Úplné vyuhlení 2232

Život na dluh

Pánevní oblast severních Čech zaujímá 2 % plochy České republiky, ale poskytuje státu 50 % elektřiny a 60 % uhlí. V úzkém údolí sevřeném Krušnými horami a Českým středohořím, dlouhém 60 km, je soustředěno sedm velkých tepelných elektráren, osm povrchových dolů a dvě obří chemické továrny

Celý stát žil 50 let na úkor severních Čech, aniž se nad tím pozastavil kdokoli kromě tamějších obyvatel. Jako příklad této exploatace je možno uvést severočeské elektrárny, které vytvářejí nezdaněný zisk ve výši 10 miliard korun ročně. Tyto peníze však v regionu nezůstávají, neboť se z nich financují všechny energetické investice a dotuji ztrátové výroby. Dalších 7,5 miliard ročně dluží stát severním Čechám kvůli regulovaným, silně podhodnoceným cenám uhlí a elektřiny. (Energie je u nás jedním z mála produktů, který se dosud neprodává za tržní cenu.)

Tento obrovský zisk je vytvářen spalováním nekvalitního hnědého uhlí při využití zařízení a technologií starých 20 až 40 let. Děje se tak za cenu totální devastace životního prostředí oblasti a zdraví jejích obyvatel.

Genocida severních Čech

Těžba, energetika a chemický průmysl proměnily Podkrušnohoří v neobyvatelnou průmyslovou poušť. Rozoraly 300 km² krajiny sta metrů hlubokými krátery a nenávratně vymazaly z mapy 90 obcí. Zaniklo historické město Most a dalších 30 vesnic zmizelo částečně. Dvě stě tisíc lidi přišlo o své domovy. Mnozí lidé se stěhovali i vícekrát za život, než byli nakonec ubytováni mezi panely.

Zdravotní stav půl milionu obyvatel regionu je podle všech sledovaných zdravotních charakteristik podstatně horší než český (natožpak evropský) průměr a dále se zhoršuje. Životní podmínky v průmyslové poušti zkracují životy Severočechů o sedm let.

Devastací Severu byly zcela narušeny historické kořeny života v tomto kraji se všemi současnými sociálními a politickými důsledky. Podle průzkumu rozvrácenosti sociální struktury obcí České republiky leží 97 ze 100 nejhorších v severních Čechách. Počet sebevražd v kraji dosahuje dvojnásobku českého průměru.

Jedovatý vzduch

Hlavním viníkem ekologické genocidy je znečištěné ovzduší. Deset velkých severočeských závodů (elektrárny, teplárny a chemičky) patří mezi 15 našich největších zdrojů znečištění ovzduší kysličníkem siřičitým (SO₂): oxidy dusíku (NO_x) i polétavým prachem, tyto podniky vypouštějí kolem 40 % z celkových domácích emisí těchto látek.

Atmosférická koncentrace SO₂ v oblasti je nejvyšší v celé Evropě. Během zimních inverzí jsou překračovány maximální přípustné koncentrace znečišťujících látek v ovzduší až dvacetkrát. Za těchto smogových situací se obyvatelům nedoporučuje zdržovat se pod širým nebem a fyzicky se namáhat. Děti bývají hromadně vyváženy z měst do hor, kde ale často není ovzduší čistší. Tato opatření však situaci naprosto neřeší, neboť se nedotýkají příčin.

Problém severních Čech má i mezinárodní rozměr. Česká republika neplní závazky plynoucí z mezinárodní dohody o snížení dálkového přenosu znečištění ovzduší a kyselý déšť z „Černého trojúhelníku“ zabijí na tisícikilometrovou vzdálenost skandinávská jezera a lesy.

Obchodníci se zdravím a elektřinou

Na řešení problému znečištění ovzduší v severních Čechách jsou zapotřebí desítky miliard korun (podle zdrojů Českých energetických závodů (ČEZ) 62 miliard, podle představitelů severočeských elektráren „jen“ 30—40 miliard). Severočeši vědí, že tuto obrovskou částku jim stát nedá. Spočítali si však, že jsou schopni si ji v krátké době (4—6 let) vydělat sami, pokud zisky, které vyprodukují tamější elektrárny, zůstanou u nich doma a nebudou přerozdělovány monopolním energetickým podnikem ve prospěch jaderné energetiky.

V severních Čechách se v minulosti pod vlivem zavádějících informací ČEZu ujal názor o prospěšnosti výstavby jaderné elektrárny Temelín (tzv. válka Severu proti Jihu). Temelín však severní Čechy nespasí, ale jak se ukazuje, naopak jim přitíží. Zatímco jeho předpokládaný výkon představuje pouhou třetinu elektrického výkonu tepelných elektráren v severních Čechách (5000 MW), oficiálně uváděné náklady na výstavbu jaderné elektrárny (68 miliard) jsou o 10—50 % vyšší než prostředky potřebné na vyčištění severočeských elektráren. Avšak při započtení nákladů na vybudování trvalého úložiště jaderného odpadu a na likvidaci dosloužilé elektrárny představují náklady na Temelín částku několikanásobně vyšší.

ČEZ hodlají do r. 1998 odstavit v severních Čechách 1200 MW elektrického výkonu a odsířit téměř 4000 MW. S uplatněním moderních spalovacích technologií se prakticky nepočítá. Tento poměr by však měl být docela opačný: větší část elektráren by měla být utlumena nebo rekonstruována a nikoli odsířena.

ČEZ však nemají zájem snižovat výrobu: coby téměř výhradní dodavatel elektřiny měří svůj zisk podle množství vyprodukované elektřiny. Je to výnosný obchod — výroba na zastaralých zařízeních je relativně levná. Škody na zdraví, sídlech, krajině a přírodě se do ceny energie nezapočítávají, a tak k modernizaci výroby ČEZ nic nenutí.

ČEZ chtějí získat peníze na odsiřovací program v severních Čechách mj. ze zahraničních půjček, které budeme splácet vývozem elektřiny. Už byly uzavřeny takové smlouvy s Itálií, Švýcarskem a Bavorskem. Vývozem elektřiny ze severních Čech máme financovat jaderný program.

Desítky miliard ze zisku severočeských elektráren tak plynou na výstavbu Temelína, zatímco na jejich odsíření si zase půjčujeme nevýhodně desítky miliard v zahraničí. ČEZ vyhovuje tento neprůhledný tanec peněz pod pokličkou monopolu, protože získat půjčku na výstavbu jaderné elektrárny je nesnadné. A česká vláda, navzdory svým tržním zásadám, chrání i přes tvrdý odpor severočeských elektráren tento monopol, v němž má stát většinový podíl majetku.

Uhlí kontra jablka

Pánevní oblast severních Cech se rozkládá na ploše 1450 km², z toho uhlonosné území zabírá plochu 850 km². Třetina z této plochy byla přeměněna v měsíční krajinu povrchových dolů a výsypek.

Až do druhé světové války se dolovalo v severních Čechách převážně hlubinným způsobem, s ohledem na škody způsobené těžbou. Pak začala exploatace, která nebrala v úvahu nic kromě ceny uhlí.

Cena uhlí, podobně jako elektřiny, nezahrnuje však jeho hodnotu jako neobnovitelné suroviny ani škody vzniklé na životním prostředí či zdraví postižených jejím špatným využíváním. Jinak by se nemohlo stát, že tuna uhlí, nenahraditelné přírodniny, stojí v průměru 500 korun, zatímco tuna jablek, které vyrostou každým rokem, 15 000 korun.

Ve státě ekonomů neexistuje dokonce ani snaha zahrnout alespoň ty externality, které jsou vyčíslitelné. Tak např. Libkovice nemají hodnotu 170 milionů, které doly zaplatily za výkup domů a jejich zbourání. Cena obce jen jako samostatné produkční jednotky byla kolem 3,5 miliardy korun, což je suma totožná s cenou uhlí pod ní.

Skutečná hodnota obce je však penězi nevyjádřitelná: kdo si troufá změřit penězi vyhlídku z okna domku do zahrady a pohled z okna paneláku do šedi mosteckého sídliště?

Velká varianta

Za 120 let byly vytěženy tři miliardy tun uhlí. Zbývající geologické zásoby jsou ještě 6,3 miliardy tun, z toho čtyři jsou technicky těžitelné. Klíčovou otázkou však je, kolik a za jakou cenu ho ještě máme vytěžit.

Zásoby tzv. „hnědého uhlí“ v severních Čechách vydrží při současném tempu těžby ještě na 20—40 let (v závislosti na ekonomické a sociální únosnosti pokračující těžby s ohledem na zhoršující se kvalitu uhlí a další destrukci krajiny a sídel). Podle porovnání analogických odhadů z minulosti s dnešní realitou je však tento údaj nadsazený. Vysoký obsah síry a popelovin v těchto zásobách se podle výsledků geologického průzkumu stále zvyšuje (sirnatost místy až 25 %!). Kvalitnější palivo se nachází už pouze pod zastavěným územím, výsypkami a skládkami. Už dnes má skrývaná hornina a půda často větší hodnotu než „uhlí“ vespod, nemluvě už vůbec o pokračujícím nelidském a neekonomickém ničení sídel.

Uhelný průmysl rozvrátil ekologickou stabilitu celého regionu a těžce poškodil zdraví jeho obyvatel. Těžba rovněž nenapravitelně zdevastovala sídelní strukturu a zle se podepsala na historii kraje. Kromě zničeného sta sídel padlo za oběť dolům například 13 zámků, 13 tvrzí, 28 kostelů a desítky dalších památek. (Skutečné počty jsou daleko vyšší, protože památkové objekty v sídlech odsouzených k zániku nebyly už předem zapisovány do seznamu chráněných objektů. Sebelepší statistika však není schopna zachytit velikost této škody.)

Královské město Most, jehož zničení je světovou raritou, byl zbourán pro 85 milionů tun uhlí. Pro představu uvádím dva příklady. Za prvé: při současném tempu těžby představuje toto množství jedenapůlroční objem těžby revíru, což v praxi znamená, že město Most proletělo za rok a půl komíny. A za druhé: takové množství uhlí má dnes cenu asi 40 miliard korun. Namísto zničeného severočeského města vyrostla stavba srovnatelné ceny na poli v Čechách jižních.

V nedávném slovníku pětiletek se vážně počítalo i s tzv. „velkou variantou rozvoje“ Podkrušnohoří. Ta počítala do r. 2232 s kompletním přetěžením („vyuhlením“) celé oblasti od Ústí po Chomutov „australskou metodou“, se zbouráním Chomutova, Litvínova, Duchcova, Oseka a dalších obcí, tedy prakticky s vysídlením celé oblasti a dovážením statisíců lidí za prací zvenčí.

Změna režimu přinesla i v této oblasti realističtější plány. Koncepce české vlády z r. 1991 počítala s poklesem těžby z tehdejších 60 milionů tun postupně na 20 milionů tun a s ukončením těžby do roku 2030.

Jako hráz proti rozpínavosti dolů prosadilo MŽP v roce 1991 vládní usnesení č. 444, které stanovilo územní limity těžby v severočeské pánvi. Tato vyhláška zachránila před bezprostřední likvidací řadu sídel a symbol kraje, zámek Jezeří. Podle tohoto konceptu by při dodržení objemu těžby 20 milionů tun a jejím ukončení kolem roku 2030 nedošlo k prolomení stanovených těžebních limitů.

Doly však ve svých plánech nepospíchají s útlumem těžby. Počítají s neklesající roční produkcí 40 milionů tun. To by způsobilo prolomení územních limitů a bourání vynucené postupem linie těžby už kolem roku 2005. „Velké varianty“ se uhelné hlavy už vzdaly, ale nabízejí novou, střízlivější, lépe odpovídající duchu dnešní doby: v roce 2119 dojde prý linie těžby ke koridoru Vrbenský u Mostu.

Likvidace do šuplíku

Případ Libkovic nás však poučil o tom, že situace je dokonce ještě horší. Likvidace obcí nebývá totiž vždy vynucená přímým postupem těžby. Vesnice mohou být zbourány prostě „předem“. Tím se připraví půda pro případné budoucí dolování s odůvodněním, že krajina je už stejné devastovaná (viz příklad postupu dolu Bílina v oblasti výsypky Pokrok). Jiným trikem je přiblížit bezpečnostní pásmo podzemní těžby či hranu lomu nebo výsypky, a pak zbourat vesnici s vysvětlením, že daná lokalita je nebezpečná nebo hygienicky nevhodná.

Důvodem takového počínání dolů je i obava z nevyužití kapacity stávajících těžebních zařízení, které byly dimenzovány v heroických dobách pětiletek. Doly ze setrvačnosti myšlení dokonce odmítají i technologie, které by pravděpodobně byly nejen šetrnější pro životní prostředí, ale i ekonomicky výhodnější pro ně samotné.

O všech těchto skrytých, avšak v praxi podstatných důvodech důlní devastace a jejich umné kombinaci nás poučily Libkovice. Jediným skutečným důvodem pro jejich bourání je totiž snaha těžařů zachovat si prestiž a moc v kraji a finanční machinace důlní lobby.

Kvůli uvedeným praktikám byly některé vesnice zbourány docela zbytečně, např. Albrechtice v r. 1982. Těžba na toto území dodnes nevstoupila.

Tato absurdní situace je umožněna také tím, že současný stav právních norem upravujících těžbu straní dolům. Podle předpisů vše, co je pod zemí, má větší cenu než to, co leží na povrchu. Na nerosty pod zemí se vztahuje horní zákon, který stanoví, že jako nenahraditelné a tudíž přednostní bohatství státu musejí být vydobyty. Krajina a sídla jsou naproti tomu v praxi chráněny v severních Čechách pouhými vládními vyhláškami, které mohou být kdykoli změněny na jiné. Je to tak ale asi v pořádku, ať se nám to líbí, nebo ne: zásoby uhlí se přece tvořily stamiliony let, zatímco nový Most vyrostl za deset.

Přízrak budoucí asanace

Proto se dodnes, ač stále platí vládní usnesení číslo 444, vznáší přízrak budoucí asanace, zhmotněný stavební uzávěrou, nad Černicemi, Horním Jiřetínem a Loukou na Mostecku. Také nad Chabařovicemi, které, ač chráněny zvláštním vládním usnesením číslo 333 z roku 1991, prodělaly letos na jaře „průzkum veřejného mínění“, jehož skutečným cílem bylo přesvědčit občany, aby se odstěhovali a své město nechali zbourat.

Před několika měsíci se objevila zpráva o zamýšlené likvidaci obcí Havraň, Moravěves a Nemilkov, ale ohlas tohoto záměru přiměl Doly Ležáky věc popřít. Doly Nástup hodlají přetěžit železniční trať Březno—Chomutov a mraky se stahují i nad samotnou obcí Březno.

V ochranných pilířích sídel jsou vázány stamiliony tun uhlí, kterého se doly nikdy nevzdají, pokud k tomu nebudou zákonem přinuceny.

Kdo za kým stojí?

Devastace severních Čech se zastaví tehdy, až budeme schopni uvažovat nejen o ceně uhlí a demolic libkovických zdí, ale i o přínosu jejich bývalé sklárny či pekárny a hodnotě historické krajiny a čistého vzduchu nad ní. Tehdy teprve se naplní památný výrok náměstka ministra průmyslu pana Ludvíka, jenž měl odvahu letos na jaře prohlásit: „Lidé jsou víc než uhlí.“

Dnes však už bohužel není pan náměstek ve své funkci a nic nenasvědčuje tomu, že by nynější politická reprezentace chtěla omezit destruktivní aktivity dolů. Ministr Dlouhý si veřejně vytvořil Libkovicemi aureolu vlídného politika a ochránce severních Čech, ale ve stejné době neveřejně prosadil zvýšení exportu severočeského uhlí z dosavadních 2 na 5 milionů tun ročně. Místo, aby se postavil za ekologické iniciativy, které odvedly odbornou a veřejnou práci za jeho zaměstnance, napadl nás předlistopadově: „Kdo za vámi stojí a kdo vás financuje?“

—

Jan Piňos (*1960) vede kampaň Hnutí DUHA za čistý vzduch a energii.