Ostrov ztracených stromů

2010. Na Anglii se žene drsná sněhová bouře, den před školními prázdninami, na něž se Ada moc netěší. Po smrti své mámy má pocit, že se koleje jejího vztahu s tátou jen rozšiřují. Kostas, zanícený a uznávaný botanik je raději ve společnosti stromů a rostlin. Zvlášť ta Ficus carica. Ada se nemůže zbavit nepříjemného pocitu, že ji ten strom poslouchá a pozoruje.

1970. Mladý Kostas je pro svou matku zvláštní. Zejména když odmítne nadále jíst tradiční kyperský pokrm z ulovených zpěvných ptáků nebo pláče kvůli hromadnému úhynu kaloňů. Jeho citlivost vůči přírodě by snad ještě byla tolerovatelná, ale jeho tajný vztah s turecko-kyperskou dívkou rozhodně ne.

1970. Defne se k smrti bojí, že se o jejím tajném vztahu s Kostasem, řecko-kyperským chlapcem, někdo dozví. Když se mladého páru ujme podobně „zakázaná“ dvojice mužů vlastnící tavernu U veselého fíku, tak pár najde mírumilovné místo, kde na jejich původu či náboženství nezáleží. Vše zničí až to, když Kostas krátce před politickým převratem odjede na naléhání své matky do Londýna, odkud se už dalších třicet let nevrátí.

1970. Ficus carica je šťastný, optimistický strom stojící uprostřed taverny, která je ostrůvkem života a veselí v době, kdy každou chvíli někdo zmizí, je zastřelen nebo ohrožen výbuchem bomby. Vše ale skončí, když její milovaní Yiorgos a Yusuf nenávratně zmizí, a ona je tak ponechána svému osudu a ničivým škůdcům, kterým podlehne.

Ada je plná hořkosti, když se od svého otce dozví, že její teta Meryem, sestra její nedávno zemřelé matky, právě přistála v Londýně a je na cestě s nimi strávit svátky. A to i přesto, že ani ona, ani nikdo jiný z rodiny nepřijel na matčin pohřeb.

Ficus carica, stejně stará jako Ada, mezitím, s láskou pohřbená v zemi, aby přežila kruté zimní podnebí Anglie, na něž není jako strom zvyklá, vzpomíná na svou radostnou minulost, kdy ještě byla tím silným, starým, šťastným stromem v nikósijské taverně, obklopená středomořským klimatem. Díky Ficus carica víme, že spolu celý přírodní svět komunikuje, a právě díky ní a dalším zvířatům či stromům budeme schopni poskládat příběh, který Defne, Kostas, Meryem, Yiorgos, Yusuf a vlastně i Ada zažili.

Meryem se svou energií, kuchařským elánem, neutuchající vírou v nadpřirozeno a hlavně ochotou konečně sdílet rodinnou historii naruší ticho domácnosti Ady a Kostase. „Počkej, ty mi říkáš, že táta s mámou byli zamilovaní už od střední? Já myslela, že se potkali až po čtyřicítce, když jsem se jim pak narodila já,“ ptá se tety překvapená Ada a odstartuje tak odkrývání starých ran, nedorozumění a chybějících informací.

2000. Kostas, nyní uznávaný botanik, se vrací na ostrov, jejž tragicky rozděluje zelená linie. Touží se setkat s Defne, se svou láskou, na kterou nezapomněl ani poté, co od ní před téměř třiceti lety dostal dopis, ať už ji nekontaktuje. 

2000. Defne, zatvrzelá vedoucí týmu hledající masové hroby z doby občanské války, se sklonem pít o něco více alkoholu, než by bylo nutné. Defne, v níž je vidět bolest z toho, že ji Kostas opustil a bolest z násilí a ztrát, kterým byla svědkem. Defne, která doufá, že díky své současné práci zjistí, co se stalo jejich milovaným přátelům z taverny.

Ada se postupně dozvídá více z příběhů svých rodičů a rodinné minulosti, o které se doma nikdy nemluvilo. Ficus carica vzpomíná na to, co lidé chtěli zapomenout nebo vytěsnit, a teskní nad svým ztraceným já z taverny. Meryam se slibem návratu po vánočních svátcích odjíždí, zatímco otec a dcera k sobě nalézají cestu. Ficus carica přečkala zimní bouři a opět spatří oblohu a zažije pocit, kdy se vzduch opět dotkne jejích větví.

Ostrov ztracených stromů (v originále The Island of Missing Trees) turecko-britské autorky Elif Shafak je nádherným, byť smutným, ovšem zároveň hřejivým příběhem nejen o milostné lásce, ale též migraci, mezigenerační paměti, lásce k přírodě či dopadu lidských konfliktů na faunu, flóru i samu zemi.

Elif Shafak: The Island of Missing Trees. Bloomsbury Publishing, 2021, 368 stran.