Jezeří: perla na hranici dvou světů

28. dubna 2021 /
Auto se pomalu šplhá do kopce. Je začátek března, oblohu pokrývají velké těžké mraky. Vypadá to na sníh. Krajina kolem mě má šedivou barvu, stromy bez listí a krákající krkavci dodávají celému okolí pochmurný nádech. Na levé straně cesty mezi stromy sem tam probleskne měsíční krajina hnědouhelného lomu ČSA. Cíl mé výpravy se tyčí na druhé straně, posazený do svahu Krušných hor. Zámek na hranici dvou světů, perla Krušnohoří, místo, které již dávno mělo zmizet z map. Nebo také Státní zámek Jezeří.

Asi žádná jiná česká stavba nemá tak pestrou a zároveň pohnutou minulost. Poloha zámku, nyní nad uhelným lomem, historie sahající až ke keltským oppidům a neustálý boj o přežití tvoří dohromady unikátní příběh, který stojí za to vyprávět. Je to příběh plný ničení a obnovování, pádů a často doslovných povstání z popela. Zámek by se tak snadno mohl stát symbolem snah o revitalizaci. Nyní ho snad čekají lepší časy: těžba, jež jednu ze sedmi nejohroženějších evropských památek nejvíce ohrožovala, byla ukončena.

Keltové a ti další

Abych mohla pořádně nasát atmosféru a najít místo, kde vzniká většina typických fotografií Jezeří, šplhám do stráně nad zámkem. Vybrala jsem si úzkou zarostlou cestičku a doufám, že mě dovede i jinam, než kam si lidé chodí odskočit. Občas se snažím skrz keře něco zahlédnout, výhled ale zůstává zakrytý. Pokud někdy na Jezeří vyrazíte, nesmíte se nechat příkrým výstupem a sotva viditelnou pěšinkou odradit. Ani já se nevzdávám a jsem po chvíli náležitě odměněna, dokonce více, než bych čekala. Fotografiím se zkrátka nic nevyrovná a u pohledu na památku s hnědouhelným lomem v pozadí to platí dvojnásob. Padá mi brada a s mrazením pozoruji zdevastovanou krajinu pod sebou. Jak to tu asi vypadalo dříve?

Toto místo se zalíbilo již Keltům a posléze také Slovanům, první písemná zmínka pak pochází ze 14. století. Tehdy zde stál středověký gotický hrad a už v této době je označován jako „z jezera“, neboť tam, kde se dnes rozkládají pláně lomu, dříve leželo Komořanské jezero. I tehdy bylo na hradě rušno, docházelo ke střetům se saskou stranou a později na něm nějaký čas žil například Jiří z Poděbrad; stavba jako taková však byla zatím ušetřena větších škod.

V první polovině 16. století byl hrad nejvýrazněji přestavěn, a to na renesanční zámek. Ani ne za sto let ho ale čekalo první pustošení. Kvůli dluhům tehdejšího vlastníka Viléma mladšího Popela z Lobkowicz vůči předchozím vlastníkům Hochhauserům byl těmito vypleněn; podle zpráv útočníci zničili všechna okna, dveře, podlahy i vybavení. Ačkoliv se relativně brzy začalo s opravami, později v roce 1646 vypukl na Jezeří požár a srovnal ho se zemí. Přežilo tehdy jen jedno ze stavení a stáje. Zbytky zámku byly na delší čas ponechány osudu.

Zámek se Lobkowiczům podařilo obnovit až na konci 17. století a při rekonstrukcích získal svou nynější vnější, barokní, podobu. V roce 1713 se ale historie zopakovala a většina prostor zámku znovu vyhořela. Rekonstrukce tentokrát začala rychle a skončila do deseti let.

Následovalo delší období prosperity, během nějž se Jezeří stalo luxusním šlechtickým sídlem, vyhledávaným díky bohatému společenskému, a hlavně hudebnímu životu. V té době ho také navštívila celá řada význačných osobností, například Johann Wolfgang von Goethe. V proslulém divadelním sále měly premiéru takové skladby jako Beethovenova Symfonie č. 3 Eroica nebo oratorium Stvoření Josepha Haydna. Další rozkvět ale zabrzdila druhá světová válka a Jezeří opět čekal boj o přežití.

Zámek? Raději uhlí!

V roce 1938 sídlila na Jezeří Hitlerova osobní jednotka, poté ji nahradila posádka, která měla za úkol hlídat zajatce — ze zámku se tak stalo vězení. Celý byl natřen nazeleno, ohrazen drátěným plotem a hlídán psy. Okolí se uzavřelo a zámek jen chátral. Již po skončení druhé světové války tak byl ve špatném stavu, další ránu mu pak zasadila posádka Československé lidové armády, která si jeho prostory upravila podle svého. Vybavení bylo zničeno a rozkradeno, místnosti přestavěny.

Ani poté se Jezeří nevedlo lépe. Zámku chyběla jakákoliv ochrana, a jeho prostory tak devastovali vandalové. Ačkoliv v té době vzniklo několik plánů na rekonstrukci, všechny zůstaly jen na papíře a ve výsledku spíše uškodily. Situaci zhoršovaly i různé zásahy do stavby, a nakonec byla zakázána i běžná údržba zámku. Začalo se totiž řešit hnědé uhlí.

Velkolom Československé armády se měl rozšiřovat a těžba uhlí byla pro tehdejší vládu prioritní. Jezeří tak bylo v 80. letech odsouzeno k likvidaci, stejně jako předtím řada vesnic v okolí nebo zámecké arboretum. Veřejně se zpochybňovala jeho hodnota, a zámek byl dokonce vymazán z map — na těch nově vznikajících už zkrátka chyběl.

Zámek Jezeří, foto: Státní zámek Jezeří.

Nakonec ho zachránila jeho poloha. Stojí totiž na nestabilním svahu, který by se mohl v případě postupující těžby zhroutit a zasypat i samotný lom. Navíc se tehdy začala o zámek zajímat široká veřejnost, a i pod jejím tlakem vláda od plánované destrukce odstoupila. Jezeří tak přežilo vlastní smrt. V 90. letech započala další rekonstrukce areálu, která stále trvá.

Tři v jednom ohrožení

Když obcházím zámek dnes, nemůžu si nevšimnout, že oprava celého místa je běh na dlouhou trať. Je totiž opravdu obrovský. Později se dozvídám, že paní kastelánka Hana Krejčová jeho rozlohu popisuje slovy „tři zámky v jednom“. Jezeří navíc netvoří jen budova zámku, ale také řada přilehlých staveb, velké zahrady, zbytky parku a terasy, na nichž vše stojí. Právě jejich oprava je stále problém, protože vyžaduje rozsáhlou práci v terénu. Rozpad celé památky už ale nehrozí.

I tak mám pocit, že se celý svah za chvíli sesune dolů do lomu, vstříc velkým kouřícím komínům na obzoru a mohutným těžařským strojům. Ty koneckonců slyším i z druhé strany, z lesů kolem zámku. Probíhá zde pro změnu masivní těžba bukového dřeva, které nezabránil ani status evropsky významné lokality. Sotva tak obyvatelé okolí zámku Jezeří odvrátili jednu hrozbu, objevila se další, dokonce jí byl věnován jeden díl pořadu Nedej se! s názvem Bučiny v ohrožení.

Zámek Jezeří, foto: Státní zámek Jezeří.

Šťastný konec?

Když byl v roce 1996 zámek otevřen pro veřejnost, ještě v něm nebylo tolik k prohlížení. Od té doby proběhla klíčová rekonstrukce střech, krovů, stropů a podlah, a to ve všech budovách areálu. Některé z nich, jako panský dům a kočárovnu, se podařilo opravit úplně. Naopak stále pokračují renovace oken a stejně tak velmi cenného divadelního sálu, ačkoliv vlivem pandemie a také extrémních mrazů nabraly práce skluz. Právě v okolí divadla by měla podle kastelánky rekonstrukce v budoucnu pokračovat, plánuje se oprava přilehlých prostor sálu, zázemí pro účinkující a také celého „piana nobile“ neboli vznešeného patra zámku. Interiéry, zejména malby a fresky, se totiž na Jezeří zatím dostatečně zrekonstruovat nepodařilo.

Jednu z překážek samozřejmě představují finance, jinou ale též sama historie zámku. Otázkou totiž je, do jaké doby se má Jezeří vrátit, zda do baroka, nebo do renesance. I díky vnějšímu, čistě baroknímu vzhledu zámku by se kastelánka přikláněla k tomuto období, nicméně se nad tématem stále vedou debaty. Pomoci by Jezeří mělo také loňské zařazení na seznam sedmi nejohroženějších památek Evropy, který zveřejňuje organizace pro kulturní dědictví Europa Nostra. Cílem seznamu je upozornit na danou stavbu veřejnost i potenciální investory a zajistit její záchranu a udržitelnou budoucnost.

Možná poprvé v historii Jezeří vypadá budoucnost zámku lákavě. Zrekonstruovaný divadelní sál má opět sloužit svému původnímu účelu. Do prostor se tak vrátí hudba, která v nich kdysi zněla, a nabízí se i jejich další využití, například pro pořizování autentických hudebních nahrávek.

Pohled na lom ČSA ze zámku Jezeří, foto: Státní zámek Jezeří.

Světlo nad jezerem

Velké plány se chystají také pro okolí zámku. Hranice lomu ČSA nyní vede pouhých pět set metrů od památky, není tudíž moc prostoru k obnovování. O to více se člověk diví, že stavba těžařům odolala. Díky plánovanému ukončení provozu lomu do roku 2025 a jeho následnému zatopení Jezeří opět dostane svému jménu.

Revitalizovat by se mělo nejen přímo podzámčí, ale také dříve zničené arboretum nebo Lobkovická hrobka a štola Jezeří. Kastelánka má vizi využití potenciálu celého komplexu, a to od břehů plánovaného jezera až po samotný zámek. V tomto ohledu spolupracuje s městem Horní Jiřetín, které vlastní některé z pozemků — ne všechny totiž patří státu a je nutné zařídit jejich výkup. Pokud tento plán vyjde, vznikl by v podhůří Krušných hor unikátní komplex, spojující dohromady nejen krásnou přírodu a architekturu, ale také silný příběh.

Nezbývá než věřit, že se revitalizace vydaří a Jezeří už žádná katastrofa nepotká. Když s padající tmou opouštím zámek a naposledy se rozhlížím, všímám si zajímavého paradoxu. Budova zámku je temná, v celém areálu se jen sem tam rozsvítí světlo nad branou. Zato pod kopcem v lomu je živo, obrovské halogenové reflektory září do daleka a ruch se rozléhá krajem. Odjíždím s myšlenkou a přáním, aby to již brzo bylo naopak.

Autorka studuje na FSS a PřF MUNI. Kontakt: kajakupkova@seznam.cz.

Článek vznikl díky spolupráci s Heinrich Böll Stiftung.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2021 vyjde v 2. polovině srpna.