Jak pěstovat les budoucnosti

Nacházíme se v lesích univerzity nedaleko městyse Křtiny. Přestože je červencové odpoledne zalité sluncem, teploty nejsou nijak úmorné — panuje příjemné, takřka idylické letní počasí. Koruny stromů občas zlehka zašumí ve větru, po lesní cestě tiše prosviští cyklista, zřejmě hledající po pracovním dni klid a osvěžení. Ve vzduchu je stále patrná stopa po včerejším dešti, která dodává okolnímu prostředí zvláštní svěžest. Takové podmínky tu však rozhodně nepanují vždy. Jen během loňského roku zasáhly Masarykův les dvě kalamity v krátkém sledu — nejprve v červnu, poté v září. V červnu se spojil silný vítr s intenzivními srážkami, jež ve svém důsledku vyvracely celé stromy. Zářijová větrná epizoda byla na první pohled mírnější — vítr byl střední —, ale po třídenním dešti byla půda natolik podmáčená, že kořeny mohutných stromů s mohutnými, navíc obtěžkaných žaludy a bukvicemi, neudržely stromy v půdě a stromy se vyvrátily. 

Kalamita Antonín

Právě stojíme na krasové plošině na okraji lesní cesty směrem na Rudici — v jedné z lokalit, kterou už před patnácti lety zasáhla silná větrná bouře jménem Antonín. Tehdejší kalamita za sebou zanechala rozsáhlé polomy a více než 70 hektarů holin.

Běžnému návštěvníkovi dnes už někdejší spoušť nic nepřipomíná. „Když se podíváte pozorněji, uvidíte břízu, buk, támhle jedli, vrbu… Tady je dub červený, ten ale půjde pryč,“ ukazuje mi současné druhové složení obnovujícího se porostu docent Tomáš Vrška, od roku 2019 ředitel Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny. Dodává, že za dvacet let už po kalamitě z roku 2010 nezůstane ani stopa — les bude pestrý, smíšený. 

Ředitel ŠLP Tomáš Vrška na terase kanceláře ve Křtinách, foto: Kristýna Kousalíková.

Jeho předchůdce nechal vzniklou holinu zalesnit kombinací smrku a buku. Díky dědictví pěstování smíšených lesů, které školní lesní podnik převzal ještě od původních majitelů — Lichtenštejnů — je však dnešní porost mnohem pestřejší. Z okolních lesů sem postupně nalétly i další dřeviny, zmíněné už dříve, a působením přírodních sil se zde začíná formovat přirozeně smíšený les, odolnější vůči podobným živelným událostem.

„Máme zásadu, že v každém porostu musí zůstat pár osik, bříz a vrb jako rezerva. Kdyby se zase něco stalo — a něco určitě zase přijde — z těchto stromů padá každý rok spousta semen, která tu plochu rychle zarostou. Nemusíte zalesňovat, a navíc vám ty pionýrské dřeviny vrací do oběhu živiny,“ vysvětluje Vrška, který se více než dvacet let věnoval výzkumu dynamiky přírodních lesů a pralesů.

Nech nálet žít

Ředitel popisuje princip, podle nějž se k „nežádoucím“ dřevinám nepřistupuje s pilou v ruce, ale s trpělivostí. Místo okamžitého vyřezání se všechny dřeviny pustí do přirozené soutěže — ať ukážou, co v nich je. A teprve poté s nimi lesníci dále pracují, jejich růst citlivě usměrňují.

Les v Školním lesním podniku Křtiny, foto: Jana K. Kudrnová.

Tento přístup je součástí konceptu přírodě blízkého hospodaření, jež na univerzitních lesích převládá. Základem je přirozená obnova — rostliny si musí samy vybojovat své místo na slunci. Úkolem lesníků je pak tyto přírodní procesy nenásilně směrovat tak, aby lesy produkovaly kvalitní dříví s rovným, zdravým kmenem a zároveň zůstávaly stabilní a odolné.

Klíčovým předpokladem úspěchu přirozené obnovy je také stav zvěře. Pokud je její počet příliš vysoký, mladé stromky nestačí vyrůst — jsou skousané a zničené dřív než stačí projevit svůj potenciál. I školní lesní podnik se s nadbytkem zvěře potýká, ale podle Vršky se nyní situace drží v únosných mezích. Ve všech třech polesích si zvěř loví sami — ročně přibližně 1 800 kusů —, a v jednom z nich už dokonce po letech nepotřebují ani oplocenku. „Kdo u nás chce být zaměstnaný jako lesník, musí být aktivní lovec. Jinak bychom to nezvládli,“ shrnuje ředitel.

Dauerwald: Les budoucnosti

Projíždíme dál kolem porostů, které stále nesou známky dědictví smrkových monokultur. Dříve osamoceným smrkům však už dnes dělají společnost i další dřeviny — javor, modřín, jedle či borovice. „Lesní porost v počáteční fázi převodu na Dauerwald,“ komentuje pohled do lesa můj průvodce. Vysvětluje, že tento převod na les trvale tvořivý — tedy onen Dauerwald — trvá obvykle padesát až šedesát let, pokud vycházíme z klasického lesa věkových tříd.

Když sází les příroda, foto: Jana K. Kudrnová.

Univerzitní lesy pracují hned s 23 modely hospodaření, kterými reagují na rychle se měnící klimatické podmínky a snaží se zvýšit odolnost lesních ekosystémů. Nejrozšířenějším z těchto modelů je právě Dauerwald — les druhově, věkově i tloušťkově pestrý, a tedy lépe připravený na extrémy budoucnosti. 

Vedle samotné druhové skladby je podle odborníků klíčové i to, kolik stromů na jednom hektaru roste a jaké druhy spolu sousedí. Právě tato pestrost založená na jednoduchém pravidle „nemít stejného souseda“, je podle Vršky ideálem lesa budoucnosti.

Těžba v takovém porostu probíhá výběrně. Někdejší kácení celých ploch a vznik holin tu nahradilo jemnější hospodaření. Lesník se zaměřuje na jednotlivé stromy, které vytěží až ve chvíli, kdy dosáhnou požadované tloušťky.

Lesnický freestyle: Nechat tvořit přírodu

Koncept přírodě blízkého hospodaření není jen ekologicky přínosný, ale i ekonomicky výhodný. Stromy nemusí nikdo sázet, mají schopnost se samy zmladit, sypou semínka, jež brzy vyklíčí, a začne se vytvářet nový les. „Tamhle je jedle, tam další, která už má šišku a letos bude sypat. Bude to pomalé, ale to je příroda,“ říká s úsměvem ředitel a ukazuje, že základem takového přístupu je naučit se v lese číst a vnímat jeho tvořivý potenciál. Stromy v těchto porostech mívají delší koruny, a tedy větší listovou plochu pro fotosyntézu. Výsledkem jsou silnější a kvalitnější kmeny — s vyšším objemem i hodnotou dřeva. 

S ředitelem ŠLP Tomášem Vrškou v oblasti, kterou v roce 2010 zasáhla větrná kalamita. Foto: Kristýna Kousalíková.

Cílem tohoto hospodaření není napodobit prales, ale najít rovnováhu: vypěstovat kvalitní dříví, z něhož vzniknou trvanlivé výrobky, které váže uhlík, a také poskytovat ekosystémové služby společnosti. Kvalitní dřevo zůstává nezastupitelným obnovitelným zdrojem, který má klíčovou roli i v přechodu k cirkulární (a biocirkulární) ekonomice. A stejně tak se bez jeho prodeje neobejdou ani lesníci. „Pokud si nevyděláme na výplaty, tak to nebude nikdo dělat. Bude tady prales, což je fajn pro přírodu, ale těžko se pak bavit o přechodu na cirkulární ekonomiku,“ zdůrazňuje Vrška potřebu hledat rovnováhu mezi požadavky, které si jako společnost na lesy a jejich úlohu klademe. 

Devět procent rozlohy univerzitních lesů tvoří bezzásahová území, což je největší podíl na jednom majetku mimo národní parky v Česku. Školní lesní podnik tu vytváří „pavučinu míst pro přírodu“ — dvacítku bezzásahových zón, biotopové stromy a takzvané biotopové ostrůvky. „Od příštího roku budeme zkoumat, jak mezi těmito místy funguje konektivita populací různých organismů, a podle toho budeme celou mozaiku dolaďovat,“ nastiňuje Vrška další plány.

Pestrost je odolnost

Důraz na rozmanitost je jedním z hlavních pilířů současné koncepce lesnického hospodaření v univerzitních lesích — výmluvně pojmenované Pestré lesy pro klimatickou změnu. Šetrné, přírodě blízké hospodaření zde přitahuje pozornost i odborníků ze státního podniku Lesy ČR, který s univerzitním podnikem před dvěma lety podepsal pětileté memorandum o spolupráci. Jeho cílem je přenést zkušenosti s nepasečnými modely hospodaření a adaptací lesů na klimatickou změnu do širší lesnické praxe.

Obnovující se lesní porost po patnácti letech od větrné kalamity Antonín, foto: Kristýna Kousalíková.

Z dřevin v univerzitních lesích dominuje buk, jenž tvoří přibližně čtyřicet procent v zastoupení dřevin. Následuje smrk se čtrnácti procenty a v těsném závěsu dub s podílem kolem dvanácti procent. Dále následují modřín, borovice nebo habr. Za pozornost stojí právě osud buku — donedávna vlajkové dřeviny školních lesů. I ten však začíná prosychat. Podle Vršky ho v těchto nadmořských výškách může v blízké budoucnosti potkat podobný ústup jako smrk. Příčinou je kombinace stoupajících teplot a snižujícího se počtu deštivých dnů. Se stoupající teplotou stoupá intenzita fotosyntézy a strom více asimiluje a k tomu potřebuje více vody. Jenže ta dochází, protože je jí pořád stejně, a navíc — přijde v nárazových srážkách, které se nestačí vsakovat do půdy, a tudíž reálně využitelné množství pro stromy je ještě menší.

I proto se lesníci pouštějí do experimentů s dřevinami, které pocházejí z jiných klimaticky příbuzných oblastí. Vedle původních druhů tu zkoušejí vysazovat například tureckou lísku, kaštanovník nebo balkánské druhy dubu — dřeviny lépe přizpůsobené novým podmínkám. 

Zákon lesy nespasí 

Novela zákona o lesích, která má vstoupit v platnost od ledna příštího roku, je podle Vršky krokem správným směrem. Sám se podílel na její přípravě. Zároveň však dodává, že by ji rozvolnil ještě více. „Země, kam se jezdíme učit, jak pěstovat nejodolnější a nejzdravější strukturované lesy — Rakousko, Bavorsko — mají zákony postavené na pozitivní motivaci ke změnám,“ říká.

Les ve Školním lesním podniku Křtiny, foto: Jana K. Kudrnová.

Podle něj je nejvyšší čas přenastavit právní rámec z přísné regulace na pozitivní motivaci. Lesník se podle něj nesmí bát dělat věci jinak — musí mít jistotu, že se za inovaci nedostane do právního konfliktu. Kritiku novely ze strany ekologických organizací a části vědecké obce však vnímá jako neoprávněnou. „Myslí to dobře, ale vychází to často z neznalosti praxe. Třeba obava, že zrušení povinnosti vysazovat MZD (meliorační a zpevňující dřeviny) otevře cestu zpět k monokulturám, podle mě není na místě,“ vysvětluje. Takové hospodaření je podle něj na ústupu — jednak kvůli kůrovcové kalamitě, jednak proto, že se už jednoduše nevyplácí. „Věřím, že těch, kteří by chtěli les vrátit do plantáže, je dnes do pěti procent. A ti si cestu vždycky najdou — zákon nezákon. Dělo se to i doteď,“ dodává.

Poukazuje i na to, že současná legislativa je stále ovlivněna dědictvím minulosti. „Za pětatřicet let jsme se posunuli od toho bolševického prostředí, kde je každý podezřelý a systém nás musí hlídat,“ komentuje.

Zásadní však podle něj je, že bez liberálnějšího zákona se přírodě blízké hospodaření nikdy nestane běžnou praxí. „Třeba v některých porostech v modelu výběrného lesa nesplňujeme zákonný podíl MZD, protože v tomto modelu se nic nesází, je tam nejvyšší míra biologické automatizace. Tak kvůli tomu, že přírodní procesy nám to nastavily mimo zákon, zrušíme výběrný les a půjdeme tam sázet, když to zákon nařizuje?“ vysvětluje a uzavírá: „Lesnictví je běh na dlouhou trať a nikdo z nás se nedožije toho, jestli to, co tu teď děláme, za osmdesát let obstojí. Musíme ale dělat to, co si myslíme, že je dobře a je to v souladu s doporučeními na základě výsledků vědy“. Mít ideál je podle něj důležité, i když k němu lesník za svůj život nedojde. Je ale potřeba se k němu blížit a přijmout rychlost přírody — právě to je podle něj smysl lesnictví. 

Kontakt: kousalikova.kristyna@gmail.com. 

Tento článek byl podpořen z veřejné sbírky dobročinných ob­chodů Nadace Veronica