Praha, Brno, České Budějovice, ale i Chrudim, Havířov nebo Rožnov pod Radhoštěm. Tam všude se v současnosti nacházejí veřejné lednice. Tento koncept si klade za cíl mírnit plýtvání potravinami na jedné straně a pomáhat sociálně slabším na straně druhé. Alespoň tak zní jediná dohledatelná definice. Jenže česká verze v zahraničí úspěšného projektu už v tomto bodě naráží na různorodost vizí, které iniciátoři mají. Pro některé, jak vyplývá z výzkumu mé bakalářské práce o veřejných lednicích v Česku, je veřejná lednice primárně projekt na podporu komunity, sdílení a omezení plýtvání potravinami, pro jiné je stejně tak důležitá pomoc lidem bez domova. V této souvislosti dokonce někteří podporují veřejnost, aby do lednice potraviny kupovala. Jednotlivé zkoumané lednice se navíc liší i mírou institucionalizace, některé vznikají spíše organicky, jiné mají svá striktní pravidla, dohled vedení města i hygieniků.
Roztříštěnost konceptu je podle iniciátorů jedním z důvodů, proč veřejných lednic není v Česku více. „Není se od čeho odrazit,“ říká Hana, zakladatelka rožnovské lednice, a přibližuje tím, jak obtížné pro ni bylo nalézt jakékoliv informace. Její názor sdílí většina ze sedmi iniciátorů, se kterými jsem vedla výzkumné rozhovory. Nejde přitom jen o návod, jak lednici založit, ale především o to znát podmínky, za kterých lze veřejné lednice v České republice vůbec provozovat. Ty ale zdaleka nejsou jasné.
Na hraně zákona
Veřejná lednice jako taková totiž není nijak právně ukotvená, a tak ani jednotlivé krajské hygienické stanice neposkytují iniciátorům jasnou odpověď, zda skutečně za jídlo zodpovídají lidé, kteří si ho vezmou, jak bývá uvedeno v pravidlech. Přestože iniciátoři věří v selský rozum lidí, kteří lednici využívají, neskrývají strach a nejistotu z toho, zda jim za provozování lednice nehrozí nějaké postihy. „Ta nejistota je strašně velká. Kdyby se tady někdo otrávil, řekl, že snědl jogurty z lednice, a šli by po nás, tak nikdo nedokáže říct, jestli nás ta pravidla ochrání,“ neskrývá obavy zakladatelka rožnovské lednice Hana.
Současné zákony se totiž zabývají pouze těmi lednicemi, které se nacházejí v takzvaném potravinářském podniku, tedy tam, kde se jakkoliv vyrábí, zpracovává nebo distribuuje jídlo, ať už ziskově, či neziskově. Na tyto podniky se vztahuje nemalý počet nařízení, například musí být dodržen princip sledovatelnosti. „Každý provozovatel potravinářského podniku musí být schopen identifikovat každou osobu, která mu dodala konkrétní potravinu, surovinu nebo další látky určené k výrobě potravin, a dále osoby, kterým své výrobky dodal,“ píše ředitel potravinářského odboru Ministerstva zemědělství ČR Jindřich Fialka v dopise iniciátorovi pražské lednice Pavlovi. Dále podle něj musí být potraviny řádně označeny informacemi o výrobci, složení, alergenech a době spotřeby; lednice by musela disponovat kontrolním zařízením pro zjišťování teploty. To jsou požadavky, které ale provozovatelé z podstaty veřejných lednic nemohou splnit. Zásadním bodem zákona je pak nařízení o obecných požadavcích potravinového práva, které říká, že „provozovatel potravinářského podniku nese právní zodpovědnost za plnění potravinářského práva v potravinářském podniku, který řídí“. Pokud by se tedy na lednici pohlíželo jako na lednici v potravinářském podniku, pak by tato pravidla musela splňovat a zodpovědnost by byla na jejích iniciátorech.
Veřejná lednice v Chrudimi.
Jenže veřejné lednice se často nacházejí mimo potravinářské podniky, například v komunitních centrech, v parcích či přímo na ulici. Přes veškerou snahu lidí, kteří se o ně dennodenně starají, nemají stoprocentní kontrolu nad jejich obsahem a někteří sami přiznávají, že pokud by do lednice například nepatřily potraviny s prošlou dobou minimální trvanlivosti nebo domácí produkty, nebudou v ní mít nic. Nejistotu ještě zvyšuje fakt, že v Česku ani v zahraničí dosud nebyl zaznamenán případ, kdy by se někdo s provozovateli lednic soudil, a není tak zdaleka jasné, jak by k takovému případu soud přistupoval.
Změna na legislativní úrovni by přitom mohla podle iniciátorů představovat hybnou sílu pro jejich rozvoj, jelikož by se zpřístupnily potřebné informace a částečně by také opadl strach z provozování. „Osmdesát procent úspěchu je přesvědčit budoucí iniciátory, což není jednoduché, protože je v jejich očích přesvědčujete, aby porušovali zákon, nebo byli minimálně na hraně,“ přibližuje problém Gracián Svačina, zakladatel havířovské lednice. Zákon o veřejných lednicích by iniciátoři uvítali, i přesto, že by s sebou přinesl také spoustu omezení.
Lednice pro všechny?
Chybějící legislativa ale není jediný problém, který iniciátory veřejných lednic trápí. Ve svých výpovědích provozovatelé lednic často reflektují, jak naivní občas byla jejich očekávání, že bude lednice plná. Tři ze sedmi respondentů uvádějí, že obrat potravin v lednici bývá podle jejich pozorování malý, přestože český občan průměrně (podle různých propočtů) vyhodí 25—94 kilogramů potravin ročně. „Asi jsem čekala, že se tam jídlo bude objevovat častěji, protože vidím u lidí okolo sebe, že kupují nadbytek a nestíhají to spotřebovat,“ popisuje spoluzakladatelka havířovské lednice Kamila. I když se nakonec v několika případech podařilo díky osvětě i nebývalému zájmu médií lednici pravidelně plnit potravinami, které by jinak skončily v koši, ukázalo se, že ani tak nemají provozovatelé lednic vyhráno.
Ačkoliv jsou lednice určené komukoliv a nebývá výjimkou, že si pro jídlo chodí i studenti, matky samoživitelky nebo senioři, převládající většinou jsou podle zkušeností provozovatelů lidé bez domova. „Problém je v tom, že to místní bezdomovci objevili, a jakmile tam dá někdo něco nového, tak to hned berou. Což je škoda, protože to pak nezůstává i na ostatní,“ přibližuje iniciátor pražské lednice Pavel. I když takové případy berou iniciátoři vesměs jako pozitivní, jelikož z lednic nemusí nic vyhazovat, přiznávají, že takové jednání má i své negativní dopady.
Začarovaný kruh
Veřejné lednice kvůli tomu podle iniciátorů dostaly nálepku, že mají sloužit pouze lidem bez domova, což zpětně vyvolávalo odpor veřejnosti. „To byla až neuvěřitelná míra agresivity. Ta nevole, která tady byla mezi Havířovákama, nenávistné komentáře, že je to pro cikány, feťáky… dokonce tu byla karavana městské policie, která lednici hlídala několik dní, čtyřiadvacet hodin denně,“ neskrývá rozhořčení Gracián. V Brně zase měli s lednicí problém majitelé okolních podniků, proti lednici dokonce chystali petici. A potíže se nevyhnuly ani budějovické lednici, která musela ukončit provoz právě proto, že si ji jeden muž doslova přivlastnil, a když se v ní neobjevilo jídlo, byl podle svědectví obsluhy kavárny, v níž se lednice nacházela, agresivní. To pak způsobilo problémy při hledání nového místa. „Bylo to hrozně těžké. Všem bylo jasné, že když si tam dají veřejnou lednici, budou se jim tam stahovat lidé, které tam úplně nechtějí. Což se moc nehodí, když tam máš nějakou kavárnu nebo restauraci,“ vysvětluje problém Lada, zakladatelka budějovické lednice.
Veřejná lednice v Havířově.
Předsudky a stereotypy, které na sebe lednice kvůli těmto zkušenostem vážou, podle iniciátorů odrazují zbytek lidí, kteří by jinak lednici využívali. Vzniká tak začarovaný kruh, kvůli kterému je ideál plné lednice zatím v nedohlednu.
Boj za lednice
Tím se ale iniciátoři nenechávají vyvést z míry. Ačkoliv nikdo z nich nečekal, kolik úsilí budou muset vyvinout při komunikaci s hygienickými stanicemi, městskými úřady, majiteli okolních podniků, a především s veřejností, svoji snahu a boj za plné a funkční lednice nehodlají jen tak vzdát. I kdyby ale lednice plné nebyly, mají stejně podle zakladatelů ve společnosti význam. Všichni respondenti se shodují, že veřejná lednice nepředstavuje jen prostředek k darování a sdílení potravin sám o sobě, má význam také jako prostředek osvěty, umožňuje solidaritu a pomoc. „Já neříkám, že to zachrání svět nebo že by nějak mělo. Ale rozhodně je to takové gesto, otevřená dlaň, a učí to společnost fungovat v pospolitosti,“ uvažuje o významu lednic Hana.
I když některé lednice fungovaly jen krátce, například v Českých Budějovicích či v Brně (obě města ale mají svoji druhou lednici, v Brně na Kounicově ulici, v Budějovicích na přírodovědecké fakultě), naplnily podle iniciátorek svůj účel právě tím, že přinesly do veřejného prostoru povědomí o problémech spojených s plýtvání potravinami. „Myslím si, že veřejná lednice má potenciál, ale je to jen začátek diskuse, ne že by to problém plýtvání potravinami vyřešilo nebo nějak viditelně posunulo,“ upřesňuje Zuzana, která pomáhala provozovat budějovickou lednici. Veřejná lednice pak představuje i prostředek k tomu ukázat, že se tento problém týká všech, ne jen konkrétních měst nebo míst. Stačí ale tohle všechno, aby se veřejné lednice staly běžnou součástí našich životů?
Budoucnost je nejistá
Iniciátoři vědí své. Prvotní nadšení se udržuje obtížně a snaha přimět většinovou společnost, aby veřejnou lednici přijala, je boj s větrnými mlýny. Některé lednice proto svoji činnost končí, jiné zůstávají prázdné a na svoji příležitost teprve čekají. Přes to všechno někteří z nich ještě neztrácejí naději a věří, že legislativní úprava a větší spolupráce mezi jednotlivými iniciátory zvýší počet veřejných lednic i míru jejich využívání. U jiných iniciátorů už ale nadšení pro věc opadlo, a ti se snaží hledat jiné cesty, jak na problém s plýtváním potravinami upozornit a bojovat s ním. Řešením je podle nich aplikovat veřejné lednice do komunitních prostor, jako jsou firmy, studentské koleje či fakulty, kde se předpokládá, že důvěra mezi jednotlivými uživateli bude vyšší, a lednice tak zafunguje lépe.
Ať tak, či tak, veřejné lednice zahýbaly českou veřejností a poukázaly na problémy, které se týkají každého z nás. A i když mají nejistou budoucnost, teď jsou tady připraveny sloužit lidem k omezení plýtvání potravinami a umožnit jim pomoci druhým.
Autorka je studentkou oboru Environmentální studia na Fakultě sociálních studií v Brně. Před dvěma lety se podílela na realizaci veřejných lednic v Brně a svůj zájem následně promítla i do své bakalářské práce Veřejné lednice v Česku: Problémy a výzvy. Kontakt: navratilova.terez@gmail.com.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář