Za „skautského ekumenistu“ se s nadhledem označuje přírodovědec, ekologický novinář, spisovatel, skaut a woodcrafter Ivan Makásek (1944). V roce 1968 a 1989 se podílel na obnově skautingu, pro Československo objevil lakros, založil a vedl ochranářský časopis NIKA, byl dlouholetým šéfredaktorem časopisu pro skauty a woodcraftery Wampun a v letech 2005—2006 ekologickým poradcem předsedy vlády. Napsal řadu knih s indiánskou tematikou, například Stále vztyčují totemy (2008) nebo Indiáni Britské Kolumbie strpěli Olympiádu (2011). A abychom nezapomněli: byl jedním z Foglarových Hochů od Bobří řeky.
Pokusila jsem si vzpomenout na skautský slib. Pamatuju si ho, jenomže už neplatí. Zatímco původní verze přikazovala ze všeho nejdřív „milovat vlast svou“, aktuální prioritou je prostě služba Nejvyšší Pravdě a Lásce. Jak to vnímáte?
Myslím, že i současní skauti slibují „milovat vlast svou“, jinak by tento slib ztrácel na významu. Třetí bod slibu — „duší i tělem pomáhat bližnímu“ — se zdál reformátorům poněkud archaický, ale nechtěli ztratit pojmy Ducha a Těla, tak je nahradili novým souslovím, kterým je právě služba Nejvyšší Pravdě a Lásce. „Nové pojmy“ si vypůjčili z woodcrafterského Zákona Ohně, ve kterém se mluví o centrálním Ohni (symbolu Boha), z něhož vycházejí čtyři cesty ke čtyřem Světlům — ke čtveru podstaty lidství, a z nich dvě patří právě zákonům — Mysli Pravdy a Službě Lásky. Ten Bůh je ve slibové formuli stejně skryt, i když se to ateistům asi nebude líbit. Je to vlastně celé paradox: dříve mohl skaut, dle své vůle, za třetím bodem svého slibu připojit doušku „K tomu mi dopomáhej Bůh!“Dnes je z výše uvedeného obsahem slibu přímo. Což pro naprostou většinu skautíků asi bude překvapení.
Je to fér vůči skautům, kteří nevěří?
Já si myslím, že by člověka nemělo dopalovat, že se k něčemu zavazuje nejen před staršími bratry a kamarády, ale i před Bohem, protože tím slib získává svou váhu, vždyť jde o závazek na celý život. Také záleží, jak jsou na to třináctiletí kluci a holky připraveni. Proto také ve skautingu existuje ještě něco jako roverský skautský slib, který skládají ve zralejším věku. Jakési biřmování… Já jsem jak skaut, tak woodcrafter, a nikdy jsem v tom nespatřoval rozpor. Obě hnutí se narodila ve stejné kolébce. Celý život proto hlásám skautský ekumenismus. Hledejme, co je nám blízké, a ne, co nás rozděluje.
Za jakých okolností jste skládal skautský slib?
Svůj ilegální roverský slib jsem skládal v roce 1963 na Šumavě, na malém přítoku Vydry nedaleko Srní. Nebyl jsem jediný, a naše parta kamarádů z Brd se tak přeměnila v roverský kmen DAKOTA. Byl to pro mne trochu dobrodružný, ale krásný a duchovní zážitek, ze kterého čerpám dodnes.
Co znamená vaše přezdívka Hiawatha?
Ten, který sestavuje wampumy — perličkové pásy, kterými indiáni stvrzovali smlouvy, zasílali poselství a také s nimi platili. Jde o jméno legendárního hrdiny Ligy irokézských kmenů Dlouhých domů, založené na společném Velkém Míru — Neskenonu. Tito indiáni kdysi žili na velkém území jižně od jezera Ontario, v povodí řeky Mohawku, na východ od řeky Hudsonu v dnešním státě New York. Tahle konfederace mimochodem existuje dodnes a řada států uznává i její cestovní doklady. U nás jsme v roce 1965 založili 3. skautský oddíl Neskenon, který převzal jejich indiánskou symboliku a některé zvyky. Kromě skautské praxe si chlapci vědomě hráli na demokracii — volili své náčelníky — a učili se sněmovat kolem ohně s velkým akcentem na obřadnost a mystiku.
Psala se sice polovina 60. let, ale pořád to bylo socialistické Československo. Používali jste opravdu slova jako demokracie? Jak velký politický hazard to byl?
Demokracii jsme v oddíle sice praktikovali, ale nemluvilo se o ní. Chlapci si na ni vlastně jenom hráli na sněmu. Obřadník s toulcem obcházel kruh zasedajících a hlasující do něj vložili ruku s mušličkou, kterou obdrželi těsně předtím. Tuhle mušli — hlas — v toulci buď zanechali, nebo ne. Po jejich sečtení obešel obřadník kruh s prázdným toulcem ještě jednou, aby do něj každý vložil ruku ještě jednou, i hoši, co již mušli předtím odevzdali. Kdo se zdržel hlasování, tak měl možnost mušli vrátit „do banku“ pro další volbu, která tak zůstala tajná.
Členové oddílu dokonce pořádali meziklanové volební kampaně. Vše ale zůstávalo v komunitě a bylo bezpředmětné se tím někde chlubit. Patřilo to jen k našim zvyklostem, jako například zasedací pořádek kolem ohně. I ten jsme dodržovali jako praví Irokézové; vše se dalo vysvětlit jako naše speciální indiánská tradice, která se v té době chlapcům ještě líbila. Dobrodružství, romantika. Jako politický hazard to nikdo neviděl. Kluci přiváděli do oddílu své bratry, bratrance, kamarády, které už měli ze školy „přečtené“. Jejich rodiče se přece chovali obdobně.
Takže členy vašich oddílů byly děti politických odpůrců režimu?
Já bych to tak neformuloval, i když rodiče věděli, že jsme zakázaní skauti. Režim naše oddíly sledoval a riziko nesli především vůdci. Vzhledem k všeobecnému marasmu i mezi mládeží už prošlo ledacos. V 60. letech se poněkud oteplilo a skautské procesy z 50. let již nehrozily, i když rozpuštění oddílu a vyhazov z práce či studií samozřejmě ano. Bratrský oddíl Tuscarora byl například rozehnán v 74. roce. Tam ovšem nehrála roli politika, ale špatně skrývaná osobní závistivost pionýrských vedoucích, kterým se práce s dětmi nedařila, a ambice důstojníků StB. Mimořádné na případu ovšem bylo, jak se dokázali rodiče kluků za vedení postavit. Chlapci pak přešli do jiné krycí organizace a vedoucí postiženi nebyli.
Jak se woodcrafting liší od skautingu?
Woodcraft čili Lesní moudrost je hnutí asi o šest let starší než skauting. U nás vznikly ve stejné době, v letech 1911— 1912. Woodcraft je spjat se jménem amerického přírodovědce, spisovatele, malíře a pedagoga E. T. Setona. Skauting založil britský generál a spisovatel sir Baden-Powell. Oba se nejdříve kamarádili a pak rozešli, když před tím převzal Baden-Powell z woodcraftu, co mohl… Podobné to bylo i v Československu. Woodcraft svůj „konkureční boj“ se skautingem prohrál, ale… Dnes je u nás asi 40 tisíc skautů a asi 800 woodcrafterů organizovaných v Lize lesní moudrosti, obnovené v roce 1991. O popularitě rozhoduje počet členů a publicita. Národ vnímá jen to, co vidí v televizi a slyší v rozhlase. A když skauti navíc nosí své kroje jen na parády, jak se v nich má jeden běžně vyznat…
Ale mají zásadní obsahové rozdíly?
Oběma jde o výchovu charakterního člověka pobytem v přírodě, ale přece jen poněkud odlišnými metodami. Skauting je především státotvorný, woodrafteři jsou bytostní pacifisté.
foto: skautskyinstitut.cz
Těch rozdílů není mnoho, ale jsou. Zásadně: skauti, kteří mají slib, mohou nosit lilie, praktikují Desatero, woodcrateři vyznávají Dvanáct zákonů, nemají kroje a jejich symbolem je zubří (bizoní) hlava — kruhový bílý štít s modrými rohy, zprofanovaný na trampských domovenkách. Donedávna mohl laik poznat woodcrafterský tábor podle většinového počtu indiánských stanů týpí a hry lakrosu, ale to už také není pravda. Lakros se stal zajímavým sportem a na skautských táborech mají alespoň jedno týpí pro parádu. Ale jak jsem řekl, jsem junácký ekumenista, který tvrdí, že nejlepšími skauty jsou woodcrafteři! Je pravdou, že se alespoň špičky hnutí vzájemně oslovují jako bratranci. V obou hnutích vyrostly úžasné osobnosti.
Lakros jste pro české, respektive československé prostředí objevil. Jak k tomu došlo?
U nás se lakros poprvé hrál v roce 1936 na ústředním tábořišti Walden tehdejší Ligy čsl. woodcrafterů, ve Svatojánské dolině v Nízkých Tatrách. Podnětem byly informace o indiánských hrách ze skautských a woodcrafterských příruček z USA i popis, který uveřejnil magazín National Geographic. V letech 1939— 1945 se lakros hrával v Čechách u Živohoště, kde tehdy woodcrafteři pravidelně tábořili. Po dvaceti letech se však musel v Čechách znovu narodit. U jeho kolébky stál zmíněný Neskenon, 3. skautský oddíl z Prahy, ve kterém si kluci hráli na Ligu Irokézů. V naší klubovně v Nitranské ulici na Vinohradech se o Vánocích roku 1966 objevilo sedm prvních dřevěných lakrosových holí, které nám jako dárek vyrobil klan Bílého jestřába, inspirovali se v nějakém dětském časopise. Když jsem soustředil o lakrosu dostupné informace ze zahraničních materiálů a stanovil první pravidla, mohlo se začít hrát.
Na táboře Větrných planin v roce 1967, nedaleko Výsluní v Krušných horách, uspořádaly čtyři klany Neskenonu první turnaj. V dalších letech seznamoval můj oddíl s lakrosem spřátelené skautské ilegální oddíly a trampské skupiny. Od roku 1972 se lakrosové turnaje hrály na Šavanských loukách v předních Brdech-Hřebenech, a tak vznikla tradice našeho nejstaršího Brdského turnaje. Lakros zakrýval spolupráci skautů a jejich tak potřebné společenské kontakty v období nebezpečné Husákovy normalizace. V roce 2011 se v Praze konalo Mezinárodní mistrovství v boxlakrosu, na které přiletěl také národní tým Irokézů. Od jeho představitelů jsem jako zakladatel lakrosu v Čechách dostal jejich dřevěnou lakrosku. Magický kruh se uzavřel.
Zdůrazňujete mysticismus. Jaký byl v tomto směru váš iniciační zážitek?
Každý má možnost prožít svůj mystický zážitek, třeba u ohně. Ne ovšem s hlaholící společností v autokempu. Je třeba být s ohýnkem sám, stranou civilizace, kde nebude rušen ve svých úvahách o sobě, kamarádech, důležitých vlastních rozhodnutích, o svém místě v životě. Nejen náctiletí musí být samozřejmě na takové dění náležitě připravení. Jde vlastně o velmi náročnou zkoušku osamění, koncentrace, vůle a vytrvalosti. Ale teprve intenzivní prožitek přinese člověku mimořádnou spirituální zkušenost, která je srovnatelná s modlitbou a zpovědí v kostele. A i tady platí, že někteří jsou vnímavější než jiní, jde o přirozený dar. Vlastně ne každý rytíř, indián či woodcrafter má možnost „spálit“ v ohýnku vigilií svá pochybení a něco slíbit sám sobě a Bohu, jehož je oheň symbolem a životním světlem. Je na každém, jak dokáže vstřebat spletitost racionálních a iracionálních mystických vnuknutí a vjemů. Ano, příroda nás může naučit duchovním zážitkům a vnímat onu vertikálu! A oheň v sobě tu sílu pro člověka má, protože lidská společnost se kolem něj vyvíjela. Přinášel jí teplo a ochranu. S rostoucím věkem vnímám duchovní sepětí člověka a přírody ještě silněji.
Indiánská tematika už mladé lidi tak netáhne. Může to být i proto, že příroda je najednou vnímána jako potenciálně ohrožující prostředí plné klíšťat, bez komfortu, na který jsou dnešní děti zvyklé, bez připojení k internetu…?
Do přírody se dnes jezdí rekreovat kdekdo, klíšťata neklíšťata, ale pokud v ní lidé nesportují či se neoddávají samotné turistice, nevědí, jak čas strávený v terénu smysluplně využít. Přírodní prostředí lidi neohrožuje, ale právě naopak; lidé ohrožují přírodu stavební činností, chemizací prostředí, exhalacemi průmyslu, z aut a tak dále. Líní a pohodlní jedinci žijí v každé době. Dnes však mají mladí daleko méně dobrých příkladů. Televize, internet změnily systém hodnot dospělým, natož dětem; nevhodné ikony, nevhodný způsob života. Tady by měly využít svého poslání dětské výchovné organizace, ale je to zjevně nad jejich síly. Vždyť obě hnutí mají „na kahánku“, mnoho mladých lidí je bohužel už považuje za jistý anachronismus doby. Jsem ovšem optimista. Když skauti ve své výbavě udrží romantiku, ochranu přírody a životního prostředí a již zmíněný duchovní rozměr včetně trochy mysticismu, nemusíme se budoucnosti obávat. Stále jsou hledající, kterým je reklamní stádovitost cizí.
Orko a Ivan Makásek – Malý Medvěd, foto: skautskyinsitut.cz.
Mohl by skauting a woodcraft získat na popularitě, kdyby přitlačily právě na ekologickou tematiku?
Ano — možná ale o popularitu nestojí, protože tuší, že právě v ní vězí čertovo kopyto. Pokud ale členové dokážou být prospěšní druhým, vnímat sociální princip a držet se svých zásad a zákonů, není ještě vše ztraceno.
Jak se coby Pražan a ochranář díváte na porevoluční proměnu Prahy?
Na vaši otázku odpovědět neumím. Odchodem do penze — před 10 lety — jsem přestal ekologickou situaci sledovat, hluboce zklamán z přístupu veřejnosti, ale i státu. Vydával jsem 25 let ekologický časopis NIKA, který však zjevně k ekologické gramotnosti přispěl minimálně, ač si ve své době získal silný zvuk, a optimismem mě nenaplnilo ani působení ve funkci premiérova poradce pro životní prostředí. Po revoluci jsme se sice nadechli i my ochranáři, ale v roce 2004 se už zase ochrana přírody krčila v koutě a politické priority byly zcela jinde. Veřejnost nic nenamítala, dokonce souhlasila s Klausovým nařčením ekologů coby ekoteroristů, protože se ve své většině proměnila ve zlatokopy.
Vaše otázka by ostatně nebyla jednoduchá, i kdybych byl takříkajíc zapojeným pražským ekologem, kterým jsem jednu dobu i byl, když jsem kandidoval do senátu — jako nezávislý na kandidátce ČSSD za Prahu 6. Dnes je ale pro nezávislého jedince nemožné zpovzdálí posuzovat pražskou dopravní situaci včetně cyklistiky, skládkování, situaci veřejné zeleně, stav a čistotu vodních toků, nádrží, stav ovzduší (exhalace, hluk), využití náhradních energetických zdrojů, stav a údržbu chráněných území, kterých v mé době bylo 75; měl jsem je na starosti v Praze 4, 10, a 6. Do celkového ekologického obrazu metropole se toho promítá hodně. Nicméně jedno si mohu dovolit tvrdit: obraz to není dobrý, i když instituce, které nesou odpovědnost, budou vždy tvrdit opak. O všem dnes rozhodují mohovité stavební firmy, které díky svým zájmům dokážou ochromit, či zcela vyloučit i uplatnění zákona EIA, který dlouho představoval jistou pojistku proti brutálnímu nástupu průmyslových lobby.
Jak pohlížíte na dnešní ochranářské časopisy?
Mladí vzdělaní lidé v redakcích těchto listů ještě snad zvládají klasickou ochranu přírody (flóra, fauna, chráněná území, krajinářství), i když to není moc vidět, spíše se věnují životnímu prostředí jako takovému, což s sebou nese doba. V jeho širokém záběru můžete posuzovat z ekologického stanoviska kde co: dopravu, zemědělství, vodní hospodářství, skládkové hospodářství, lesnictví a tak dále, takže o témata není nouze. Ano, člověk by měl být veden k ekologickému myšlení a měnit své chování příslušnou osvětou. Ovšem lid obecný to spíše bere – bohužel – jako „kecání“ ekologů do všeho (a je mu to tak většinovými medii interpretováno), takže ve výsledku ztrácí zájem a nadává na ekoteroristy. Profesionálně sdělovaná fakta v ekologických časopisech lid nezajímají. A čtou si je tak povětšinou již zasvěcení. Jinak řečeno, přesvědčení přesvědčují přesvědčené.
Některé redakce se možná proto začaly věnovat kulturním a sociologickým aspektům ochrany přírody, někdy i politickým rozkladům. Nic proti tomu. Časopisy se tak staly pestřejší, čtivější, rozšířily svůj záběr snad i vliv, ale ne natolik, abychom mohly mluvit o širším působení na veřejnost. A je to také tím, že tyto tiskoviny běžně koupit nedostanete. Jde v podstatě jen o členské tisky.
V dřívějších časech by to mateřské organizaci zlomilo vaz. Doba však pokročila,
a jsou i jiné způsoby, jak dát o sobě a své práci vědět. To splňuje dokonale internet, Facebook, Twitter a perfektní propagační práce včetně tiskových konferencí. Všimněme si, jak dobře jsou připravovány ekologické kampaně a jak by se vůbec nedaly vyvolat fyzickým časopisem vydávaným danou organizací. Ty nakonec musejí přivolat na pomoc herce, zpěváky, spisovatele a osobnosti veřejného života, aby si lidé kampaně vůbec všimli.
Čemu se momentálně věnujete? Píšete další knihu?
Momentálně pracuji na korekturách knihy Pět črt z historie Kanady, kterou jsem napsal už před dvěma lety, ale nechal jsem ji „zrát“. Na vydání musí zatím ještě počkat, protože jsem dokončil aktuálnější publikaci Indiáni a ropné písky. Trochu neobvyklý název, který napovídá o boji současných indiánů a ekologických organizací s ropnou a plynárenskou mafií ve Spojených státech a Kanadě. Vidíte, že se ve mně ekolog stále nezapře. Poslední události, které v knize popisuji, proběhly letos v září v Severní Dakotě. Demonstrace, kterých se účastnilo na osm tisíc lidí z dvou set kmenů z obou zemí i Střední Ameriky, zasahují svým vlivem do nejvyšších pater vnitřní politiky USA.
Připravila novinářka a spisovatelka Tereza Šimůnková. Další rozhovory 7.G najdete TADY.
Článek vznikl za finanční podpory Hlavního města Prahy.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář