Podívejme se na změnu lesního zákona podrobněji a spolu s ní i na to, proč dává smysl se zaměřit na problém monokultur. Pro potřebný kontext se ale nejprve musíme vrátit o tři generace lesa zpět.
Kořeny umělosti
Před stoletími vypadaly lesy docela jinak než dnes. Dřevo ve středověku sloužilo nejen k topení v obydlích, ale postupně stále více pro hutě, sklárny a jiné manufaktury. A spolu s tím se z krajiny lesy vytrácely, především ty starobylé. Většina lesů na našem území byla od pradávna intenzivně promycovaná sekerami, které nechyběly v žádné chalupě. Tyto lesy se vitálně obnovovaly z pařezů, jejich dříví vhodné na otop ale neodpovídalo požadavkům postupující industrializace.
Patenty Marie Terezie na naše území postupně od roku 1754 nepřinesly jen o zhruba devět procentních bodů více lesů, ale vedly k tomu, že se lesy obnovovaly časově efektivně, tedy umělou výsadbou. Od té doby z naší krajiny prakticky zmizely pařeziny, světlé lesy s mohutnými výstavky, lesy spásané dobytkem, a především lesy přirozeně obnovované. Když se zeptáte kolemjdoucího v lese, zda se mu okolní umělá smrková monokultura líbí, téměř zpravidla ji považuje za přirozenou podobu lesa. Pamětníci, kteří si pamatují původní krajinu, vymizeli.
Nevymizely však přírodní a ekologické zákony a zákonitosti. A intenzivní pěstování lesů narazilo na své limity: nejen kvůli vyčerpání lesních půd, imisím síry, odvodnění, zalesňování pro les na živiny příliš bohatých půd či nastupující změně klimatu. Narazilo totiž na limity, s nimiž se jednodruhový porost smrku v horách vyrovná téměř každé století tím, že se rozpadne. V teplejších podmínkách nížin a pahorkatin ale takové rozpady začaly nastávat častěji.
Spolu s revolučním zákonem o ochraně přírody tak devadesátá léta přinesla i výrazný zásah do toho, jak v Česku obnovovat lesy — totiž s příměsí listnáčů a jedlí. Podíl jejich povinné výsadby je však již od schválení zákona v roce 1995 biology a ekology kritizovaný jako příliš nízký a i úprava v roce 2018 jej zvýšila nedostatečně. Přesto se jedná o základní předpoklad k tomu, aby lesy vyrůstaly pestré a odolné. A kolem tohoto podílu je také postavena hlavní dotační politika státu v lesnictví.
Torza stromů ponechaná na místě kůrovcové kalamity, Rejvíz, foto: Jana K. Kudrnová.
Peněženka především
Úředníci Ministerstva zemědělství zdůvodňovali dotace na sazenici vždy tím, že bez nich by nebyl požadavek na minimální podíl listnáčů a jedlí v lesích obhajitelný. Argumentovali, že sazenic smrku je oproti dubovým či bukovým potřeba na hektar jen třetina, navíc jsou levnější a mnohem méně často je okusem zahubí zvěř. A s tímto odůvodněním porušovali i evropské právo, které zamezuje poskytovat dotace na to, co je ze zákona povinné — tedy v tomto případě nesázet monokultury.
Nyní prosazovaná změna lesního zákona tak problém s finanční podporou za dodržování zákona řeší po švejkovsku: podporu za výsadbu odolnějších dřevin s vyšší tržní hodnotou a menším rizikem rozpadu tohoto podnikání vlivem oteplování sice zachovává, zároveň však nestátní vlastníky zbavuje povinnosti listnáče a jedle ve svém lese sázet. Na místech, kde nyní roste věkovitá bučina nebo doubrava (a spolu s ní i mezinárodní tlak na to, abychom tyto biodiverzitně i klimaticky nejcennější části lesů více chránili), tak budou mít vlastníci po jejich vykácení možnost vysadit čistě smrkový porost.
Paradoxně na tom prodělají všichni. Evropský lesnický institut, mezinárodně uznávaný vědecký panel, totiž varuje, že tyto smrkáče se budou zpravidla rozpadat ještě předtím, než dorostou. V Česku navíc máme z posledních let zkušenost, kdy stát vyplatil vlastníky rozpadlých smrkových a borových monokultur zhruba 18 miliardami korun a také promrhal 8 miliard z Národního plánu obnovy, aniž by dosáhl kýženého navýšení podílu výsadeb listnáčů a jedlí. A to vlastníky odvádí od úvah, co je pro ně do budoucna udržitelné.
Nový nebo novelizovaný
Lesní zákon, který je od roku 1995 aktuálně ve své 31. verzi, a mění se tak v průměru více než jednou ročně, připomíná vlaštovčí hnízdo. Norma, která vychází z tradice lesnického plánování zaměřeného na maximalizaci výnosu při těžbách a boji s takzvanými škůdci, se nepotýká jen s tím, že v posledním období překonávají neplánované těžby ty plánované. V minulých desetiletích se totiž výrazně neproměnila jen přírodní prostředí, ale i prostředí majetkových vztahů. A malým vlastníkům, výzkumným institucím, obcím, církvím či lidem, kteří si koupili les se záměrem chránit přírodu, přeregulovaný systém brání v tom, co chtějí s lesem dělat.
Na tom, že by legislativní obydlí českého lesnictví bylo lepší postavit na zelené louce, než k němu přidávat 32. přílepek, se shodli všichni od dřevařů po ekology. Ministerstvo se přesto nakonec rozhodlo navázat na návrh novely zákona připravené Sdružením vlastníků obecních, soukromých a církevních lesů. A ministr tak chce „vlastníkům rozvázat ruce“ novelou, jejíž jádro oni sami připravili. Řečnicky: má mantinely nastavovat ten, kdo v nich má sám hrát?
Předání připomínek k lesnímu zákonu, foto: Petr Zewlakk Vrabec.
Hnutí DUHA vrchnímu řediteli lesního hospodářství Patriku Mlynářovi v březnu minulého roku během happeningu nazvaném Návrat monokultur nechceme předalo k zákonu 57 připomínek. Změny vedoucí k pestrým a odolným lesům ale žádalo i osm ministrů, deset krajů a osm dalších připomínkových míst.
Větší problém než původní návrh tak představovalo jeho připomínkové řízení, v němž ministerstvo nevyhovělo výhradám, jež mohly jednostrannost původního návrhu vyvážit. V prvním čtení Poslanecké sněmovny na sklonku minulého roku ale zákon stále obsahoval problematický návrh na zrušení povinnosti listnáče a jedle vysazovat.
Pro stromy vidět les
Zdůvodnění úpravy zákona v jeho důvodové zprávě se přitom opírá o změnu „podmínek pro lesnické hospodaření v souvislosti s rozsáhlou kůrovcovou kalamitou, která zasáhla lesy na velké části území České republiky“ a implementaci „cílů Státní lesnické politiky pro oblast adaptace lesů na změnu klimatu“. Nic z toho však novela dostatečně neřeší, ačkoliv ve spolupráci tří desítek odborníků zpracovaný Plán pro zdravé lesy ukazuje, že možnosti tu jsou. Jaká konkrétní řešení by tedy podle tohoto plánu pomohla lesům především, a bohužel se dosud do lesního zákona nepromítla?
Ekologické dřeviny
Monokulturní výsadba smrku mimo hory už dnes představuje podnikatelské riziko, které nemají veřejné rozpočty sanovat. Namísto podílu listnáčů a jedlí by se tak v zákoně měly zavést takzvané ekologicky a klimaticky vhodné druhy dřevin, stanovit maximální podíl rizikových dřevin a vlastníkům dát větší volnost při výběru druhové skladby a zároveň menší možnost hrát vabank s dotacemi.
Mrtvé dřevo
Lesní zákon stanovuje povinnost vlastníků lesů dbát na zachování funkcí lesa, ale toto ustanovení není v praxi naplňované, což vedlo k degradaci lesních půd a úbytku lesní biodiverzity. Přestože byla v roce 2019 přijata novela vyžadující ponechání těžebních zbytků a mrtvého dřeva, ministerstvo dosud nevydalo prováděcí vyhlášku a chce ji potopit tím, že navrhuje její odklad do roku 2030. Mrtvé dřevo i související vyhlášku přitom potřebujeme už teď, a to nejen pro ochranu půdy a biodiverzity, ale i pro splnění evropských závazků a požadavků využití biomasy pro energetické účely.
Připomínky k lesnímu zákonu, zdroj: Zelený kruh.
Lesní půda
Posouzení „nepřiměřeného“ poškození lesů při přibližování dřeva se musí vztahovat k lesním ekosystémům a jejich funkcím, čímž reaguje na problémy jako eroze, bahnotoky či zhutnění půdy. Zákon dosud umožňuje poškození půdy omlouvat nepříznivým počasím nebo nevhodnou technologií. Tomu by se mělo zabránit volbou šetrnějších technologií a přizpůsobením těžby aktuálním podmínkám.
Doba zalesnění
Zrušení povinné lhůty pro zalesnění by lesníkům umožnilo upřednostnit přirozené zmlazení, které vede k ekologicky stabilnějším lesům. Přirozená obnova probíhá úspěšně i v chráněných územích a její podpora přinese nejen ekologické, ale i ekonomické výhody oproti nákladnému umělému zalesňování, které na rozsáhlých holinách často selhává. Návrh zahrnuje pojistku, která by povinnost umělého zalesnění stanovila pouze tam, kde by do dvaceti let nedošlo k přirozené obnově.
Hospodaření ve státních lesích
Novela zákona směřuje k větší liberalizaci pro soukromé vlastníky, zatímco důraz na veřejné funkce by měl být kladen především na státní lesy, kde dosud hospodaření často upřednostňovalo ekonomický zisk před ekologickou stabilitou — a to je problém mimo jiné i na Soutoku či na Křivoklátsku. Ve státních lesích by se mělo hospodařit v souladu s cíli Ministerstva životního prostředí, a ne rýžovat na dřevě nebo na pronájmu honiteb, které vede k neudržitelně vysokým stavům zvěře.
Čas do září
Předvolební průzkumy zatím nahrávají představě, že co se neschválí do voleb, nebude dalších mnoho let. Konzervativností úředníků Ministerstva zemědělství přitom nepohnuli ani poslední dva ministři, jimž v mnohém nejde upřít dobrá vůle. Odolnost úředníků vůči změnám lze chápat tak, že nechtějí nic měnit rychleji, než co by firmy Agrofert či Uniles následně chtěly vrátit zpátky.
Nikdo z nás by se ale neměl dostat do situace, že budeme velkým podnikům platit z veřejných zdrojů stamiliony či miliardy za to, že snižují riziko pro své podnikání a bezmála 300 tisíc malých vlastníků lesů bude nadále ponechaných svému osudu. Proto je zásadní i váš hlas, který můžete přidat k desítkám tisíc dalších na zachranmelesy.cz a jenž k lepšímu lesnímu zákonu přispěje.
Autor je vedoucím programu Krajina Hnutí DUHA, kontakt: jan.skalik@hnutiduha.cz.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář