Pět ran do kůrovce

Mám silný pocit, že právě dnes má člověk největší šanci zorientovat se v jakýchkoli problémech. Když chce, může si podstatné informace sehnat přímo z domova prostřednictvím svého počítače. Jak je tedy možné, že někteří moji kolegové, známí nebo příbuzní přesto stále věří tomu, že na Šumavě, v prvních zónách národního parku, se mělo proti kůrovci bojovat kácením? A jak to, že jsou to často právě ti, kteří jsou proti covidovému očkování a jakýmkoli opatřením proti šíření covidu? Tedy podporují „princip nezasahování“. Myslím, že těch důvodů je celá řada, ale významných je asi pět.

1. Antiekologismus

„Vypálit, počůrat, posolit.“

U nás panuje velmi silný odpor proti environmentálním organizacím, který zasel už Václav Klaus, jenž se posléze ztrapnil knihou Modrá, nikoliv zelená planeta. I když v této knize předpovídal pravý opak toho, co se ve skutečnosti stalo, mnohá jeho úsloví, například „Ekologie není věda“ nebo „Ochrana životního prostředí je třešnička na dortu“ žijí svým vlastním životem. Pokračuje v tom i Miloš Zeman, který považuje ekologické organizace za škůdce společnosti (viz úvodní citát). Mnozí lidé sice nemají na problém vyhraněný vlastní názor, ale rádi se přidají na stranu „kácečů“ prostě proto, že jsou proti „ekologům“.

2. Strach

„Co když nám kůrovec sežere i stromy na zahradě?“

Spousta lidí považuje přírodu za nebezpečnou, s obavami sledují množství klíšťat v lese, výskyt zmijí a přemnožení hrabošů. Obávají se, že příroda puštěná ze řetězů nás zahubí. Do toho ranku patří i ponechání části přírody bez zásahu. V tomto rejdišti divoké přírody pak vyskočí jak čertík ze škatulky kůrovec. A může pak napadnout cokoli. Tento strach je živen i obavou, že ochránci přírody chtějí, aby se kůrovec ponechal bez kontroly i v hospodářských lesích, že kůrovec má patřit k chráněným druhům a podobně.

3. Dezinformace 

„Kůrovec jak hnědý mor blíží se k nám od Bavor.“

Pokud člověk začne získávat většinu informací z takzvaných alternativních médií a sociálních kanálů, dříve či později se přestane orientovat v realitě. A i když se osobně může přesvědčit, jak to na Šumavě vypadá, neudělá to. Zjevná protichůdnost informací získaných na sociálních sítích není překážkou, protože účelem těchto zpráv není vytvářet reálný obraz, ale zahltit prostor balastem, ze kterého si každý vybere to, co mu nejlépe zapadá do jeho světonázoru. Káceči investovali spoustu peněz do manipulace, do korumpování známých nebo vlivných osobností (Zeman). Existuje celá řada lidí, kteří prostě nejsou schopni registrovat jasná fakta, a tak hledají alternativní výklady skutečnosti. Je zřejmé, že vyvrácení lží takto naočkovaným lidem je jen ztrátou času. Přesto není úplně zbytečné zapojovat se do diskuze, ať už na internetu, v práci, nebo doma u oběda. Neboť smyslem dezinformace není přesvědčit někoho, kdo zná pravdu, ale dostat na svou stranu nerozhodnuté.

Foto: archiv F.

4. Osobní finanční a sociální problémy

„Nevím, jak vyjdu s penězi, a ještě splácím dluhy. Někteří se mají tak dobře, že jim ještě zbývá čas přivazovat se ke stromům.“

Antiekologicky orientovaní lidé často patří k těm, kteří v životě dosáhli jen málo úspěchů. Věří, že společnost je neprávem ponižuje kvůli tomu, že jsou ve skutečnosti lepší než ostatní. Dřevařů, kteří chtěli pod záminkou kůrovce vyplenit národní park Šumava, se pak zastávají na protest proti úspěšnějším lidem ze svého okolí.

5. Příslušnost k „cechu“, stavovská čest

„O les se starají lesníci, ti tomu rozumějí.“

Lesníci jsou historický cech. Byl vytvořen bohatými vlastníky lesa (šlechtou) k tomu, aby zajistil kácení lesů navzdory protestům místních obyvatel. Teprve později (za Marie Terezie) byli lesníci nuceni les sázet, a to ještě ve zcela nevyhovující druhové skladbě. Cech funguje tak, že se vlastních lidí zastane, i když lžou, podvádějí, kradou a možná i trochu vraždí. V okamžiku, kdy začnou mít, či dokonce veřejně projevovat jiný názor, než je ten stavovský, cech je zavrhne. Postupuje v podstatě ve třech krocích: v prvním se snaží šiřitele apokryfních názorů označit za pomatené a nabízí jim ruku k návratu do lůna cechu. Ve druhém kroku označí šiřitele jiných názorů za zaprodance protistrany a snaží se dokázat, že za to dostává od někoho peníze. Ve třetím kroku „vyvrhele“ zlikvidují, nikoli fyzicky, ale vyloučí ho ze všech stavovských organizací a náležitě ho poplivou. Proto také lesnické organizace a instituce působí navenek jako názorový monolit. 

Autor je zoolog a vysokoškolský pedagog. Kontakt: mojmir.vlasin@gmail.com.