Nejčastějšími návštěvníky jsou okolní pejskaři nebo cyklisti, kteří využívají členitého terénu a různých terénních kopečků k různým výskokům a sjezdům. Les plný pokroucených malých dubů působí jak z pohádky a jen informační cedule u velikého, stromy dávno zarostlého valu upozorňuje, že zde bývala brána do keltského města a že valy jsou velmi pravděpodobně pozůstatkem oppida a jeho hradeb.
Lokalita opředená tajemstvím a dávnou minulostí přitahuje archeology, historiky i běžné návštěvníky už po desetiletí. O její unikátnosti svědčí nejen rozsah a stáří osídlení, ale také intenzita diskusí, které dnes provázejí snahy o moderní zpřístupnění místa veřejnosti. Od monumentálních nálezů po kontroverzní architektonické zásahy, od barevných betonových bloků a rozhleden až po štěrkové plochy.
Útočiště až pro desetitisíce lidí
Kořeny osídlení na ostrohu nad soutokem Vltavy a Břežanského potoka sahají hluboko do pravěku. První stopy lidské přítomnosti zde archeologové datují do období doby bronzové, konkrétně do 3. tisíciletí před naším letopočtem, přičemž nejdelší čas sloužilo jako domovina Bójů. Kopec si nevybrali náhodně, ačkoliv se to v dnešní zástavbě nezdá, Závist (oficiálním názvem kopce je však Hradiště, používanější zůstává Závist) je jedním z nejvyšších kamenných ostrohů okolo Prahy, leží před ní široká niva Vltavy, a umožňuje tak skvělý přehled o krajině. Ostatně právě Keltové dali název Vltavě, tak třeba to byli právě ti žijící na Závisti.
V dalších staletích se místo postupně proměňovalo: sloužilo jako sídliště, kultovní centrum i opevněné útočiště. Zásadní proměnu ale oblast zažila v 6. až 5. století před naším letopočtem, kdy zde vznikly monumentální kamenné stavby, rozšířila se o vojenské i náboženské centrum a vzniklo masivní opevnění, které je rozpoznatelné až dodnes. V tu dobu vzkvétá i samotná kultura Keltů, ve velkém obchodují, cestují, budují si hierarchii mezi bohatšími a chudými, a to se odráží i na monumentálnosti samotného oppida a jeho přilehlých vesnic. Archeologický výzkum, jenž se konal jen o pár kilometrů dál, kupříkladu zjistil, že se zde nacházel dům o vnitřní ploše 135 metrů čtverečních. Takto velká rezidence už svědčí o skutečně bohaté rodině, která ji obývala. Našlo se v něm také mnoho drahých předmětů, například bronzových šperků nebo jantarových korálků svědčících o středomořském obchodu.
V tu dobu se také Keltové pravděpodobně z kapacitních důvodů rozšířili i na druhý kopec, který se Závistí sousedí, na Šanci, kde se také dochovalo mnoho archeologických památek, jež svědčí o probíhajícím životě. Největšího lidského rozmachu však lokalita dosáhla v období laténské kultury, tedy v době železné — konkrétně v 2. až 1. století před naším letopočtem. Tehdy zde vyrostlo rozsáhlé keltské oppidum, které se svou rozlohou přes 120 hektarů řadí k největším na našem území. Stálých obyvatel mohlo být zhruba kolem dvou tisíc, v případech potřeby, nouze či velkého obchodního setkání bylo hradiště schopné nabídnout prostor až pro několik desítek tisíc lidí. To je na tehdejší poměry něco naprosto nevídaného.
Z rozhledny je díky její výšce krásný rozhled do okolí. Zda je ale zásadnější turistický přínos či zásah do krajinného rázu, už posoudí každý sám. Foto: Mojmír Churavý, CC BY-SA 4.0.
Krátce na to byl ale Keltům konec. Někdy v průběhu prvního století před naším letopočtem bylo oppidum pravděpodobně vypáleno germánskými nájezdníky a shořelo. Keltové se sem již, zřejmě pod tlakem společenských změn, které souvisely s rozšiřováním moci Říma, nikdy nevrátili natrvalo. Po jejich odchodu oppidum zaniklo, pohřbené pod nánosem času, až do moderní éry archeologických výzkumů. Krátkou chvíli se ho snažili obývat i jiné národnosti od Germánů po Slovany a s ohledem na vyvíjející se kulturu a technickou zdatnost populace, která již nebyla závislá jen na kopci přístupném pouze z jedné strany, se převážná část budoucích osadníků přesunula dolů k Vltavě. A vytvořila tak Prahu.
Závist pak několik staletí sloužila ještě pro náboženské a pohřební rituály, postupně ale zarůstala dubovým lesem a zůstala neosídlena. A možná je to dobře, právě i díky tomu měli archeologové na konci 20. století možnost oblast důkladně a bez problémů prozkoumat a zjistit, o jak unikátní místo se jedná.
Od archeologů k rozhledně
Archeologické výzkumy začaly zhruba v sedmdesátých letech, během nichž badatelé objevili velkou akropoli a náboženské stavby, díky kterým si uvědomili rozsah a vzácnost hradiště. Brzy byl proto celý kopec označen za národní kulturní památku pod názvem Hradiště, a je jí dodnes. Práce zde odhalily nejen rozsah a členění oppida, ale i jeho vyspělou urbanistickou strukturu a náboženský význam. Díky nalezeným cennostem prokázali archeologové také přímý kontakt Keltů s jinými národy po celé Evropě a současně jejich vojenskou obezřetnost. Navzdory poloze na kopci bylo totiž hradiště například zásobované vodou pomocí studen — pozůstatky zásobních cisteren jsou stále dodnes patrné, a pokud nejsou zrovna dlouhá sucha, bývají plné vody. Dnes ale slouží pouze jako pítka místním divokým prasatům nebo muflonům.
Když archeologové s pracemi skončili, celé místo zakonzervovali a zasypali. Dnes proto není kromě hliněných reliéfů v přírodní krajině poznat, že byste navštívili historickou památku. Nejvyšší pahorek, kde se nacházela akropole, je srovnán do roviny a v jeho rohu stával pouze informační altánek. Naučná stezka vede dokola kolem celého hradiště a na několika místech zastavuje turisty se zajímavými informacemi o životě Keltů nebo stromy zarůstajících pozůstatcích historického života.
To se ale mění. Navzdory hlasité kritice z řad archeologů a historiků se místní administrativy rozhodly, že je oblast málo turistická a že je potřeba ji lidem zatraktivnit. Nejprve město Dolní Břežany schválilo plán na vytvoření archeologického informačního střediska včetně nahlédnutí do historie pomocí 3D projekcí. To by ještě nebylo nic zásadního, lidé se alespoň dozvědí více o památce a pomůže to jejich představivosti. Pak ale následovala snaha o přestavbu hradiště v něco podivného. Architekt Josef Pleskot totiž vytvořil projekt s názvem Závist-Zpřístupnění, který počítá s rozhlednou a betonovými bloky pomalovanými barvami, které mají lokalitu zatraktivnit. Proti tomu se okamžitě zvedla vlna protestů, kromě bezohlednosti vůči historické kultuře také z toho důvodu, že oblast je i chráněnou přírodní památkou.
Oppidum Závist, aktuální návrh finálního řešení a čedičových bloků — rozhledna už stojí. Autor: VIZE renderings.
Protesty však neuspěly a v roce 2021 byla na vrcholu Závisti postavena rozhledna podle návrhu architekta Martina Rajniše. Tato 32 metrů vysoká stavba z modřínového dřeva s ocelovým zavětrováním nabízí vyhlídkovou plošinu ve výšce 24 metrů. Z rozhledny se otevírá panoramatický výhled na Prahu, soutok Vltavy s Berounkou, Brdy, Krušné hory, České středohoří a další významné krajinné body. Podle památkářů však rozhledna neměla být výrazně vyšší než okolní stromy a měla sloužit pouze jako vyhlídková plošina na akropoli, ale ne zasahovat do krajinného rázu. Výsledek je ale jiný, vysoká rozhledna převyšuje nízké doubravy velmi výrazně a je vidět z okolních kopců. Abych ale pouze nekřivdila zastáncům rekonstrukce celého hradiště — stavět rozhlednu pouze jako vyhlídkovou plošinu by stejně nedávalo smysl. Od roku 2005, kdy došlo k zasypání a konzervaci vykopávek, celá pláň zarostla nálety, vyšlapané jsou pouze cesty od cyklistů a prostor je udržován maximálně tak, aby neprorůstal velkými stromy, které by mohly historické podloží zničit. Jinak ale není o co stát, ani na co se z plošiny rozhlížet.
Historikové, archeologové, politici i architekti
I nehezký stav hradiště byl důvodem, proč se projekt i přes kritiku některých památkářů podařilo prosadit a rozhledna se nakonec postavila. O budoucnosti zmíněných barevných betonových bloků ale stále není rozhodnuto. Obě strany konfliktu — na jedné architekti, autoři projektu a část zastupitelstva města a na druhé straně archeologové a další lidé pod sdružením SOS Závist — se naštěstí na rozdíl od mnoha jiných podobných situací snaží vzájemně vyjednávat. V době psaní tohoto článku se o blocích jednalo na zastupitelstvu, aktuálním cílem „zatraktivnění“ lokality je vizualizace půdorysů původních staveb oppida pomocí štěrkových ploch a čedičových bloků, namísto barevných betonových tvarů.
Kritici projektu formulují několik hlavních argumentů. Jednak se podle nich vizuálně zničí čistá přírodní krajina, byť se jedná o zarostlou louku s trnitými keři a příležitostně i akáty. Dále se obávají, že těžká technika by poškodila prastaré keltské cesty, které jsou stále znatelné a obklopené hradebními valy. A navíc by navezení čedičových bloků zkomplikovalo případný další archeologický výzkum, pokud by o něj byl zájem.
Strana města Dolní Břežany si ale svůj nápad obhajuje. Rozvoj turismu by podle nich pomohl celé lokalitě, projekt by upozornil na historický kontext oblíbených výletních vrcholů a zvýšil všeobecnou znalost spíše než aktuální informační cedule. Projekt též počítá s vybudováním veřejných ohnišť, ačkoliv neoficiálně (a tedy pravda, krapet nelegálně) tam již dlouho jsou.
Jedno je ale jisté — kroky zpět jdou vždy hůř než kroky kupředu. Rozhlednu už nikdo neodstraní — a navíc, přiznejme si to, je z ní skutečně krásný výhled a dává smysl daleko víc než mnoho jiných staveb. Kombinace moderního přístupu se naplňuje v blízkém muzeu, kde je možné se virtuálně po keltských hradbách projít. Následně si je můžete projít osobně a kochat se pomocí nabytých znalostí prastarou historií. Jestli jsou čedičové bloky tím nejlepším řešením místo zarostlé louky, nebo jestli společná diskuse obou stran přinese lepší řešení, to brzy zjistíme.
Kontakt: krist.cermakova@gmail.com.
Článek vznikl za finanční podpory hlavního města Prahy.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář