaření v krajině a tím i dostupnost potravy, drobných ptáků, jako jsou koroptve, bažanti, holubi, to už je složité a z pohledu ochranáře v Českém ráji téměř nemožné,“ lituje. A tak se opět vracíme k zemědělství, které u nás před padesáti lety sokola stěhovavého vymýtilo. I když už zemědělci DDT nepoužívají, jejich činnost sokolům nesvědčí. Ať už kvůli pěstování monokultur, převážně řepky olejky, při níž zemědělci většinou používají umělá hnojiva, nebo vytváření velkých lánů namísto malých a různorodých políček oddělených mezemi a remízky. To vše ubírá sokolům a jiným velkým dravcům potravu.

foto: Carlos Delgado, Wikimedia Commons.

Od letošního roku ale platí vyhláška, která zemědělcům nařizuje, že monokulturou mohou osít maximálně 30 hektarů plochy. Mnozí zemědělci tak musí svá pole rozdělit. „V okolí Českého ráje jsou pozemky poměrně malé, do 30 hektarů se tamější zemědělci vejdou a rozdělování se týká asi třech polí. Horší je to kolem Prahy,“ přiznává agronom Jan Sedláček a vysvětluje, že rozdělení pole znamená pro zemědělce finanční ztrátu, vzhledem k zvýšené náročnosti při obdělávání. Pro lepší představu dodejme, že obvod třicetihektarového pole měří zhruba dva a půl kilometru. Vyhláška sice podporuje větší rozmanitost pěstovaných plodin, ale nenařizuje tvorbu remízků a mezí, která by zemědělce stála další peníze. Je proto otázkou, zda dravcům v něčem pozitivně prospěje.

Sem se lézt nesmí

Zatímco na mnoha místech republiky se sokolníci i ochranáři přírody snažili vrátit sokola do volné krajiny například adopcí (vložením vejce do hnízda stejného druhu, či dokonce do jestřábího hnízda), cestu do Českého ráje si dravec našel sám. Ze začátku ale o hnízdících párech a jejich hnízdech vědělo jen několik zasvěcených zoologů. „Myslím si, že to bylo na místě. Obávali jsme se především nezákonného vybírání hnízda. Ve světě byl o mláďata sokolů vždy velký zájem,“ vzpomíná Mrkáček. Jeho obavy sdílí Višinský. „Umím si představit, že když se tu vyskytnul první pár, vědět o tom novináři, byla by to ve chvíli senzace,“ přiznává.

Podle Višinského bylo v prvních letech běžné, že ochránci přírody drželi u hnízd stráž, aby měli jistotu, že zatoulaný turista nebo zvídavý horolezec sokoly nevyruší. Sokoli snášejí vejce v rozmezí od poloviny března do začátku dubna, vejce pak zahřívá střídavě samička i samec přibližně 28 dní. Dole pod hnízdem se zase střídala lidská hlídka. V současnosti už však hlídku ochranářů nahradily cedule s upozorněním na hnízdění sokola a s prosbou o udržování odstupu. „Posledních pět let už ochrana v Českém ráji nemusí být tak úzkostlivá, jelikož párů už se navrátilo několik a hnízdí tu opakovaně. Ochrana je otevřenější, jsme v kontaktu s lidmi a taky s horolezci, kteří sokoly začali respektovat, a dokonce jejich ochranu vzali za své,“ zmiňuje Višinský.

Poslední tvrzení Višinský dokládá příběhem, jak jednou s kolegou lezli do sokolího hnízda, aby mláďatům nasadili kroužky, pomocí nichž ptáky monitorují. Dole pod skálou procházeli horolezci a hned se ptali, co na skále dělají, že tady se přeci lézt nesmí, protože tam hnízdí sokoli. „Je vidět, že horolezci už sami skály hlídají. Jednáme s nimi a oni nám na oplátku hnízdící páry nahlašují a uzavírají jednotlivé lezecké trasy. Jsou ochotní a často radši z vlastní vůle zavřou víc, než míň,“ pochvaluje si Višinský spolupráci.

Cyklo-trailový nešvar

Počet hnízdících párů sokolů v Českém ráji rok co rok roste. Letos jeden z párů nově zahnízdil na Kozákově a ochránci přírody doufají, že by se další pár mohl usadit také na Troskách. „Jedním z cílů naší ochrany sokolů je i návrat sokola právě na Trosky. Přáli bychom si, aby ten obrázek sokola poletujícího mezi věžemi Trosek Pannou a Babou, který má CHKO Český ráj ve svém znaku, byl opět pravdou. A musím říct, že je na čase. Přišlo už i na téma, zda znak nezměnit, když tu sokol takovou dobu nehnízdil,“ přiznává Višinský. Loni poprvé tento obrázek viděl na vlastní oči — pár sokolů kroužil kolem obou věží tak, že jeho cesta vykreslovala do vzduchu osmičku. Jeho hnízdo na Troskách ale zatím nenašli.

Ochrana sokolů se v Českém ráji soustředí především na monitoring hnízdících párů, hlídání hnízdišť a mláďat. Nová mláďata kroužkují alfanumerickým kódem. Díky kroužkům ochránci v různých zemích poznají, zda se jedná o navrátivšího sokola, nebo nový pár, dále také stáří jedince či frekvenci střídání partnerů. Hnízda pozorují ochránci z povzdálí, vylezou například na protilehlou skálu a sledují, zda už se mláďata vylíhla.

foto: Paul Balfe

I dnes se u hnízd občas ještě drží hlídky. Ty zajišťují především dobrovolníci, kteří prošli patřičným školením. „Poslední dobou se nám ve skalních městech rozmohl nešvar. Jsou to trailové stezky, kde cyklisté sjíždějí nebezpečné skalní úseky, a bohužel zrovna i v místech, kde ti sokoli hnízdí. Takové rušení může v nevhodnou dobu opravdu negativně ovlivnit rozhodnutí toho dotyčného páru, zda na místě zahnízdí, nebo ne,“ vysvětluje zoolog Správy CHKO Český ráj Václav Luka. V těchto případech vysílají na stanoviště stáž, tedy dobrovolníky, kteří cyklisty informují o tom, že na místě nemají ze zákona co dělat, a taky že jejich zábavou ohrožují chráněný druh. „Cyklisti nechtějí úmyslně překazit sokolovi hnízdění. Dělají to ale z neznalosti, proto tam stráž posíláme,“ říká Luka.

Nikdo to nemá jisté

Obratem se tedy vracím k otázce, kterou jsem si kladla na začátku. Měli by lidé o návratu sokola stěhovavého vědět? Díky rozhovorům jsem zjistila, že i mezi ochránci sokolů nepanuje v tomto ohledu jednoznačná shoda. Ze začátku určitě mělo smysl před veřejností návrat dravců tajit a podle Zdeňka Mrkáčka by se zdrženlivost při sdělování informací o hnízdění sokolů vyplatila i dnes. „Já bych si to samozřejmě nepřál, ale není vyloučené, že stavy sokolů se časem opět mohou snížit, protože potravy i pro ně výrazně ubylo. Je to sice téměř dvacet let, co se sokoli vrátili do Českého ráje, ale žádný z dravců ani jiných volně žijících druhů nemá svoji budoucnost nikdy jistou. Nejen sokol, ale třeba i výr, krkavec, to nemají jednoduché. I oni mají své nepřátele a ztráty, ať už na hnízdech nebo u dospělých jedinců. Co je dnes, nemusí platit třeba za pět let,“ tvrdí Mrkáček.

Václav Luka spíše vkládá naději do osvěty. „Já jsem spíš toho názoru, že by se to mělo veřejnosti říkat, dělat osvětu. No a na těch nedej bože negativních případech, kdy člověk zapříčiní, že sokol na určitém místě nezahnízdí, ukazovat, že takhle se to dělat nemá, že je to špatně,“ míní Luka, který má obavu především z výše zmíněných trailových stezek napříč skalami. Ideální by podle něj bylo chytit výtržníka za ruku přímo při činu, což se ale většinou nepodaří.

Co se ale týče běžných turistů, ti podle Jana Višinského už nemohou počet hnízdících párů v Českém ráji zásadně ovlivnit. „Sokoli toho kupodivu dnes snesou hodně, a i když je někdo při hnízdění ruší víc, než by si přáli, mláďata většinou i tak vyvedou. Pokud by to rušení bylo výrazné, pravděpodobně si v budoucnu najdou jiné hnízdiště, avšak v blízkosti toho starého,“ vysvětluje své zkušenosti.

Neustálá obrana hnízda není dlouhodobě možná, a tak je třeba hledat jiná řešení, jak sokola chránit. Jedním z nich je podle mě popularizace. I když mnohé vědecké studie poukazují na skutečnost, že vědět o problému ještě neznamená, že ho lidé začnou řešit, je podle mě lepší vědět, než nevědět. Proč? Jedině skrze dostatečné poznání se může v lidech probudit soucit k jiným živočichům. Samozřejmě vždy se najdou výtržníci, kteří budou chtít sokola vidět i navzdory tomu, že by mu tím mohli uškodit. Na druhou stranu jejich nekázeň mohou do jisté míry usměrnit — doufejme početnější — svědomití jedinci, jak se tomu už dnes děje v případě horolezců.

Autorka studuje na Katedře environmentálních studií FSS MU. Kontakt: MarieDrahonovska@seznam.cz.