Zachovat obraz neporušené přírody

Než se budeme věnovat jubilující republice, dovolme si krátký historický exkurz. Kořeny ochrany přírody a krajiny tak, jak ji známe dnes, totiž můžeme hledat již v zemědělství a lesnictví doby poměrně vzdálené. Už například staří Slované si začali všímat svého vlivu na místo, kde žili, změn, které působili. Nad pěstováním plodin museli uvažovat, inovovat postupy a využívat různé typy hospodářství. Střídali plodiny, hnojili organickým hnojivem, zaorávali rostliny do půdy a tvořili výmladky a pařeziny.

Novodobější ochrana přírody a krajiny v mnohém vděčí lesnictví. Saský lesník Hans Carl von Carlowitz ve své knize Silvi Kultura Oeconomika ze 17. století, v podstatě první lesnické učebnice, používal termíny velmi podobné dnešnímu základu trvale udržitelného rozvoje: trvalost jako myšlení na budoucí generace, a předávání dědictví z generace na generaci; vyrovnanost jako rovnováhu mezi výdělkem a zdravím lesa; a nepřetržitost výnosu jako uvědomění, že to, co je ekologicky šetrné, je také ekonomicky výhodné.

Méně rozsáhlé texty bychom mohli hledat i u nás, a to už ve 12. století. Jedná se o Statut knížete Oty a později Rožmberskou knihu ze století čtrnáctého, nejstarší česky psanou odbornou právní publikaci s tímto zaměřením. O důslednou ochranu přírody se snažil ve 14. století také český král Karel IV., který popsal velmi podrobně novou správu lesů ve svém spisu Maiestas Carolina. Návrhy však do praxe neprošly přes odpor šlechty.

První rezervace a přírodní památky

V 19. století, kdy se lidé znavení průmyslovou revolucí začali do přírody vracet a obdivovat její krásu, se o ochranu přírody zasloužili především šlechtici, kteří poslechli své osvícené hospodáře a přírodní vědce či se nechali okouzlit umělci a zřídili chráněná území.

Titulní strana knihy Československá reservace a národní park Štramberk-Kotouč měla informovat o záměru Klubu československých turistů zřídit první československou rezervaci ve Štramberku.

Jiří Buquoy tak v roce 1838 ustanovil první chráněnou oblast na našem území — Žofínský prales, který je dnes Národní přírodní rezervací. Za vznikem tohoto území stály především vlastenecké důvody — touha zachovat kus divoké přírody pro další generace. Buquoy byl poměrně uznávaným přírodním vědcem a členem vědeckých spolků doma i v zahraničí.

Boubínský prales, dnes součást Národního parku Šumava, prohlásil za chráněný roku 1858 kníže Jan Schwarzenberg. Zásluha patřila zejména lesníku Josefu Johnovi a jeho výzkumu.

Vzhledem k tomu, že v rakouském mocnářství neexistovala žádná právní ochrana či státem daná nařízení, nebyla stanovena ani přesná terminologie. Obecně se však pro chráněná území užívaly termíny reservace a přírodní památka.

Kdo chce víc, nemá nic

První lesní zákon byl napsán až roku 1878, osm let předtím začal platit zákon na ochranu ptáků. V roce 1903 zřídilo ministerstvo pro kulturu a vyučování funkci konservátorů — jednoho konservátora pro Čechy a druhého pro Moravu. Ti sepisovali památky a aktivně dohlíželi na jejich ochranu. Rok 1908 přinesl nadějný návrh zákona o ochraně přírodních a krajinných památek, ten však nikdy v platnost nevešel.

I z pohledu ochrany přírody a krajiny se tedy stal zlomovým až rok 1918, a to přesto, že ani se vznikem nové republiky není spojen zrod samostatného zákona o ochraně přírody a krajiny. Československo nejdříve přejalo legislativu Rakousko-Uherska, a jakkoli československá vláda věnovala ochraně přírody a krajiny pozornost, největší zásluhu na jejich ochraně můžeme připsat spíše jednotlivým osobnostem a dobrovolným spolkům.

Dobový snímek geologické mapy v Zahradách z roku 1941. Foto: archiv rodiny Schnittnerů.

Přírodní památky mělo nově spravovat ministerstvo školství a národní osvěty. Zasadil se o to Zdeněk Wirth, významný historik umění, povolaný na ministerstvo na pozici ředitele odpovědného za organizování a řízení památkové péče. Wirth však na druhé straně také přispěl k tomu, že roku 1922 nebyl přijat návrh zákona na ochranu přírodních památek. Prohlásil, „že tak důležitý zákon nelze vyrobit narychlo, a když jsme se na něj nezmohli za Rakouska, můžeme ještě nějaký rok počkat v zájmu jeho kvality“. Chtěl zákon dokonalý. Avšak jak říká moudré přísloví: kdo chce víc, nemá nic. I kvůli Wirthovi (avšak nejen kvůli němu) jsme si tedy museli na zákon o ochraně přírody a krajiny počkat dalších bezmála čtyřicet let. Jeho pozdější návrhy se totiž v zákon neproměnily.

Rozkvět památkových území

Vzhledem k neexistenci zákona opravňujícího vznik chráněných území se na jejich zřízení dohadovalo ministerstvo školství a národní osvěty s jednotlivými vlastníky pozemků. Chráněná území byla rozdělena na přísné rezervace a částečné rezervace. Jejich název napovídá, že přísné rezervace byly v podstatě bezzásahová území, zatímco částečné rezervace ponechaly vlastníkům půdy jisté pravomoci. Zatímco v roce vzniku republiky jich na našem území bylo evidováno patnáct, za dalších dvacet let se počet přírodních rezervací zvýšil na úctyhodných 142, a to zejména díky Rudolfu Maximovičovi a pozemkové reformě.

Reforma se uskutečnila mezi lety 1919 a 1920 a týkala se čtyř milionů hektarů půdy. Někde pomohla, jinde uškodila. Do reformy spadaly velké pozemky, které republika zabírala jejich vlastníkům (hlavně šlechtě, církvi a velkostatkářům) a přerozdělovala menším hospodářům. Některá chráněná území tedy přišla o své osvícené majitele, jiná naopak díky ní vznikla. Chráněná území totiž bylo možné vyjmout ze záboru půdy. Majitel však musel přijmout určité podmínky a podřídit se vyhlášení územní ochrany. Zásluhu na vzniku mnoha chráněných území měl také Svaz okrašlovací a chránící, který velkou část území prohlášených za chráněná vytipoval a navrhl.

Bylo také potřeba vytvořit systém, který by pomáhal ochranu utvářet. Ministerstvo školství a národní osvěty proto zřídilo Poradní sbor památkový, složený také z přírodovědců.

Zastavení naučné stezky s Vlčí horou v pozadí. Foto: archiv rodiny Schnittnerů.

V roce 1919 také dostal každý okres svého „konservátora“, dobrovolného spolupracovníka při ochraně přírody a památek. Systém konservátorů zastřešoval hlavní, generální konservátor a pracovník Státního památkového úřadu, jímž se stal Rudolf Maximovič, zřejmě nejvýznamnější osobnost v ochraně přírody a krajiny první poloviny 20. století.

Generální konservátor

Rudolf Maximovič „nemohl při veškeré své píli, iniciativě a zkušenostech zdolat ohromné úkoly, které před něj doba postavila. Podíváme-li se dnes zpět, vidíme, že se mu přes jeho osamocenost a neporozumění doby podařilo vykonat obdivuhodné dílo,“ prohlásil v roce 1954 zoolog Jaroslav Veselý.

Rudolf Maximovič tíhl k přírodě od útlého věku. Již v jeho rodné obci Golčově Jeníkově se seznámil s významnými osobnostmi biologie a zoologie a čerpal od nich cenné znalosti. To mu pomohlo být na střední škole ve vědomostech o dost napřed, a získat si tak přízeň učitelů, kteří se mu věnovali. Díky nadšení pro přírodu se Maximovič spřátelil se spoustou osobností, které ho inspirovaly a obohacovaly. Později se začal zajímat o stav krajiny a studovat teoretické koncepce ochrany přírodních památek. Tehdy zjistil, že je třeba začít upozorňovat na stav české přírody a probouzet lid všemožnými způsoby k její ochraně. A to ze strany státu i lidí samých.

Ke štěstí naší přírody a krajiny si jeho aktivit tehdy všiml zmíněný přednosta ochranářského oddělení ministerstva školství a národní osvěty Zdeněk Wirth. Maximovič tak byl jmenován externím expertem na ochranu přírody a dostal úkoly související s prováděním pozemkové reformy. Maximovič též napsal spoustu odborných publikací a svůj cit pro přírodu a nabyté informace uměl převést do teorie. Netajil se velmi osvícenými názory a již v době první republiky v podstatě tíhl k trvale udržitelnému způsobu života. Upozorňoval mimo jiné také na úlohu vodního koloběhu v udržování přirozeného klimatu či na ochranu ptáků.

První naučná stezka

Maximovič však nebyl jedinou významnou osobností prvorepublikové touhy po ochraně přírody a krajiny. Vedle přírodovědce Jana Svatopluka Procházky, jehož osudu se budeme v 7.G věnovat jindy, byl zajímavou postavou například Rudolf Kögler, autor první naučné stezky na našem území. Pocházel z chudé rodiny, která si nemohla dovolit poslat nadaného chlapce studovat. Touha po poznání však zvítězila, a tak se amatérsky věnoval geologii, astronomii a přírodozpytu. Zápisky z astronomického pozorování předával Švýcarské federální observatoři v Curychu a jeho náčrt polární záře byl oceněn Královskou observatoří v Greenwichi.

Zastavení naučné stezky s Vlčí horou v pozadí. Foto: archiv rodiny Schnittnerů.

V roce 1930 Kögler vytvořil plastickou geologickou mapu území velikého 29 kilometrů čtverečních, rozprostírajícího se na severu Čech od Doubice až po Nové Křečany. Vymodeloval ji z místních hornin, pro něž jezdil na kole. Na mapě veliké 50 metrů čtverečních najdeme například čedič, brtnickou a lužickou žulu. V roce 1983 byla prohlášena za technickou památku.

Ještě významnější je Köglerova první naučná stezka na našem území. Vedl ji dvanáct kilometrů podél Lužické geologické poruchy oddělující žulu a pískovec. Aby trasu zpřehlednil, vytvořil u ní přibližně 70 dřevěných tabulí. Cedule nejen trasu vedly, ale také informovaly o různých geologických a vlastivědných zajímavostech. V němčině. Na česky psaných tabulích začal pracovat, avšak záhy zemřel.

Po založení Národního parku České Švýcarsko v roce 2003 byla Köglerova naučná stezka obnovována a v roce 2006 zpřístupněna veřejnosti. V současnosti měří téměř 23 kilometrů a lemuje ji 39 zastavení. Stezka turisty zavede také k vzácné plastické geologické mapě.

Dobrovolné a volnočasové aktivity

Přestože před sto lety lidé neměli tolik volného času jako dnes, měly různé okrašlovací volnočasové spolky poměrně velký význam. Díky jejich vzájemné spolupráci vzniklo v roce 1931 Pracovní souručenství Československá liga pro ochranu přírody. Zasloužil se o ni Svaz okrašlovacích spolků a Klub českých turistů.

S delegací Svazu okrašlovacích spolků se už v roce 1919 setkal prezident Masaryk a přislíbil mu podporu. Svaz o měsíc později sepsal ministerstvům podrobně nejen svou činnost, ale také co je třeba pro zemi udělat. Ministerstvo školství na soupis dalo a vedle jiného například na školách uskutečnilo Den stromový, při kterém děti vysázely několik tisíc památných stromů.

Rudolf Maximovič v roce 1947, zdroj: mzp.cz.

Ačkoli by se mohla zdát podpora státu ochranářským svazům dostatečná, byla ve skutečnosti horší než za Rakouska-Uherska. Svaz okrašlovacích spolků například dlouho marně usiloval o oddělení ochrany přírody od ochrany památek historických, stejně tak i o zavedení ekologické výchovy a osvěty. V roce 1920 jsme se na popud Svazu okrašlovacího a chránícího přihlásili k mezinárodnímu aktu z roku 1902 o ochraně užitečného ptactva. Zákona o ochraně přírody a krajiny jsme se však během první republiky nedočkali.

Zájmy pokolení budoucích

Mnoho prvorepublikových vědců, politiků, historiků i umělců si však přálo zřídit soustavu chráněných území. Na popud konservátorů a z pravomoci ministerstva školství a národní osvěty proto došlo k sepsání Výnosu o ochraně přírodních památek, přijatého poslední den roku 1933, tedy takzvaného Silvestrovského výnosu. Čerpal ze soupisu přírodních památek, zhotoveného hlavně Svazem spolků pro okrašlování a ochranu domoviny, a obsahoval 138 chráněných území, z toho 108 na dnešním území České republiky. Soupis sloužil především pro potřeby škol a pedagogů, byl však velmi významný pro ochranu přírody a krajiny už jen z toho důvodu, že černé na bílém dokumentoval nejcennější území naší země.

Řečeno slovy Rudolfa Maximoviče z roku 1938: „Ochrana přírody je snahou po realizaci zásad účelného hospodaření s hmotami a silami přírody se zřetelem k potřebám a zájmům i pokolení budoucích a k zachování obrazu pokud možno neporušené přírody živé i neživé z důvodu veřejného blaha.“

Kontakt: magdalena.hronova@seznam.cz.

Ochrana přírody za první republiky / -mv-

Nejstarší evropské rezervace vznikaly na našem území v průběhu 19. století, jednak z posvátné úcty k přírodě, jednak ve snaze zachovat dalším generacím jedinečnou přírodu, zvláště lesní biotopy. Rezervace ale mohly vznikat jen na šlechtických majetcích, například v roce 1826 založil hrabě Karel Chotek na panství ve Veltrusech jednu z prvních ornitologických rezervací na ochranu havraní kolonie. Tímto soukromým způsobem vzniklo dvacet rezervací ještě před založením Československa. Vedle toho působily na počátku 20. století občanské spolky, například Svaz českých spolků pro okrašlování a ochranu domoviny v Praze pořídil v roce 1909 soupis přírodních památek a pátý sjezd českých přírodozpytců vydal v roce 1914 rezoluci žádající zřízení ochranářské komise.

Foto: archiv rodiny Schnittnerů. Ukazatel Köglerovy naučné stezky u dnes již zaniklého mlýna v Kyjově.

Nově vzniklá republika na tradici těchto občanských spolků navázala a od počátku věnovala ochraně přírody velkou pozornost. Jak zmiňuje Vojtěch Stejskal v knize Vývojové tendence právní úpravy ochrany přírody, Československo se nejdříve zajímalo pouze o kulturní památky, posléze se ochranářské snahy rozšířily i na přírodní a přírodně-historické památky, například významné a zajímavé rostliny, živočichy, krajinné krásy i parky. Československá státní správa pokračovala ve vyhlašování přírodních rezervací, do roku 1938 jich vyhlásila 142, jenže to byla spíše maloplošná území. V roce 1922 vypracovali Jan Svatopluk Procházka a Josef Emler záměr návrhu zákona o přírodních památkách, a navázali tak na dřívější návrh zákona Luboše Jeřábka z roku 1911. Zákon ovšem přijat nebyl. Na Slovensku už v roce 1919 zřídili Vládní komisariát pro zachování uměleckých památek, v roce 1922 pak v Bratislavě vznikl Referát pro ochranu památek. Oba úřady vydávaly nařízení o ochraně přírody, například nařízení o ochraně jeskyň už z roku 1921.

Hlavní postavou státní ochrany přírody v českých zemích byl přírodovědec Rudolf Maximovič, spoluzakladatel Světového svazu ochrany přírody. V letech 1922 až 1948 byl generálním konzervátorem, tedy nejvyšším představitelem státní ochrany přírody. Napsal několik návrhů zákona o ochraně přírody, které však za jeho působení nebyly přijaty, přestože mladá republika už tehdy čelila snižování biologické rozmanitosti, a to hlavně kvůli odlesňování a intenzivnímu zemědělství. Na první zákon o státní ochraně přírody tak museli Češi čekat až do roku 1956 (na Slovensku prošel o rok dříve).