Proč potřebujeme klimatickou odolnost

Ještě v devadesátých letech byla adaptace v mezinárodní klimatické debatě spíš doplňkem, všichni tedy zjevně předpokládali, že se nakonec emise podaří snižovat a nebude nutné se na adaptaci tolik soustředit. Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC) z roku 1992 ji sice zmiňuje, konkrétní a dodnes široce přijímané vymezení adaptace na změnu klimatu však obsahuje až Třetí hodnotící zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) z roku 2001. Ta adaptaci vidí jako „přizpůsobení přírodních a lidských systémů na aktuální nebo očekávané podněty nebo jejich účinky, které zmírňuje škody nebo využívá výhodných příležitostí“. Od mezinárodní klimatické konference v Kodani (COP 15 v roce 2009) získává adaptace v mezinárodním klimatickém vyjednávání větší pozornost a v roce 2015 se globální adaptační cíl stává součástí Pařížské dohody.

V EU vzniká adaptační strategie v roce 2013 a byla revidována v roce 2021; Česko ji přijalo v roce 2015 a další aktualizace je plánována do konce roku 2029. Je důležité, aby tato revize byla hluboká a aby se do ní propsaly všechny trendy ovlivňující adaptaci, které zachycuje i v úvodu zmíněná studie. V Evropě by navíc měla být letos na podzim přijata první adaptační legislativa EU, která má vyjasnit odpovědnosti různých aktérů a hledat řešení financování klimatických rizik, jež se díky své míře pravděpodobnosti stávají prakticky nepojistitelnými.

Proč je to naléhavé? Tempo mitigace nestačí a svět míří do konce tohoto století k oteplení zhruba o 2,6 až 3,1 °C. To znamená častější a extrémnější vlny veder, sucho i prudké srážky a povodně. Zároveň ale klesá společenská kapacita zvládat složité krize: stárnutí populace a tlak na zdravotní a sociální péči, krize bydlení a životních nákladů, polarizace a tvrdé geopolitické soupeření místo spolupráce, bezpečnostní nejistota. Studie proto klade důraz na to, aby adaptační opatření pomáhala řešit i další problémy — kupříkladu posilovala soudržnost, důvěru nebo přinášela hmatatelné benefity široké veřejnosti.

Naléhavost se zvyšuje s tím, jak málo informací máme o reálných dopadech dosavadního adaptačního úsilí v Česku. Národní adaptační strategie hodnotí své plnění zhruba na 80 %. Podle dat organizace Člověk v tísni založených na kompozitním indexu zdraví krajiny ze satelitního snímkování ČR ale například víme, že zhruba polovina české krajiny je degradovaná. Hodnocení Ministerstva životního prostředí je z větší části založeno na provádění úkonů (activity-based) a z menší části na výsledném dopadu (results-based). Zejména u průběžných cílů, které nemají stanovené indikátory, může docházet — co se týče efektivity naší adaptace — k falešnému optimismu. Ten je vysoce rizikový, protože znemožňuje vyslat o výsledcích dosavadní adaptace realistický signál a adaptační agendu revidovat a nově rozhýbat.

Foto: Adam Jang.

Slepé skvrny nynější adaptace

V české adaptační praxi dominují technická a fyzická opatření zaměřená na adaptaci ekosystémů, případně infrastruktury: protipovodňové stavby, úpravy toků, výsadby, retenční nádrže. Taková opatření jsou důležitá, ale studie, kterou jsem zpracovala ve spolupráci s Asociací pro mezinárodní otázky a Ústavem výzkumu globální změny AV ČR, ukazuje několik přehlížených míst.

Za prvé: adaptace bývá navržená podle „známých“ rizik a očekávaných scénářů. Jenže dopady se mohou vyvíjet překvapivě a kombinovat se do kaskád (například vedro + výpadky proudu + přetížené zdravotnictví). Opatření šitá na míru minulosti pak snižují připravenost na to, co ještě neznáme.

Za druhé: podceňujeme psychosociální rozměr. Klima nezasahuje jen krajinu a infrastrukturu, ale i zdraví, vztahy, stres a soudržnost. A právě tyto „měkké“ faktory rozhodují, zda technická řešení fungují: můžeme mít skvělý varovný systém, ale pokud lidé nevěří zdrojům informací, neznají postupy nebo nemají síť podpory, efekt se rozplývá.

Za třetí: málo pracujeme se zranitelností. Senioři, malé děti, lidé s chronickými nemocemi, lidé v energeticky špatném bydlení či v chudobě nesou dopady veder nebo povodní výrazně víc — přesto často nesbíráme data, která by umožnila cílenou ochranu, a chybí plán, jak tyto skupiny systematicky podporovat (včetně genderové perspektivy).

A za čtvrté: přehlížíme riziko chybné adaptace (maladaptation). Některá řešení sice krátkodobě uleví, ale v širším systému škodí: přesouvají rizika jinam, zvyšují nerovnosti, uzamykají nás do jedné drahé cesty nebo zvyšují závislost na křehké infrastruktuře. Typický příklad je masové sázení na klimatizace: zvyšují spotřebu energie, nemohou si je dovolit nízkopříjmové domácnosti, ohřívají okolí a při výpadku proudu přestávají být oporou právě ve chvíli krize. Studie nevolá po „zákazu klimatizací“, ale po posuzování podmínek, kdy dávají smysl, a po kombinování s pasivními opatřeními, jako jsou stínění, renovace, zateplení, rekuperace či zeleň.

Zdroj: Zelený kruh.

Resilienční adaptace: tři kroky od „přežít“ k „proměnit“

Studie navrhuje koncepční posun k takzvané resilienční adaptaci — tedy k posilování celkové odolnosti společnosti, nejen k opravám konkrétních slabin. Tento přístup vychází ze tří stupňů kapacity systému reagovat na klimatická rizika. Podle nich systém pod tlakem může:

1. Absorbovat šok a vrátit se (persist): zvládnout událost a minimalizovat škody.
2. Postupně se přizpůsobovat (adapt): průběžně upravovat systémy podle známých dopadů.
3. Proměnit se (transform): když už „vylepšování“ nestačí, změnit pravidla hry — a hledat synergie s dalšími cíli, třeba se snižováním nerovností nebo posilováním důvěry v instituce.

Budoucnost, do které směřujeme, si vyžádá třetí, transformační kapacitu. Resilienční adaptace neříká: technická opatření jsou špatně. Říká spíš: bez sociálního kapitálu, participace, vzdělávání, silného veřejného prostoru a schopnosti učit se z krizí je i ta nejlepší hráz jen poloviční řešení.

Česká strategie: odolnost v teorii, technika v praxi

Národní adaptační strategie sice pracuje s pojmy odolnosti a adaptivní kapacity, ale v praxi se koncept do opatření příliš nepropíše. V implementačním dokumentu (Národní akční plán) dominují technické úkoly; zdravotně-sociálním dopadům se věnuje jen malý zlomek a téma chybné adaptace se téměř neobjevuje. Další slabé místo je měření dopadů: hodnocení se často soustředí na „aktivity“ (co se udělalo), méně na výsledky (co se změnilo v odolnosti krajiny či lidí). Bez výsledkových indikátorů hrozí falešný pocit bezpečí — a ztráta času, který už nemáme.

Případová studie z Česka, postavená na rozhovorech výzkumného týmu Ústavu výzkumu globální změny AV ČR — CzechGlobe se zástupci obcí zasažených povodněmi v roce 2024, přitom ukazuje něco, co se do tabulek špatně píše: zásadní roli sehrála sebeorganizace, spolupráce, důvěra a funkční vztahy. Naopak limitující byla paralýza z nejistoty, práce s protichůdnými informacemi a slabé „učení se“ po události — tedy schopnost zkušenost proměnit v systémové zlepšení.

Doporučení z terénu jsou překvapivě konkrétní: podporovat komunitní život (spolky, setkávání), vzdělávat vedení obcí i veřejnost v chápání rizik a pravděpodobnostních scénářů, posilovat schopnost improvizace a redundanci (více variant evakuačních míst, alternativní komunikace při výpadcích proudu). A pro krizovou komunikaci využívat místně důvěryhodné osoby — dobrovolné hasiče, učitele, lokální lídry —, kteří mohou překlenout nedůvěru mezi institucemi a obyvateli.

Zdroj: Open AI.

Inspirace ze zahraničí: Vídeň, Bratislava, Lowestoft

Vídeň ve své strategii z roku 2022 kombinuje klimatickou neutralitu s klimatickou spravedlností: důraz na veřejnou infrastrukturu, sociální rozměr a prevenci chybné adaptace. V praxi to znamená akční plány pro vlny veder pro městská zařízení, školení zdravotního personálu, síť ochlazovacích míst a také ambici, aby měl každý obyvatel kvalitní zeleň do 250 metrů. Zajímavá je i vize čtvrti Rothneusiedl (cca 21 tisíc obyvatel, 9 tisíc bytů), plánované jako pilotní projekt sociálně spravedlivého a klimaticky odolného městského rozvoje.

Také Bratislava (akční plán 2024) nabízí cenný prvek: „Atlas zranitelnosti“, který propojuje klimatická data se sociálně-zdravotními indikátory a umožňuje mířit opatření tam, kde jsou dopady největší. Vedle zeleno-modré infrastruktury staví na komunitních zahradách, mikrograntech a zlepšování vnitřního prostředí veřejných budov, kde se koncentrují zranitelné skupiny.

A britské pobřežní město Lowestoft k tomu ukazuje, jak pracovat se „zbytkovým rizikem“ i po vybudování protipovodňových bariér (délka 1,5 km, cena 43 milionů liber). Město spolu s univerzitou vsadilo na participativní výzkum a sdílení znalostí: kde jsou záplavové zóny, jak zabezpečit domy a podniky, jak evakuovat, jak se finančně připravit. Jinými slovy: vedle betonu investovalo do propojení a schopností lidí.

Odolnost jako společný projekt

Hlavní poselství studie Od adaptace na změnu klimatu ke klimatické odolnosti je jednoduché: adaptace nesmí být jen technická disciplína. V éře vícečetných krizí potřebujeme adaptaci, která posiluje lidský, společenský a systémový kapitál — tedy zdraví, vztahy, důvěru, schopnost spolupracovat a učit se. To vyžaduje propojení klimatické agendy se sociální, zdravotní i bezpečnostní politikou a zapojení oborů mimo přírodní vědy: sociologie, psychologie, behaviorální vědy či komunikačních studií.

Na národní úrovni to znamená rozšířit strategii o sociálně-zdravotní dopady, začít sbírat relevantní data (včetně kvalitativních), nastavit standardy participace, hodnotit opatření i z hlediska rizika chybné adaptace a cíleně hledat synergie mezi adaptací, mitigací a dalšími veřejnými cíli. Na místní úrovni pak jde o lepší integraci dat, posílení koordinační kapacity (například role klimatických manažerů/ek), sdílení dobré praxe a cílenou podporu místních vazeb — protože právě tam se odolnost v krizi buď potvrdí, nebo zlomí.

Autorka je environmentalistka zaměřující se na odolnost environmentálních a klimatických organizací. Kontakt: anna.uhnak.karnik@gmail.com.

Tento článek vyšel díky spolupráci s Heinrich Böll Stiftung.