Jak strategicky potopit Čechánky

Z autobusu jsem vystoupila v centru obce Detvianska Huta. Právě sem měli podle etnografů chodit za prací čeští skláři z na tehdejší poměry nedaleké osady, která se dodnes jmenuje po nich, Čechánky. 

Obloha je vymetená na ostře modro, slunce šílí, na duben bude za chvíli horko a sytě oranžové světlo bude pálit i z fotografií. Stromy u silnice i na obzoru jsou bledě zelené, asfaltka úzká a téměř nic po ní nejezdí. Hlavní devizou zdejších končin je totiž božský klid.

Za ním sem také před několika lety přišli René a Katka. Dnes pod názvem Farma pod Poľanou hospodaří na několika hektarech, chovají koně, kozy, krávy, kachny, slepice. René navíc nabízí své služby jako podkovář a korektor kopyt.

Nebýt podivného nápadu slovenského ministerstva životního prostředí, že právě vedle jejich hospodářství je strategicky potřebné právě teď vybudovat obří vodní elektrárnu s padesát metrů vysokou hrází, věnovali by všechnu svoji energii hospodářství, domácnosti a dvěma předškolním dětem. Namísto toho se přes noc stali občanskými aktivisty a taky trochu odborníky na vodní stavby.

Zrazu bum, strategická investícia

„My sme sa to dozvedeli vo februári z Denníka N, že sa rokuje vo vláde a že to má byť strategická investícia za 2,4 miliardy. A že rátajú s tým najväčším plánom 2 300 MW, čo by zaplavilo Čechánky celé. Nevedeli o tom ani starostovia obcí, ani na kraji. Takže tu sa išla schvaľovať strategická investícia za miliardy a nikto to nemal v územnom pláne, nikto nekomunikoval s majiteľmi tých pozemkov, s obcami, s nikým. O deviatej večer volá Janko Lašák (ano, ten slavný hokejista, pozn. aut.), on má túto hore chalupu, popod neho vlastne majú ísť tie rúry až do Málinca, volá nám, počúvajte, viete o tom niečo? Hneď na druhý deň ráno sme išli za starostom na Látky, boli sme tam asi piati tu z tejto zóny, okamžite sme sa dali dokopy…,“ začíná vyprávět Katka a pokračuje: „My máme tie sociálne siete, nás vlastne sčasti živí instagram, máme fakt dosť followerov, našťastie. Čiže mediálny tlak sa dal spraviť.“

Jedna z posledních dřevěnic v Čechánkách, foto: Veronika Kicková.

Její manžel René navazuje: „Janko Lašák tiež ako známa osobnosť, Renáta s Tomášom, tí právnici, oni tu majú chatu, tiež sú zasiahnutí a ešte tu máme hore levandulovú farmu a on je Rakušan, a ešte tu máme jedného, kto je prekladateľ angličtina, nemčina, čiže sme vedeli vďaka nim naštudovať všetky prečerpávačky v Rakúsku v Nemecku, vo Švajčiarsku… 

Toto by samozrejme mali robiť oni, vodohospodári by mali dať tie papiere takto na stôl, nech sa páči a poďme diskutovať. Oni podcenili, kto tu vlastne býva, mysleli si nejakí farmári, nevšimnú si to, dáme päť dní pripomienkové konanie, ubehne to, nikto nič nebude namietať a zrazu bum, strategická investícia,“ přibližuje počátek kauzy.

Zákon o strategických investicích je přitom jednou z výkladních skříní tiché a postupné likvidace demokracie na Slovensku. Jeho návrh byl předmětem zkráceného legislativního řízení, jak je „dobrým“ zvykem současné vlády. Dokud byla prezidentkou Zuzana Čaputová, vetovala jej s podrobným a dlouhým odůvodněním. Je totiž v rozporu s ústavou a porušuje vlastnická práva občanů. Nicméně poslanci Národní rady nakonec těsnou většinou veto prolomili a zákon schválili. Opozice pak začala váhat a dál už nekonala s tím, že si počká, jak bude uplatňován v praxi.

Tak se dočkala, Čechánky jsou jeden příklad za všechny. Jasně se ukazuje, že vágní formulace a definice dávají široký prostor investorům na úkor občanů. Nakonec se na ústavní soud obrátil přímo právník Tomáš Endrödy z občanského spolku Združenie Čechánky. 

René a Katka s dětmi, foto: archív Farmy pod Poľanou.

Už druhý raz

Zasvěcena do problematiky přečerpávacích vodních elektráren opouštím své nové známé s lahví domácího mléka v batohu a obdivem k jejich energii, odhodlání a nadhledu. 

Po krátké procházce se ocitám v centru osady, u starého hřbitova s malou kapličkou a ikonickým malovaným křížem. Po chvíli hledání se mi daří najít i vzácný, o mnoho starší vyřezávaný křížek náhrobní, který pronikl až do loga občanského sdružení a stal se symbolem nejen odporu k vodnímu dílu, ale i historické hodnoty zdejší krajiny. Ticho a meditativní atmosféra mě přitáhly natolik, že přestávám vnímat čas. Nedochází mi dost jasně, že dnešní protest a setkání s vodohospodáři je plánován na čtvrtou a teď už se blíží poledne. 

Navíc mě zdrželo milé krátké povídání chalupářů, které jsem potkala u družstva. Sami o sobě říkali, že jsou jen obyčejní lidé, Pán pracuje na trafostanici. Pozvali mě dál, ukazovali fotky, jak z rozpadnuté chalupy vybudovali pro ně příjemnou chatu. Měla by být vyvlastněna, ale nikdo z kompetentních s nimi dosud pořádně nekomunikoval, na dnešní setkání s vodohospodáři pozváni nebyli: „Ja som sa narodil kúsok odtiaľto, na Málinci, už som vyvlastnenie raz zažil, za komunistov. Nik sa nás nepýtal…, jednoducho nás vysťahovali. Tak som si kúpil aspoň tu takú starú drevenicu, už sa to rúcalo. Opravili sme to so ženou a chodíme sem aspoň na víkendy, je tu boží pokoj. No a teraz zasa elektráreň, už druhý raz…“

Čas se krátí

Mám čtyři hodiny času. Z plánovaného dna vodní nádrže se nakonec do táhlého dlouhého kopce musím rozběhnout, míjím další hospodářství, kde se utěšeně pase několik koní. Na mezi po levé straně jakýsi ujčok něco kutí s motykou, divoká třešeň je v plném květu, po poli pode mnou jede traktor a poledne hoří.

Hřbitov v Čechánkách, foto: Veronika Kicková.

Na samém vrcholu kopce, strmějšího, než se zdola zdá, mě vítá dřevěná cedule: Statek Na výšinách. Na návštěvu už není čas a stejně pracujou, z aroniového pole se ozývá kultivátor. Pokračuji poklusem po červené na rozcestí zvané Táňovo. Výhled na opačnou stranu je dechberoucí, orlí hnízdo kousek pod vrcholem patří podle mých odhadů právě Jánovi Lašákovi. Z představy, že materiál na stavbu dřevěnice sem jeho předkové vláčeli na volech, jak zaznělo v jeho emotivním videu, se mi točí hlava. Strmák a nadmořská výška 900 metrů. Teď by tudy mělo vést podzemní potrubí na přečerpávání vody ze spodní nádrže Málinec do horní Látky. Pitné vody!

„Málinec zásobuje pitnou vodou 60 000 ľudí. Ja som čítal o všetkých prečerpávačkách na svete, ktoré sú zlúčené s pitnou vodou, a všade to vyšlo tak, že buď museli robiť zvlášť nádrže na tú pitnú vodu, alebo sú nerentabilné kvôli vysokým nákladom na čistenie tej vody a celkovú údržbu,“ vysvětloval mi René, jak ve Združenie Čechánky využili jazykové schopnosti svých členů a po nocích studovali materiály ze zahraničí.

Zatím míjím škaredou rezavou ceduli o ochranném pásmu, jež Vodohospodářské výstavbě na důvěryhodnosti nepřidala, čas se krátí. Část zvanou Dědina jsem sice našla, ale historická dřevěnice bude muset počkat na příště. Rychle svačím svůj domácí chléb s mlékem od Katky a utíkám nejprve po červené, potom po žluté, snažím se v cukuletu fotit pěkná místa a ostré slunce bolí i můj starý foťák.

Je to tu zvláštní. Kousek vedle opuštěné, ale zachovalé chaloupky trůní její nepříliš vkusná moderní sestra. Na úvahy o úpadku lidové architektury ale už není čas, končí tu vedení a taky signál, s čímž jsem nepočítala. Bloudím tedy bez mapy vějířem lesních cest. Když konečně přisupím k obydlenému domu, je už zatraceně pozdě, to jsem nedomyslela, nechala jsem se unést krajinou a zmeškám protest i pokus místních probojovat se na setkání s vodohospodáři…

Foto: Veronika Kicková.

Sliepkári vracajú úder

Po štěrkové cestě naštěstí vrčí stará škodovka, jede kam jinam než „rovno ku kulturáku“. Měla jsem víc štěstí než rozumu, je to ještě dobré čtyři kilometry. Už od hlavní silnice se táhne šňůra aut všemožných poznávacích značek. Protest bude velký.

Nakonec jsme byli vpuštěni všichni, majitelé nemovitostí, členové občanského sdružení i novináři. Tedy i já. Organizátoři původně intimního setkání několika vyvolených podlehli tlaku veřejného mínění a první prezentaci nepostradatelnosti vodního díla otevřeli veřejnosti.

Vzduch byl dusný nejen přeneseně. Místní, kteří v publiku výrazně převažovali, vodohospodáře nejprve doslova vypískali, překřikovali řečníky a skandovali „Choďte domov!“. Naivní a argumenty nepodložená prezentace vodohospodářů s pěknými obrázky by příliš neuspěla ani na střední škole. Navíc představitelé státní moci v čele s ministrem životního prostředí Tomášem Tarabou (dříve nezávislého poslance za Kotlebovce — ĽSNS, nyní nezávislý za Slovenskou národní stranu) už dávno dokázali občany nejen hrubě ignorovat, ale také pourážet výroky o „sliepkároch“ a podobně. Navíc ministerstvo nereagovalo ani na připomínky Banskobystrického kraje, ani na oficiální zamítavé stanovisko většiny dotčených obcí. 

„Očakávali sme, že príde aj pán minister, lebo on sa hrdil, že bude chodiť, nakoniec pošle nejakých ľudí z vodohospodárskej výstavby a choďte to dáko ukľudniť,“ poznamenává René. Ti však místní nepřesvědčili. Chyběly jim totiž základní argumenty. 

Protestující před setkáním s občany, foto: Veronika Kicková.

Zákon nezákon, plán neplán

Přetrvávají tak oprávněné obavy o kvalitu pitné vody v Málinci, vodní nádrži, jež zásobuje Lučenec a okolí a která by se nejen vířila, ale při přečerpávání hrozí i její další znečištění. Současná sypaná hráz Málince není na přečerpávání stavěná a hrozí její protržení, nápad zpevnit ji jakýmsi druhem asfaltu vyzněl už spíš jako groteska než cokoliv jiného. 

Stát tedy uvažuje o strategické investici v řádu miliard eur, ale stále chybí jakákoliv relevantní studie realizovatelnosti „díla“, jeho přínosu, ekonomické návratnosti a ekologické únosnosti. Vodohospodáři byli též nepozvaným zástupcem Banskobystrického kraje na místě usvědčeni z nesouladu harmonogramu plánované výstavby s potřebnými administrativními procesy. Nebylo nijak vysvětleno, jak je možné, že vodohospodářský podnik porušuje zákon a navrhuje projekt, který není v územním plánu žádné z dotčených obcí. 

Přímo na místě pak ze strany investora padaly různé sliby. Některé snad alespoň trochu uvěřitelné (vodovod, kanalizace, kvalitní žumpy), jiné tak přestřelené, že byly doslova vypískány: sto padesát nových pracovních míst s platem tři tisíce eur je pohádka, které místní lazníci neuvěřili. Dopředu si totiž zjistili, kolik lidí a s jakým platem je v už fungujících vodních elektrárnách zaměstnáno. No a příklad jedné z mála fungujících přečerpávaček na pitnou vodu, japonské elektrárny Shimogo s pěkným, barvami zářícím obrázkem, vyvolal rovnou bouři hurónského smíchu. „V Japonsku možno, ale jak chce tento štát, čo nevie roky dorobiť ani mizerný tunel, postaviť takéto niečo?! Zoberiete nám domy, vysťahujete nás, rozkopete všetko a to bude celé, hanba!“ zaznívá ze sálu. 

Po třech a půl hodinách vypjatých emocí, ale i tvrdých argumentů občanů a zoufale rozpačitého tápání vodohospodářů první setkání k vodnímu dílu skončilo. Vracím Katce skleněnou láhev od mléka, na dně zůstalo, co jsem nestihla vypít, a kulička čerstvě stlučeného másla.

Část protestujících před KD Látky, foto: Veronika Kicková.

Špetka opodstatněné naděje

Reakci ministra životního prostředí jsem našla v jinak vynikající reportáži televize Markíza: „Keď si miestni ľudia povedia, že tam nič nechcú, že tam chcú mať tie medvede, že tam chcú mať vysokú nezamestnanosť, samozrejme je to ich rozhodnutie. Ja som politik, ktorý bude rešpektovať vždy rozhodnutia týchto ľudí.“ 

Uvidíme. Všichni víme, jak velmi špatné to s občanskou společností na Slovensku je, ale špetku opodstatněné naděje po 29. dubnu přece jen máme. Dobrá zpráva je, že i obyčejní lidé z regionu se silnou voličskou základnou koaličních a ještě horších stran začínají na vlastních špatných zkušenostech chápat, že opravdu byli oklamáni a o jejich blaho ve skutečnosti nejde. A také zásadní výhody demokracie, která jim umožňuje klást vůbec nějaký odpor.

P. S.: Dočasně pověřeným generálním ředitelem státního podniku Vodohospodářská výstavba je Peter Molda, generální manažer Tarabovy straničky Život, jenž kandidoval už v roce 2020 za Kotlebovu ĽSNS. „Manažérske zručnosti a krízové riadenie rozvíjal 20 rokov v štátnom podniku Železnice Slovenskej republiky,“ píše Trnavský hlas. My, kteří cestujeme vlakem pravidelně, jsme zpozorněli…

Autorka je hudebnice a řezbářka. Kontakt: horana69@gmail.com.

Článek vznikl díky spolupráci s Heinrich Böll Stiftung.