Návrat Indiánů

Kečuové v pestrých pletených čepicích se předklánějí na svých hrubých dřevěných stoličkách, aby si přečetli výňatek z peruánské ústavy, který právník Fernando Monge právě píše na tabuli: „Obecní půda patří společenství. Vlastnictví obecní půdy je nezcizitelné, nezastavitelné a neopírá se o písemné dokumenty….“

Kurz, jehož účastníky bylo třicet osm zástupců vesnických společenství poblíž Cuzca, dávného centra říše Inků, se odehrával na pozadí ústavního referenda, jehož výsledky mohly vést ke zrušení práva původních obyvatel Peru na vlastnictví obecní půdy. Tato práva pocházející ještě z doby, kdy latinskoamerické země podléhaly španělské koruně, se ocitla v ohrožení v řadě zemí až v poslední době. Mexiko je v letech 1991—92 dokonce zrušilo. Změna mexické ústavy znamená konec institutu nezcizitelného obecního vlastnictví a umožňuje prodej veškeré půdy. „Právním důsledkem bude návrat k velkým haciendám a k otroctví,“ předvídá chmurně budoucnost mayský aktivista Margarito Ruiz.

Neoliberální ekonomika a tlak působený zadlužením vedou k urychlování poválečných trendů v zemědělství: mechanizace a přechodu na tržní plodiny. Mnozí indiánští rolníci, nuceni hospodařit na stále menších výměrách půdy, uzavírají smlouvy s nadnárodními potravinářskými společnostmi a orientují se především na plodiny pro světový trh namísto tradičního samozásobitelství, které bytostně patřilo k jejich kultuře.

Jak už jsme zdůraznili v první kapitole, význam půdy pro původní obyvatele nelze podcenit. Krajina, vegetace, živočichové tunder, lesů a plání pro ně znamenají základ života a určují jejich životní styl. „Když nám berete naši zem, ničíte naši šanci být skutečnými lidmi,“ vysvětluje kanadský aktivista ze skupiny Peigan, Milton Narozený se zubem. V očích mnoha původních obyvatel nepatří země člověku, ale člověk zemi: „Války se vedou proto, aby se rozhodlo, komu patří půda, ale nakonec patří člověk půdě. Kdo se odváží tvrdit, že vlastní půdu — cožpak v ní nebude pohřben?“, ptá se Nino Cochise ze skupiny Apačů — Čirikavů.

Snaha získat zpět půdu spojuje velmi rozdílné skupiny od arktických Inuitů až po Tukany z amazonských pralesů. Právě nedostatek půdy po pěti staletích krádeží, masakrů a odsunů, je hlavní příčinou dnešní chudoby a marginalizace indiánských společenství i jejich vytrvalého odporu.

Země nikoho?

Pro zástupce vesnických společenství, účastníky kurzů v Cuzcu, není hrozba dalších ztrát půdy ničím novým. Indiáni přicházeli o půdu prakticky od začátku evropského vpádu.

K prvnímu z mnoha organizovaných přesunů obyvatel došlo v Latinské Americe v druhé polovině šestnáctého století, kdy stav indiánské populace prudce klesal a španělští dobyvatelé potřebovali čerstvé pracovní síly pro své plantáže a doly. Přesunuli obyvatele roztroušených vesniček v Mexiku, Peru, Kolumbii a Guatemale do jakýchsi střediskových obcí a každá obec i každá rodina dostala určitý příděl půdy. Vedle obcí s drobnými usedlostmi původních obyvatel — minifundia — vznikaly obrovské latifundie haciend a plantáží kolonizátorů. Důsledky dvou tehdy založených trendů se projevují dodnes. Za prvé se jedná o ustavičně rostoucí koncentraci vlastnictví půdy. Plantáže se zvětšovaly s rozšiřováním zámořských trhů, s dostupností otroků (kteří se od roku 1538 začali dovážet z Afriky) a s úbytkem místní populace. Zadruhé ke zvětšování ploch latifundií přispíval také zvyk bohatých majitelů — kterým šlo často o prestiž spíše než o zisk — nechávat půdu ležet ladem. V osmnáctém a devatenáctém století neměli Indiáni na tuto půdu, kdysi obhospodařovanou jejich předky, přístup, ačkoliv jejich počty začaly opět růst a nutně ji proto potřebovali.

Původní obyvatelé Ameriky si nedokázali půdu představit jako majetek, který lze ohradit a s nímž lze obchodovat. Půdu chápali jako něco, co jim vyšší moc svěřila do správy. „Nemůžeme prodávat životy lidí a zvířat, proto nemůžeme prodat tuto zemi…, nemůžeme ji prodat, protože nám nepatří,“ odpověděl náčelník Černonožců na žádost, aby podepsal jednu z prvních severoamerických smluv o prodeji půdy. Indiáni nestavěli ploty, a podle některých názorů právě tato skutečnost přivedla kolonizátory k tomu, aby prohlásili území Ameriky po právní stránce za terra nullus, zemi nikoho. Mýtus, že Indiáni na své půdě nelovili, že ji neobhospodařovali a nesklízeli, jako by vlastně vůbec neexistovali, přežívá dodnes.

Tam, kde se Indiánům přece jen přiznává právo na existenci, musí čelit jinému předsudku, který jejich zemědělské praktiky prohlašuje za „primitivní“, „neefektivní“ a „neproduktivní“. Avšak nic nemůže být dále od pravdy. Jak doložila řada studií, indiánské zemědělství prokázalo všestrannou efektivitu, ekologickou udržitelnost a vysokou produktivitu. Napomáhá tomu i malá rozloha obdělávaných pozemků. „Nikdo si tady nemůže dovolit promarnit ani centimetr půdy, ani jedinou kukuřičnou palici, ani kapku vody,“ vysvětluje mixtécký farmář z Oaxacy v Mexiku.

Ztráta majetku, domova, kultury

Podobně jako na jihu, i v Severní Americe pocítili původní obyvatelé dopad obrovského počtu kolonistů, nakažlivých nemocí a účinnějších zbraní bělochů. Destruktivní roli zde sehrál navíc obchod. Příkladem byla Kanada a sever Spojených států, kde rychle rostoucí poptávka po kožešinách vedla k rozvoji výměnného obchodu: Indiáni prodávali osadníkům bobří kožešiny za železné pasti, pušky a alkohol. S nadměrným lovem klesaly stavy zvěře a Algonkinové a Irokézové se přesouvali do vnitrozemí, kde jiné indiánské skupiny záhy potřebovaly pušky bělochů též, aby se mohly bránit jejich postupu. Původní obyvatelé se začali vyvražďovat navzájem a osadníci kvůli tomu ani nemuseli opouštět své obchodní stanice.

Obchod či častěji přímé ekonomické vykořisťování, spojené s vysídlováním a zábory půdy, přinesly předvídatelné následky: ztrátu majetku, domova i kultury. Bohužel podobné věci se dějí i dnes, jak dokládají následující svědectví.

Rose Greggoire, žena ze skupiny Innu, Kanada, 1989: „Během několika málo let nás okradli o naši půdu a svobodu. Ve snaze udržet nás na jednom místě nám kanadská vláda bere všechno, co dávalo našemu životu smysl… Během několika let jsme se změnili ze zcela soběstačného národa v jeden z nejzávislejších…“

Aka, předák skupiny Panara, Brazílie, 1991: „Podívejte se! Tady jsem žil, bylo tu tehdy krásně…, byl tu dobrý les, dobrá země. Teď je země zničená. Vzali si i stromy! To, co vám ukazuji, je strašné… žili jsme tu, nikomu jsme neškodili a vy jste to zničili…“

Innuové, kočovní lovci z Labradoru, Newfoundlandu a severního Quebecu, se museli z rozhodnutí kanadské vlády od padesátých let stěhovat už několikrát. Vynucené přesuny přispěly k rozpadu společnosti: dramaticky se rozšířil alkoholismus a vzrostl počet sebevražd. Zpráva kanadské Komise pro lidská práva označila v roce 1993 mušuauské Innu, přesídlené do Davis Inlet, za oběti kulturní genocidy, za niž nese vinu vláda.

Skupinu Panara vyhnali z jejího domova prospekton garimpeiros, kteří přišli do pralesa Peixoto po nově vybudované silnici. V době přesídlení do národního parku Xingú v roce 1995 byli Panara na pokraji vymření. Mezi lety 1976 a 1997 jejich počty vzrostly z 67 na 130, budoucnost mají ale nadále nejistou. Během návštěvy ve svém původním domově v roce 1991 neskrývali svůj hněv a smutek. Po obou stranách silnice byla vykácená rozsáhlá plocha a rtutí vybělenou zem poznamenaly jizvy po kutání chamtivých zlatokopů.

Indiáni a nově nezávislé státy

Spojené státy získávají samostatnost v roce 1776, bývalé latinskoamerické kolonie zhruba o padesát let později. Pro původní obyvatele to znamená významnou změnu, a to k horšímu. Nové státy cítí potřebu definovat své hranice. V druhé polovině 19. století vysílají vojáky proti „barbarským Indiánům“ — posledním nepokořeným kmenům na periferii svých území: v polopouštích USA a Mexika proti Apačům, Komančům a Navahům, na jižním cípu kontinentu proti skupinám, jako jsou Mapučové.

Nové evropské a kreolské elity v nástupnických státech získávají s nezávislostí svých zemí přímý přístup k mezinárodnímu obchodu a haciendy a plantáže se přetvářejí v klasické firmy, orientované na export potravin. Jejich majitelé potřebují čerstvou půdu a pracovní síly pro pěstování vývozních plodin — kávovníku, cukrové třtiny a obilovin.

V 19. století si proto vynucují pozemkovou reformu, která obecní půdu změnila v soukromé vlastnictví, rozdělené mezi jednotlivce. Tato událost se mnohde stala největším traumatem pro domorodé obyvatele od prvních let dobývání kontinentu. S půdou bylo nyní možné volně obchodovat a Indiáni ji v mnoha případech skutečně pod tlakem okolností prodávali v prostředí, kterému málo rozuměli a v němž stáli na okraji (přímým popudem k prodeji se často stalo zadlužení, migrace či prosté nepochopení tržní ekonomiky). Ještě častěji se však půda, Indiány využívaná v samozásobitelském hospodaření, vyvlastňovala pod legislativní záminkou „nedostatečného využití“.

Indiáni kladli těmto opatřením houževnatý odpor. V Kolumbii se podařilo do určité míry ochránit obecní půdu v rezervacích již v roce 1850. V řadě dalších zemí se však občiny dočkaly opětovného právního zakotvení až v první polovině 20. století.

Podivné smlouvy

V roce 1868 za námi přišli lidé a přinesli lejstra. Neuměli jsme je přečíst a oni nám neřekli, o co v nich ve skutečnosti jde… Ve Washingtonu mi pak Velký otec vysvětlil, v čem smlouva spočívala a že mě tlumočníci podvedli.“ Vzpomínka Červeného oblaka vyjadřuje zkušenost mnoha severoamerických indiánských skupin se smlouvami o půdě. Během devadesáti let do roku 1868 jich jen ve Spojených státech podepsali 374, ale i tam, kde věděli, co podepisují, se nedočkali jejich dodržení.

Kongres USA v roce 1871 zastavil sepisování smluv s Indiánskými skupinami s odůvodněním, že „žádná z nich nemá organizovanou vládu“. Podobný smysl měl kanadský Indiánský zákon (Indian Act) z roku 1880.

Od té doby se obě severoamerické vlády snaží oslabit či vyvrátit právní platnost již podepsaných smluv. Například podle rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z roku 1955 mají Indiáni právo na finanční kompenzaci, když stát obsadí jejich smlouvou zaručené území, ale v žádném případě nemají nárok na navrácení území. Rozhodnutí soudu se týkalo západních Šošonů, jejichž území v Nevadě se od roku 1951 používá pro jaderné testy. Šošonové však odmítli svou zemi za 26 milionů dolarů odepsat. Rada dalších indiánských skupin se dnes soudí s vládou ve snaze konečně prosadit plnění smluv, podepsaných před více než sto lety.

V moderní době uzavírání podivných dohod o půdě pokračuje. V roce 1971 rozhodl americký Kongres o kompenzaci aljašských Inuitů, Indiánů a Aleutů za vyvlastnění 89 % jejich území — mimo jiné za právo těžit zde ropu, nerosty, dřevo — částkou jedné miliardy dolarů. Peníze, jejichž rozdělování navíc naráží na problémy, však nedokázaly nahradit původním obyvatelům přírodu, zdroj jejich fyzické i duchovní integrity. Dochází tu k podobnému rozpadu společnosti jako u Innů. Na destruktivní dopady rozhodnutí z roku 1971 upozornila i komise, ustanovená k jeho prozkoumání, a existuje reálná možnost, že se podaří prosadit v rozhodnutí významné změny ve prospěch původních obyvatel.

Cesty slz

Expanze na západ se v Severní Americe na začátku 19. století prudce zrychlila. Proud osadníků pronikal na území Kríků, Čokto, Čerokíů a dalších. Prezident Andrew Jackson, zvolený v roce 1828, slíbil svým příznivcům, že se zasadí o to, aby se všechny kmeny musely přesunout na západ od řeky Mississippi. Kongres jeho slib splnil a v květnu 1830 schválil „Zákon o odstranění Indiánů“, který ustanovil odsun pěti indiánských skupin do dnešní Oklahomy (v jazyce Čoktó „Rudí lidé“). Oklahomskou pustinu měli obývat „na věčné časy“ — původní smlouvy jim ovšem přidělovaly „na věčné časy“ území, která teď museli opustit.

Čerokíjský náčelník John Ross se obrátil na soud. Soudce Nejvyššího soudu Marshall rozhodl ve prospěch Čerokíů: Indiánské národy jsou suverénní a nezávislé, jejich nárok na dosud obývané území je právně nenapadnutelný. „Marshall vydal rozhodnutí,“ posmíval se údajně prezident, když se o rozsudku dozvěděl, „teď ať ho zkusí prosadit!“

Nakonec se podařilo přesvědčit pod nátlakem skupinku Čerokíjských vůdců, aby podepsali smlouvu, v níž se vzdali zbytku čerokíjského území. Smlouva prošla Kongresem rozdílem jednoho hlasu a v roce 1938 armáda eskortovala 16 000 Čerokíjů zmrzlou prérií do jejich nového domova. Na cestě, známé jako cesta slz, zemřelo 4 000 lidí. V dalších padesáti letech se odehrály tucty dalších „cest slz“: řada západních kmenů byla rovněž násilně přesunuta do Oklahomy.

Aby vyšel vstříc kolonistům, hladovějícím po půdě, schválil americký kongres v roce 1887 zákon, známý jako Dawesův zákon podle senátora Henry Dawese. Šlo o podobný proces, jako v Latinské Americe: půda indiánských rezervací se rozdělila na parcely a na každou indiánskou rodinu připadlo 64 hektarů. Zbytek vláda levně odkoupila a přidělila evropským osadníkům. Než byl Dawesův zákon v roce 1938 odvolán, přišli jeho vinou původní obyvatelé o 36 milionů hektarů z 55 milionů, které jim patřily v roce 1887. Sám Dawes svůj zákon ospravedlňoval slovy: „Indiáni se musí naučit sobectví, které je základem civilizace.“

Půdu a svobodu!

Tak znělo heslo Mexické revoluce v letech 1910 až 1917, vedené indiánským míšencem Emilianem Zapatou. Konflikt, při němž zemřel milion rolníků, většinou Indiánů, ukončilo přijetí ústavy z roku 1917, která ukládala vládě vrátit rolnickým společenstvím půdu a omezila horní hranici velikosti pozemků ve vlastnictví jednoho člověka. Sám Zapata byl krátce po prosazení ústavy zavražděn a většina jejích opatření se nikdy neuskutečnila. Přesto nebyla Mexická revoluce zbytečná, přinejmenším jako inspirace k dalšímu odporu na celém kontinentu. Celý svět dnes zná Zapatistickou armádu národního osvobození, která bojuje za právo rolníků — zde především Mayů — na půdu v mexickém státě Chiapas.

Pokračující odpor mexických Indiánů v desetiletích po Mexické revoluci vedl nakonec k redistribuci zhruba 111 milionů hektarů půdy v letech 1934 a 1940, kdy se k cílům revoluce přihlásil prezident Lázaro Cárdenas.

V padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech proběhla řada dalších programů pozemkových reforem. Většina však zůstala nedotažená, mnohé volily nešťastnou metodu přidělování pozemků jednotlivcům namísto společenství, jiné jen zastíraly přidělování pozemků velkým vlastníkům.

V současné době se všechny země s významným podílem indiánské populace vyznačují krajně nerovnoměrným rozdělením půdy. Příčin je mnoho, nejvýznamnější zůstává neregulovaný „svobodný trh“ a zemědělská „modernizace“, vtahující novými technologiemi, kapitálem a vývozními plodinami do svého soukolí půdu, kterou dříve nebylo možné komerčně využívat a mohla tak sloužit indiánským rolníkům.

Kam mizí naše posvátná země?

„Proč zbývá v Americe jen dvaceticentimetrová vrstva ornice, když v době Deklarace nezávislosti jí bylo 40 centimetrů? Kam mizí naše posvátná země?“ ptá se Oglalský Sioux Hobart Keith. Půdní eroze, odnos půdy větrem, řekami a mořem, je bohužel jenom jednou z mnoha škod, které bílá civilizace v Americe napáchala.

Evropská invaze dopadla na přírodu svým způsobem snad ještě hůře než na kulturu. Kořeny lze hledat, podobně jako v případě konfliktu o půdu, v rozdílné životní filozofii Indiánů a Evropanů. Zatímco indiánská božstva sídlila v přírodě, římští katolíci považovali zbožnění přírody za kacířství. Tropické pralesy a „divokou“ prérii chápala řada katolíků i protestantů jako „sídlo ďáblovo“. V pokoření přírody spatřovali proto úkol stejně bohulibý jako ve křtění pohanů. „Pokud se nám příroda bude bránit, budeme s ní bojovat a donutíme ji k poslušnosti,“ varoval Simon Bolívar, hrdina osvobozeneckého boje velké části Jižní Ameriky.

Na likvidaci pralesů Jižní Ameriky se od začátku velkou měrou podílelo zakládání plantáží. S nejhorší ekologickou situací na jihoamerickém kontinentu se lze setkat v nejdéle odlesněných oblastech (na Haiti, v Dominikánské republice, na severovýchodě Brazílie), kde vznikaly první plantáže cukrové třtiny. Podhorské lesy v řadě zemí ustoupily kávě, bavlna má na svědomí pobřežní pralesy Střední Ameriky. Většina odlesněných pozemků v tropech si přitom nedokáže trvale uchovat úrodnost, brzy se vyčerpá, a tak vzniká tlak na další odlesňování. V Jižní Americe od příchodu Evropanů zmizelo 22 % souvislých lesních porostů, z toho téměř třetina v posledních deseti letech!

Velké škody na americké flóře a fauně napáchaly nově introdukované evropské živočišné druhy, které zde neměly přirozené nepřátele. Hovězí dobytek, vepři, kozy, ovce, slepice a koně se rychle množili a pronikali do všech koutů nového světadílu. Ničili domorodou úrodu a ohrožovali nemocemi jediné zdejší soumary, lamy a alpaky. Indiáni si však na nová zvířata nakonec zvykli a naučili se je využívat. Dnes je řada z nich pro mnoho indiánských rodin nezbytností.

Kletba bohatství

Po celou historii dobývání Amerik pociťovali původní obyvatelé to, co uruguayský spisovatel Eduardo Galeano nazval „kletbou vlastního bohatství“. Nejenom, že jim druzí kradou jejich nerostné bohatství, ještě přitom ničí jejich prostředí. A co je nejhorší: zisky plynoucí z této krádeže a destrukce financují další krádeže a destrukci.

Britská historička Elisabeth Dore dělí ekologický dopad těžby nerostných surovin v Amerikách na tři období: 1492—1900, 1900—1960, a 1960 až po současnost, přičemž každá etapa se vyznačuje podstatně větší ničivostí oproti těm předchozím.

Do konce prvního období se těžba omezovala na mexické a bolivijské stříbrné doly. Jejich ničivý dopad na přírodní systémy podstatně zvýšil objev rtuti v peruánských Andách v druhé polovině 16. století a následná změna technologie těžby.

Rtuť i dnes ničí přírodu Amazonie vinou nelegálních zlatokopů garimpeiros, kteří v masách vnikají do území obývaných původními obyvateli. Do roku 1989 pronikli do jedné třetiny všech 518 indiánských oblastí, uznávaných brazilskou vládou. Pro většinu domorodých obyvatel to znamenalo okamžitou katastrofu. „Malárie, rtuť, pušky, alkohol, konflikty ve společenství — je těžké předem odhadnout, k čemu může dojít,“ řekl indiánský aktivista Davi Yanomami na svém evropském turné v roce 1989.

Ve 20. století nastává zvýšená poptávka průmyslového světa po kovech, jako je zinek, měď a olovo, později po dusičnanech a ropě. Od šedesátých let se otevírají obrovské povrchové^ měděné, železné a bauxitové doly. Často se nová těžební zařízení budují v oblastech, kde převládá původní obyvatelstvo: ropná pole v severní Kanadě, v mexických státech Chiapas a Tabasco a v západní Amazonii, železné a bauxitové doly na řece Orinoko ve Venezuele, či největší těžební komplex na světě, Carajas v brazilské Amazonii.

V Carajas se povrchově těží železo, bauxit, měď, chrom, nikl, tungsten a zlato. Infrastruktura zahrnuje zpracovatelské závody, ocelárny a hliníkárny, pole a dobytčí farmy včetně potravinářských závodů, vodní elektrárny, železnice, silnice a přístavy.

Všechny podobné stavby působí jako magnet, který přitahuje farmáře, prospektory a dělníky do území obývaného Indiány. Projekt Carajas vykořenil dvanáct společenství původních obyvatel a o domov připravil deset tisíc lidí. „Jednoho dne v roce 1980 jsem byl na lovu a uviděl jsem zeměměřiče… nikdo se nás na nic neptal, dokonce nás vůbec neinformovali,“ říká místní aktivista Tiure.

Původní obyvatelé jsou bezprostředně spjati se svým okolím. Zmizí-li jejich prostředí, mizí i jejich kultura. Rčení Tetonských Siouxů to vyjadřuje takto: „Žába nevypije louži, ve které žije.“ Guaraníjský svatý muž Pae Antonio, jehož argentinská vesnice byla do základů vypálena v roce 1991, doplňuje: „Zmizí-li Indiáni, ostatní půjdou za nimi.“

—

Zpracováno podle knihy: Phillip Wearne: The Return of the Indian — Conquest and Revival in the Americas, Cassell, London, 1996. Kniha byla vydána ve spolupráci s organizací Latin American Bureau, 1 Amwell Street, London EC1R1UL, V. Británie. Psáno pro Sedmou generaci a Wampum Neskenonu.