Dialog o Vagina monolozích

V únoru tohoto roku se již podruhé v Brně odehrálo benefiční divadelní představení, které má dosti provokativní název — Vagina monology, a bylo součástí širší akce V-Day. Jak toto představení vzniklo a co to znamená V-Day?

V programu letošního festivalu V-Day píšeme: „V-Day je vize společnosti, kde ženy budou žít svobodně a bezpečně. Je to způsob myšlení, který chápe život jako tvůrčí činnost, nikoliv jako pouhé přežívání. V-Day je proces, který bude pokračovat tak dlouho, dokud neskončí násilí proti ženám. V-Day je naše společná energie, která mění svět. ‚V‘ v názvu V-Day zastupuje Vítězství, Valentýna a Vagínu.“

Hnutí V-Day vzniklo 14. února 1998 na sv. Valentýna a založila je americká režisérka a autorka Eve Enslerová na základě reakcí na její představení Vagina monology, které mělo premiéru v roce 1996. Toto představení je založeno na rozhovorech s více než dvěma sty žen nejrůznějšího věku, sociálního postavení, národnosti a vyznání. Některé monology jsou zachovány přesně tak, jak jej ženy řekly, jiné jsou upravené. Jsou to různé pohledy na ženské tělo, různé výpovědi o zážitcích se svým vlastním tělem. Například tam vypráví jedna starší paní, která má potíže s přijetím vlastního těla, protože je to téma pro její ročník velice tabuizované. Nebo je tam monolog bosenské znásilněné ženy. Ale představení obsahuje i pozitivní zpovědi žen, například jak jedna žena nalezla svoji ženskost, svoje vzrušení, svou vagínu. Monology neopomíjejí ani pozitivní zážitky s muži nebo porodní monolog. Představení zahrnuje různé pohledy a vážně i nevážně nutí k zamyšlení.

Výpověď znásilněné ženy je skutečně otřesná. Na druhou stranu představení obsahuje výpovědi, při kterých se publikum hlasitě směje. Podle mého kouzlo tohoto představení spočívá mimo jiné i v kombinaci něžných a romantických výpovědí s výpověďmi, při kterých člověku naskakuje husí kůže. Pro mnohé diváky to může být šokující.

Minulý rok, když jsme Vagina monology uváděly v Brně poprvé, jsem měla obavu, že je tato hra místy hodně takříkajíc „americká“. Obávala jsem se, že se nedá jen tak přesadit do českého prostředí, že diváci nebudou reagovat stejně jako v domácím, tedy americkém prostředí. Ale nakonec všechno dopadlo dobře. A bylo to také tím, že jsme se snažily poslání této hry předat upřímně. Lidé, kteří za mnou chodili po představení, reagovali pozitivně. A to i muži, kteří tvořili téměř 50 % publika. Ti většinou říkali: „Nevěděl jsem, že se něco takového děje,“ nebo „Pěkné. Žádné útoky proti mužům, které jsem čekal. Myslel jsem, že to bude něco extrémně feministického, ale nakonec to vyznělo jako snaha o komunikaci, ne jako boj.“

Představení se věnuje dvěma tématům, která jsou ještě dnes stále jaksi tabuizována — jedním je tělesnost a druhým násilí na ženách. Ani jednomu, ani druhému tématu se nevěnuje taková pozornost, jakou si zaslouží. Čím to podle tebe je?

Myslím, že je to především výchovou. Například moje babička nebo i maminka o takových věcech — mám na mysli vlastní ženské tělo — vůbec nikdy nemluvily. Byly vychovávány v tom, že se o takových věcech nemluví, že je to jejich vlastní záležitost, a že je to něco podřadného a nečistého. Ta doba se naštěstí mění.

Vagina monology hovoří o zdravém ženském sebevědomí a vlastním sebevyjádření. Netýkají se jen těla, ale i toho, že je tělo přirozenou, základní součástí přijímání sebe sama. A to si současné ženy potřebují velmi uvědomit.

Studuješ na porodní asistentku a současně jsi dula. Tedy i tímto se snažíš dát ženám něco, co potřebují. Co konkrétně jako dula děláš?

Dula podporuje rodičku i vznikající nebo rozšiřující se rodinu. Ideální je se s maminkou sejít již na počátku těhotenství a zjistit, co maminka ode mě očekává, a stanovit, co jí mohu nabídnout já. Hlavním tématem bývá její představa porodu, a dále i představa průběhu těhotenství, životosprávy. Někdy třeba přijde s něčím od svého gynekologa a chce si o tom popovídat. K orientaci v problematice mi pomáhá odborné vzdělání porodní asistentky. Maminky si často chtějí hlavně popovídat s někým nestranným.

Podle domluvy ženu doprovázím k porodu a případně pomáhám v šestinedělí. Můžu pomáhat s miminkem, kojením, pečovat o ženu a třeba ji i namasírovat. Anebo uklidit byt a umýt nádobí. Jde o to, aby si mohla odpočinout a navrátit se do svého normálního života. Pokud třeba nemá podporu z rodiny nebo někoho blízkého, pak je pomoc o to víc potřebná.

Porodní asistentka, dula, Vagina monology…, tak zvláštně se to vše propojuje.

Myslím, že je to správně, jak to ten život pěkně přede. Když jsem při své činnosti začínala s kurzem na dulu, tak mi znalosti nestačily. K zodpovědné činnosti jsem podle mého názoru potřebovala víc. Tak jsem se rozhodla přejít z praxe ještě do školy. Uvidíme, zda budu po škole dělat porodní asistentku, zda se situace ještě nezmění. Letos byl schválen zákon o nelékařských povoláních, a činnost porodních asistentek se tak ještě více omezila. Nevím, jestli bych v dané situaci chtěla pracovat v nemocnici, aby mě tam v podstatě ještě víc odrazovali od mých představ. Nečekám, že by v dohledné době ministerstvo zdravotnictví schválilo předkládanou žádost o registraci dul. Když omezuje porodní asistentku, tak nevěřím, že by dokázalo přijímat činnost nabízenou dulami. Pociťuji to jako nešťastné rozhodnutí proti strategii Světové zdravotnické organizaci a předpisům EU. A přitom podílet se na zrodu člověka, pomoci ke spokojenosti je tak krásná věc. Pro mě osobně je to plně uspokojivá náplň života.

A jak s tím souvisí břišní tanec a africký výrazový tanec, které propaguješ na svých internetových stránkách „Cesta Ženy“?

Souvislost se přímo nabízí. Zase znovu se jedná o nalézání a upevňování kontaktu se svým vlastním tělem. Orientální břišní tanec nádherně přispívá k obnově přirozeného sebevědomí a krásy. Navíc působí báječně i na většinu ženských zdravotních potíží. Myslím si, že je pro ženu ideální — může si odpočinout a zároveň pro sebe něco udělat. Přitom se nejedná o žádné mučivé cvičení, jako je například aerobik nebo posilovna.

Ale nejsou to jen kurzy pro ženy. Zúčastnila jsem se seminářů, kde byli i muži. Bylo to úžasné, propojená energie. Také dokáží se sebou spontánně pracovat.

Vraťme se ještě k druhému tématu Vagina monologů, kterým je násilí na ženách. V poslední době se přece jenom na veřejnosti o domácím násilí mluví trochu víc a ukazuje se, že téměř každá pátá žena má s tímto násilím jistou zkušenost.

Ano, především minulý rok se o tom začalo trochu víc mluvit z důvodů probíhající celorepublikové kampaně. Člověk si většinou myslí, že se ho to netýká, že se to nemůže stát někomu vysokoškolsky vzdělanému a že je to spíše záležitostí slabších sociálních vrstev. Není to pravda. Stát se to může komukoliv a dotýká se to nás všech. A jsou zaznamenány příběhy žen, které jsou vysokoškolsky vzdělané, které byly úspěšné ve svém životě, ale zrovna je potkalo to, že je muž omezoval na svobodě, týral psychicky i fyzicky.

V mém okolí znám ženy zasažené domácím násilím. Nejhorší pro ně je někoho kontaktovat, někomu se vypovídat a vystoupit z bludného kruhu násilí. Myslím si, že i ta šokující čísla statistik nejsou přesná, protože to jsou jen případy, které se svým problémem nějakou poradnu kontaktovaly. Ale jde jen o špičku ledovce. Většina, která nikoho neoslovila či oslovit nemohla, v těchto statistikách samozřejmě chybí.

Uvedu případ mladé, vysokoškolsky vzdělané ženy. Vyrostla jako jedináček. Otec i matka na ní velmi lpěli. Seznámila se s mužem, který se o ní velmi pozorně a šarmantně ucházel. Po půl roce ji požádal o ruku; měla pocit, že je to příliš brzy, ale partner naléhal a prosil, nakonec svolila. Krátce před termínem svatby zjistila, že je těhotná a oznámila to partnerovi. Den před svatbou ji partner zkopal, poté se omlouval, sliboval, že už se to nikdy nestane, rozhodla se mu uvěřit. Po svatbě jí partner splnil každé její přání, pečoval o ni, vyprosil si, aby nechodila do práce, protože ji uživí. Rozhodla se zůstat v domácnosti. Těhotenství proběhlo bez komplikací, jen jednou až dvakrát do měsíce ji manžel zfackoval, protože se mu zdálo, že se náležitě nestará o domácnost. Po porodu zůstala na mateřské. Manžel začal kritizovat její vzhled, domácnost, výchovu syna, přibylo facek. Po půl roce už ji manžel nejen fackoval, ale také zkopal, a to se pravidelně opakovalo. Bránil jí v kontaktu s kamarádkou a s rodiči, přiděloval jí peníze pouze na jídlo, nákup musela dokládat pokladní stvrzenkou. Začala pomýšlet na rozvod, ale bála se o syna, manžel jí vyhrožoval, že ho unese a že se s ním už nikdy neuvidí. Na Vánoce se jí přeci jen podařilo odjet za rodiči i se synem a rozhodla se u nich zůstat. Manžel jí telefonicky vyhrožoval, že bude usilovat o získání syna do své péče, pokud se s ním nesejde a „rozumně“ se nedomluví. Rozhodla se s ním setkat — násilím ji uzavřel ve svém autě, ve kterém ji celý den vozil. Potom ji dovezl a uvěznil na své chatě. Strávila tam tři měsíce. Po celou dobu se s nikým nesetkala, odřízl ji zcela od vnějšího světa. Fackoval ji, kopal, přivázal ji řetězem k zábradlí, zlomil jí obě ruce, poté ji pro výstrahu postřelil…

Na druhou stranu se ozývají i muži. Stěžují si, že se mluví o násilí na ženách, ale že i muži jsou v některých případech vystaveni domácímu násilí ze strany žen. Byla jsem například v rozhlase a volal nějaký rozhořčený muž, že je doma šikanován, proč prý se o tom nemluví. Zde je třeba říct, že se muži kvůli své hrdosti o pomoc většinou nepřihlásí. Proto se o násilí na mužích nemluví. Násilí je nepřípustné vůči komukoliv.

Nejde přitom jen o fyzické napadení, ale i o psychické násilí, sexuální obtěžování a zneužívání, omezování osobní svobody, třeba svobody pohybu, financí a podobně. A k tomu patří samozřejmě i týrání dětí nebo seniorů.

Co má týraná žena dělat?

Záleží určitě na stupni násilí. Pokud je žena ohrožena na životě nebo byla napadena, pak je vhodné zavolat na policii, kde vedle řešení konkrétní situace poskytnou kontakt na poradnu. Pokud by žena teprve začínala mít pocit omezení nebo ohrožení, tak by bylo nejvhodnější kontaktovat přímo některou z poraden. Pro Brno je k dispozici například Poradna pro ženy v tísni nebo Bílý kruh bezpečí, celorepublikově určitě mimo jiné ProFem, Elektra a Rosa. Myslím, že poradny jsou už dnes dosažitelné a lze je najít například v telefonním seznamu nebo na internetu. V poradnách jsou k dispozici psychologové, právníci, sociální pracovníci, takže mohou poskytovat odborné rady dle individuální potřeby.

Pro domácí násilí je charakteristická jeho dlouhodobost, opakovanost, která téměř znemožňuje oběti, aby poznala objektivní stav věcí a z násilí se vymanila. Nejdůležitější je první krok — uvědomit si situaci a někomu se svěřit. Ale většinou se nestačí svěřit kamarádce. Často totiž míváme sklony stížnosti druhých bagatelizovat a snažit se postižené lidi uchlácholit větami typu: „To je dobré, to přejde.“ A nebo jim nevěřit, protože se třeba násilník vůči jiným lidem může chovat úplně normálně, takže bychom to do něj neřekli.

Postižená žena může nejdřív svůj problém v poradně anonymně konzultovat, a když získá důvěru, domluvit si schůzku a pokusit se to vyřešit. Důležité je nesetrvávat se sugescí, že se to změní, že se agresor změní. Nečekat, až dojde k ohrožení na životě či k ohrožení dětí.

Co je příčinou takového násilí?

Jednoznačná odpověď neexistuje. Jsou různé názory na to, kde získáváme své vlastnosti, zda je to genetickou výbavou. Velkou část ovlivňuje určitě výchova v rodině, minulost, prožitky a zkušenosti jednotlivce.

U agresora jde především o uplatňování moci prostřednictvím násilného chování. Člověk by se tak většinou nezachoval v zaměstnání, ke svému šéfovi. Dokáže se ovládat, ale doma má pocit, že je to jeho pole, jeho nepsané právo ovládat své blízké. Vyjadřuje domácí nadvládu. Nenapadá všechny v okolí; pouze v domácnosti. A o to je to horší, protože, jak jsem již řekla, postiženému pak nikdo nevěří.

Ve veřejném mínění navíc převládá domněnka, že domácí násilí je věc týkající se uzavřeného kruhu rodiny, domácnosti, že by si to měli vyřešit sami a že by se jim do toho neměl nikdo plést. Někdy se ozývají alibistické názory, že žena svého manžela vlastně vyprovokovala.

Letošní festival V-Day byl dvoudenní. Kromě filmových projekcí, přednášek a besed bylo jeho součástí ještě jedno představení.

Ano, součástí benefičního víkendu byla například beseda o přirozeném porodu a porodech doma, projekce několika filmů a podobně. Upozornila bych na zajímavý film Moje levé prso, který pojednával o rakovině prsu. Režisérka, žijící v lesbickém páru, natočila velmi otevřený dokument o sobě v boji s tímto zhoubným onemocněním.

V sobotu večer se skutečně konalo jiné divadelní představení. Pánská verze Vagina monologů pod názvem Starý úhoř vypráví, jež bylo dílem dramaturgyně Venduly Borůvkové. Skládalo se z vážných a humorných příspěvků na podobné téma, jakému se věnuje ženská verze. Záměrem bylo pobavit jak publikum, tak účinkující.

Účinkovali v tomto představení muži?

Ne. Žádní muži nebyli ochotni se zúčastnit. Tak nás tam bylo pět žen, namaskovaných za muže (smích).

—

Připravil Dušan Lužný. Další 7.G rozhovory najdete tady.