Doly versus obce

Na počátku devadesátých let vláda rozhodla, že se rozvoj Podkrušnohoří nemá nadále opírat o kombinaci těžby uhlí, tepelných elektráren a těžkého chemického průmyslu. Stanovila proto tzv. územní ekologické limity těžby, které chrání severočeské vesnice a města před postupujícími doly. Nyní ale ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) — v rámci přípravy státní energetické koncepce — přišlo s návrhem prolomit dvanáctileté tabu o nedotknutelnosti obcí a tyto limity zrušit.

Devět miliard k vytěžení

Severočeská hnědouhelná pánev se rozkládá při úpatí Krušných hor na ploše 1420 km², z toho samotná ložiska uhlí se nacházejí pod asi 850 km². Zhruba osmdesát kilometrů dlouhé území zasahuje od Ústí nad Labem po Kadaň. Uhlí je uloženo ve sloji mocné obvykle 15—30, místy však i více metrů. Rozdíly nalezneme i v hloubce uložení sloje, která v centrální části pánve může činit až 400 metrů, zatímco na jejích okrajích zasahuje uhlí jen několik metrů pod povrch země. Snadná přístupnost je ovšem vykoupena nízkou kvalitou suroviny.

První zmínka o těžbě v regionu pochází už z roku 1403. Intenzivní průmyslové dobývání se datuje od 19. století, na jehož konci se začínají rozvíjet i první povrchové doly v moderním slova smyslu. Objem vytěženého uhlí postupně stoupal se dvěma zřetelnými vrcholy během první a druhé světové války. Skutečně masivního rozvoje se těžba dočkala po roce 1948. Rekordního objemu dosáhla roku 1984 (74,7 milionu tun), od té doby, a zejména po zahájení útlumového programu začátkem devadesátých let, opět postupně klesá. Zároveň se zmenšoval podíl hlubinné těžby ve prospěch povrchové: ještě v poválečných letech byl poměr vyrovnaný. Snižoval se rovněž počet dolů, neboť na místo desítek malých provozů nastupovaly gigantické velkolomy.

Celkové zásoby uhlí v Podkrušnohoří původně přesahovaly devět miliard tun, z toho asi tři miliardy již byly vytěženy. V současné době zde pracuje jeden hlubinný (těžba jeden milion tun ročně) a pět povrchových dolů (okolo 45 milionů tun), provozovaných dvěma firmami — Mosteckou uhelnou společností (MUS) a Severočeskými doly (SD).

Třikrát a dost

V pánvi bylo v průběhu desetiletí naprosto zdevastováno přes 300 km² krajiny, z toho 90 procent přímo těžbou. Obětí dolů se staly v prvé řadě desítky vesnic. Od konce druhé světové války bylo v severních Čechách zlikvidováno 106 obcí, včetně historického města Most. Drtivá většina z nich (81) stála v cestě právě těžbě uhlí, převážně povrchové. Dalších čtrnáct pak zatopila voda tří nových přehrad, ostatní musely ustoupit různým průmyslovým projektům, ale i vojenským cvičištím. Vystěhováno tak bylo devadesát tisíc lidí. Protože bourání postihovalo stále další obce, mnozí lidé v tomto regionu byli během svého života donuceni změnit domov až třikrát. V současné době žijí v Horním Jiřetíně, ohroženém zvažovanou těžbou, občané, kteří už nucené stěhování zažili.

Jako historicky první musely dolům uvolnit cestu již v roce 1901 Srbice nedaleko Teplic. Některé obce padly za oběť zcela nesmyslně: Albrechtice byly již v roce 1982 zbourány kvůli těžbě v povrchovém dole ČSA, který však na místo, kde stály, dodnes nepostoupil.

Prozatím jedinou obcí zbouranou po roce 1989 jsou Libkovice, jedna z šesti obětí hlubinných dolů. Rozhodnutí o jejich likvidaci padlo již v roce 1988, zahájena však byla až koncem roku 1991. Bourání vyvolalo široký nesouhlas veřejnosti, snahy o záchranu obce, které organizovalo Hnutí DUHA, se však nakonec nesetkaly s úspěchem. Tehdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý ovšem na podzim 1993 řekl, že Libkovice byly „poslední zbouranou vesnicí v Podkrušnohoří“. Tato obec ustoupila hlubinnému dolu Kohinoor, který však Mostecká uhelná společnost (MUS) kvůli nerentabilitě zavřela dříve, než se stačil „protěžit“ na území zbouraných Libkovic.

Máme své limity

Nedílnou součástí komplexního programu ozdravění devastovaného severočeského regionu se proto po roce 1989 staly také tzv. územní ekologické limity. Ty pro jednotlivé doly a výsypky určují hranice, které nesmí povrchová těžba, respektive ukládání jejího odpadu, překročit. Chrání tak mimo jiné všechny zbývající obce včetně hygienického pásma mezi okraji vesnic a nejzazším budoucím okrajem důlní jámy, zpravidla 500 metrů širokého.

Limity byly stanoveny třemi usneseními Pithartovy vlády z podzimu 1991, která se postupně týkala Chabařovic, celého Podkrušnohoří a Sokolovska. Usnesení ukládají příslušným úřadům (ministerstva, tehdejší okresní úřady a Český báňský úřad) respektovat při svém rozhodování tyto závazné linie a zároveň upravit již vyhlášené dobývací prostory hnědouhelných dolů a provést tzv. odpis zásob uhlí. Ten umožňuje zrušit stanovené ložisko nerostných surovin (vynětím zásob z evidence nebo převodem do jiné kategorie, tzv. zásob nebilančních), a v praxi tak znemožnit jeho těžbu.

O odpisu rozhoduje komise ministerstva životního prostředí na návrh úřadů nebo důlní firmy. Nezbytné podklady musí ovšem poskytnout ten, kdo o něm má přesné informace, tedy zpravidla těžební společnost. Protože k tomu však není nijak nucena, stávají se úřady v praxi rukojmími provozovatelů dolů. Dva společné pokusy bývalého mosteckého okresního úřadu a obce Horní Jiřetín dosáhnout odpisu zásob tak již ztroskotaly na obstrukcích Mostecké uhelné společnosti.

Význam limitů se neomezuje jen na ochranu těžbou bezprostředně ohrožených obcí. Zároveň představovaly klíčový krok ke změně orientace ekonomického rozvoje severočeského regionu, která opustila výlučný důraz na těžký průmysl a masivní povrchovou těžbu. Jejich stanovení bylo chápáno jako potvrzení tohoto trendu a dlouhodobá jistota pro další rozvoj chráněných vesnic.

Škoda uhlí, které zůstane v zemi

Těžební společnosti tak budou muset během několika desítek let těžbu utlumovat a postupně zcela ukončit. Životnost jednotlivých dolů se poněkud prodlužuje, protože spotřeba uhlí klesá, tedy se snižuje těžba a zásoby se vyčerpávají pomaleji. Nicméně během pár desetiletí bude těžbě uhlí konec.

Územní ekologické limity těžby byly proto opakovaně zpochybňovány. Těžební společnosti se od těchto úvah často oficiálně distancují, ovšem například Mostecká uhelná společnost už v roce 1998 na své internetové stránce sice poněkud eufemisticky, ale otevřeně prohlašovala, že „je třeba se vší vážností uvažovat o optimalizované variantě hnědouhelných zásob řešitelné při uvolnění určitých územně ekologických limitů“.

Nepokrytě se k „přehodnocení“ limitů přihlásil návrh energetické politiky ČSSD, zveřejněný v prosinci 1997 poslancem a krátce před tím členem představenstva MUS Josefem Hojdarem. Strana jej ovšem za vlastní oficiální dokument nepřijala. Nicméně už v květnu 1998 rozeslal Český báňský úřad k připomínkování ministerstvům a okresním úřadům návrh na zrušení limitů.

Materiál se setkal s kritikou ministrů průmyslu a obchodu i životního prostředí i regionální státní správy. „Rozvoj tohoto území nemůže být neustále podřizován ekonomice báňských společností,“ prohlašuje například stanovisko okresního úřadu Chomutov. Společným prohlášením proti návrhu vystoupily ohrožené obce a okresní města Most a Chomutov. Vedle samotného obsahu návrhu vyvolala protesty rovněž skutečnost, že Český báňský úřad (ČBÚ) dal okresním úřadům na zaslání připomínek pouhé dva dny a ohrožené obce ke konzultacím vůbec nepřizval. Mimořádně stručný návrh ostatně na několika stranách textu sleduje výhradně ekonomické aspekty a vesnicemi, které by byly při prolomení limitů zbourány, či jejich obyvateli se vůbec nezabývá. Ministr Kühnl jej posléze odmítl kabinetu v zastoupení předsedy ČBÚ předložit.

Tehdejší diskuse ukončil na podzim 1998 Miroslav Grégr. Debata o zvyšování těžby uhlí se mu vůbec nehodila do krámu v okamžiku, kdy potřeboval každý argument ve prospěch dokončení Temelína. Obce proto měly na několik let klid.

Na jaře 2003 ale diskusi opět otevřel nový ministr průmyslu a obchodu Milan Urban — a především jeho náměstek Martin Pecina — během přípravy energetické koncepce. „Musím říci, že počítáme s těžbou hnědého uhlí v Podkrušnohoří alespoň pro příštích padesát let. Naším cílem je vytěžit veškeré ekonomicky a ekologicky dostupné zdroje. Limity těžby nastalé počátkem devadesátých let by neměly být závazné,“ řekl Pecina v polovině června minulého roku Severočeským novinám.

Omyly MPO

MPO chce zrušit oficiální územní limity s tím, že se další těžba ponechá na dohodě obcí a důlních společností: „My máme za to, že stát dneska nemá právo zasahovat do vztahů soukromých subjektů, což jsou na jedné straně těžební společnosti, které vlastní dobývací prostor, a na druhé straně soukromí vlastníci pozemků, samosprávy, kraje a obce, čili jestli se budou vesnice bourat, bude záležet na dohodě těchto subjektů, na rozhodnutí zastupitelstev a na rozhodnutí občanů, jestli budou chtít nemovitosti, které dnes vlastní, prodat nebo nikoliv,“ řekl náměstek Martin Pecina v rozhovoru pro Radiožurnál. Důvodem má být, podle parafráze ČTK, že „jsou … limity … politickým rozhodnutím poplatným době, kdy nebyly nastavené standardní právní mechanismy,“ a slovy Milana Urbana, v roce 2003 „již taková situace není. Obce i těžaři mají prostor pro jednání. Není proto nutné současný stav prodlužovat“.

Podle důvodové zprávy MŽP z roku 1991 je stanovení limitů „předmětem územního plánování, které svými nástroji zajišťuje trvalý soulad všech přírodních, civilizačních a kulturních hodnot v území, zejména se zřetelem na péči o životní prostředí“. Územní limity tedy mají sloužit jako prvek územního plánování, který při správních řízeních týkajících se těžby uhlí jasně stanoví její hranice. Báňskému úřadu, který vydává povolení, zakazuje otevřít dolům cestu přes vesnice. Nejsou tedy nástrojem úpravy majetkoprávních vztahů mezi těžebními společnostmi a obcemi, jak tvrdí MPO.

Ani postavení obcí se však ve skutečnosti do té míry nezměnilo, jak uvádí ministerstvo průmyslu a obchodu, že by je zrušení územních limitů nijak nepostihlo. A už vůbec nemají právo veta, jak se domnívá ministr Urban. „Pokud se bude debatovat o posunutí těžebních hranic, tak k tomu vždy bude muset být souhlas místní samosprávy,“ uvedl v polovině května 2003 pro MF Dnes. Stejně jako v roce 1991, tak i nyní mají obce ve správních řízeních o povolení těžby postavení účastníka. Mohou se například vyjadřovat k obsahu žádosti, předkládat důkazy, podávat námitky či se vůči rozhodnutí odvolat. „Obce tedy nemají žádnou faktickou možnost přímo zabránit kladnému rozhodnutí o povolení hornické činnosti ani rozhodnout o změně dobývacího prostoru, natož je vetovat. Báňské úřady mohou bez obtíží rozhodnout proti jejich vůli, jsou-li všechny podmínky nezbytné pro vydání povolení splněny,“ shrnuje postavení obcí analýza Návrhy na změnu územních ekologických limitů těžby uhlí: analýza právních argumentů a implikací Ekologického právního servisu (EPS) a Hnutí DUHA.

Za konkrétním příkladem nemusíme chodit daleko. Ačkoliv město Jablonné v Podještědí, na jehož katastru se nachází část dobývacího prostoru vrchu Tlustec, své nesouhlasné stanovisko prezentovalo ve správním řízení, Český báňský úřad přesto těžbu čediče povolil.

Ve veřejném zájmu

Zabránit těžbě však obce přeci jen mohou — pokud odmítnou prodat své pozemky. Rizika, kdy i jednotlivec může neochotou k prodeji své parcely zablokovat další postup dolu, si bylo vědomo i MPO. V příloze číslo šest Aktualizace Státní energetické koncepce, kterou MPO zveřejnilo v září 2003, najdeme větu: „Krajním opatřením pro podporu racionální těžby HU [hnědého uhlí] za hranicemi současných limitů těžeb je definování pojmu veřejného zájmu (při novele zákona v roce 2004) a možnost jeho individuální aplikace i v podmínkách těžby hnědého uhlí.“ A v příloze číslo osm pak: „… zrušení dnešní blokace těžby hnědého uhlí (nařízení vlády z roku 1991) nemusí být dotažené do povolení jeho těžby, nebude-li existovat možnost, použít jako mezní případ institut veřejného zájmu.“

Červnové, první zveřejněné znění koncepce MPO však požadavek na stanovení veřejného zájmu v energetice neobsahovalo. Tím, že jej ministerstvo zařadilo do zářijové, aktualizované verze, vyhovělo požadavku Zaměstnavatelského svazu důlního a naftového průmyslu, lobbistické organizace těžebních firem. V připomínkovacím kole totiž tato společnost protestovala, že v energetické koncepci „zcela absentuje pojistný nástroj prosazení stěžejních priorit SEK, kterým je institut veřejného zájmu k případnému uplatnění např. proti spekulativnímu držení pozemků za linií těžby“. V rámci vypořádávání se s připomínkami veřejnosti na něj tehdy MPO reagovalo slovy: „Správný požadavek, ale dnes obtížně prosaditelný. Zákon s tímto obsahem bude dnes politicky problémový.“

Prolomením limitů těžby by se podle již zmíněné právní analýzy EPS a Hnutí DUHA zrušila „nejsilnější překážka, která „případnému vyvlastnění brání — totiž implicitní prohlášení ochrany osídlení a krajiny v Severočeské hnědouhelné pánvi za veřejný zájem“. Tím by se otevřela „cesta zjevné snaze důlních společností dosáhnout prohlášení těžby uhlí za veřejný zájem (které MPO přinejmenším neoponuje), a tím prosadit vyvlastňování domů a pozemků v ohrožených obcích“.