Nechceme akceptovat přírodní procesy

21. října 2018 /
foto: archiv Ladislava Mika (vše)
Deset let působil v zoologickém ústavu Slovenské akademie věd, devět let v České inspekci životního prostředí. Podílel se na vytvoření ochranných oblastí v evropském projektu Natura 2000. Od května do listopadu 2009 byl ministrem životního prostředí ve Fischerově úřednické vládě. Dříve zastupoval Českou republiku v Generálním ředitelství pro životní prostředí a pro zdraví a ochranu spotřebitele Evropské komise, v současnosti je vedoucím Zastoupení Evropské komise na Slovensku. Pokud se někdo může vyjádřit k současnému stavu české a slovenské přírody, je to právě Ladislav Miko (*1961), místopředseda Liberálně ekologické strany a prezident festivalu Ekofilm.

V uplynulém století tvořily Česko a Slovensko většinu času jeden stát, posledních dvacet pět let se ovšem rozvíjejí samostatně. Jaké zásadní rozdíly mezi nimi vnímáte z hlediska ochrany přírody?

Když se budeme dívat jen na tyto dva státy vedle sebe, může se nám zdát, že jsou mezi nimi relativně velké rozdíly. Když se ale na věc podíváme z evropského měřítka, rozdíly jsou spíš malé. Zákony jsou stále docela podobné, protože Slovensko se vyvíjelo nezávisle jen od roku 1993 do roku 2004, kdy vstoupilo do Unie a muselo své zákony podřídit evropské legislativě.

Kdybychom se na věc podívali z makroskopického hlediska, na Slovensku začala industrializace a intenzifikace zemědělství později, proto z původní přírody zůstalo na Slovensku víc než v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Z toho plyne i rozdílný přístup, protože povědomí o jedinečnosti přírodních lokalit a porozumění pro cenné přírodní úseky je silnější tam, kde je příroda vzácnější, čili v Česku. Proto se zde taky daří reálně přírodu více chránit, ale to podle mě není moc lichotivá přednost, protože to znamená, že jsme si svou přírodu zničili více. Slovensko nás ale smutně „dobíhá“, i ty nejvzácnější přírodní lokality čelí rozsáhlým zásahům, zejména drastické těžbě kvůli řádění kůrovce na smrkových monokulturách. Takže bych řekl, že mezi oběma zeměmi je jistý fázový posun a problémy, se kterými se Česko potýkalo dříve, se teď s určitým zpožděním objevily také na Slovensku.

A ještě jeden významný rozdíl mě napadl. Česká republika zvládla vytvořit a uchovat speciální státní správu, která má v celé zemi na starost ochranu přírody — ministerstvo životního prostředí. Na Slovensku je pouze ministerstvo zemědělství a rozvoje venkova.

Vidíte rozdíly v přístupu české a slovenské vlády?

Na to se těžko odpovídá, záleží, které vlády zrovna posuzujeme. Na Slovensku je to trochu jiné, není tam otevřený nesouhlas s tím, že by se příroda měla chránit, ani žádná štvanice na ochranářské aktivity, nicméně ničení přírody v chráněných místech probíhá často s povolením státní správy, stačí udělit výjimku. V Česku to taky známe, nicméně dnes se to děje v menším rozsahu a vždy existoval alespoň malý vzdor jednotlivých lidí. Slovenský stát také obecně komunikuje s nevládními organizacemi, finančně je podporuje, zve je do některých řízení (což se v Česku příliš neděje), ale nakonec si stejně prosadí svou. Takže by se dalo říct, že přes nepříznivé podmínky české nevládky dosahují lepších výsledků. Je to pro mě těžké vyslovit, ale momentálně si myslím, že je česká vláda k přírodě ohleduplnější než slovenská — ovšem neříkám to s žádným velkým nadšením, v obou případech totiž je co zlepšovat.

Sám jste krátce působil v úřednické vládě Jana Fischera jako ministr životního prostředí. Kam z hlediska ochrany přírody řadíte svou vládu?

Z mnoha důvodů se nehodí, abych hodnotil sám sebe, protože jsem měl na starosti právě tento resort. Navíc jsem v něm působil jen od dubna do začátku prosince a v takovém krátkém čase se nedá mnoho udělat. Rozhodně si ale myslím, že během Fischerovy vlády ustoupily do pozadí politické důvody, takže jsme měli možnost více se věnovat samotnému předmětu práce ministerstva a méně politické soutěži. Z tohoto hlediska se nám toho podařilo relativně hodně, ale plně si uvědomuji, jak těžké to mají ministři v politických vládách. Takže toto srovnání není úplně poctivé.

Které okamžiky v historii ochrany přírody v Česku a na Slovensku byly podle vás klíčové?

Když se podíváme do historie, vidíme, že jedna z prvních chráněných území v Evropě vznikala mimo jiné také u nás. Lidé na našem území si poměrně brzy začali uvědomovat, že něco nenávratně ztrácíme, proto to musíme konzervovat. Šlo tedy o jeden z prvních konzervátorských přístupů za účelem ochránit krásu přírody.

Když vznikla Československá republika, musela se potýkat s problémy, které s sebou nese založení nového státu — vše budovat odznova. S ohledem na to, jakým problémům jsme jako mladý stát čelili, je obdivuhodné, že už ve dvacátých letech jsme se starali také o ochranu přírody. Patrně i to vedlo k nejprogresivnější ochranářské legislativě v Evropě, kterou jsme vybudovali brzy po druhé světové válce. Jenže problém byl v tom, že postupně převládl komunistický režim, který nebránil dobrému zákonu na papíře, ale realita za ním tragicky kulhala. Tam, kde zrovna nebyly konflikty s průmyslem a rozvojem, sice bylo možné ledaco chránit, nicméně zákon samotný sloužil spíše jako výkladní skříň pro západní země.

Přeskočím několik důležitých vývojových etap rovnou do období po sametové revoluci, protože největším mezníkem, který ještě pamatujeme, je Zákon o ochraně přírody číslo 114 z roku 1992. Ten položil základ pro ochranu přírody jak na Slovensku, tak v Česku. I kvůli tomu, jak špatně se komunistický režim choval k přírodě, měla společnost po revoluci neuvěřitelný zájem o ochranu přírody a doopravdy chtěla do přírody investovat. Nadšení vládlo až do poloviny devadesátých let, nyní ale už jen s nostalgií vzpomínám, co bylo tenkrát pro společnost přijatelné, co se mohlo schválit a jak rychle po sobě změny přicházely — zatímco v současnosti se potřebné změny dají dělat pouze složitě, krůček za krůčkem, a mnohdy není možné ani to kvůli nedostatku politické vůle.

A dalším důležitým mezníkem bylo předvstupní období do Evropské unie, protože jsme museli svou legislativu upravit podle té evropské, která byla v ochraně přírody pokročilejší. Jsem přesvědčen, že kdybychom do Unie nevstoupili, sice bychom tyto změny do našeho systému také zapracovali, ale zdaleka ne tak rychle.

Jak je na tom česká a slovenská příroda ve srovnání se stavem, když před sto lety vznikalo Československo?

Stav přírody je nepochybně oproti době vzniku republiky výrazně jiný — a dá se říct jednoznačně, že v mnoha ohledech horší. Není to ale záležitost našeho území, ale spíše celkového vývoje kdekoliv v Evropě. Jde především o značnou intenzifikaci, zejména v zemědělství, ale i v lesnictví, o rozsáhlé úpravy vodního režimu, dramatický rozvoj sítí a dopravní infrastruktury, která na jednu stranu přinesla rozvoj, na druhé zase vytvořila fragmentovanou krajinu plnou bariér. Jsou ale i věci, které se zlepšily, především dopady průmyslové výroby — ať už jde o ovzduší, nebo čistotu vod.

Přírody ale máme od té doby méně a ve většině případů je mnohem víc ohrožená. Dramaticky ubylo mokřadů a řek s přirozenou dynamikou, máme nesrovnatelně méně přírodně cenných bezlesí — luk, niv či pastvin, lesy mají menší diverzitu nejen co se týče dřevinového složení, ale především typu hospodaření, a tak bychom mohli pokračovat dál.

Současně platí, že porozumění společnosti ve vztahu k přírodním procesům se zlepšuje a že dnes více a lépe víme, co je třeba dělat, co pomáhá a co škodí. Teď ještě zlepšit přenos těchto znalostí do praxe — a rychle začít řešit nové výzvy, o kterých se tenkrát — řečeno s Cimrmany — nevedly ani „vášnivé debaty v anarchistických kroužcích“, tedy se o nich vůbec nevědělo. Příkladem je chemizace prostředí, plasty nebo klimatická změna.

Zatím jste srovnával pouze Česko a Slovensko. Jak si Česká republika podle vás stojí v porovnání s jinými státy EU, zvláště s těmi vyspělejšími?

Přes všechny frustrace a problémy si myslím, že bychom měli být docela pyšní na to, jakou máme ochranu přírody. Máme k dispozici skvělou odbornou základnu — přírodu máme díky Natuře 2000 zmapovanou možná nejlépe v Evropě, takže naše rozhodování může být podloženo fakty, ne pocity, což není úplně běžné. V západní Evropě je ovšem větší podpora veřejnosti, a když odborníci v Holandsku, Německu nebo ve Francii řeknou, že něco je problém a musí se s ním něco udělat, nikdo se nepouští do diskuse, jestli je to pravda. Kdežto u nás tvrzení skutečných odborníků zpochybňujeme nebo přicházíme s vlastními teoriemi — zkrátka se pořád popotahujeme, kdo že má pravdu.

Máte nějaký konkrétní příklad, čím se přístup české veřejnosti liší?

Když se u nás stavěly přes dálnice ekodukty, které propojují migrační cesty zvířat a krajinné celky, objevily se silné výčitky vůči „těm ekoaktivistům, ne-li ekoteroristům“, kteří si vynutí nadjezd v hodnotě tři sta milionů korun kvůli nějakému medvědovi, který tudy projde kdovíkdy, a kdoví jestli vůbec bude. Jenže oponenti ekoduktů si vůbec neuvědomují, že medvěd je jen symbol, zástupce zvířat, která se potřebují přes migrační bariéry dostat. Když jsem se ale byl v Nizozemí podívat na první ekodukty, které v Evropě vůbec postavili, hrdě mi ukazovali široký písečný pás, v němž zanechali stopy hlodavci, liška nebo ještěrka. Nejen ochranáři, ale i místní lidé a radní, kteří měli projekt na starost, byli hrozně pyšní, že ekodukt mají a že funguje. Teď si srovnejme ty dva přístupy: pro veřejnost v Holandsku je úžasné, že přes ekodukt přejde ještěrka, protože je to důkaz jeho funkčnosti, zatímco kdyby v Česku někdo řekl, že postavíme nadjezd za tři sta milionů, aby mohla ještěrka na druhou stranu cesty, budou jej lidé považovat za úplného šílence.

Zmínil jste evropský projekt Natura 2000, který propojuje ochranu vzácných přírodních území i evropsky významných druhů ve všech zemích Unie. Jak hodnotíte českou účast v projektu, jsme jeho spolehlivou součástí?

Myslím si, že ano. Už jen tím mapováním stavu přírody, o němž jsem doopravdy přesvědčený, že jej Česko zvládlo ze všech zemí nejlépe. Ne že by to byla nějaká velká ctnost, my jsme k tomu byli donuceni okolnostmi, protože bylo jasné, že budou obrovské domácí tlaky, aby rozloha chráněných území byla co nejmenší, a že Unie bude současně vyžadovat ochranu všeho, co se chránit má. Takže námi navrhované řešení se dalo obhájit jen s dobrými fakty. Díky důkladnému sběru dat jsme dokázali vyhlásit evropsky významné lokality v dostatečné míře pro Unii, přestože plocha těchto území (bez ptačích lokalit) tvoří méně než deset procent celkové rozlohy Česka, zatímco většina zemí východního bloku se pohybuje mezi patnácti až pětatřiceti procenty. Myslím si, že Česko je v zásadě spolehlivý člen Natury srovnatelný s jinými, i když má občas období, kdy v ochraně přírody polevuje, například v době krize.

Možná po mně budete chtít, aby byl kritičtější, jenže já se tu situaci snažím komentovat v kontextu jiných zemí a vím, že v době finanční krize se v ochraně přírody polevilo všude. Neznamená to, že bych byl spokojený s tím, že se někde zavírají oči, ale objektivně je třeba říct, že nejsme horší než jiní.

Z jaké země by si mohla Česká republika vzít příklad?

Z těch podobných zemí, které znám, mě napadá Slovinsko, a možná překvapivě Nizozemí, jen kdybychom si odpustili tu fázi, kdy svou přírodu zničíme natolik, až úplně všichni pochopí, jak je její ochrana nutná. Do značné míry se můžeme poučit od německých zemí, například Bádenska. Často se za vzor udávají severské země, které jsou určitě následováníhodné, jenže mají obrovské rozlohy přírodních lokalit, takže jim to jde lépe. Navíc když vidím, jak negativní vztah mají například k velkým šelmám, myslím si, že kdyby měli takové společenské tlaky na přírodu a zároveň tak malou plochu, jako máme my, až tak velký rozdíl by mezi námi nebyl.

Ve kterých oblastech ochrany přírody Česko zaostává?

Myslím, že máme malou vůli akceptovat přírodní procesy. Myslíme si, že příroda je jako zahrádka, o kterou je třeba pečovat, že ji zkrátka musíme řídit. I když je to do velké míry pravda, velká část naší přírody vznikla tím, že na ni dlouhodobě působil člověk — ale my se snažíme pečovat o přírodu i tam, kde bychom měli být naopak vděční, že to zvládá sama. Jenže si nedokážeme představit, že by příroda mohla fungovat i bez nás — dobře se to ukazuje například v debatě o tom, zda máme, nebo nemáme zasáhnout na Šumavě.

S tím souvisí druhá věc, totiž že máme tendenci dělat věci, které nejsou nezbytně nutné. Kdybychom si dokázali uvědomit, co příroda zvládne sama, a co ne, ušetřili bychom peníze, čas a úsilí — a zároveň bychom je mohli využít pro ty případy, kdy je zásah člověka nutný. Příkladem je sázení stromků v lesích, kde je možné mít přirozenou obnovu — stačí přijmout fakt, že les nemusí být všude stejně hustý.

Zaostáváme i v tom, že lidé nevnímají přírodu jako hodnotu srovnatelnou s ostatními zájmy. Dělíme lidi na ochranáře a zbytek světa, aniž bychom si uvědomili, že příroda je podmínkou slušného života. V současnosti se bavíme o vodě, erozi, suchu, o půdě a nikdo si nechce připustit, že je to všechno synonymum pro pokles biodiverzity u nás. Tím, že jsme si snížili biodiverzitu, půdy ztratily strukturu a nefungují, jak by měly. Napřímili jsme řeky, poslali vodu pryč a teď se divíme, že nám chybí. Nemáme zažité, že přírodní ekosystémy nám zajišťují to, co potřebujeme k životu, a ještě zaujímáme přezíravě-shovívavý postoj k ochranářům, kteří si chtějí chránit nějaké žabičky.

Myslíte si, že většina společnosti nechce chránit své životní prostředí?

Lidé chtějí chránit své životní prostředí, ale to není to samé jako chránit přírodu. Životní prostředí pro lidi znamená bezprostřední okolí, které chtějí mít hezké a čisté, bez otravného hmyzu. Chtějí čistý vzduch a vodu a žádný nepořádek na zahrádce, ale mnoho lidí ještě nevidí problém v tom, když v lese zahazují odpadky, protože to už je za plotem. Roli tu samozřejmě hraje nedostatečná ekologická výchova, která by podle mého měla být více začleněna do základního vzdělání. Paradoxně je ale na tom Česko i Slovensko ve srovnání se zbytkem Evropy docela dobře, protože ekologickou výchovu tu suplují nevládní organizace. Jenže ekologie stále není integrální součástí výuky. Například stavaři se učí, jak technicky naprojektovat stavbu, a mimo to se dozvídají o ekologických principech, například o pasivních či nízkoenergetických domech se učí zvlášť jako o nějaké specialitě. Jenže jak stavět ekologické stavby by mělo být integrální součástí výuky, nejen nějaká zvláštní kapitola. V odborné výuce se stále ještě příliš často proti sobě staví ekonomika a ekologie. Přetrvává názor, že ekologie je věc na dobré časy, třešnička na dortu.

Připravila Martina Valentíková. Kontakt: valentikova@sedmagenerace.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2020 vyjde v 2. polovině října.