Znásilnění jako důsledek genderových nerovností

Feministky začínaly s výzkumy problematiky znásilnění v době, kdy ve společnosti, trestněprávním systému i v kriminologii převládalo přesvědčení, že ženy si samy mohou za to, že se staly oběťmi znásilnění. Kupříkladu v roce 1971 publikoval respektovaný sociolog a kriminolog Menachem Amir výsledky několikaletého výzkumu znásilnění ve městě Philadelphia. Ve své studii popisuje oběť jako „tu, která jedná, iniciuje interakci mezi ní a útočníkem a svým chováním vytváří nebo je spouštěčem kriminálního jednání násilníka“. Amir měl zato, že k „obětí vyvolanému“ znásilnění dochází v situacích, kdy je chování oběti násilníkem interpretováno jako přímé vyzvání nebo signalizování možnosti sexuálního kontaktu. Za takové považuje ty situace, v nichž žena souhlasí se sexuálním stykem, ale pak si to rozmyslí, neodporuje dostatečně jasně sexuálním předehrám, přijme pozvání na drink od cizince nebo používá „neslušné“ výrazy a gesta. O zavinění oběti hovoří Amir také v případech, má-li žena „špatnou“ pověst, je-li považována za promiskuitní nebo měla-li s dotyčným mužem sexuální styky již v minulosti.

Amir je reprezentantem takového způsobu myšlení, který posiluje mýty o znásilnění – představy, podle nichž jsou ženy svůdné pokušitelky a vskrytu duší touží být znásilněny (jak to vnímal Freud, když formuloval teorii o masochismu žen), že se uvolní a znásilnění se jim líbí a že muži mají silné, biologicky dané sexuální potřeby, které jim brání ovládat své vlastní jednání, případně že znásilnění – zvláště brutální – je činem psychopata.

Klasickým se stal experiment psychologa Neila Malamutha. Ten přečetl svým studentům-mužům krátkou povídku o znásilnění. Povídka obsahovala i tuto část: Bill nabídl Susan, že ji doprovodí k autu. Susan ho slušně odmítla. Billa odmítnutí rozzlobilo. „Kdo si ta potvora ksakru myslí, že já jsem – takhle mě odmítat,“ pomyslel si Bill, sáhl do kapsy a vytáhl nůž. Levou rukou ho položil na její krk. „Jestli se pokusíš utéct, tak tě podříznu,“ řekl Bill. Susan trhla hlavou, v očích zděšení. Povídka pak popisovala znásilnění, jemuž se oběť po celou dobu snažila zabránit. Po jejím přečtení položil Malamuth studentům dvě otázky: první, jestli by jednali za stejných okolností stejně jako Bill, a druhou, jestli by tak jednali, pokud by měli jistotu, že nebudou potrestáni. Na škále od 1 do 5 (kde 1 znamenala „nikdy“ a 5 „velice pravděpodobně ano“) 17 procent studentů označilo stupeň 2 a vyšší v případě „stejných okolností“. Celých 51 procent respondentů odpovědělo, že by se zachovali stejně, kdyby měli jistotu, že vyváznou bez postihu. Experiment byl opakován ještě na několika vysokých školách v USA a Kanadě a průměrně 35 procent studentů udávalo alespoň nízkou pravděpodobnost stejného jednání a 20 procent dokonce vysokou pravděpodobnost znásilnění, pokud by jim byla zaručena beztrestnost.

V jiném průzkumu vysokoškoláků zazněly i takovéto odpovědi: „Rád ovládám ženu“ (91,3 %), „Líbí se mi, když si musím sex částečně vydobýt“ (86,1 %), „Některé ženy si přímo koledují o znásilnění“ (83,5 %), „Vzrušuje mě, když se ženou zápasím o sex“ (63,5 %), „Bylo by vzrušující použít sílu k podrobení si ženy“ (61,7 %).

Představy o znásilnění

Pachatelé znásilnění jsou podle všeobecně sdílených představ psychopati, kteří číhají v temných parcích, aby z křoví vyskočili na kolemjdoucí oběť, na níž si vybijí své nezvladatelné sexuální potřeby. Paralelně s touto představou existuje přesvědčení, že nic takového jako znásilnění neexistuje, že oběť je žena, „která si to pak rozmyslela“. Znásilnění je tedy zároveň vykreslováno jako děsivý zločin i jako normální sexuální styk, mylně označovaný jako kriminální jednání. Tyto zdánlivě protichůdné představy jsou v praxi používány k odlišení „skutečného“ znásilnění, v němž hraje roli brutální šílenec a nevinná oběť, od znásilnění „nepravých“. Soudě podle běžné představy, nemůžeme-li znásilňovače označit za monstrum nebo maniaka, pravděpodobně se vůbec nejedná o znásilnění. Nejasnosti o povaze znásilnění tak slouží k zamaskování jeho blízkosti normálnímu sexuálnímu chování. Znásilnění není jakási úchylka nebo nahodilost. Pokud je máme pochopit, musíme je nahlížet v kontextu sexuálních vztahů a mocenských rozdílů mezi muži a ženami ve společnosti, nikoli hledat zdůvodnění v psychice znásilňovačů a jejich obětí.

Dva modely znásilnění

Důkazem převládající společenské optiky je i případ znásilnění Susan Estrich, budoucí profesorky práva na Harvardově univerzitě, ke kterému došlo v roce 1974 v Bostonu. Estrich je popsala o třináct let později v knize příznačně nazvané Real Rape. Vše se odehrálo asi takto: když se vracela, obtěžkaná nákupními taškami, ke svému zaparkovanému autu, vynořil se muž, přiložil jí na krk sekáček na led a řekl: „Lehni, drž hubu, nebo tě zabiju.“ Po činu odjel v autě oběti.

První otázka přivolané policejní hlídky zněla: „A byl to negr?“ Druhá pak, zda oběť útočníka znala. „Věřili mi, když jsem řekla, že ne. Jak řekl jeden z policistů, jak by taky pěkná (bílá) dívka jako já mohla znát negra“. Další, co policisty zajímalo, bylo, zda útočník ukradl nějaké peníze. „Vzal, ale nevěděla jsem kolik. To policii nezajímalo. Přesně si pamatuji jejich odpověď. Vzal peníze, takže šlo o loupežné přepadení. To je o moc lepší než znásilnění.“

Susan Estrich se dnes – jakkoli to vypadá na první pohled paradoxně – považuje za velice šťastnou oběť znásilnění. Především proto, že všichni souhlasí s tím, že byla „skutečně“ znásilněna. Že nikdo nezpochybňuje její status oběti. Nikdo netvrdí, že si „o to koledovala“, že to byla její chyba. Nikdo se neidentifikuje s postavou znásilňovače. Fakt, že byl černý, dokonce ještě zvyšuje důvěryhodnost jejího tvrzení, a to nejen pro policii. Ale ze všeho nejdůležitější je, že útočník byl cizinec: „Že byl nejen ozbrojen, ale především nezván. Že mi sebral peníze a auto, čehož jsem se nade vši pochybnost nevzdávala snadno. Jak mi kdosi řekl: ,Neudělala jsi nic špatně.‘“

Ne všechny oběti znásilnění mají ale takové „štěstí“. Ačkoli je snazší stíhat někoho, jehož identita je oběti známa, mají právě takové případy nejmenší pravděpodobnost, že budou posuzovány jako opravdové znásilnění. V anglosaském právním systému existují dvě kategorie znásilnění: znásilnění za přitěžujících okolností  (aggravated rape), které se vyznačuje použitím otevřeného násilí (zbraně, nože, bití), vyšším počtem útočníků a absencí předchozího vztahu mezi znásilňovačem a obětí, a prosté znásilnění (simple rape), které nevykazuje žádný ze zmíněných znaků. Podle výzkumu University of Chicago z poloviny 60. let byly americké poroty čtyřnásobně ochotnější poslat za mříže pachatele znásilnění za přitěžujících okolností než pachatele prostého znásilnění. Pokud žena např. stopovala, měla s dotyčným mužem schůzku nebo ho potkala na večírku, prokazovaly poroty k pachateli ještě větší shovívavost, a to i navzdory názoru soudce, který považoval důkazy za dostačující pro odsouzení za znásilnění.

Jestliže Susan Estrich přivedla k odbornému zájmu o téma znásilnění vlastní zkušenost, na jejímž „hladkém“ průběhu si uvědomila komplikace při dokazování méně „jasných“ případů, pak bourání mýtů o znásilnění se u profesorky sociologie Diany Russell odehrávalo přesně opačným způsobem. Russell publikovala v roce 1975 knihu Politics of Rape (Politika znásilnění), která se stala jednou ze zásadních studií na dané téma. Otevírá ji příkladem jednoho „méně jasného“ případu znásilnění.

Třiadvacetiletá Gillian Jones zažalovala Jerryho Plotkina za to, že ji donutil nastoupit do auta a odvezl ji do svého bytu, kde ji spolu s dalšími třemi muži znásilnil. Během soudního procesu byla Jones podrobena důkladnému výslechu o svém současném a minulém sexuálním životě, o sexuálním životě svého přítele a dokonce o sexuálních hrách svých dvou dětí. Plotkinův obhájce se snažil dokázat, že se jedná o osobu promiskuitní a citově nevyrovnanou. Jádro obhajoby Jerryho Plotkina spočívalo v tom, že často bere dívky do barů, často je vozí k sobě domů a často pak následuje sexuální styk. Zatímco u slečny Jones sloužily její mnohostranné sexuální vztahy jako důkaz, že nemohla být znásilněna, mnohostranné sexuální vztahy pana Plotkina byly důkazem toho, že není znásilňovačem. Po několikadenním procesu porota Jerryho Plotkina osvobodila. Váhající členy poroty přesvědčilo o Plotkinově nevině svědectví stran sexuálního života žalobkyně.

„Kdo je tu vlastně souzený?“ ptala se spolu s Gillian Jones i skupina žen, která během přelíčení rozdávala před budovou soudu letáky s názvem „Znásilnění v soudní síni“. V nich ženy uváděly: „Neexistuje jasnější důkaz skutečného postavení ženy ve společnosti. Když je někdo okraden, je souzen zloděj. Když je někdo zavražděn, je souzen vrah. Když je znásilněna žena, je to ona, a nikoli znásilňovač, kdo je postaven před soud“.

„Mé vnímání znásilnění se během procesu a protestů proti němu změnilo,“ píše Russell. Podle vlastních slov postupně opouštěla stereotypy o deviantním znásilňovači vyskakujícím z křovisek na osamělou ženu vracející se pozdě v noci domů. Poprvé si uvědomila, že existuje znásilnění mezi známými, kolegy, a dokonce i mezi milenci.

Rodové stereotypy a znásilnění

Při zkoumání nerovného postavení mužů a žen si feministky za příklad často braly právě znásilnění. Už v první obsáhlé feministické práci na toto téma, v Against Our Will (Proti naší vůli) z pera Susan Brownmiller, byl použit zásadní a později často citovaný argument, že totiž znásilnění slouží jako zastrašovací prostředek především k udržení žen v jejich podřízené pozici. Feministická socioložka Diana Russell v již zmiňované práci Politics of Rape přišla s koncepty maskulinní a femininní mystiky, která pomáhá udržovat stereotypní představy o znásilnění a zároveň reprodukuje patriarchát. Znásilnění může být podle Russell chápáno jako extrémní vyjádření výsostně mužských kvalit, jak je postuluje naše společnost, tedy: agrese, síla, moc, tvrdost, dominance, soutěživost. Účinek je ještě zesílen oblastí, v níž při znásilnění působí – oblastí sexu. Ten je totiž arénou, v níž je maskulinita vyjadřována nejintenzivněji. Russell na základě hloubkových rozhovorů s oběťmi znásilnění dokládá, že touha dokázat si vlastní mužnost nikterak nesouvisí se sexuální touhou – znásilněné ženy často vypovídaly, že ti, kteří je znásilnili, měli potíže s erekcí. Muži, kteří znásilňují, nejsou motivováni sexuální potřebou, mnohem důležitější pohnutkou k jejich jednání se zdá být získání převahy nad ženou. Výpovědi znásilňovačů jsou důkazem znásilnění jako politického činu: „Opravdu jsem necítil žádnou potřebu. Ve skutečnosti mi trvalo sakra dlouho dosáhnout erekce… Ale musel jsem to udělat, abych jí dokázal, že není tak skvělá, jak si myslí.“

Sexuální socializace predisponuje muže ke znásilnění. Kupříkladu se od mužů očekává, že budou schopni oddělit sexuální projevy od potřeby lásky, respektu a citu. Očekává se od nich erekce v přítomnosti atraktivní, „sexy“ ženy nebo při prohlížení obrázků nahých ženských těl. U muže se předpokládá výkon za jakýchkoli okolností. To je také důvod, proč se někteří muži tolik bojí žen, které přebírají iniciativu v sexuálních vztazích – muži si totiž uvědomují, že nejsou schopni předvést požadovaný (sexuální) výkon kdykoli, proto je pro ně mnohem bezpečnější, jsou-li sexuální situace plně v jejich režii. Muži mají podle Diany Russell, jež ironicky parafrázuje Freuda, kastrační pocity z žen, které se dožadují (nejen) sexuální rovnosti.

Jedním z důsledků mužské sexuální socializace je vnímání žen jako sexuálních objektů. Dokladem zpředmětnění žen je důraz kladený na počet žen, „které muž měl“, případně které mít může. Poměřováno mystikou mužnosti, dokud „to muž neudělá s ženou“, je jeho mužství v sázce. Jak „to udělá“, už není důležité. A také „to“ dál musí s ženou dělat. „Je lepší spáchat znásilnění než masturbovat,“ tvrdí Norman Mailer v románu Realista. Mužnost je vztahovým pojmem budovaným před očima druhých mužů a pro ně, a proti ženství, v jakémsi strachu z ženství, a hlavně z ženství ve vlastním nitru, jak píše sociolog Pierre Bourdieu.

Očekávání spojená s konceptem mužnosti ve smyslu chlapáckosti jsou pro reálné muže často břemenem, ať už ji musí projevovat v rovině sexuální výkonnosti, nebo v usilování o významné postavení ve veřejné sféře, ve sféře mužů. I pro ženy však je takto chápaná mužnost nebezpečná – právě v situaci znásilnění. Rodové stereotypy se ale projevují i mnohem subtilněji, v institucích a chování, které nejsme zvyklí s vyhrocenou situací znásilnění vůbec spojovat. Jednou z nich je právě kavalírství: nejbližší okolí dívky odmalička odrazuje od určitých činností a oborů, které jsou „vhodnější pro kluky“ (např. technické a vědecké směry), a naopak je v rámci „dobrého tónu“ nutí čekat na pomoc ze strany mužů („ta taška je pro tebe příliš těžká, nenos ji sama“, „láhev šampaňského má otvírat vždycky muž“, „nesluší se, aby ses sama oblékala do kabátu“…) a ženy jsou utvrzovány v přesvědčení, že to bez mužů samy nedokáží.

„Rytířská ochrana“ posiluje diskriminaci žen, drží je stranou od skutečného života, který „není pro ně“ a pro který „nejsou stvořené“. Neustálé odrazování nakonec umrtvuje v ženách i samotný sklon dělat něco, co se od nich neočekává (byť se jim to neodpírá). Není se tedy co divit snahám feministek – v našich médiích, ale i ve vtipech často karikovaným – „emancipovat“ ženy, zbavit je naučené bezmocnosti. Toto úsilí je dvojnásob pochopitelné, uvážíme-li, že projevy kavalírství bývají soudy považovány za důkaz vyvracející žalobu za znásilnění. Muž, který se choval galantně v baru, nemohl přece o pár hodin později ženu znásilnit.

Přizpůsobivost vůči tradičním představám ženskosti ženy oslabuje. Nejenže jsou odrazovány od toho, aby se učily prát se, dokonce i projevování hněvu u žen je odsuzováno jako neženské. Holčičky jsou často napomínány, aby se nemračily, nehádaly, protože to hodná děvčátka nedělají a když se budou zlobit, nikdo je nebude mít rád. Žena vychovaná tak, aby bezezbytku splňovala normy ženskosti, není vybavena pro souboj. Ženskost ji naučila prohrávat. Není to jen proto, že on zpevňoval svaly a ona se učila krášlit. I v takových prvcích, jako je oděv, které nezanedbatelným způsobem dotvářejí mužskost a ženskost, je skryta léčka. „Jeho oděv mu umožňuje volný pohyb. Jeho obuv je pevná, široké podpatky mu dodávají sílu. Ona má oblečení, které je přímo navržené, aby volnému pohybu bránilo, a tenký materiál zdůrazňuje její zranitelnost. Stačí jedno trhnutí a její blůza je roztržena. Její sukně umožňuje snadný přístup. Jeden pohyb a ona je ponižujícím způsobem odhalena. Její chatrné boty mají pásky, jež se snadno přetrhávají, a podpatky, které se ulamují. Není schopna útěku,“ píše výmluvně Susan Brownmiller. Natolik se rodová socializace vepsala do těla žen, že i když mají na sobě kalhoty a boty s nízkými podpatky, chodí dál drobnými rychlými krůčky a usedají starostlivě s nohama u sebe. „Morálka se u ženy prosazuje hlavně neustálým ukázňováním každého kousku těla, k němuž ji soustavně nutí šaty nebo vlasy,“ tvrdí Bourdieu. Právě na posilování a reprodukci genderových stereotypů, i v takovýchto na první pohled nedůležitých drobnostech, stojí status quo. Androcentrický – „promužský“, muže zvýhodňující – řád věcí je neustále legitimován praktikami, jež sám plodí.

Důvod, proč muži znásilňují, není zakotven v biologii: není ani produktem „přirozených“ potřeb, ani výsledkem zneužití větší fyzické síly, kterou muži disponují. Znásilnění je zneužitím moci. Znásilnění jde ruku v ruce s mystikou mužství a zároveň se skrze ni šíří. Jestliže je koncept superiority a síly, jenž je zásadní pro mužskou mystiku, konceptem relativním, pak z představy, že muži mají být silní, nezávislí a dominantní, jednoznačně vyplývá, že ženy mají být slabé, závislé a submisivní.

Zajímavé není to, že ke znásilnění dochází, ale spíše to, že jsme je tak dlouho vnímali jako řídce se vyskytující deviantní čin, když je přitom tak hluboce zakořeněno v normách naší kultury – jako výsledek střetu mužské a ženské mystiky. Pokud má znásilnění z naší kultury vymizet, musí dojít nejen k sexuálnímu osvobození (k němuž už zčásti došlo), ale především k osvobození od sexuálních rolí.