Příroda bez účinné ochrany zanikne

Už od předlistopadových dob jezdíte na besedy se školáky. Mají dnes jiné otázky, než měli tenkrát?

Ano, v dětech vidím důležité aktéry ochrany přírody a zároveň naději na zlepšení současného nepříznivého trendu. Ale k vaší otázce. Myslím, že hlavní rozdíl je, že teď děti nemají téměř žádné dotazy. Často se ptám, spíše sám sebe, čím to je, zda dnešní děti nemají dostatek informací, a proto nevědí, na co by se vlastně měly ptát, nebo je to z nezájmu o přírodu? Dříve se ve třídě našlo vždy několik dětí, které se uměly ptát až zasvěceně, dnes se občas stává, že se zeptají, ale maximálně tak na statistické údaje, například jaký je největší had či kolika let se dožívá želva. Současné děti je také mnohem těžší zaujmout. Proto se snažím udržet jejich pozornost tím, že je cíleně vtahuji do svého povídání, snažím se o dialog. Také jsem změnil přístup k jednotlivým tématům s tím, že dnešní děti potřebují akci. Proto jsem v prezentacích upustil od emotivního velebení krásné přírody ukázkami rostlin, živočichů nebo pěkné zachovalé krajiny a nahradil jsem je drsnější realitou demonstrující současný vztah člověka k přírodě. V loňském roce jsem pro akci Den Země sestavil například prezentaci o tom, jak se lidé baví lovem často velmi vzácných zvířat v Africe. Dva mladí lidé se spokojeně usmívají nad párem zastřelených lvů, vítězoslavný pohled chlapa se zastřeleným levhartem na zádech, ulovení nosorožci a sloni s usměvavými střelci smrtících kulek, chlapíci výskající nad zastřeleným krokodýlem. Při takových a podobných prezentacích s autentickými krvavými fotografiemi děti na začátku zpozorní, pak ztichnou a nakonec tuhnou hrůzou, protože pochopily, co jim vlastně chci říct. Emotivní dopady takto předložené reality nakonec přesto kompenzuji ukázkami fotografií krásných zvířat a některých živých mazlíčků. Děti si oddechnou, ale je vidět, že v nich povídání zanechalo stopu a uvědomily si, že zabíjení zvířat jen tak pro zábavu není vůbec v pořádku.

Jak by mohla vypadat podobná prezentace pro dospělé?

V průběhu každého roku jsem často zván různými ochranářskými spolky a zájmovými organizacemi na setkání s veřejností. Těchto pozvání si velice vážím a obsah si někdy mohu vybrat sám, někdy jsem osloven s konkrétním tématem. Vždy se ale snažím posluchače zaujmout aktuálnímih informacemi. Především se zaměřuji na to, o čem se v médiích a na veřejnosti příliš nemluví nebo to není žádoucí. Snažím se ukázat problémy i z jiné strany, než jak je lidé znají z médií. Velmi mě například irituje dnes všeobecně uznávaný názor, že příroda je tu pro člověka, a proto je nutné umožnit lidem přístup do všech jejích částí včetně prvních zón národních parků. Ano, příroda je tu pro člověka, protože mu umožňuje život. Zřídit turistické trasy nebo cyklostezky v nejhodnotnějších částech parků však považuji za nejhorší politické rozhodnutí od roku 1992, kdy vstoupil v platnost zákon o ochraně přírody a krajiny. Nevěřím, že by skuteční odborníci s něčím takovým souhlasili. Tento exces s celospolečenským dopadem přičítám zvůli komunálních i parlamentních politiků, kteří takto bezohledně bodují u voličů. Považuji za nehoráznost, když laici rozhodují o odborných záležitostech. Ve svých prezentacích pro dospělé se také snažím přibližovat problematiku z praktických a hmatatelných hledisek. Dospělé je těžké přesvědčit, a tak se ve svých přednáškách snažím na problémy alespoň ukázat. Vždycky zdůrazňuji, že ochrana přírody je rouška, za kterou se skrývá člověk a jeho zdraví. Holé hlavy dětí, co bojují s rakovinou, mně vhánějí slzy do očí, na druhou stranu mně přesvědčení, že se tato hrozná situace musí změnit, dodává energii a utvrzuje v mojí dlouholeté filosofii. Jsem přesvědčen, že moje generace dělá kardinální chyby, které se projeví až za několik desítek let. Úbytek každého rostlinného a živočišného druhu má za následek oslabení biocenózy i celého ekosystému, včetně člověka, který je jeho součástí. A my zaznamenáváme úbytky nejen u jednotlivých druhů, ale u celých taxonomických skupin. To všechno lidem při svých prezentacích říkám, i když je těžké přesvědčit je o odpovědnosti.

Zmizely biotopy?

Ano, a nejen to. V posledních letech doznala naše krajina velkých územních změn. Přibylo zastavěných územních celků, rekreačních objektů, pozemních komunikací, z luk se staly degradované komerční pastviny, rybníky se změnily ve velkovýrobny ryb. Denaturalizaci krajiny je vidět na každém místě republiky. Myslivci nezměnili svoji zvrácenou teorii, že co má zahnutý zobák, musí k zemi. Ti, co tento názor změnili, ať mi prominou. Všude se staví rozhledny, dokonce už i v údolích, jak je tomu třeba v Bystřici pod Lopeníkem, cyklostezkami je naše území doslova prošpikované a stále jich není dost. Protože již mám možnost srovnání, vidím, jak naši krásnou přírodu pod maskou naivity postupně a beze zbytku konzumujeme bez obav, že můžeme později umřít hladem.

Kamarád dětí, hroznýš královský, děti mu přezdívají hodnýš.

Úbytek druhů však nespočívá jen v nenávratném mizení biotopů. Antropogenní činnost velmi ovlivňuje také území, která nebyla změnami přímo zasažena. A s tím výrazně snižují početnost i druhy, které tvoří biocenózy. Zejména u imobilních druhů tak často vzniká stav takzvaných zbytkových populací, které již nemají šance se z krize zotavit. A to je smutné. Pokud si toto uvědomíme, máme ještě teoretickou možnost nepříznivou tendenci zastavit, takže v naději pořád věřím.

Specializujete se na plazy a obojživelníky. Jak hodnotíte tůňky a jezírka, která pro ně v Praze v posledních letech vznikla?

Záleží, kde jsou vybudována. Například v Šárce nad Jenerálkou úžasně podpořily populace zelených skokanů, které zaznamenaly v oblasti Prahy velký úbytek. Zelení skokani totiž tráví většinu života u vody, kde často také zimují. Praktická ochrana některých dalších druhů obojživelníků je však mnohem složitější a větší problém vnímám u druhů synantropních, které obývají přímo lidská sídla, jako například ropucha zelená. Velmi zdařilá revitalizace území proběhla v lokalitě Hostavice — Čihadla v Praze 9 pod Černým Mostem. Realizace tohoto projektu stabilizovala populace celkem pěti druhů obojživelníků, které v Praze v posledních desetiletích velmi poklesly. Zásadní roli v tomto směru sehrává odbor životního prostředí pražského magistrátu, kde již řadu let působí skupina osvícených odborníků.

Jak vzpomínáte na své působení v záchranné stanici pro divoká zvířata v Jinonicích?

Na toto působení nevzpomínám zrovna v dobrém. Odešel jsem tam s nadějí, že mohu udělat něco dobrého a ve prospěch zvířat, která doplatila svým zdravím na lidskou činnost. Stanici jsem navrhnul, za pomoci několika skvělých lidí postavil a následně zprovoznil. Pak jsem se nepohodl s vedením organizace Lesy Praha, která stanici v Praze-Jinonicích provozuje, neboť zde opět rozhodovali lidé, kteří neměli žádnou praxi ani povědomí o fungování takového zařízení, o ochraně přírody nemluvě. Liška byla pro ně škodnou, malinké kuny by raději živé neviděli, srnka je dobrá akorát tak do mrazáku. Nechci zabíhat do podrobností o lstivých úskocích těchto lidí. Stanici jsem byl nucen ke svému zklamání krátce po jejím uvedení do provozu po roce a půl opustit, a když se dnes podívám, jak vypadá, dost mě mrzí, že se toto zařízení nachází stále ve stejné podobě. Myslel jsem, že na položeném základě se stanice bude dále rozvíjet a zdokonalovat.

Jste podepsaný pod scénářem k filmu Modřanské kontrasty. Můžete ho přiblížit?

V loňském roce jsem měl možnost podílet se na vytvoření dokumentu, prezentujícím městskou část Praha 12 v novém ročníku EKO TOP Festivalu Praha. V Modřanech jsem žil přes třicet let a za tuto dobu jsem k nim získal vztah, takže odmítnout takovou nabídku nešlo. Času bylo málo, za dva měsíce není možné bez zázraku krátkometrážní film vymyslet, natočit, ozvučit a nastříhat. Proto jsem zvolil formu, kterou by bylo možné zrealizovat za tak krátký čas a která by na soutěžním festivalu neurazila, nezklamala, ba naopak diváky zaujala.

Leguán zelený – bizarní ještěr a přítel dětí i dospělých.

V půlhodinovém příspěvku jsem chtěl zobrazit dvě základní myšlenky. Tou první je názor, že okrajové městské části v hlavním městě se nutně nemusí podobat centru, ale že

by si měly zachovávat svoji původní tvář, pouze v moderním pojetí, které by odpovídalo dnešní době. Ta druhá myšlenka je více spjatá s přírodou, kterou v okrajových městských částech Prahy nelze chápat jako brzdu pokroku a překážku v rozvoji, ale naopak je nutno využít jejího potenciálu pro zlepšení pohody života na okraji Prahy. Okrajové městské části by mělo vedení Prahy vnímat jako nedílnou součást celé městské aglomerace a se stejným respektem, důležitostí a pozicí jako turisticky a společensky upřednostňované historické části v centru města.

Vše jsem se snažil zabalit do uceleného balíčku kontrastů mezi modřanskou přírodou a realitou, například ostrov zeleně v podobě lesoparku Kamýk a rozsáhlým betonovým oceánem, který jej obklopuje, klid a pohodu biologicky velmi cenného lužního ekosystému Vltavy pod Komořany v kontrastu s hlučným zdrojem exhalací v podobě blízkých velkokapacitních komunikací, nebo třeba ticho a teplo komořanských lesů oproti mravenčímu životu v panelových sídlištích.

Dramaturgii jsem se snažil najít v rychlých přechodech jednotlivých kontrastních témat a ostrém střihu provázeném zvukovými efekty a záměrně kratších záběrech. Příspěvek jsem tematicky i obrazově modeloval zároveň jako protest proti obráceným lidským hodnotám současné doby, v jejichž hierarchii dnes jednoznačně převládají ekonomické a finanční zájmy, což vede k neklidu, bezohlednosti a stále větším odstupu lidí od sebe samých.

Jak se cítíte, když to sledujete?

Člověk dělá nejlépe práci, ve které našel své představy, cíle, významy. Někdo se pak pokusí tyto představy a často i sny zhmotnit. Mně učarovala příroda už vysloveně v útlém věku, a tak jsem se jí začal zcela spontánně zabývat. Prakticky i teoreticky. Při jejím poznávání jsem narážel na problémy, kterými trpí příroda ve světě i u nás. Nakonec jsem došel k názoru, že příroda bez účinné ochrany zanikne. Vymřou rostliny, živočichové, voda se pro člověka stane nepoužitelnou. Taková představa mi naháněla hrůzu a s postupným poznáváním druhů, jejich projevů, vzájemných vztahů, jsem začal pronikat také do vod ekologických. A soutokem těchto proudů je pak už jen krůček k ochraně toho všeho, co vás obklopuje, co se vám líbí a milujete to. A tak jsem se začal zabývat ochranou přírody, kterou považuji za podmiňující pro fungování života a jeho principů. A pak mi najednou a nečekaně zazvonila šedesátka. Ohlédl jsem se, abych zjistil, kudy a jak jsem vlastně tuhle čtyřicetiletou trasu prošel. Nejenže jsem nenašel svoje stopy, ale ani všechny ty čolky, užovky, babočky, vlaštovky, rejsky a další, dříve běžné druhy. První, co mě napadlo, byla otázka: co jsi vlastně v těch posledních desítkách let dělal? Pár rozhlasových a televizních vystoupení zavál čas, i pár článků v časopisech a novinách. Dodnes mám pocit, že je nikdo nečetl, stejně jako několik vydaných knížek. Snad jen ty přednášky a pořady pro děti. Někdy v dobrém smyslu závidím zedníkovi, který v mládí postavil na domě komín, a když jde po letech kolem něj, vidí, že se z něj pořád kouří.

Modřany.

Promiňte, vypadám asi dost demoralizovaně a pesimisticky, ale zas tak hrozné to není. Věřím, že si lidé časem uvědomí, že první zóny národních parků nejsou na to, aby se v nich proháněli na kolech, ale že tvoří stabilizační prvky celého ekosystému nejen národního parku, ale že ovlivňují i prostory velkého územního celku, ve kterém žijí. A já se budu vždycky snažit, aby to pochopili co nejdříve.

Co se vám povedlo zachránit v Praze?

Nevím. Snad jsem svými odbornými posudky, hodnoceními a studiemi přispěl k ochraně dřevin i některých lokalit v Praze i mimo ni. Vážím si přátelského vztahu s některými lidmi z pražského magistrátu. Byl bych také rád, kdybych svými přednáškami a besedami posunul myšlení a názory lidí, kteří přišli. Z praktického působení si vzpomínám třeba na zvrácení záměru pokácet historické jírovce v oboře Hvězda. Dnes, když kolem nich procházím, si připadám trochu jako ten zedník a jeho komín. Snad by z toho měla radost i Marie Terezie, na jejíž počest byly údajně tyto stromy u příležitosti její návštěvy Prahy vysazeny. Jestliže se mi podařily byť maličkosti, mám z nich vždycky velkou radost a děkuji za ně svým přátelům a hlavně své přítelkyni, která mě v mé práci podporuje a dodává mi energii, abych v ní mohl ještě pokračovat. A děkuji také vám za tento rozhovor. Vědomí, že pořád existují lidé, kteří za naší přírodou stojí, mě zbavuje trudnomyslnosti, které čas od času podléhám. A vy k nim určitě patříte.

Připravila Tereza Šimůnková. Článek vznikl a finanční podpory Hlavního města Prahy.