Jitka Holasová spojila v Klimasmutku dohromady snad všechny své profesní aktivity. Je vystudovanou novinářkou, píšící pro časopis Psychologie dnes, autorkou tří knih, zakladatelkou projektů Klidem — institut pro ekoterapii a Digitální hyggiena a terapeutkou zaměřující se na ekoterapii. Knížku však zároveň obohatila o svůj vlastní příběh smutku, čímž čtenářům usnadňuje cestu skrze ten jejich.
Žal není patologie, ale reakce na narušený svět
Klimasmutek vystavěla autorka kolem devíti rozhovorů, které vždy uvádí svým osobním zamyšlením v kombinaci s větším či menším množstvím teorie. Nejprve tak prozrazuje, jak pro ni samotnou zkoumání environmentálního žalu začalo, a vysvětluje, proč zvolila formu rozhovorů – smutek je podle ní totiž potřeba sdílet. Zároveň uvádí, že každý z rozhovorů vystihuje jednu dovednost, kterou potřebujeme, abychom dokázali smutkům odolávat.
První kapitola, v níž najdeme konverzaci s psychoterapeutkou Zdeňkou Voštovou (rozhovor pro 7.G najdete v čísle 6/2020), pojednává o emocích, bolesti, úzkosti a smutku. Holasová představuje koncept aktivní naděje (viz 7.G 2/2018) a podle jeho kroků ukazuje, jak lze s klimasmutkem pracovat.
Další takový nástroj rozebírá i v druhé kapitole, kde je dovedností všímavost. Se Šimonem Grimmichem mluví o meditaci, mindfulness, nudě nebo spirituálním bypassu a sama přemýšlí nad láskou k vlastnímu tělu a o dnes tak častém odpojení se od něj. Naopak o potřebě propojení s přírodou následně pojednává kapitola přibližující dovednost bytí v lese, v níž autorka mluví s Martinou Holcovou z projektu Lesní mysl.
Další tři části knihy jsou těmi vůbec nejosobnějšími. Vyprávějí o smrti, respektive o stínech, které každý z nás máme, o závislosti na digitálnu a levném dopaminu, což je také problém většiny z nás, a o citlivosti jakožto neurobiologickém fenoménu, tedy o něčem, co mnohé trápí, ale nikdo o tom neví. Autorka pouští čtenáře do svého života, prožijeme s ní umírání její matky, neschopnost odtrhnout se od telefonu a uvědomění, že je přecitlivělá nebo takzvaně cíťa. V rozhovorech se věnuje procesově orientované práci, ekopsychologii a zážitkové terapii v přírodě.
Skrze budování komunit, nenásilnou komunikaci a krizi spirituality se pak dostaneme k závěru, v němž Holasová absolvuje po boku terapeuta Tomáše Hawla „sezení“ v podobě procházky přírodou. Při něm se podle svých slov vrátí do těla a zjistí, že má cenu být naživu, už jen proto, že to pořád ještě jde.
Lidstvo potřebuje dospět
Kniha láká hlavně na rozhovory s odborníky, a právě na ně jsem se tak nejvíce těšila. Během čtení prvních stránek mi proběhlo hlavou zklamání, že je před nimi vždycky nějak moc textu. Velmi brzy nato jsem však zjistila, že se mi tento předcházející text líbí daleko více – nejen, že jsem souzněla s autorčiným přemýšlením, hlavně mi ale připadalo, že mě svým sdílením skutečně provází mým vlastním smutkem. Samotné rozhovory jsou tedy sice rovněž zajímavé, například jsem díky nim objevila nové odborníky či témata, na druhou stranu mi ale připadají jako o maličko slabší část knížky.
Z myšlenek, které mě v Klimasmutku oslovily, musím zmínit autorčinu úvahu ze závěru textu nazvaného Uzrávání. Mluví v ní o nutnosti lidstva dospět a o tom, že jsme jako nezralé dítě (nebo antropocentrický narcista), které potřebuje rodiče nastavujícího hranici. Píše: „Klimatická krize je nejspíš tím, co má sílu nám ji vytyčit. Je zkouškou dospělosti, může se stát velice bolestivým přechodovým rituálem dozrávání lidského klanu.“. A mně nezbývá než souhlasit.
Zároveň si myslím, že knížka bude užitečná zejména pro ty, kteří si svůj smutek začínají uvědomovat, případně jej pečlivě pohřbili někam hluboko do sebe. Holasová hezky píše, že utíkat od něj nemůžeme, protože pak nezbude nikdo, kdo se o něj postará. Klimatický smutek je navíc podle ní jako kamínek v botě, který nepřestane tlačit jen proto, že se jej rozhodneme ignorovat. Takže pokud tlačí i vás, zkuste si jej společně s Klimasmutkem vyndat.
Jitka Holasová: Klimasmutek: vnitřní dovednosti do časů krize. Host, 2024, 311 stran.
Kontakt: kajakupkova@seznam.cz.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář