Růžový paradox: růže jako symbol lásky i utrpení

V tomto článku budu sledovat kytici růží z českého supermarketu a popisovat rizika spojená s jejich produkcí. V roce 1990 David Harvey napsal, že cílem radikálních geografů by mělo být od-fetišizování trhu a zboží a obnovení vztahu mezi výrobcem a spotřebitelem, aby si spotřebitelé začali klást nepříjemné etické otázky. Příběh růží však ukazuje, že o pětatřicet let později se v tomto ohledu mnoho nezměnilo. Naopak, v posledních desetiletích se světová ekonomika ještě více globalizovala a zdá se, že toto propojení ztrácíme více než kdy jindy.

Česká republika dováží nejvíce řezaných květin z Nizozemska, Ekvádoru, Kolumbie a Keni. Právě Keňa v posledních desetiletích zažila masivní rozvoj květinového průmyslu, který je nyní jejím druhým největším zdrojem HDP, hned po čaji. To, že je k nám stále nejvíce květin dováženo z Nizozemska, totiž neznamená, že by tam byly vypěstovány. Nizozemsko je světová květinová velmoc a se svou největší květinovou burzou na světě Royal FloraHolland se podílí na celosvětovém objemu vývozu více než 40 procenty. A to je i případ mnou sledovaného pugetu rudých růží vypěstovaných podle informace na etiketě v Keni a následně poslaných do Holandska, kde byly zabaleny a poslány do České republiky. Většina květin v regálech zdejších supermarketů dnes pochází právě ze zemí globálního Jihu, kam se od druhé poloviny 20. století postupně přesunula jejich produkce. Ta ale do těchto oblastí přinesla také mnohá environmentální i sociální rizika.

Podle studie environmentálního dopadu řezaných květin z roku 2022 publikované v časopisu Journal of Cleaner Production je jejich ekologická stopa způsobena především vysokou spotřebou energie na vytápění skleníků, dále pak leteckou dopravou a logistikou chladicího řetězce. V Keni jsou květinové farmy úzce spojeny se značnými nároky na zavlažování a splachy živin a pesticidů, které způsobují eutrofizaci a ztrátu biologické rozmanitosti. V posledních letech se však pozornost veřejnosti přesunula především na vykořisťovatelské pracovní vztahy a porušování lidských práv týkajících se tisíců migrujících pracovníků, kteří přicházejí do oblastí květinářství kvůli vysoké míře nezaměstnanosti v Keni. 

Jezero Naivasha, Keňa, foto: Kandukuru Nagarjun.

Na květinové farmě u jezera Naivasha

Epicentrem keňské produkce řezaných květin je jezero Naivasha. Pěstování květin se v jeho okolí rozšířilo v šedesátých letech 20. století. Z místa původních masajských pastevců se postupně stalo centrum velkovýroby květinářství zaměřené na export, které přitahuje pracovní migranty a podporuje urbanizaci oblasti. Díky vynikajícím podmínkám pro pěstování květin — „evropskému létu“ trvajícímu deset měsíců v roce a obrovskému zdroji sladké vody z jezera, které vytváří nepřetržité vegetační období pro růže a další druhy květin — do oblasti přišlo mnoho zahraničních podnikatelů.

V současné době obklopuje jezero Naivasha na šedesát květinových farem, jež zaměstnávají přibližně sto tisíc pracovníků. Zkušenost „pracovníka na květinové farmě“ však není univerzální ani genderově neutrální. Podobně jako v oděvních řetězcích nebo v dodavatelských řetězcích jiných čerstvých produktů jsou odpovědnými osobami obvykle muži, ale naprostou většinu námezdních pracovníků s nízkou kvalifikací tvoří ženy. V keňském zahradnickém odvětví tvoří ženy až tři čtvrtiny pracovní síly. A podle mnoha studií a zpráv z posledních let čelí tyto ženy řadě závažných problémů: od nejistoty zaměstnání přes neplacené přesčasy, zdravotní problémy až po sexuální obtěžování. 

Důležité empirické údaje poskytuje výzkum, jejž v roce 2003 provedl mezinárodní tým v rámci projektu Sussexské univerzity Ethical Trade in African Horticulture. Výzkumníci absolvovali stovku polostrukturovaných rozhovorů a třináct hloubkových skupinových diskusí se zaměstnanci na pěti farmách. Přestože se zdá, že již existuje tendence k dlouhodobým zaměstnaneckým smlouvám, třicet procent zaměstnanectva ze vzorku tvořili sezónní a příležitostní pracovníci a pracovnice, kteří také vyjádřili značné obavy související s nejistotou zaměstnání. Zejména ženy se obávají otěhotnění, nemoci nebo zranění a ztráty zaměstnání. Většina sezónních a příležitostných pracovnic je vyloučena z výhod, jako je nemocenská nebo mateřská dovolená. Podle keňských zákonů mají sice ženy nárok na tříměsíční mateřskou dovolenou s plnou mzdou, většina žen však své těhotenství tají, aby si prodloužila dobu strávenou s novorozencem. „Jsou i takové, které pracují, dokud neporodí dítě v práci,“ dočteme se ve výzkumné zprávě.

Skleníky na břehu jezera Naivasha, Keňa, Foto: Carlos Reis.

Hanson a Pratt v knize Gender, Work and Space (1995) tvrdí, že „skrze sociální a ekonomické vztahy se vytváří a reprodukuje segregace mnoha žen do špatně placených zaměstnání“. Květinový průmysl je ukázkovým příkladem toho, co označuje jako profesní segregace, která odsouvá ženy do nízkokvalifikovaných a špatně placených pozic ve sklenících a balírnách s nižším příjmovým stropem, horšími benefity a menší kariérní mobilitou. Na květinových farmách převažují ženy zejména v rolích, jako je sběr, balení a kontrola kvality: tedy činnosti, jež jsou považovány za přirozeně vhodné pro ženy pro jejich zručnost a pečlivost. Tyto pozice jsou ale fyzicky velmi náročné a povinné přesčasy dosahují v hlavních sezónách až šestnáct hodin. Jak zachycuje Melissa Wright v knize Disposable Women and Other Myths of Global Capitalism (2007), když píše o jednorázových ženách v globálním kapitalismu, cyklické najímání a vyhazování pracovnic konstruuje ženy jako biologicky vhodné a jednoduše nahraditelné v rámci globálních komoditních řetězců.

Institucionalizovaná sexuální ekonomie

Podle zmíněného výzkumu Sussexské univerzity mají tyto problémy hluboké systémové kořeny. V keňské společnosti existuje silně zakořeněný patriarchát, který byl ještě posílen kolonialismem a upřednostňováním mužů na tradičních vedoucích pozicích. Druhou zmíněnou příčinou je hierarchická organizace společností, v nichž mají zpravidla mužští nadřízení moc nad přijímáním, propouštěním, disciplínou nebo povyšováním a slouží jako bariéra mezi zaměstnanci a vedením. To má za následek jev, který Megan Lowthers ve studii On Institutionalized Sexual Economies: Employment Sex, Transactional Sex, and Sex Work in Kenya’s Cut Flower Industry (2018) nazývá institucionalizovanou sexuální ekonomií. Ve svém článku popisuje, že ženy v Naivashe se často účastní sexuálního obchodu, aby si přivydělaly, protože mzda (činící asi 40 amerických dolarů měsíčně) z farem nepokrývá základní potřeby pro ně a jejich děti. 

Další běžnou praxí je takzvaný zaměstnanecký sex, kdy ženy vyměňují sex za zaměstnání na farmách nebo se zapojují do transakčního sexu s manažery farem, a doplňují si tak své příjmy sexuální prací. Přetrvávající genderová diskriminace a nerovná mocenská dynamika na pracovišti vedou také k sexuálnímu obtěžování a znásilňování, které vystavují ženy riziku nechtěného těhotenství nebo přenosu HIV.

Posledním důležitým faktorem, jenž ovlivňuje pracovní podmínky na farmách, je chování kupujících. Evropské supermarkety mají tendenci přenášet rizika do svých dodavatelských řetězců. V rámci udržení pozice na silně konkurenčním trhu jsou vývozci nuceni snižovat počet zaměstnanců, čímž se vytváří tlak na výkon a nucené přesčasy. Podle Petera Szaparyho, původem rakouského majitele společnosti Wildfire Flowers v Keni, se evropské supermarkety silně brání změně cen. Podle loňské investigace ABC News dostane pěstitel za jednu růži průměrně osm centů, přičemž podle britské studie Angely Hale a Maggie Opondo Humanizing the Cut Flower Chain (2005) si supermarkety naopak udržovaly vysoké marže ve výši 45—55 %. Povaha čerstvých květin zároveň vyžaduje, aby se růže dostaly na pulty supermarketů přibližně do 24 hodin. Produkce „just-in-time“ tak způsobuje nepředvídatelnou pracovní dobu pracovnic na farmách a ztěžuje jim sladění produktivní a reprodukční práce. Současně neplacená reprodukční práce vykonávaná stejnými ženami je klíčová pro celé výrobní schéma a fungování kapitalistické společnosti. 

Jezero Naivasha, Keňa, foto: Kandukuru Nagarjun.

Jak posílit pozice keňských žen

V Keni je na květinovém průmyslu závislých více než půl milionu lidí, z nichž dominantní část tvoří ženy a děti. Máme-li hovořit o řešení tohoto problému, považuji za nejdůležitější (a tím se vracím k Harveymu) takzvanou odpovědnost na dálku, která je pro květinářství nesmírně důležitá. Podle značné části geografů se v dnešním světě smazává hranice mezi lokálním a globálním, přestože je v nás tato dichotomie silně zakořeněna. Někteří autoři v souvislosti s produkcí květin v Keni píší o „globálním smyslu jezera Naivasha“ ve snaze na tuto dichotomii upozornit a překonat ji. Souhlasím s britským akademikem Georgem Randalem Daviesem, když v časopise Consilience tvrdí, že bez socioekonomické udržitelnosti nelze dosáhnout skutečné (environmentální) udržitelnosti. 

Hale a Opondo dále ve své studii píší: „Humanizace dodavatelského řetězce znamená uznat dopad tlaků dodavatelského řetězce na obrovské množství pracovnic a pracovníků v jeho základně.“ Řešení sociálních problémů, kterým ženy v keňském květinářském odvětví čelí, vyžaduje mnohostranný a participativní přístup. Autorky zdůrazňují význam propojení pracovníků s aktivisty z řad spotřebitelů na opačných koncích dodavatelských řetězců, což přineslo pozitivní dopady v případě britsko-keňského obchodu s květinami. Podle jejich studie je odpovědnost a kontrola v případě, že květiny procházejí nizozemským aukčním systémem, poměrně nízká. Větší potenciál pro sledování a kontrolu důstojných pracovních podmínek má podle nich navázání přímých vztahů mezi farmami a supermarkety, které pak mají možnost vytvářet tlak na pěstitele. 

Výzkumnictvo Sussexské univerzity k tomu dodává, že etické kodexy a monitorovací mechanismy jsou účinnější, pokud existuje místní vlastnictví a zapojení více zúčastněných stran, zejména prostřednictvím organizací zastupujících zájmy žen, například keňské Komise pro lidská práva. Bez mechanismů pro podávání stížností nebo fungujících výborů zaměstnanců ženy nemají žádnou efektivní možnost se bránit a hájit svá práva. Ženy v Keni sice mají právo vstupovat do odborů, ale míra jejich zapojení je velmi nízká a členy se stávají převážně muži pracující na stálých pozicích. Aby zákony zajistily dlouhodobé zlepšení pracovních podmínek a práv žen, je zapotřebí zapojení všech zúčastněných stran včetně samotných pracovníků a průběžné vzdělávání pracovníků o jejich pracovních právech.

Skleníky na břehu jezera Naivasha, Keňa, Foto: Carlos Reis.

Lokální alternativy 

Z pozice „silné udržitelnosti“ by se dalo tvrdit, že takový obchod, jako je ten s růžemi a dalšími květinami, v současné podobě nemůže být nikdy udržitelný. Vytápění skleníků obnovitelnou energií pomocí solárních panelů za účelem vytvoření „uhlíkově neutrálních růží“ (což je cílem zmiňovaného Petera Szaparyho z Wildfire Flowers) nelze považovat za udržitelné, pokud se tím vytváří sociální a environmentální problémy v místech těžby nerostných surovin. Čerstvé květiny navíc vyžadují chladicí logistiku a leteckou dopravu, což je z hlediska udržitelnosti problematické. Nehledě na to, že obchodní vztahy mezi globálním Severem a Jihem jsou často asymetrické a neokoloniální, jelikož odvádějí zisky pryč ze zemí globálního Jihu a zároveň udržují špatné pracovní podmínky v zemi produkce. 

Vedle tlaku na supermarkety a zvyšování etických standardů v zemích globálního Jihu se jako řešení tedy nabízí přestat květiny z těchto zemí kupovat, a místo toho podporovat alternativu — lokálně pěstované květiny. Dát přednost lokálním českým květinám znamená volit ekologičtější, etičtější a často i kvalitnější zboží. Lokální květiny mají nižší uhlíkovou stopu, protože necestují tisíce kilometrů, podporují místní pěstitele a ekonomiku a obvykle jsou čerstvější, takže vám i déle vydrží. Navíc jsou pěstovány v přísnějších pracovních a environmentálních podmínkách, což zaručuje větší transparentnost a ohleduplnost k lidem i přírodě. 

V České republice existuje řada farem a květinářství, které nabízejí květiny pěstované lokálně s ohledem na místní podmínky a ekologickou udržitelnost. Ekologické pěstitele řezaných květin v Česku sdružuje například Platforma Výkvět, na jejichž webu vykvet.org najdete mapu certifikovaných pěstitelů a prodejců. Najdete mezi nimi například Květinovou farmu pod Smrkem, Svobodný statek na soutoku, Kytky od potoka, Kytky za humny nebo Zahradní kvítí. 

Kontakt: miskova.ivca@gmail.com.

Projekt se uskutečnil za finanční podpory statutárního města Brna.