Jak jsem byl zbourán

Dlouho jsem si myslel, že se bourají věci nehezké, zbytečné, absurdní, například kasárna či Stalinův pomník. Dnes jsem nucen buď změnit názor, nebo změnit názor na sebe — tedy považovat se za onu nehezkou věc. Z čistě osobních důvodů zůstanu u první varianty. Bourají se také věci krásné a užitečné, například Libkovice. Zavítáte-li do nich začátkem května, uvidíte vlastně jednu velkou kvetoucí zahradu. Uvidíte také několik krásných domů, ve kterých chcete bydlet, a pochopitelně řadu domů škaredých, obrostlých však zelení natolik, že i v nich se žít dá — rozhodně lépe než ve městě. Ještě nedávno byste spatřili také Vinohrad, ten však měl jakýsi, avšak závažný vliv na kvalitu uhlí, proto tu už několik měsíců není. To vše jsem spatřil i já.

Zavítáte-li do Libkovic začátkem května 1993, uvidíte také několik rypadel, kterak požírají další kousek vesnice. Napadne vás pár nelichotivých slov na adresu společnosti, která pohřbívá sama sebe. Napadne vás, že tudy cesta k energeticky zářivému zítřku nevede. Napadne vás, že násilí páchanému na duších mnoha lidí, nejen místních, je třeba zabránit. Rozhodnete se vzdorovat násilí. Tak jsem učinil i já.

Rozhodnete se zabránit rypadlům v práci. Vylezete na dům, který chtějí zbourat. Nebojte se, nejste sami, máte tu kamarády. I dělníci odklízející zbytky obydlí to s vámi myslí dobře. Řeknou vám, že budou muset kropit, aby se neprášilo. No co, trocha vody nevadí. Pak to do vás naperou. Snad vás překvapí, že hlavní proud vody nesměřuje na stavení, nýbrž na těla. Alespoň nebudete prášit. Vaše šaty ztěžkly a studí. V tuto chvíli si říkáte, že celý den nevydržíte. Jak se vbrzku ukáže, nebude to potřeba.

Když jste dostatečně namočeni, přistoupí k činu rypadlo. Pan rypadelník nejdříve dobrácky poškrábe lžící svého stroje trosky již dříve zrypadlované. Pak se otře o komín, kterého jste se před chvílí drželi. Pak shodí štít střechy. Otvírá se mu volný prostor — strop prvního podlaží, malá plošinka, kterou je třeba zlikvidovat. A jsou na ní jen dva lidé. Vypadají tak malí, neškodní.

Rypadlo se poprvé zakousne do stropu, na kterém stojíte. Přemýšlíte, jak zabránit jeho zhoubné činnosti. Zakousne se podruhé a potřetí. Přecházíte do těsné blízkosti lžíce. Myslíte si, že člověk znamená pro druhého člověka více než hrst peněz, i když má třeba jiný názor — pořád je to člověk. Mýlíte se. Strop pod vámi se chvěje. Raději couváte. Rypadlo nabírá další lžíci. Zdá se, že zkáze nezabráníte ani vlastním tělem. Rypadelník je pravděpodobně odhodlán nabrat vás i se sutí. Jste zoufalí. Ne nadlouho. Rypadlo se zakusuje asi dva metry před vámi. Náhle jste v přízemí, dopadá na vás suť, občas cihla. Uvědomujete si, že pan rypadelník utrhl strop i s vámi. Jste překvapeni, že žijete. Zkoumáte, co bolí, s kterými částmi těla můžete hýbat. Jste příjemně překvapeni. V případě, že nosíte brýle, v této chvíli už je nenosíte. Objevují se dělníci, kteří vám sdělí, že simulujete a nic vám není. Jste rádi. Vyvlečou vás ven a pak se věnují honu na fotografa, jemuž se podařilo událost zaznamenat. Posléze ho úspěšně dopadnou a trochu zbijí, ale ne moc, jde jim přece o kameru. Tu však neumějí otevřít, proto ji na pokyn policie vracejí majiteli. Zde tedy vstupuje do hry další aktér — policie. Nyní rázně zasáhne. Požádá vás o občanský průkaz, je to její povinnost. Potom se necháte naložit do policejního vozu, kterým jste odvezeni na lékařské vyšetření. Lékař ošetří drobná zranění a usoudí, že pro jistotu byste měli být pozorováni v nemocnici, kdyby třeba mělo dojít k nějakým komplikacím, přece jen, vždyť jste praštěni do hlavy.

V ordinaci také poprvé pohlédnete do zrcadla, což vás poněkud vyděsí. Ale to jen tak vypadá, ve skutečnosti jste opravdu skoro zdraví.

Pak chvíli čekáte na sanitku a dlouhou chvíli si krátíte intenzívním třesem, neboť je vám zima, v tom mokrém oblečení už jste příliš dlouho.

V nemocnici nejdříve navštívíte sprchu, kde ze sebe konečně spláchnete nánosy prachu, písku a jiného stavebního materiálu. Pak už jste pozorováni. Tak uběhne první den. Druhý den se objeví policie, aby vás vyslechla. Pan policista s vyšší hodností prohodí, že si svého zdraví asi moc nevážíte. Ale to jen tak, aby řeč nestála. Také se zeptá, kde na ty akce berete peníze. V přátelském duchu se rozloučíte. Nebuďte smutní, oni proti vám nic nemají, jenom nechápou, že by vám opravdu mohlo záležet na nějaké blbé vesnici v severních Čechách. Myslí si, že je za tím něco jiného. Důsledně vzato, mají pravdu. Nejde vám jen o vesnici, nýbrž o celou energetickou politiku, o konec nadvlády energie nad člověkem.

Pak jste zase pozorováni, avšak nepříliš intenzívně. Nudíte se. Ležíte. Přemýšlíte. Píšete.

—

Teplá sprcha na druhém konci

Sedím pod sprchou, pouštím si na záda teplou vodu a přemýšlím, co je na druhém konci.

Na druhém konci trubek vedoucích od sprchy je naleziště plynu a ropy. Přes rozryté pohřebiště předků sibiřských Evenků vytéká ropa volně do řeky. Náklaďák přejel domácího soba. Lišejník na stovky let rozryl buldozer. Kmen Bobra malého sibiřského národa vymírá. Ten smrtící plyn mě jen o několik chvil později hřeje na zádech.

Na druhém konci drátů vedoucích od bojleru je jizva velkolomu. Rypadlo ukrajuje ze starého krásného sadu, provádí skrývku. Hlušina zasypává u Radovesic křehké kytky. Po venkovském lidu zbývá jen hluboký kašel, prázdná okna a rozbité kostely. Hnědý kámen přeměněn na kilowatty mne jen o několik chvil později hřeje na zádech.

Sedím pod sprchou a čistá teplá voda odtéká do kanálu. Myslím na to, co je na druhém konci sprchy. Meju si ruce, nohy, hlavu a zadek.

—

Jan Rorýs (Jan Rorýs je pseudonym)