Zelený kruh v době zlomové

Petro, začneme tradiční sedmogenerační otázkou: V jaké době podle tebe aktuálně žijeme?

V době zlomové. A to říkám s tím, že už jsem jeden zásadní zlom v životě zažila. Měli jsme zamrzlé dějiny s Bolševikem, pak nastal převrat a transformační období, které bych ukončila kolem roku 2000. Pak přišel z dnešního pohledu čas klidu, míru a hojnosti, který jsme dílem využili, dílem promarnili. Teď začíná něco úplně jiného a my nejsme ještě schopni dohlédnout co. To je fascinující. 

Myslíš si, že to pro současnou českou společnost znamená odklon od ochrany přírody a krajiny?

Moje zkušenost, lehce opřená o data, říká, že česká veřejnost nebyla nikdy nijak extra proenvironmentální. To, že mají Češi a Češky rádi procházky po přírodě, a to, že ve výzkumech veřejného mínění většina říká, že má ráda přírodu, je podle mě jen hodně omezený výřez toho, co náleží pod ochranu životního prostředí a respektu k němu. Pokud má devadesát procent lidí rádo přírodu, musíme si to spojit také se zjištěním, že příroda pro ně může znamenat i uklizený, monokulturní les, který z environmentálního hlediska žádnou cennou přírodou není. 

Dá se v těch více než pětatřiceti letech od sametové revoluce najít nějaký významný pozitivní milník, který znamenal větší podporu společnosti pro ekologická témata?

Jeden určitě na začátku devadesátých let, kdy můžeme říct, že předchozí režim prokazatelně padl mimo jiné proto, že životní prostředí torpédoval způsobem, který už lidé považovali za nepřijatelný. Znečištěné ovzduší, kvalita řek, spálené lesy a tak dále. A to se projevilo v progresivní ekologické legislativě, která se začátkem devadesátých let stihla prosadit. Poté ale strašně rychle nastoupil Václav Klaus a jeho ideologie neomezeného ekonomického růstu. A pak nastal velmi zásadní milník někdy kolem roku 2017 a 2018, kdy se klimatickému hnutí podařilo přinést světové veřejné mínění k nám a rozpohybovat politiky. 

Ale veřejnost jako taková je plus mínus pořád intaktní. Pokud ji cokoliv moc neobtěžuje, je ochotná to tolerovat. Ale když někdo začne mluvit o ochraně klimatu nebo přírody jako o hrozbě, společnost má slabé obranné mechanismy, jak nenaletět. Jak popsal Ondřej Kolínský nedávno v Alarmu (v textu Konec elitářství. Nastal čas na zelený populismus, pozn. redakce), opatření, která k nám přišla s nálepkou klimatická, byla často antisociální čili diskriminační a nerovně rozdělovala zátěž. A tak tu máme nemalý okruh lidí, kteří jsou alergičtí na agendu ochrany životního prostředí, protože s ní mají spojené zvýšené náklady na život. Tomu jejich rozladění nebo hněvu se nelze divit. 

Ty osobně jsi někdy cítila velký úspěch na poli ochrany přírody nebo klimatu, který by ti vrátil nebo vracel víru v sílu občanské společnosti? 

Odešla jsem z neziskového sektoru v roce 2006 a vrátila se až v roce 2018. Těch dvanáct let mezi tím jsem sledovala z pozice veřejně činné a aktivní členky Strany zelených (SZ). Tudíž mi ty nejúspěšnější momenty environmentálního hnutí utekly v tom smyslu, že jsem se jich neúčastnila. Měla jsem roli političky. Typicky zápas o Šumavu — kde věřím, že to dobře dopadlo mimo jiné díky účasti Zelených v parlamentu — jsem prožívat nemohla, protože jsem nebyla jeho součástí. Také si vybavuju, že jsem byla v šoku z toho, že Evropská komise schválila dokument, který měl v názvu Green. Čemuž se marketéři dnes smějí jako trapasu století. Ale my, co jsme nosili desetiletí nálepku Zelení na klopě, jsme věděli, že marketingově se to nechytí. Nicméně mně to tehdy přišlo skvělé! Už tehdy jsem ale tušila, že proklimatická vlna nastupuje s tak velkou rychlostí a razancí, že nejspíš narazí do zdi. Proměna společnosti se málokdy děje ze dne na den.

A když bys měla mluvit o úspěších Zeleného kruhu (ZK) zmíněných v proslovech a zdravicích na nedávné oslavě, co bys zdůraznila?

Nevím přesně proč, ale na oslavě měli téměř všichni potřebu vytahovat nejrůznější průšvihy. Dneska se jim můžeme zasmát, ale tenkrát byly spíš k pláči. Obrovský úspěch Zeleného kruhu je, že i když jsou členské organizace různého zaměření a mají různé strategie i těžiště zájmu, a dokonce některé vznikly rozpadem jiných organizací, všichni ve společenství se k sobě chovají přátelsky a s respektem. Zažila jsem už různé platformy a potvrzuji, že klid a mír není samozřejmost. 

Určitě bych z těch mezníků zmínila práci dřívějšího Ekologického právního servisu, dneska součást organizace Frank Bold. Ten byl několik let opravdu velké právnické kladivo na všechny škodiče životního prostředí. Všechny ty vyhrané kauzy se povedly díky skupině mladých právníků a právniček, co byli lepší než jejich korporátní kolegové, protože měli lépe nastudované právo. Na hlubší analýzu to ale teprve čeká.

Za zlatý hřeb v dějinách Zeleného kruhu považuji kampaň Velká výzva, která předběhla dobu. Už v roce 2008 díky know-how z Velké Británie akcentovala potřebu dekarbonizace. Zpětně viděno to bylo na Nobelovku, vždyť formulace této politiky trumfuje celý resort Ministerstva životního prostředí. Je to ale úspěch, když přineseš geniální koncept do společnosti, která na to není vůbec připravená? 

Nebo program Zelená úsporám. Fenomenální program podpory střední třídy, který zafungoval. Dalo by se mu samozřejmě zpětně vytknout, že nechával stranou nízkopříjmové domácnosti. Rozdal ale bez korupčního skandálu desítky miliard korun a výsledkem je obrovská úspora energie i nákladů na ni. Zeleným, kteří program prosadili na vládní úrovni, například ale nepřinesl ani hlas navíc. Hodně na tom odpracovaly nevládky, ale ví se to veřejně? 

Čím žije Zelený kruh právě teď?

Česko je neuvěřitelně pozadu v implementaci Green Dealu. A teď už to nedohoní. To dobré, co v těch zákonech máme, má tendenci erodovat. Pod rouškou kouzelných slov deregulace a konkurenceschopnost jsou osekávány environmentální standardy. A stejně tak i v účasti veřejnosti při správních řízeních, která je pomyslnou druhou nohou toho, proč Zelený kruh existuje. Relativně vysoký standard v ochraně životního prostředí, který nám přineslo na začátku členství v Evropské unii, degeneruje. Tento trend se nám povedlo zvrátit například se stavebním zákonem nebo v případě ochrany zemědělské půdy, ale je to křehký stav. 

Jakou roli v tom sehrává Zelený kruh a jakou konkrétně ty?

Zelený kruh má tři funkce. Za prvé vytváří zázemí pro členy, třeba organizuje pracovní skupiny pro jednotlivá témata nebo oborová setkání a monitoring toho, co se děje při přípravě legislativy. Za druhé reprezentuje členské organizace navenek, například při vytváření společných pozic. A za třetí pracuje na vlastních projektech, což příliš nesouvisí s tím, že jsme střešní organizace. Moje role je hlídat, aby byly všechny funkce v rovnováze. 

Někdy je to náročné, ale oceňuji tu pestrost. Máme v kanceláři skvělý tým, takže toho zvládáme opravdu hodně. 

Velkou radost mi dělá aktuálně běžící projekt zaměřený na využívání územního plánování v obcích při adaptaci na změnu klimatu. Máme skvělé lektory i dobré ohlasy od účastníků a účastnic. V nadcházející složité době může být těžištěm pozitivních změn lokální a regionální společenství. 

Jak snadné je pro nové členské organizace vstoupit do ZK? Například pokud jsou jejich metody radikální, nebo prostě jen věří v jinou teorii změny než přes klasický lobbing?

Věřím, že všichni členové ZK považují za silnou stránku, že ZK sdružuje organizace různého typu. Mohla bych zmínit například Platformu pro sociálně-ekologickou transformaci Re-set, při jejichž přijímání jsem ještě nebyla ředitelka, ale na ZK jsem pracovala. A můžu říct, že to bylo napínavé. Re-set je originální v tom, jak spojuje ochranu životního prostředí s tématem sociálních nerovností. Tu výzvu jsme ale zvládli a já jsem moc ráda, že je v ZK máme. Navíc Radek Kubala je členem Správní rady ZK, takže i nově vzniklé spolky evidentně dokáží uvolnit kapacitu, aby se podílely na rozvoji sítě. A co se týče aktivismu ve veřejném prostoru, nezapomínejme na přivazování se ke stromům na Šumavě, což byla pořádná výtržnost. Nebo protesty Greenpeace na rypadlech nebo uhelných elektrárnách. To, že organizace „zlobí“, ukazuje zdravou míru občanské asertivity. 

Musel ZK řešit i zásadní rozkoly v přístupu k tématům? Napadá mě například jaderná energetika nebo větrné elektrárny versus ochrana ptáků.

Je to vlastně jeden z důvodů, proč ZK existuje. Aby se legitimně protichůdné zájmy kultivovaně řešily. O jádru bohužel mluvit nemůžu, protože jsem u toho nebyla. Ale co se týče ochrany ptáků nebo krajinného rázu při budování větrných elektráren, tak ten střet tu skutečně byl. A ZK k tomu vypracoval díky společné práci zapojených organizací stanovisko, kde jsou sporné body vyřešené. A byť jsou těžiště pozornosti zaměřená různě, v důležitých tématech mluvíme stejným jazykem. 

ZK je také členem mezinárodních platforem a sítí. Co mu konkrétně přinášejí, případně jestli to platí i pro členské organizace?

Z hlediska evropského lobbingu je zásadní členství ZK v European Environmental Bureau (EEB), ale to úplně neplatí pro členské organizace. Přímo členy jsou ještě Arnika a Společnost pro trvale udržitelný život (STUŽ). ZK ale může distribuovat nejnovější informace z EEB členům obratem. Dokázala bych si ale představit naše aktivnější zapojování se do jejich aktivit. Zatím jsme jen pasivními příjemci, a přitom bude se zvyšujícím se počtem útoků na nevládní organizace tato vazba čím dál důležitější. Myslím, že členské organizace pracují s vlastními mezinárodními sítěmi mnohem lépe než my v kanceláři. 

Petro, co ti dává naději, když už nemůžeš?

Nedávno ke mně doputoval řetězový e-mail s třiceti doporučeními dalajlámy. Snad je to opravdu od něj (smích). A jedno z těch doporučení znělo: Nezapomeň, že bez ohledu na to, zda je tvá situace velmi dobrá nebo velmi špatná, tak se určitě změní. A podobně je to pojaté v Bibli: je čas plakat a je čas se smát a po letech hojnosti přicházejí léta nedostatku, ale pak je zase líp. Osobně jsem se konečně naučila čerpat sílu ze spánku.

Připravila Žaneta Jansa Gregorová. Kontakt: gregorova@sedmagenerace.cz. 

Petra Kolínská je ředitelkou Zeleného kruhu od roku 2023. Její profesní dráha je pevně spojena s otázkami ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, do roku 2006 působila v občanských iniciativách zaměřených na ochranu životního prostředí v Praze. Za Stranu zelených byla v letech 2006 až 2010 a opět v letech 2014 až 2018 zastupitelkou hlavního města Prahy, v letech 2016 až 2018 k tomu náměstkyní pražské primátorky. V letech 2006 až 2016 zastupovala městskou část Praha 6. Od roku 2019 pracuje v kanceláři Zeleného kruhu a do toho pátým rokem studuje Právnickou fakultu UK. Je laureátkou ceny Josefa Vavrouška z roku 2024 v kategorii Výjimečný počin za svou práci na stavebním zákonu.