Poroučet sněhu

2. prosince 2015 /
foto: foto: Pixabay.com

Dokud jsem měl v pořádku kolena, jezdil jsem každou zimu několikrát lyžovat. Občas do rakouských Alp, občas jen do menších lyžařských středisek v České republice. Lyžování jsem považoval za zcela běžnou součást zimních chvil. Je to však v pořádku? V době klimatické změny a ekologické krize se totiž na lyžování můžeme dívat z poněkud jiného úhlu.

Jan Štursa ve svém článku z roku 2006 Ekologické aspekty sjezdového lyžování v Krkonoších podrobně rozebírá, na které problémy je třeba myslet při provozování lyžařských sjezdových tratí, aby příroda nepřišla k úhoně. Sjezdovky lze podle autora obecně vnímat jako poměrně druhově pestré plochy, „kde se projevuje rozmanité spektrum stanovištních podmínek širšího zázemí“.

Nicméně praxe vypadá často jinak. Provozovatelé mají například povinnost udržovat sjezdovky zatravněné, případně jejich povrch obnovovat. Ovšem travní směsi, použitelné při rekultivaci sjezdových tratí v Krkonošském národním parku, na trhu neexistují. Často se tak používají travní druhy pocházející z jiných klimatických podmínek, které genofond flóry Krkonoš narušují.

Štursa k tomu smutně poznamenává, že sice „ze strany Správy KRNAP jsou přesně stanovené podmínky pro ozeleňování (zatravňování), v mnoha případech nejsou tyto ze strany provozovatelů dodrženy a ani při kolaudačních řízeních není zjednána náprava (pokud je ovšem vůbec možná, neboť by musela spočívat v odstranění již vysetých travních směsí)“.

Dalším problematickým bodem sjezdovek pak bývá mulčování. Ke správnému pokosení lučních společenstev ve vhodnou vegetační dobu dochází ojediněle. Namísto toho se správci KRNAPu setkávají s používáním zcela nevhodné mulče v podobě chlévské mrvy, letitého kompostu či dřevní štěpky. Dochází tak k šíření nežádoucích druhů rostlin či k vyhnití již existující vegetace.

Tvorba sjezdových tratí také fragmentuje lesní ekosystémy, které mají následně menší ekologickou stabilitu. A jak poznamenávají Jiří Flousek a Josef Harčarik v článku Sjezdové lyžování a ochrana přírody v časopise Ochrana přírody (6/2009), „výrazný zásah do lesních porostů uzavřených horských údolí i dobře viditelných svahů navíc ovlivňuje krajinný ráz území a často podstatně snižuje jeho hodnotu.“ Stranou nezůstává ani hlukové a světelné znečištění: „mimo běžný denní provoz (často i s hudebním ozvučením) se jedná zejména o noční provoz sněžných roleb a skútrů při zimní údržbě sjezdovek a lanových dopravních zařízení. Dalším příspěvkem je rovněž noční provoz osvětlených sněhových děl pro výrobu technického sněhu, jejichž hluk dosahuje 60—115 dB,“ připomínají autoři.

Padá sníh — technicky

Samostatnou kapitolu představuje zasněžování sjezdovek umělým sněhem. V době globálních změn klimatu si již bez technického zasněžování většinu lyžařských areálů nelze představit. Přitom technický sníh má oproti přirozenému odlišné fyzikální vlastnosti. Má vyšší hustotu a neizoluje tak dobře jako sníh přirozený, tudíž půda pod ním promrzá. Sice umožňuje prodlužovat lyžařskou sezonu, ale také zkracuje vegetační dobu mnoha rostlin. Jan Štursa upozorňuje, že dochází i ke změně ve složení půdy, což snižuje vitalitu některých rostlinných druhů natolik, že začnou ustupovat. To může přispívat k erozi půdy.

foto: Pixabay.com

V národních parcích se smí používat výlučně zasněžování bez jakýchkoliv chemických příměsí. Tento zákaz však bývá podle Štursy nezřídka porušován. Jiří Fousek ze Správy Krkonošského národního parku doplňuje, že provozovatelé sice dodržování avizují, nicméně Správa nemá žádný nástroj, kterým by mohla tento zákaz kontrolovat.

Často využívaný přípravek Snomax umožňuje vytvářet technický sníh při vyšších teplotách, než by tomu bylo za normálních okolností, a zároveň zlepšuje efektivitu sněžných děl. Jedná se o protein získávaný z bakterií, který zvyšuje schopnost vody se zmrazovat. O důsledcích příměsí v technickém sněhu na přírodní ekosystémy se toho dosud moc neví. Mluví se ale například o eutrofizaci vody a změně půdních poměrů.

Po uplynulých suchých letech může umělé zasněžování znamenat další velmi nepříjemný bod. V pořadu Nedej se České televize zaznělo, že na jeden hektar plochy sjezdovky se spotřebuje jeden milion litrů vody, což například jen v Krkonoších znamená přibližně pět set milionů litrů vody. A samozřejmě když mrazivé počasí vystřídá obleva, musí se zasněžovat znovu.

Pro potoky, z nichž skiareály čerpají vodu, to může představovat zcela zásadní narušení jejich ekosystémů. Skiareály mají sice předepsané paušály, kolik vody mohou denně využít, nicméně Josef K. Fuksa z Výzkumného ústavu vodohospodářského TGM nevěří, že to někdo kontroluje. V praxi to většinou vypadá tak, že jakmile začne alespoň trochu mrznout, během dvou až tří dnů se provozovatelé snaží zasněžit vše. Pokud tedy potoky rovnou nevyschnou, ocitají se na průtokovém minimu.

foto: PxHere.com

Technický sníh pak na jaře taje pomaleji (obvykle se zpožděním dvou až šesti týdnů), takže se narušují další přírodní procesy. Navíc se do potoků vrací voda významně znečištěná — jednak o umělá aditiva a také o pobytové znaky lyžařů (například moč, různě rozložené odpadky či vosk z lyží). Nezanedbatelný je též výpar vody ze sjezdovek — až jedna třetina vody použité k zasněžování se vypaří a z dané krajiny zmizí.

Zelené sjezdové nálety

Snažil jsem se tedy najít takové lyžařské areály, kde by zmíněné problémy alespoň částečným způsobem řešili. Světově nejproslulejším skiareálem je zřejmě Aspen v Coloradu. Ten deklaruje, že veškerou energii získává z obnovitelných zdrojů — nejčastěji z větru a slunce. Sněžná děla ovšem pohání biodiesel. Vodu pro zasněžování sice v Aspenu čerpají z retenčních nádrží, takže nemusejí odčerpávat vodu pitnou nebo z přírodních zdrojů, ale znamená to další narušení krajiny a ekosystémů. Ve srovnání se Špindlerovým mlýnem, o němž psaly Hospodářské noviny v roce 2008, že odebírá „Zelenou energii“ od skupiny ČEZ a snaží se tak přírodě něco vracet (dnes na webových stránkách není o „proenvironmentální“ politice ani zmínka), jde ovšem o silnou snahu snížit ekologickou stopu.

Pokud však zohledníme souvislosti, můžeme Aspen považovat za ukázkový příklad skvělého greenwashingu: do tohoto dle reklamy „nejzelenějšího“ skiareálu na světě totiž přilétají ročně tisíce lyžařů a lyžařek z celé planety (letiště je vzdálené jen deset minut od prvního vleku).

Lyžařský byznys se prostě vyplatí, a díky tomu se také jedná o silnou lobby. Každoročně jsme tak svědky pokusů o rozšíření lyžařských areálů na Šumavě na úkor divoké přírody. Snahy vybudovat nové lanovky a sjezdovky jsou z ekonomického hlediska rozhodně smysluplné — vždyť každý větší skiareál u nás investuje do modernizace miliony korun ročně a tyto investice se ve velkém vracejí (především ty do sněžných děl).

foto: archiv F

Pokud bychom tedy chtěli hledat environmentálně příznivé sjezdovky, musíme se poohlédnout po něčem „malém a milém“. Velké skiareály prostě uspokojují (a vytvářejí) potřeby příliš mnoha lidí a je s nimi spojen obrovský dopad na krajinu, ekosystémy a klima. Teoretickým ideálem mohou být malé sjezdovky bez zasněžovací techniky, nacházející se mimo chráněná území. Pojmou však pouze hrstku lyžařů, a tak by bylo spíše namístě hledat ke sjezdovému lyžování alternativy.

Prostě průmysl

Jako první se nabízí běžecké lyžování. Jenže i zde musíme zůstat ve střehu. Leckterá běžkařská trasa je upravovaná jak rolbami pro tvorbu drah, tak často i zasněžována technickým sněhem. Vzhledem ke stále většímu suchu a vyšším teplotám si časem budeme muset běžkování buď odpustit, nebo pak jezdit do zahraničí, což se však bez ekologických následků také neobejde.

S lyžováním se navíc pojí i rozsáhlý průmysl lyžařského vybavení, podléhající módním trendům. Outdoorové firmy sice oproti jiným oděvním odvětvím lépe dodržují principy spravedlivé výroby, nicméně i jejich každoroční reklamní kampaně roztáčejí kola konzumu do vyšších obrátek. Vedle toho výroba lyží, snowboardů a dalšího vybavení nemá s udržitelností moc společného. Samozřejmě můžeme v nabídkových katalozích najít i lyžařské hůlky z bambusu nebo moderní dřevěné lyže pro fajnšmekry vyznávající měkký turismus — tedy vyšlapat kopec po svých s lyžemi na ramenou a užít si jízdu po neupravené stráni. Samozřejmě za předpokladu, že se po stráni projede jen pár jedinců. Ale to jsou výjimky potvrzující tvrdé pravidlo.

Možná by spíše stálo za to oprášit sáně z půdy a zajít s dětmi na nejbližší kopec, kde můžeme blbnout celé hodiny. Potřebujeme k tomu jen maličkost — aby (přírodně) zasněžilo. Doufejme.

Kontakt: grohmann@sedmagenerace.cz. Další články o šetrnější spotřebě najdete tady.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2022 vychází v 2. polovině června.