Editorial

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

„pro tento fenomén ,zezelenání‘ nadnárodních společností se vžil celkem přiléhavý výraz ,greenwash‘ — anglicky cosi jako ,zelený nátěr‘, ale také ,zelené omytí,‘“ psal Vojtěch Kotecký v roce 1994 v článku Ať se Země zelená! do tehdy ještě Poslední generace. Po více než třiceti letech můžeme konstatovat, že zodpovědná péče o zelenou image už není zdaleka vlastní jen nadnárodním společnostem, ale i mnoha jiným aktérům, ať už firemním, státním či neziskovým. Některé z nich jsme před sedmnácti lety přiblížili v tématu Greenwashing: Zelená se line záře, jiné příklady najdete v tématu tohoto čísla. Mimo jiné se v něm dozvíte, co o této rozšířené praxi soudí zástupci ekoneziskových organizací, jak se dá omezit, nebo co si představit pod pojmem ethicswashing. 

Mimo hlavní téma doporučuju například poutavou reportáž Veroniky Kickové z nenadále ohrožené osady Čechánky rozbor nepříliš voňavého květinového byznysu, inspirativní profil oceánografky a environmentální aktivistky Sylvie Earle nebo dvojrozhovor s bývalou a novou ředitelkou Hnutí DUHA. A zapomenout opět nemohu na další skvělou esej Luďka Čertíka, v níž se například ptá: Mohl bych slyšet pád kartaginských hradeb a zurčení vody ve visutých zahradách Semiramidiných?

Zurčící a neklamně zelené léto přeje 

Vít Kouřil