U kluků se stále projevuje tlak na maskulinitu

Genderiáda dává středoškolákům a středoškolačkám možnost prozkoumat některá z témat spojených s genderovou rovností. Proč jsou podle vás podobné platformy potřeba?

Když se podívám na svá středoškolská léta, tak žádná taková možnost nebyla. Existovaly jen olympiády zaměřené většinou na matiku nebo přírodní vědy. Je skvělé, že se dnes společenské vědy a humanitní obory dostávají už ke středoškolským studentům a studentkám. Získávají tak lepší představu o tom, co můžou v budoucnu studovat. Genderiáda je navíc specifická tématem rovnosti žen a mužů. Je důležité, aby se tohle téma dostávalo k mladším generacím. Může jim totiž dát nástroje, jak pojmenovat nebo řešit situace, které se jim stávají v každodenním životě. Například dívky často neví, jak se zachovat, pokud na ně někdo pokřikuje nebo je osahává. I díky projektům, jako je Genderiáda, se dozví, že se za to nemusí stydět a že by to měly s někým řešit. Soutěž dává mladým lidem nástroje, jak zpracovávat určité zkušenosti dotýkající se toho, že jsme muži nebo ženy.

V minulých ročnících Genderiády už jste několik prací vedla, a dokonce s jednou studentkou vytvořila vítězný text. Na jakých tématech jste s mladými lidmi pracovala a co vás při konzultacích nejvíce zaujalo?

Zatím jsem vedla dvě práce, jednu na téma sexismu ve veřejném prostoru a druhou, vítěznou, na téma žen v politice. Ta vynikala hlavně kvalitou zpracování a tím, jak její autorka vybalancovala argumenty pro a proti. Práce navíc vznikala v době, kdy bylo téma kvót a směrnic týkajících se vyššího zastoupení především žen ve vedení velmi aktuální. Nejvíce mi ale zatím v hlavě zůstala jedna z prací, kterou jsem pouze hodnotila. Autorka v ní pracovala s hrdinkami knižních románů a skvěle ukázala svou schopnost vnímat sdělení, která byla v textech a chování ženských postav ukrytá.

Vedle Genderiády se s tím, jak mladí lidé vnímají gender a rovnost pohlaví, setkáváte také ve svém výzkumu, kde jste pátrala po problémech, se kterými se středoškoláci v této oblasti setkávají. Jak výzkum probíhal?

S kolegyní jsme dělaly rozhovory s lidmi ve věku patnáct až dvacet let. Soustředily jsme se na to, jak mladí lidé vnímají genderová témata, a pracovaly při tom s okruhy jako rodičovství, trh práce, intimita nebo média. Se studenty a studentkami jsme se bavily o tom, jaké nerovnosti v těchto oblastech vnímají a jestli s nimi mají nějakou vlastní zkušenost. V další části jsme se zaměřily na školu. Na to, jak škola s tématy genderu pracuje a jak připravuje mladé lidi na genderové otázky a jinakost ostatních. V jakých předmětech, a jestli vůbec, se ve škole něco takového řeší a jak mladí lidé roli školy v této oblasti vnímají.

Romana Marková Volejníčková. Foto: archiv Romany Markové Volejníčkové.

Co vás z výsledků výzkumu nejvíce překvapilo?

Já jsem kromě Genderiády s takto mladými lidmi nikdy předtím nepracovala. A nejvíce mě překvapilo, jak umí středoškolačky a středoškoláci pracovat s koncepty genderových studií, jako jsou například feminismus, emancipace nebo patriarchát. V rozhovorech je využívaly běžně a správně, jako by se bavily třeba o barvách. Mile mě také překvapilo, že například pohled, že feministky jsou ty hnusný ženský, který žádný chlap nechce, už je pryč. A že jsou mladí lidé ve škole nebo i doma schopní říct, že se jim nelíbí, když se něco děje jenom proto, že jsou holka nebo kluk.

A jaké jsou tedy ty největší problémy, které mladí lidé v této oblasti vnímají?

Asi největším problémem je podoba, v jaké se s těmito tématy setkávají. Mladí lidé jsou totiž uzavřeni v takovém trojúhelníku. Z jedné strany na ně působí média, která k nim rychlostí blesku dostávají nejnovější informace o rovnosti pohlaví nebo sexuálním obtěžování. A zatímco z jedné strany k nim míří tento svěží vítr, ze druhé působí škola, která jim s genderovými tématy neumí příliš poradit. Nemyslím si, že by v tom byl nějaký úmysl. Vyučující spíš nemají nástroje a vědomosti potřebné k tomu, aby tato témata v hodinách otevíraly. Třetí stranou trojúhelníku je pak rodina, v níž mladí lidé získávají mnohé názory a stereotypy. Když se s nimi pak o genderových tématech bavíme, je často zřejmé, kde zaznívají názory jejich rodičů. V otázkách rovnosti mužů a žen jsou tak mladí lidé mezi mlýnskými kameny těchto tří stran, a musí si s tím nějak poradit.

Jak se podle vás liší pohled mladých lidí na genderová témata v porovnání se staršími ročníky?

Vedle schopnosti vnímat konkrétní koncepty a aplikovat je ve svém životě mi přijde, že obzvlášť mladé dívky jsou mnohem odhodlanější ozvat se v případě, kdy se s nějakou nerovností setkávají. Zajímavější ale možná je, kde ta změna z větší části nenastala, a to je u kluků. U nich se stále projevuje tlak na maskulinitu. Když dneska holka hraje hokej, tak je hustá, ale když kluk tancuje balet, tak je pořád zaručeně gay. Při rozhovorech s chlapci je zřejmé, že pořád existují hranice, za kterou nechtějí jít. A zatímco dívky vnímají stereotypy jako svazující a zbytečné, pro kluky jsou motivací a impulsem přiblížit se tomu maskulinnímu vzoru. Takže zatímco dívky například bez výhrad souhlasí s přiznáváním práv pro LGBT komunitu, chlapci říkají věci typu: „Já jsem pro, aby měly stejná práva, ale nemusí mi to cpát. Nechci vidět, jak se kluci líbají nebo drží za ruce.“ To je ta hranice, za kterou prostě jít nechtějí.

Dá se ten rozdíl ve vnímání stereotypů a nerovnosti mezi kluky a dívkami nějak řešit?

V tomhle směru u nás chybí nějaká aktivita, protože většina projektů a kampaní cílí na dívky. Ty si díky tomu uvědomují, že můžou vystoupit mimo zavedenou normu a nebýt divné, zatímco u kluků ty bariéry pořád stojí. Často to v nich podporuje také přístup rodiny nebo vyučujících. Tím nemyslím, že učitel nebo učitelka ráno vstane a řekne si, že dnes bude podporovat genderové stereotypy. Lidé je ale mají tak zažité, že to ani nevnímají a neuvědoměle je posouvají dál. A na mladé lidi to prokazatelně působí. A zatímco dívky to často umí rozeznat a ohradit se, pro kluky je to náročnější.

Z vyhlašování výsledků Genderiády, foto: archiv NESEHNUTÍ.

Vedle práce s tématy a problémy, které jste popsala, si studenti a studentky v Genderiádě také často poprvé vyzkouší akademické psaní a práci v oboru společenských věd. Může to být cesta, jak je mladým lidem představit?

Přinejmenším je to skvělá příležitost, jak si podobný styl psaní a práce na nějakém textu vyzkoušet. Společenské obory jsou do velké míry o psaní článků a knih. A zatímco někdo má dar, že umí skvěle vypíchnout svůj záměr, popsat argumenty a pracovat s nimi, většina lidí se to potřebuje naučit. V Genderiádě s tím mohou začít a třeba i zjistit, že je na tom odborném psaní něco zajímá nebo baví. Navíc pracovat s metodou a literaturou, formulovat si cíl práce a umět dojít k závěru, to středoškoláky a středoškolačky čeká nejen při studii společenských věd, ale v podstatě na každé vysoké škole. A díky podobným projektům už budou vědět, jak si s tím poradit.

Co vůbec přivedlo ke společenským vědám a genderovým studiím vás?

Já jsem od dětství vnímala, že se ke mně jako k holce chovají jinak. Vždycky, když jsem chtěla vědět, jak se něco opravuje nebo jak funguje auto, odmítli mě s tím, že jsem holka. Na střední škole pak přišlo to období, kdy mi někdy začalo být nepříjemné, že se na mě okolí dívá jako na ženu. Začaly nechutné narážky, pokřikování a tak podobně. A když přišly první chvíle, kdy jsem se o sebe opravdu bála, začalo mi docházet, že se něco děje jenom ženám. Zajímalo mě, proč to tak je a proč to často vnímáme jako běžné. Vysoká škola mi pak umožnila moje zkušenosti a zájem pojmenovat a utvrdila mě v tom, že se otázkám rovnosti žen a mužů chci věnovat.

Na závěr dejte prosím mladým studentům a studentkám, kteří začínají psát svou první akademickou práci, třeba právě v Genderiádě, nějaké doporučení do začátku.

Když si mě v Genderiádě někdo vybere jako konzultující, tak mu jako první nabídnu společnou schůzku, na které si řekneme, co tomu mladému člověku jde a co ne. Někdo má problém s hledáním zdrojů, někdo se zase snaží obsáhnout všechno a nedokáže se soustředit na jedno téma. Proto je dobré se co nejdříve sejít s někým zkušenějším, pojmenovat problémy a pobavit se o tom, jak je překonat. A nejlepší je si ještě před tou schůzkou v hlavě srovnat nejen to, co mě na tématu nejvíc zajímá, ale právě i co si myslím, že mi nepůjde.

Připravil Marek Hadrbolec. Autor pracuje v NESEHNUTÍ. Stránky soutěže Genderiáda najdete ZDE.