Environmentální krize nás propojuje

Vybíráte si velmi těžká a závažná témata. Je to náhoda, záměr či vzájemná přitažlivost?

Děkuji za takové hodnocení. Přirozeně si vybírám témata, která mě zajímají, baví, která si našla mne. Hledání názorů jiných autorů, které je součástí vzniku textů, je zároveň snahou porozumět něčemu závažnému nově, osvobodivě. Ráda hledám dřeň věcí a alespoň slovy se dotýkám jevů ve společnosti, kterým nerozumím nebo které mě trápí. Trápila mě situace lidí v nouzi, tak jsem se rozhodla pro studium sociální práce a později pochopila, že sociální problémy mají i svoji nezanedbatelnou politickou rovinu. Jako mladá jsem se usilovně snažila navázat ten „správný“, „křesťanský“ vztah, a nakonec jsem skončila jako obhájkyně netradičních soužití a lásky neheterosexuálů.

Jak vás inspiroval pobyt v Německu, v čem se tam můžeme přiučit?

Studentské prostředí v Německu mě inspirovalo tím, jak všudypřítomná je lidská rovnost. Byla zde cítit obrovská snaha o odstranění překážek mezi lidmi založených na rozdílném věku, zdravotním stavu, národnosti, genderu nebo sexuální orientaci. Vedle různých opatření ve městě, která se snažila o bezbariérovost a přístupnost pro nevidomé, byl kladen velký důraz na informovanost a vhodný jazyk. Ačkoli jsem se tam stejně jako v Čechách stala součástí některých feministických kolektivů, zpočátku se mi v nich těžko pohybovalo, i kvůli nedostatečné jazykové výbavě.

V Německu jsem zažívala, jak se snaha o mezilidskou solidaritu může projevit v konkrétních opatřeních, jak se celé město snaží udržet všechny své členy informované, například pomocí večerní univerzity pro pracující, lidi v důchodu a studenty jiných oborů. Ve stotisícovém městě jsem zažila stejně velké demonstrace, na které jsem byla zvyklá z Prahy. Když jsme procházeli okolo obchodů a restaurací, lidé vycházeli do ulic a brali si od nás letáčky s informacemi. Lidé se zde nebojí hájit své zájmy, nepovažují to za nic pochybného a vědí, že na jejich hlase záleží.

Přemýšlíte a píšete o ochraně přírody, o potřebě rovnoprávnosti žen, o své životní cestě. Dá se říci, že trvale mapujete oblasti lidské zodpovědnosti i možnosti svobodné volby?

Ano, zodpovědnost a svoboda jsou pro mě zásadní témata. Svobodu ženy i muže určit si svoji životní dráhu nechápu jako nějaký kýžený účinek feminismu. Svobodu chápu jako opak omezenosti, vznikající nedostatečnými finančními prostředky, společenskými předsudky nebo vlastními psychickými bloky. Pokud někdo považuje za výraz vlastní svobody ničit život druhým, drancovat přírodu a týrat druhé lidi v nedůstojných a nebezpečných pracovních podmínkách, měl by se jít léčit. Smutnou skutečností je to, že jsme všichni součástí určitého systému, který nás automaticky staví do role tyranů i vykořisťovaných, znesvobodňuje nás, a i naše touha po svobodě nebo zodpovědnosti nás může jen ještě více zamotat do koleček konzumu a dělat z nás otroky.

Jak vzniká blízký, účastný vztah k rostlinám a živočichům? Výchovou v dětství, nebo je nám přirozeně vlastní?

Musím se přiznat, že vztah k rostlinám a zvířatům nemám rozhodně tak rozvinutý, jak bych si přála. Snažím se být citlivější v okamžicích, kdy do kontaktu se zvířaty a rostlinami přicházím tak jako tak — například při výběru svého jídla nebo oblečení. Snažím se, aby můj přístup k tomu, co mě obklopuje, byl soucitný a něžný. Proto se snažím omezit konzumaci masa z velkochovů i mléčných výrobků, alespoň na takovou míru, kterou považuje za zdravou i současná západní medicína — nejíst tedy maso častěji než dvakrát týdně. Zároveň jsem ale v jídle hodně vázaná na své okolí, těžko se mi odmítá jídlo, které pro mě připraví mojí blízcí. Postupně ale začínají mít vegetariánská a veganská jídla oblíbená i lidé kolem mě. V Německu jsem bydlela ve sdíleném bytě, kde jsme společně jedli zeleninové polévky složené z velké části ze sezonní zeleniny z místních potravin. Krásné na téhle praxi bylo i to, že s tím v rámci našeho bytového společenství neměl nikdo problém, bylo to chutné a nikoho také nepohoršovalo, když někteří z nás jedli i něco jiného. Nešlo o větší přísnost k sobě samému, spíš o větší výběr a dosažitelnost lokálních potravin. Pro dobrý vztah k přírodě považuji také za zásadní ji aktivně bránit, nejen jako spotřebitel, ale také jako občanka pomocí přímých akcí nebo vytváření tlaku na velké firmy a politiky.

Je možné se ztotožnit s ženskou rolí? A k čemu nám vůbec je? Můžete nám představit vaši aktivistickou ženskou skupinu?

Ačkoli se v naší společnosti setkáváme s definováním ženství a mužství nejčastěji od lidí velmi konzervativních a podporujících podřízenou roli ženy, nevnímám kategorii „ženství“ automaticky jako problematickou. Naopak feminismus může být založen na budování silného, tolerantního a sebevědomého ženství a citlivého, něžného a podobně zdravě sebevědomého mužství.
Velkou inspirací je mi v tomto ohledu americká básnířka a psychoanalytička Clarissa Pinkola Estés nebo americké hnutí womanistek. S naším feministickým kolektivem (RFK) se zaměřujeme na boj proti patriarchátu halícího se do hávu křesťanství. Vznikly jsme především na základě přátelství a vzájemných známostí, nejsme navázané na žádnou oficiální strukturu. Hnutí jako womanistky jsou nám blízká tím, že propojují feminismus také se sociálními otázkami, problematikou různých utlačených menšin nebo vykořisťováním přírody. Naše veřejná vystoupení bývají zaměřena na sociální otázky stejně jako na práva žen. Nebojuje za to, aby se ženy prolomily do mužského systému správy společnosti, chtěly bychom, aby celá společnost více oceňovala pečovatele a pečovatelky, učitele a učitelky, ty, kteří pečují. Abychom si více vážili každého lidského života — mysleli na to, že všichni lidé potřebují bydlet, potřebují dostatek pitné vody a nenásilné prostředí. Nejsme žádný klub akademiček nebo známých osobností, jsou mezi námi sociální pracovnice, kuchařky, studentky, matky a tanečnice. Snažíme se, aby mezi námi panovalo přátelství a „těžkej diskurz pohody“, spojuje nás sociální cítění, feminismus a také určitá odvaha riskovat a překračovat zaběhnuté pořádky.

Máte vzory — ty žijící i literární?

Mám vzory, i když se snažím vyvarovat zbožňování lidí a nějaké přílišné idealizace. Mnoho lidí, kterých si vážím, zároveň patří mezi moje přátele, nebo je alespoň běžně znám. Vážím si určité citlivosti vyprávět příběhy přírody, kterou má Lukáš Senft, obdivuji odvahu dotýkat se nejbolavějších míst naší společnosti Saši Uhlové, vážím si opravdovosti hledání nenásilné spirituality Ivana Štampacha, ve statečnosti a víře v lidskost je mým vzorem Tereza Virtová, mám ráda humánní tvář boje za levicovější společnost, který mu dává Jaroslav Fiala, těší mě určitý druh pevných postojů, širokých obzorů a klidu Hany Blažkové. Nejvíc samozřejmě miluji a obdivuji své dva muže. Mými vzory jsou i všechny ženy a muž, se kterými jsme se sešli ve feministickém kolektivu zaměřeném na křesťanství — každý máme své speciální místo a zvláštní schopnosti, které jsme nějakým zázrakem schopní skloubit.

S literárními vzory je to u mě trochu komplikovanější, napadají mě jen vzory z dětství jako Gandalf, Pipi Dlouhá punčocha nebo Ginny Weasleyová z Harryho Pottera. Mým teologickým vzorem je Matthew Fox, který propojuje pozitivní přístup k přírodě s osvobozující teologií, a Dorothee Sölle, která se vedle teologie věnovala aktivismu a přes kritické prostředí, z něhož vzešla, nakonec směřovala k sebepřesahující, všeobjímající mystice, stále schopné účinné akce za práva utlačovaných. Nebo Hildegarda z Bingenu, která kritizovala mocenské hierarchie, věnovala se vedle teologie i léčitelství a vystupovala neuvěřitelně odvážně vůči mocným své doby. Mezi mé aktivistické vzory patří komiks Kimchi Cuddles nebo psychiatr Fritz Klein, který se zasloužil o kritické prozkoumání bisexuality.

Je třeba usilovat o samostatnost, ve smyslu nezávislosti — je samostatnost důležitá?

Samostatnost mi připadá velmi důležitá. Pokud chceme něco změnit k lepšímu, může se nám snadno stát, že se alespoň na nějaký čas společnost, část našich přátel, někteří rodinní příslušníci, nebo jen vnější okolnosti postaví proti nám. Pro takové těžké chvíle je důležité být samostatný, umět si stát za svým a třeba se i hodně omezit v otázce vlastních potřeb. Zároveň je ale důležité umět navazovat vztahy s druhými, překlenout potíže nebo nedorozumění a nebát se opět na druhé spolehnout. V čase všudypřítomné reklamy, neoliberalismu, který nás nutí k sebetrestání a neustále drezúře, v čase narcismu sítí, které by měly být „sociální“, je zásadní mít rozvinutý vztah k sobě samému, umět se pohladit a přijímat vlastní nitro, mít pevný bod v sobě samém — ne ve smyslu kariéry nebo výkonnosti, ale čisté, přijímající sebelásky, které nám umožňuje milovat také druhé přes všechny nedokonalosti.

Lze definovat rozdíl mezi dítětem a dospělým v přelomu důrazu od „brát“ na „dávat“? A kdo se dnes může pokládat za dospělého?

To je otázka, kterou si kladu každý den. Ale možná je to také trochu chyták. Nejprve úzkostlivě sledujeme, jestli jsme už dospělí, a pak se za každou cenu snažíme nezabít své vnitřní dítě. O dobrém táborovém vedoucím se říká, že musí být schopný převzít velkou míru zodpovědnosti za všechno, co se může stát, a zároveň být schopný bavit se stejně rozpustile jako dítě. To je nejspíš můj ideál dospělosti. Při práci s dětmi a dospívajícími se jim snažím hodně dávat, ale uvědomuji si také, že hodně dostávám — nový, svěží náhled na svět.

Vnitřní emigrace a osamění — má smysl hledat myšlenkovou blízkost, když bývá jen krátkodobá a tak těžko dosažitelná?

Musím se přiznat, že hledání myšlenkové blízkosti je jedním ze zásadních motorů mé práce. Objevování určitého myšlenkového nebo i reálného kouta světa mám většinou propojené s nějakou konkrétní osobou, do které se zamiluji. V tomhle jsem beznadějná platonička, která se v poznávání honí za zábleskem Božské krásy, který zahlédla v druhém člověku. Setkávání a spolupráce s druhými je velkým darem a nemyslím, že je bez něj možná zajímavá intelektuální práce, pokusy o solidárnější společnost ani život jako takový. Setkávání s druhými může mít různou, kolísající dynamiku, být plné bolestných konfliktů nebo, jak říkáte, „krátkodobé a těžko dosažitelné“. Věřím ale, že oba problémy lze překonat.

Zaujal mě váš nynější způsob života, o kterém píšete jako o polyamorii. V našem poměrně konzervativním kulturním prostoru jde o experimentální životní cestu. Jste u nás první, kdo polyamorii popularizuje?

Rozhodně nejsem první, mou asi nejvýraznější předchůdkyní je Fronéma Virglerová. Také někteří lidé na levici psali o otevřených vztazích a komunitním způsobu života, například Tomáš Tožička.

Myšlenka a praxe polyamorie mi celkově zapadá do pojetí života nezaměřeného tolik jen na osobní vlastnictví, výkon nebo poslušnost vůči společenským normám. Na druhou stranu se do polyamorie rozhodně nemůže nikdo nutit. Je to do určité míry nastavení podobné například sexuální orientaci. Myšlenka, že se někdo nutí do polyamorie, je mi stejně nepříjemná jako ta, že se někdo nutí do heterosexuálního monogamního vztahu. Moje setkání s polyamorií byla neuvěřitelná „náhoda“, najednou jsem milovala dva muže, kteří se milovali navzájem a určitým způsobem mě ve svém vztahu potřebovali. Ale můj milostný život mi potom, přes spoustu bolestných zkušeností, začal dávat daleko větší smysl. Byla jsem předtím uvězněná v jednom velkém mono-dramatu a myslela si, že musím odvozovat svoje štěstí od toho, zda mi funguje vztah s jedním konkrétním mužem, k němuž jsem upnula svoje naděje.

Když nad tím tak přemýšlím, prožívala jsem monogamii spíš jako takovou osobní kletbu. Polyamorie je pro mě prolomením tohoto vzorce. Pomalu se učím, že můžu hodně sdílet se spoustou lidí, kteří jsou kolem mě. Přeformátování těch nejosobnější vztahů vnímám v souvislosti s celkově otevřenějším přístupem k dalším lidem.

Být mezi Východem a Západem, městem a vesnicí, ženskou a mužskou rolí: jsme jako mosty, věčně se snažící překlenout propasti diskontinuit?

To je otázka. Mosty a to, co nás propojuje, často musí hledat i ženy mezi sebou. Vnímám to teď jako zásadní feministickou otázku — jak vést dialog mezi ženami o jejich roli ve společnosti. Dlouho byla tato role automaticky určována muži a stala se nástrojem útlaku. Vysoce postavení, bohatí, heterosexuální bílí muži by už neměli mít monopol na výklad světa, a zvlášť na výklad úlohy jiných skupin obyvatel — na tom se shodneme. Otázka je, co vlastně jednotlivé ženy vnímají jako nevýhodné a ponižující. Některé feministky svoji svobodu vyjadřují tím, že nemají děti, jiné si přejí, aby mateřství bylo považováno za důležitější než doposud. Některé ženy si přejí kariéru a jiné mnoho času na výchovu dětí. Věřím, že všechny tyto ženské, ale možná spíš obecně lidské touhy lze uspokojit zároveň. Všechny si například přejeme, abychom nemusely žít ve strachu nebo uprostřed násilí, aby děti vyrůstaly v bezpečných domovech, abychom nebyly ponižovány v důsledku našich voleb, aby naše planeta nebyla nadobro zničená. Nehledě na to, jak moc velkou důležitost přikládáme naší práci, všechny si přejeme čas na odpočinek, důstojné pracovní podmínky a možnost dál poznávat.

Biolog a filosof Antonín Markoš kdysi řekl, že společná kultura nespočívá ve sdílení a přezkušování naučených, našprtaných formulek, nýbrž v tom, co nás spojuje a obohacuje náš život. Souhlasíte? Lze vědomým soustředěným komunikováním témat, která nás spojují a obohacují, scelit i lidi, oddělené různou výší majetku, vzdělání a nadání?

Určitě. Jakkoli se sociální nůžky stále rozevírají, lidé napříč společností mohou sdílet podobná témata. Propojuje nás environmentální krize, ukazuje nám, že prastará poučka o tom, že naše jednání vůči světu má svoje důsledky a vrací se nám nazpět, se v ničení přírody ukazuje ve vší nahotě.

V tuto chvíli jistě potřebujeme najít nové způsoby předávání informací mezi lidmi. Zastupitelská demokracie narazila na své limity, protože nás evidentně nedokáže ochránit před vykořisťováním přírody a chudých všech kontinentů. Potřebujeme nalézt způsob, jak vyjádřit potřeby celku, jak dát hlas daleko většímu počtu lidí. Potřebujeme konečně vzít vážně přesvědčení, že každý systém, který považuje život jednoho člověka za důležitější než život jiného, nás nakonec zničí všechny. Dva společenské jevy, které pojmenováváme jako krize — tedy uprchlická krize a ekologická krize, nám ukazují, že celý svět je propojený. Musíme se naučit s tímto faktem pracovat, komunikovat spolu a solidarizovat s jiným už ne z ochranitelských „mesiášských“ pozic, ale prostě už z podstaty toho, že všichni dýcháme stejný vzduch. Pokud si nepřisvojíme Zemi, která nám všem patří, promění se brzy na několik chráněných ostrůvků, na kterých přežijí pouze ti bez špetky slitování.

Jaké jsou vaše plány, na co se jako čtenáři a čtenářky můžeme těšit?

Ráda bych vydala sbírku básní a mám rozpracovanou knihu o teologii přírody Hildegardy z Bingenu. Budu dál psát i publicistické texty, snažím se najít nový způsob, jak psát o sexualitě, a přitom nevystavovat velkému tlaku ani sebe ani média, do kterých píšu. Poprvé vážně zvažuji psaní pod pseudonymem, díky němuž bych uchovala soukromí svých partnerů a sebe alespoň v téhle oblasti.

A kde se vidíte za deset let?

Přemýšlím nad tím, jak přenést do českých podmínek systém společně vlastněného bydlení. Sním o nějakém lehce komunitním, společně vlastněném domě, zatím jsem ale v tomhle ohledu mnoho nepodnikla. Doufám, že za deset let se mi podaří se k tomuto snu alespoň přiblížit. Neustále se mi v životě vrací práce propojená se vzděláním, předpokládám, že za deset let to nebude jiné. Chtěla bych se naučit učit skutečně interaktivně a dál se věnovat těm, kterým dělá klasický vzdělávací systém problém, nebo třeba vrátit feministickou teologii na české univerzity. Fascinuje mě teď zmíněné americké hnutí womanistek a profesorka Ivana Noble z Evangelické teologické fakulty UK mi doporučila, abych se zabývala také africkou feministickou teologií. Doufám, že budu dál v kontaktu se skvělými lidmi z kolektivu RFK i dalšími přáteli a nějakým způsobem se mi do života vrátí i motiv squattingu a radikálně solidárního společenství.

Připravila Zdeňka Petáková. Kontakt: petakova@seznam.cz.