Chci tu být pro lidi

Už čtvrtý měsíc sedíte v poslaneckém křesle. Shodují se vaše původní představy se současnou všední poslaneckou realitou?

Ačkoliv jsem počítala s tím, že to bude nejtěžší údobí mého života, realita mé očekávání překonala. Jednak kvůli výsledkům voleb, jednak kvůli tvrdému mocenskému boji. A také zjišťuji, o jak nesmírně velké množství práce se jedná. Obzvláště pokud chci ze své pozice podporovat a hájit občanskou společnost. Je třeba mít sílu na nekonečná vyjednávání a diplomacii. Musím se připravit na prohry. Je velmi těžké obhajovat občanský postoj. Ale nevzdávám to a jsem připravena vydržet.

Máte nějaké vysvětlení pro nevýrazný volební výsledek Koalice? Byl to důsledek vnitřních rozporů nebo pozdější neochota obsazovat nezávislými osobnostmi volitelná místa kandidátek?

S rozpadem Čtyřkoalice jako by se rozpadla i důvěra voličů. Zachránit situaci nabídnutím spolupráce občanským iniciativám byl pokus velmi důležitý a důstojný. Dnes už rozumím tomu, proč neuspěl. Kandidátky se otevřely lidem, kteří jako by přišli z ulice. Straníci naopak pracují celá léta, aby se dostali o jedno místo výš. Názory nezávislých osobností navíc mohou být protichůdné oficiálnímu postoji strany. Chápu, že to mnohé přivedlo k velkému úleku. Všichni potenciální kandidáti byli z toho projektu nakonec nějak vytřepáni. Z okruhu Brandýské iniciativy jsem zůstala sama. Do parlamentu se jako nezávislý dostal ještě Svatopluk Karásek, ale ten přijal přímou nabídku Hany Marvanové. Takže z projektu nezůstalo nic. Myslím si ale, že pražský úspěch ukázal, že šlo o dobrou myšlenku. Strany by se do budoucna měly otevírat nezávislým osobnostem, lidem zespoda. Možná pak budou otevřenější vůči občanům a přijatelnější pro voliče.

Jste bráni se Svatoplukem Karáskem jako plnohodnotní členové klubu, nebo se na vás dívají skrz prsty jako na ty zmiňované „skákače“?

Ne, to vůbec ne. Jsme bráni jako naprosto plnohodnotní členové, jsme zahrnuti velkým množstvím práce. Počáteční váhání a strach z nás pominuly.

V předvolební době se uvnitř ekologického hnutí bouřlivě diskutovalo o tom, zda je prospěšné, aby vedoucí představitelé ekologických organizací kandidovali do parlamentu, zda to pro ně nebude konflikt zájmů, zda tím neutrpí nestrannost ekologických sdružení…

Myslím, že jde o naprosto regulérní a potřebnou diskusi. Ti, kteří se cítí dobře tam, kde jsou, ať pracují v ekologických sdruženích. Ale bojovat z venku, znamená tlouct na zavřené dveře. Podle mě bylo dobré také vejít a pokusit se zabránit tomu, aby se pomyslná vrata mezi obyčejnými lidmi a politikou, která jim do značné míry ovlivňuje život, nezabouchla docela.

Já se teď mohu za řečnickým pultem plamenně vyřádit, ale všichni se jen zasmějí a sama nic neprosadím. Je škoda, že nás tu není víc. Vzhledem k tomu, že u nás zatím neexistuje žádná rovnováha mezi politiky, občanskou společností a komerční sférou, je dobré snažit se měnit věci zevnitř.

Říká se, že parlamentní život dokáže semlít i zásadového člověka. Myslíte si, že je to pravda?

Ne úplně, ale je to velký tlak na duši. Ne vždycky poznáte, co je dobré. Mnohdy se rozhodujete mezi špatným a ještě horším. Neustále musíte vážit pro a proti. Kolikrát nemáte ani šanci veřejnosti vysvětlit, proč jste hlasoval právě takto. A už se mi i stalo, že to vlastně ani nikoho nezajímalo. Místo otázky přišlo jen slovní napadení. To je hrozná bezmoc. V tu chvíli víte, že kdyby celý svět stál proti vám, tak si to musíte obhájit především sám před sebou.

Podle čeho se při hlasování rozhodujete? Podle názoru okolí, poslaneckého klubu, jehož jste členkou, nebo podle vlastního svědomí?

Nejdříve musím poznat problém, pak zvažuji jednotlivá pro a proti. Důležitou roli hrají i mé životní zkušenosti. Například o prospěšnosti Temelína mě už těžko někdo přesvědčí. Názor jsem si budovala velmi dlouho, přečetla jsem spoustu informací, hodnotila jsem klady i zápory. Jenže ne každý problém mohu znát tak detailně. Není v silách jednoho poslance, aby si sháněl informace potřebné pro rozhodnutí. A pak se může stát, že nepoznáte, kdo říká pravdu. Například na jedné schůzi projednáváme i třicet zákonů. Některými se prostě podrobně nezabývám a musím se spolehnout na zpravodaje dané záležitosti, že mi napoví. O některých věcech se diskutuje v klubu a pak každý hlasuje, jak uzná za vhodné. U jiných se doporučí jednotné hlasování. Ale konečné rozhodnutí je stejně vždy na vás.

Jste často vázána názorem klubu?

Už se to stalo několikrát, ale zatím šlo o samé výjimečné situace – například schvalování vlády, úsporných opatření po povodních. Pokud klub hlasuje jednotně, má větší sílu. Ovšem musíme se na tom nejdříve shodnout. Samozřejmě mohou přijít chvíle, kdy řeknu, ať se nezlobí, že zastávám jiný názor. Zatím ale panovala spíše shoda.

Máte témata, kterým se věnujete přednostně?

Věnuji se hlavně kultuře, médiím a vzdělávání. Jsem členkou Výboru pro kulturu, vědu a vzdělávání mládeže. Oblast kultury je mi blízká a troufám si tvrdit, že jí rozumím. Ráda bych také podporovala alternativní školství. Do parlamentu jsem ale přišla hlavně proto, abych hájila práva občanů. Na tomto poli však zatím prohráváme. Nepodařilo se nám zvrátit zamítnutí účasti veřejnosti ve stavebních řízeních. Podpora nevládních organizací ve sféře sociální péče také nedopadla dobře. Konečné rozhodnutí se odložilo o rok. Pro některé z nich to však může znamenat zánik. Byla jsem také zpravodajkou na zákon o právu na svobodný přístup k informacím. Zákon sice už existuje, ale má řadu chyb. Senátní novela by zlepšila postavení občanů ve sporu s úředníky. Prohra ve sněmovně byla absolutní. K šesti poslancům klubu Unie se přidali ještě dva lidovci. Všichni ostatní byli jednotně proti. K tématům, která preferuji, patří samozřejmě i ekologie. Cítím se být zeleným poslancem.

Ale nejste ve výboru, který má na starost životní prostředí.

Ani nemůžu, náš klub má nárok pouze na jedno místo. A Unie má bezpochyby důstojnějšího zástupce – Františka Pelce, odborníka, bývalého ředitele Správy chráněných krajinných oblastí.

Vrátím se k omezení účasti veřejnosti ve správních řízeních. Dalo se tomu zabránit? Byla nějaká šance?

Šance nebyla. Pavel Němec prohlásil, že je ve svých názorech konzistentní, a tak jsme se v klubu ocitli v poněkud svízelné situaci. Když ministr vlastní strany podá takový návrh, nezbývá než se zdržet hlasování (což v důsledku znamená totéž jako zvednout ruku proti). Měla jsem však pocit velké bezmoci.

Zmiňovala jste, že se zajímáte o média. Jak vidíte situaci v České televizi rok a půl po otevřené krizi?

Situace se spíš zhoršila. Obavy, které panovaly při zvolení Jiřího Balvína, se naplnily mírou vrchovatou. Myslím, že pan Balvín televizi nepomáhá. Například sledovanost se nezvýšila, ale naopak klesla. A propad stále trvá. Chyby, které udělal, se jen těžko napraví. Odešla třetina kvalitních profesionálů. Poměry v televizi se podobají období normalizace. Lidé mají strach. Ředitel Balvín si do týmu přivedl Zbyňka Honyse, člověka, který pracoval v redakci marxismu-leninismu Československého rozhlasu. Ani kauza ředitele brněnské televize se nevyřešila. Drahoš na svém postu zůstává i přesto, že několik kontrol prokázalo milionové úniky.

V pořadu Naostro televize ústy pana Honyse prohlásila, že v předvolebním období zůstane apolitická, že nebude zvát žádné politiky. To je ale na okamžité odvolání všech. Jako veřejnoprávní médium má přímo v popisu práce potenciální voliče informovat, přinášet jim různé názory, postoje – a to nejen lídrů stran. Navíc tento slib těsně před volbami porušila, když se na televizní obrazovce, v rozporu s dramaturgií pořadu Naostro, objevili hned politici dva – pan Klaus a pan Zeman. To je samo o sobě naprosto děsivý signál. Pro mě to signalizuje pád televize a potvrzení všech obav. Někdy má člověk pocit stejné bezmoci jako za časů minulého režimu.

Jaké změny v mediální legislativě je tedy podle vás třeba udělat?

Demokracii nejvíc ohrožuje mediálně-politicko-ekonomický propletenec. Špidlova vláda deklarovala, že by tyto vztahy ráda přestřihla. Je otázkou, nakolik se jí to povede. Například mediální zákony jsou toho pouhou součástí. Pokud si televizi v rukou udrží lidé v minulosti propojení s politiky, pak to představuje pro tento stát nebezpečí. Kvalitní demokracie tu může být jen tehdy, pokud mají média nezávislost, lidé svobodu a informace a funguje občanská společnost.

Blíží se konec prezidentského volebního období. Obáváte se situace, která po odchodu Václava Havla z funkce nastane?

Obávám se toho velmi. Václav Havel je člověkem, který sám sebe vždycky zpytoval a který dokonce v posledním projevu řekl, že se čím dál víc trápí stavem světa a svou odpovědností. Za to byl opět napaden a mnoho lidí s podivem zvedlo obočí. Prezident by přece neměl tak mluvit… Ale pro mě to značí jediné – byl dobrým prezidentem. Vždycky zastával mravnost a snažil se o zlepšení poměrů.

Jména prezidentských kandidátů, která se objevují, mě však naplňují obavami. Některá více, jiná méně. Kontinuita spojená se jménem Václava Havla a jistá návaznost na Masaryka bude ale pravděpodobně potlačena a zapomenuta.

Máte nějakého svého kandidáta?

Nemám. Osoba, kterou bude kdokoliv prosazovat, musí projít Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Jde o politické rozhodnutí, nikoliv o přímou volbu. Mohla bych si vymyslet třeba pana Vopičku, ale to je naprosto nesmyslné. Takže budu pravděpodobně vybírat mezi navrženými kandidáty.

Na počátku vaší parlamentní dráhy jste byli se Sváťou Karáskem označeni Hanou Marvanovou za „neřízené střely“. Jak se na to označení díváte nyní, poté co se právě ona stala ústřední postavou dramatu kolem povodňových balíčků?

Už tehdy někdo napsal, že pokud je v parlamentu nějaká neřízená střela, tak my dva to nejsme.

Se Sváťou se snažíme hledat řešení, které by bylo dobré pro celek. Vážíme, co je důležitější. Hana Marvanová má samozřejmě svoji pravdu. Jenže pravd je více a vy musíte jednu nadřadit druhé. Neřízená střela spočívá v tom, že hájí jednu pravdu.

Na druhou stranu slib nezvyšovat daně byl jednou z pěti priorit předvolební kampaně Koalice. Proč jste nakonec hlasovala pro?

Problém byl složitější a já jsem si ho nechala vysvětlit od ekonomů. Některé daňové sazby by se zvýšily, některé naopak snížily. V celkovém objemu by ke zvýšení daňové zátěže nedošlo. Předně však nemůžeme zapomínat na to, proč k celé diskusi o daních vlastně došlo. Nezpůsobil to rozmar vlády, ale povodně. Odpůrci toho návrhu se zaštiťovali různými falešnými hesly. Například varovali před zavedením milionářské daně – ta se dřív ale odváděla z majetku, zatímco nyní se uvažovalo pouze o dalším daňovém pásmu, které by se týkalo měsíčních příjmů přesahujících 90 000 korun. Zasáhlo by to pouze tři tisíce lidí. A pro mě důležitou roli hrála také solidarita – někteří lidé nemají kde bydlet, nemají ani korunu a stát pro ně musí mít nějaké peníze. Program není dogma, jsou to jen koleje.

Existují tedy podle vás situace, kdy politik může hlasovat v rozporu s tím, co voličům slíbil?

Myslím, že lidé, kteří mě volili, mi nedali hlas kvůli programu strany. Věřili, že jsem poctivý člověk, který bude hledat pravdu a zápasit za to, aby se u nás žilo lépe. To je můj program. Hana Marvanová slíbila snížit daně. Ale v programu strany nebyla živelná katastrofa. Život je jiný než programy stran a je nutné na něj reagovat.To je můj názor. Mnozí mají jiný a nebudou se mnou souhlasit.

Jste pražskou poslankyní, jak tedy hodnotíte počínání místních radních během povodní?

S primátorem Igorem Němcem jsem měla špatné zkušenosti už v dobách, kdy seděl v křesle radního. Tehdy se jednalo o transformaci pražských divadel. Podařilo se jim zprivatizovat jedno divadlo a zároveň mu přiklepnout na čtyři roky 43milionovou dotaci. Nabyla jsem dojmu, že buď pan Němec problému nerozumí, nebo je prostě neupřímný. Ve chvíli, kdy se stal primátorem, jsem věděla, že to není krok správným směrem. ODS prostě podpořila člověka, který jí nejméně vadil. Povodně mé obavy potvrdily. Myslím, že tuto krizovou situaci prostě nezvládl. Setkala jsem se s případy lidí, kteří přišli o majetek jen kvůli tomu, že uvěřili chlácholení o „pouze“ dvacetileté vodě. Uklidňování veřejnosti bylo fatální chybou, která napáchala obrovské škody.

Zatím jsme mluvili jen o politice. Máte čas i na nějakou jinou činnost – uměleckou či v neziskových organizacích?

Snažím se, abych se kultuře úplně nevzdálila. Umění mi dodává energii. Kdybych zůstala jen v politice, asi bych uschla. Ovšem kvanta práce mi kolikrát brání najít si byť jen den volna. Rozhodně bych se chtěla i nadále podílet na adventních koncertech. Vedení televize se sice snažilo mě z toho dostat, ale zdá se, že se letos před Vánocemi na obrazovkách ještě objevím. Mrzí mne, že už nemohu být v neziskových organizacích tak aktivní jako dřív. Tak se alespoň snažím s nimi neztratit kontakt. Chci tady být pro lidi, ne se jim odcizit.

Slyšel jsem, že budete vydávat CD…

Ano, jde o takovou trochu zvláštnost – bude to knížka mých koláží doplněná kompaktem se šansony na starou poezii. Už před nějakou dobou mne oslovil pan skladatel Dobiáš, abych nazpívala zhudebněné texty dětí, které žily a většinou také zemřely v Terezíně. Podobným způsobem jsme zpracovali i renesanční texty a Shakespearovy sonety. Díky nápadu Ivana Svatoše, malíře Prahy, jsme nezůstali jen u kompaktu. Viděl mé koláže a navrhl, že bychom šansony jimi mohli doplnit. Věřím, že se najdou lidé, které tato zvláštnost potěší. Knížka by se v prodeji měla objevit před Vánocemi.

Připravil Martin Ander. Další 7.G rozhovory najdete tady.